Anime a manga fanfikce

    Seděl jsem ve svém starém křesle a tupě zíral do blikajícího, nic neříkajícího obrazu televize. Kdybych měl  o trochu více sebeuvědomění, jistě bych si musel povzdychnout nad tím, jak mizerná a zoufalá je moje prostá existence.  Každý den se táhl jako žvýkačka přilepená na vaší botě a byl asi stejně otravný.  Kdybych nebyl pod vlivem alkoholu, který mě pravidelně vytahoval z téhle páchnoucí reality, asi bych si řekl že vypadám jako padesátiletý chlap zničený a zlomený dlouholetou prací u poloautomatické linky někde v Číně. Ale to jsou samé kdyby.  Pálení v očích mě donutilo otočit hlavu k oknu. Venku byla tma, jen oranžové světlo z lamp vytvářelo na stropě v pokoji pitoreskní obrazce. Vypnul jsem televizi a přivrávoral k oknu. Pršelo a vlhkost vymámila z města přízemní mlhu, jejíž zdravotní nezávadností jsem si nebyl jistý. Když to takhle popisuji, zní to až zoufale depresivně ale tak to není. Kdysi mi někdo řekl, že realitu si každý vytváří sám. A já jsem jí prostě viděl takhle.  Nevím proč, ale dostal jsem chuť v tomhle nečasu jít ven. Vyšel jsem na chodbu a chtěl zamknout, ale nepodařilo se mi trefit se klíčem do zámku.  To jsem zase jednou měl skvělej nápad. Nechal jsem odemčeno a nějak sešel dolů tři patra po tmě a schodech – za to bych si zasloužil diplom.  Venku byla zima ale ne taková, aby déšť zmrzl. Do toho foukal studený vítr.  Ani jsem se nerozhlížel a zamířil jsem někam, kde jsem tušil centrum města. 

                    A tam vzpomínky na včerejší noc končily. Nemám nejmenší tušení, proč vypadám jako po solidní hospodský rvačce a už vůbec, proč jsem v cizí posteli. S chlapem.  Nebýt nechutný kocoviny a toho, že mě bolel snad každej sval v těle – a kdoví proč zejména zadek -, asi bych dost panikařil. Takhle jsem jen tupě zíral před sebe a snažil se vzpomenout, co se včera stalo. Postava vedle mě se zavrtěla a jak mu ze zad sklouzla bílá peřina, dostal můj osobní průser zcela nový rozměr.  Nádherně vytetovaní motýli přes půl zad mě nenechávaly na pochybách, čím se neznámý živí.  Ozvalo se tiché zívnutí a pan záhadný se otočil. Už tak jsem si říkal, že mám z toho všeho náběh na infarkt ale když jsem se na něj poprvé podíval,  – vzhledem k oné nešťastné události s pamětí to pro mě poprvé skutečně bylo –  ztratil jsem řeč. Asi jsem musel vypadat dost směšně, protože se rozesmál.  Měl rozcuchané  platinově blond vlasy, barvu očí, kterou bych asi nejlépe přirovnal k modrofialové a nemohlo mu být víc jak dvacet. V životě bych nevěřil,  že by někdo takový  mohl existovat. Začínal jsem pojímat podezření, jestli jsem si včera v noci něco nešlehl.

    „Katsu?“ Když jsem zaslechl svoje jméno, trhnul jsem sebou. Začínal jsem si říkat, že možná raději ani nechci vědět, co se včera stalo.

    „Ty si nic nepamatuješ, viď?“  Pořád se usmíval. Tak samozřejmě, až mě to vytáčelo.  Pomalu jsem zavrtěl hlavou. Natáhl ke mně ruku a já ji váhavě přijal.

    „Tehara Ryou.  Když to vezmu stručně – teď pro mě pracuješ.“  V duchu jsem zaúpěl a přísahal si bojkot alkoholu. Vážně – kolik mě toho ještě tohle ráno čeká?!

    „Co přesně se včera večer stalo?“ Konečně jsem našel hlas.

    „Za chvilku…“ Na chvíli jsem se opět pokusil si vzpomenout a  když jsem  zase byl schopen se soustředit na dění kolem sebe, zastihl jsem Ryou , jak si zapíná černou košili a bílé kalhoty. Netušil jsem, že to někdy řeknu o chlapovi, ale vypadal neskutečně sexy.  Když  byl hotový, sebral ze země bílé sako, z jehož kapsy vylovil mobil.   Rychle naťukal na klávesnici SMS a hodil telefon na stůl, zatímco sako přehodil přes židli.  V dalším okamžiku  zmizel za rohem.  Využil jsem šance a v rychlosti se oblékl.  Vrátil se za pět minut s dvěma hrnky kafe. Jeden mi podal a sedl si ke stolu. Váhavě jsem se posadil naproti a neskrývaně jsem si ho prohlížel.

    „Včera jsi na mě udělal dojem. Proto jsi teď tady a ne na skládce za městem.“

    Neměl jsem tušení o čem to mluví.

    „Včera v noci jsem jel pracovně do herny v centru. Rozpoutal jsi tam docela slušnou party.“

    „Byl jsem namol…“

    „Nebyl, to až když jsme vypili to co je tady. Bohužel jsi měl tu smůlu, že jsem tam byl já a šéf jiné organizace. Je trochu paranoidní. Myslel že tvoje rvačka je zástěrka jak se k němu dostat a řekl svým lidem aby s tebou udělali krátký proces.“

    „Dobře…a jak se stalo že pracuju pro tebe?“

    „Když jsem se s tebou tady bavil, vypadlo z tebe, že bys rád nějakou změnu. Nabídl jsem ti jí a tys jí přijal“

    „No…a co teda budu dělat?“  Zvedl se a obešel stůl. Bylo nepříjemné mít ho za zády.  Cítil jsem se nejistě. Položil mi ruku na tvář, sehnul se a políbil mě. Konečně jsem zpanikařil. Chtěl jsem ho odstrčit ale nedovolil mi to.  Ten spratek tímhle jediným gestem zadupal veškerou mojí ješitnost a hrdost do země. Ani se mi nechtělo věřit že je o několik let mladší. Konečně s tím přestal ale než odešel, zašeptal mi do ucha.

    „Včera ses nebránil…“ Přejel mi z toho mráz po zádech. Tohle jsem si fakt nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech. Vzpamatoval jsem se díky tomu, že telefon na stole začal zvonit. Ryou ho zvedl, řekl že už jde a dal ho zpátky do saka, které si hodil na sebe.  Vyrazil ke dveřím a když si všiml, že stále sedím u stolu, pronesl znatelně ledovějším hlasem že jdu s ním. K vlastnímu zděšení jsem se automaticky zvedl a šel.  Že jsme v hotelu mi došlo v momentě, kdy jsme vyšli na chodbu.  Jedna z věcí, která mi nedávala smysl bylo to, že Ryou je ve své organizaci evidentně velké zvíře a přesto  je tak mladý – na yakuzu až příliš mladý. Je to snad syn bosse? Nebo jeho mladší bratr?  Před hotelem stálo velké luxusní auto.  Když nás řidič viděl přicházet, vystoupil a otevřel dveře nejprve svému nadřízenému a potom i mě.  I když bylo vevnitř dost místa, cítil jsem se tam dost stísněně.  Nemusel jsem se do něj ani dívat, abych věděl, že si mě řidič prohlíží ve zpětném zrcátku.  Byl jsem v rámci možností rád, když jsme zastavili a vystoupili z auta. Ryou se obrátil na řidiče.

    „Kaoru? Ukaž prosím Katsu kde bude pracovat a jak to u nás chodí.“

    „Jistě, pane.“  Kaoru se uklonil a Ryou odešel. Nevím proč ale najednou jsem si připadal ještě nejistější. Podal mi ruku.

    „Jsem Imada Kaoru, asistent pana Tehary. Pokusím se vás co nejlépe obeznámit s vaší prací a zvyky naší organizace.“ 

    „Sagashi Katsu…“ Představil jsem se a následoval ho zadním vchodem dovnitř velké vily.

    Moje práce byla prostá. Měl jsem být členem interní ochranky, která střežila vilu.  Než Imada odešel, stačil jsem se zeptat, kdo přesně je Ryou.

    „Pan Tehara je jediným synem minulého bosse, který nás předčasně opustil před rokem, tedy řídí celou společnost.“  Zalapal jsem po dechu ale nahlas jsem nic neřekl.  Ryou jsem od té doby prakticky neviděl.  Vadilo mi to víc, než jsem si byl ochoten přiznat. Často jsem se přistihl, jak přemýšlím o oné noci, na kterou si nepamatuju.  Když jsem si vzpomněl na chvíli, kdy se na mě ráno usmál, zkrátka jsem ho nemohl brát jako bosse – jako vraha, zloděje a spoustu dalších skvělých titulů které doprovází yakuzu. Ale na tom nezáleželo. Evidentně jsem jemu za víc než tu jednu noc nestál. Dusil jsem to v sobě ještě dva týdny, než jsem se odhodlal za ním jít. Stál jsem před těžkými vyřezávanými dveřmi a stále jsem váhal, zda zaklepat nebo se na to vykašlat.  Po pár minutách jsem se konečně rozhodl a zaklepal. 

    „Kdo je tam?“  Už jen to, že jsem slyšel jeho hlas ve mně vyvolalo zvláštní chvění.

    „Sagashi…“ Odpověděl jsem nejistě.

    „Pojď dál.“  Čekal jsem že se mi uleví ale bylo to přesně naopak.  Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře.  Pohled na něj mě odzbrojil stejně jako poprvé.

    „Čekal jsem, kdy se ukážeš, Katsu.“ Odložil pero i dokumenty, které ležely na stole před ním.  Byl jsem tím sdělením vyveden z míry.

    „Co prosím?“ Ani  se neobtěžoval mi odpovědět.

    „Pojď sem.“ Nebyla to ani tak žádost jako spíš příkaz. Připadal jsem si jako pes ale splnil jsem ho bez námitek.  Obešel jsem stůl a zastavil se až před ním. Seděl v křesle a tvářil se jako ředitel vesmíru. A nutno přiznat, že můj vesmír řídil dokonale.  Přitáhl si mě k sobě.

    „ Vlastně jsem čekal, že přijdeš dřív.“ Usmál se a věnoval mi polibek dost dlouhý na to, abych shledal pozici ve stoje jako krajně nepohodlnou a musel si kleknout. Nebyl bych upřímný ani sám k sobě, kdybych tvrdil, že se mi to nelíbilo.  Při dalším polibku jsem  se pokusil vzít věci do svých rukou. Byl to naivní nápad. Bez varování mě srazil na zem a přišpendlil mi ruce za hlavou.

    „Myslíš, že na to máš?“ Zašeptal mi pobaveně do ucha než mě začal líbat na krk.  Neměl jsem na to.  Zavřel jsem oči a utápěl se v pocitech, které ve mně vyvolávaly jeho doteky.  Ani nevím, kdy mi pustil ruce ale nechal jsem je tak, jak byly.  Povolil mi kravatu a začal mi rozepínat košili tempem, které by se dalo označit za mučivé pomalé. Měl jsem pocit, že zkouší, co vydržím.  Po každém rozepnutém knoflíku ochutnával každý centimetr nově odhalené kůže a mě to pomalu přivádělo k šílenství.  Jak se přibližoval k jednomu z nejcitlivějších míst na mém těle, začal jsem se lehce chvět.  Důkladně obkroužil ztvrdlou bradavku jazykem, než se jí dotkl.  Neuhlídal jsem se a uniklo mi zasténání.  Ani jsem nemusel otvírat oči, aby mi bylo jasné, že se usmívá.  Opakoval celý rituál znovu a znovu, dokud jsem mu nedal, co chtěl.  Když se rozhodl pokračovat níž, měl jsem opravdu velkou chuť  si s ním pozice vyměnit. Pokračoval stále stejným tempem  a ta chuť ve mně rostla stejně jako vzrušení.  Když  už drahnou dobu kroužil prstem podél lemu mých kalhot, ztratil jsem trpělivost. V zápětí mi došlo, že to bylo přesně to, na co čekal.  V momentě, kdy jsem se vzepřel a pokusil se podruhé převzít kontrolu, mě chytil a nejsem si úplně jistý jak, ale skončil jsem ohnutý přes stůl s jeho rukou pevně držící můj krk tak, že jsem se nemohl ani hnout.

    „Chtěl jsem být hodný a jít na tebe pomalu. A ty na mě takhle?!“ Zasmál se. Pochopitelně, že to byla jen záminka.  Zatímco mě jednou rukou držel, druhou mi bez problému rozepnul pásek i kalhoty. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že to nedělá poprvé. Když jsem cítil, jak mi kalhoty, těsně následovány i spodním prádlem, nemilosrdně klesají ke kotníkům, neubránil jsem se zrudnutí. Ne že by mi Ryou mohl vidět do tváře.  Teď naopak nečekal a bez váhání mi zajel rukou do rozkroku.  Otevřel jsem pusu k námitce ale místo ní vyšlo jen další zasténání. Opět jsem se vzdal a nechal tu zatraceně talentovanou ruku, ať se o mě postará. Vzdychal jsem a cítil, že tohle už dlouho nevydržím. Pomalu se mi podlamovala kolena, takže mě na nohou držela jen ta ruka za krkem.  Ještě trochu, ještě maličko..a… on přestal!  Neudržel jsem se a vydal ze sebe krajně nespokojené zavrčení. Než jsem ale stačil zajít se svými protesty dál, uvědomil jsem si zvláštní pocit v místech, kde záda ztrácejí své poctivé jméno. Nemusel jsem být zvlášť chytrý na to, abych zjistil, v čem ten pocit spočívá.

    „R…Ryou? Co to děláš?“ Automaticky jsem přivřel oči, když  Ryou zasunul prst hlouběji.

    „Dělám ti velkou laskavost.“ Ukončil veškeré debaty a pokračoval.  Byl jsem docela rád, když přestal ale to netrvalo dlouho.  Dva prsty jsem ještě snesl nicméně při třetím bolest překročila jisté meze.

    „Přestaň!“ Byla to spíš úpěnlivá prosba. A zůstala nevyslyšena.  Naklonil se ke mně a aniž by přestal, políbil mě na tvář. Ještě jedna nekonečná minuta, a bolest byla ta tam. Stejně tak ruka, která mě celou dobu držela. Odvážil jsem se narovnat a otočit.  Seděl na křesle a odpolední sluníčko mu vykouzlilo kolem hlavy svatozář.  Černou košili měl rozepnutou ale kromě ní neměl nic. Chytil mě za ruku a  začal mi olizovat prsty, zatímco se na mě díval přivřenýma očima. Když ho to přestalo bavit, vedl mi ruku dolů, po svém krku a hrudníku až na břicho, kde ji pustil.  Pořád se na mě díval. Čekal, co udělám. Pokračoval jsem níž. Nemohlo mi uniknout, že má zrychlený dech a stejně tak mi nemohlo uniknout, proč to tak je. Než jsem se stačil dostat k zajímavějším místům, přitáhl si mě k sobě.  Posadil jsem se na něj, i když jsem si připadal zvláštně.  Položil mi ruce kolem krku a začal mě líbat. Pomalu mě tlačil níž a níž. A najednou se prudce otevřely dveře.  Nedá se slovy popsat, jak jsem se lekl. A jak moc jsem děkoval bohům že mám alespoň košili a Ryou poměrně vysoký stůl. Nenapadlo mě nic lepšího, než zabořit hlavu do takřka bílých vlasů a tvářit se, že tam nejsem. 

    „Ah…sakra…promiňte pane..já..se moc omlouvám!“  Vykoktal Imada, stojící ve dveřích a měl se k odchodu, když ho Ryou zarazil. V duchu jsem ho za to tisíckrát proklel.

    „Když jsi ani nezaklepal, asi to bude něco důležitého. Co se děje?“  Přísahal bych, že Ryou se celkem dobře bavil. 

    „No…je to důležité, samozřejmě…ale…pět minut to počkat může…“  Vypravil ze sebe ještě Imada. Zatímco se koukal všude možně, jen aby se nemusel dívat před sebe,  vysekl ukázkovou poklonou a s dalšími omluvami odešel.

    „Hádám, že to budeme muset dokončit jindy a jinde. Škoda.“ Pohladil mě a pustil ze svého objetí. Snad ještě nikdy jsem se neoblékl tak rychle. Naopak Ryou vůbec nespěchal.  Imada se vrátil po slíbených pěti minutách. Zatímco mluvil se svým nadřízeným, čas od času mě probodnul vyčítavým pohledem. 

    „Můžeme tedy jít?“ Zeptal se na závěr a Ryou kývnul.  Když kolem mě procházel, políbil mě na rozloučenou.  Imada si hlasitě odkašlal a s dalšími omluvami ho chytil za límec košile a odtáhl pryč za pouček, že tohle v kanceláři dělat nemůže a když, tak ať se příště laskavě zamkne.  Ryou se jen smál. Když jsem večer ležel v posteli, uvědomil jsem si, jak moc se můj život změnil. Jak moc ho změnil Ryou, aniž by udělal něco zásadnějšího.  Uvědomil jsem si, jak jsem rád, že jsem ho potkal. 

                    Otevřel jsem oči a byl jsem smířený s realitou. Byla to jen otázka času ale přesto jsem to nečekal tak brzy. Těch pět let se najednou zdálo být tak krátkých.  Za těch pět let jsem se stal nedílnou součástí organizace a ty, Ryou,  jsi se stal nedílnou součástí mě. Byla to jen otázka času, kdy jeden z nás odejde.  Ale nechtěl jsem to takhle. Chladná hlaveň mi tlačila na spánek ale už jsem se nebál. Jediné co jsem věděl bylo, že ty nebudeš ten, kdo tu dneska zůstane. 

    „Tak co, budeš kavalír, podepíšeš papíry na sloučení společností a půjdeš se mnou a zachráníš tím princeznu, nebo budeš srab a vykašleš se na ní?“  Chlap mě chytil pevněji. Ty jsi stál naproti a zoufale se snažil najít uspokojivé východisko. Jenže žádné nebylo. Věděl jsem to já, Imada, i ta svině za mými zády.  Díval ses na mě svýma úžasnýma očima. Tolik jsi vyrostl od té doby, co jsem tě poznal, řekl jsem si v duchu a usmál se na tebe.  Po tváři ti tekly slzy a mě nejvíc vytáčelo, že tě teď nemůžu obejmout, jako jsem to udělal pokaždé, když tě něco trápilo.

    „Ryou?“  Díváš se na mě očima plnýma ametystových slz.

    „Nesmíš to udělat. Je jedno co říkají, je jedno co udělají, jak moc tě raní. Nikdy jim nedej co chtějí. Slib mi to! Slib mi, že zůstaneš tím, kým jsi, ať se stane cokoliv.“ Cítil jsem, jak se mi hlaveň zaryla do spánku o něco víc.

    „Slib mi to, Ryou.“

    „Slibuju.“ Trochu ses pousmál. Tohle mi stačí. Kývnul jsem na Kaoru, který ti dal zbraň. Nikdy ses mi s ní nelíbil. Tahle práce ti nesluší. Ale díky ní jsi to ty.

    „Děkuju.“ Tohle je asi můj poslední úsměv. Pro tebe.  Děkuju ti…za všechno.

    Note