Kapitola 1
by Mikhail „Ty hajzle!“ Syčel skrze zuby a probodával pohledem postavu naproti sobě. Škubal sebou, ale nebylo to nic platné. Kovová pouta se mu jen hlouběji zakousla do zápěstí a vytvořila pod sebou bolestivé pohmožděniny. V další vteřině mu na tvář přistála rána pěstí od druhého muže, který stál vedle něj.
„Měl bys bejt vděčnej, že ještě žiješ, čokle!“ Okřikl ho útočník a vězeň na něj jen plivl krev z prokousnutého rtu. Strážný se napřáhl znovu a udeřil ho do žaludku tak silně, že se židle, ke které byl vězeň připoután, převrátila dozadu a on se při dopadu tvrdě praštil do hlavy. Zatmělo se mu před očima a všechno vnímal tak nějak rozmazaně a vzdáleně. Netrvalo dlouho a ztratil vědomí. Nebo si to alespoň myslel, ale pravda byla jiná. Neviděl, neslyšel, byl si vědom vlastního těla a vlastní mysli ale nemohl se pohnout. Dokázal jen myslet, ale čím déle to dělal, tím více se propadal do beznaděje. Věznili ho už dlouho, snad týdny ale v takových podmínkách ani nikdy pojem o čase neměl. Každý den byl stejný. Pokaždé se probudil zimou v místnosti dva metry na dva metry, kterou zcela vyplňovala tma. Nebylo tam nic než pár prken na podlaze a záchod. Pokaždé si pro něj přišli, vytáhli ho ven a přemístili do jiné místnosti. Srazili ho na starou rozvrzanou židli a připoutali ho k ní. Pokaždé se vyptávali, pokaždé na totéž. A on pokaždé odpověděl, že neví. Lhal. Věděl všechno, na co se ptali. Ale to oni věděli také. Proto ho ještě nezabili, proto se ještě starali, že to vyhublé tělo dostane další rány bičem. Ani on sám nevěděl, zda tu bolest ještě cítí. Mohli zničit jeho tělo, nebylo tomu dávno, co bylo ve špičkové kondici, o to více smutný pohled na trosku, která z něj zbyla. Mohli a udělali to bez zaváhání. Ale nikdy, nikdy nemohli zlomit jeho hrdost a vůli. Přes všechno, co mu udělali, byl jeho úsudek perfektně zdravý. Už na akademii si na to jeho velitel stěžoval. Prý je příliš tvrdohlavý, příliš nezlomný na to, aby mohl být dobrým vojákem. Měl pravdu ale ne v tom, že by nemohl být dobrý voják. Byl tvrdohlavý, byl nezlomný, byl arogantní a sprostý k autoritám. Ale byl nade vše oddaný veliteli, ke kterému ho přidělili. Právě díky té oddanosti z něj byl excelentní voják a díky údajně nežádoucím povahovým rysům byl pro svého velitele nejen podřízeným ale také přítelem. A kvůli tomuhle všemu teď nemohl – ne – nesměl podlehnout. Nemohl zklamat svého velitele. Prostě nemohl. Po výslechu ho vždycky hodili zpátky do té místnosti. Byl většinou tak vyčerpaný, že si jen vzal jídlo, které se snad ani jídlem nazvat nedalo a usnul navzdory panující zimě. A takhle to bylo pořád.
Probral se, když ho napůl nesli, napůl táhli zpět do cely. Zmohl se jen na lehké nadzvednutí hlavy. Tam ho uviděl poprvé. Právě to na tom bylo nejzvláštnější. Byl překrásný, černá uniforma šitá na míru dávala vědět o velmi štíhlé postavě svého nositele. Temně rudá hříva vlasů mu sahala až po kotníky a někde ve výšce lopatek byla umravněna stuhou. Byl si jistý tím, že ho nikdy před tím neviděl, ale přesto se mu zdál tak povědomý. Nebyl to jen klam, i tím si byl jistý. Dokázal si celkem přesně vybavit jeho tvář, do které mu teď nebylo příliš vidět. V uších mu zněl jeho hlas, hladký a ševelící slova, která nedokázal rozlišit. Znal ho tak důvěrně, jako by to byl jeho bratr. Jako by ho znal odjakživa, ale přesto ho teď vidí poprvé. Uvědomil si, že mu muž pohled oplácí. Ty ametystové oči ho téměř hypnotizovaly, byl si jistý, že se teď dostal až do jeho nejskrytějšího nitra ačkoliv on sám nemohl nahlédnout dál, než za čisté zaujetí. Stráže ho však vlekly dál. Sledoval neznámého pohledem, až dokud nezmizel za zdí.
Přemýšlel o tom celý zbytek dne. Úpěnlivě se snažil vyvolat dávno zašlé vzpomínky ale kromě pár vybledlých, nic neříkajících obrazů nezískal nic. Usnul, ale jako vždy to nebyl klidný spánek. Přesto byl dnes trochu jiný. Měl sny. Byly plné krve a hluku – snad nějaká bitva. Cítil se vyčerpaný, ale něco ho hnalo dál. Znovu a znovu se vrhal proti nepřátelům, zaslepen vztekem a bolestí, které mu rozervávaly tělo. Černo. Další sen. Seděl v místnosti, naproti němu seděl… Remiel? Vypadal unaveně, sklesle. Oslovoval ho, jako kdyby ho nikdy před tím neviděl. Všiml si insignií na jeho šedivé uniformě. Plukovník? To přece nedává smysl. Remiel byl generál, kam až mu paměť sahala. Něco mu říkal, ale neslyšel co. Ať to bylo cokoliv, bolelo to. Mluvil dál a dál s chladným výrazem v tváři a každé neslyšené slovo jako by ho posílalo hlouběji do zoufalství. Prosil ho, aby mlčel, ale on nepřestával. Cítil, jak mu po tváři stékají slzy a jak zuřivě vrtí hlavou v nesouhlasu. Cítil se naprosto prázdný, svolný ke všemu. V tu chvíli vešli další dva, které nikdy neviděl. Černo. Probudil ho nepříjemný každodenní budíček. Vedli ho chodbou do nenáviděné místnosti. Stále přemýšlel o tom snu. Usadili ho a připoutali. Poslal je slušně řečeno k šípku s tím, že dneska vážně nemá náladu na hraní. Očekávaná rána nepřišla. Lehce překvapen vzhlédl a překvapení se jen znásobilo. Stál tam muž ze včerejška. Měl nějaké tušení, že sen, který v noci měl, s ním byl hluboce spjatý. Odtrhl oči od jeho nečitelné tváře a poprvé od chvíle, kdy se ocitl v Pekle, měl trochu strach. Uvědomil si, že právě poslal do hajzlu jednoho z Pekelných generálů.
„Stále stejný,“ usmál se padlý a sedl si na stůl kousek od něj.
„Co chceš?“ Říkal si, že po úvodní větě už je jedno, co mu řekne. Sakra vždyť by stačilo, aby démon hnul jediným prstem a mohl ho zabít. Ale ještě to neudělal, to mu dávalo malou naději. Generál si povzdychl.
„Uklidni se, neukousnu tě. I když bych po těch letech rád,“ Klahan nechápal, co to démon mele.
„Klahu. Uklidni se, myslím to vážně,“ byl bystrý, všímavý. Neunikl mu jediný drobný pohyb, jediný pohled jinam. Klahan nepohodlně zavrčel. Nesnášel příkazy – perfektní vlastnost pro vojáka a anděla, no ne?
„Kdo sakra..,“ démon ho přerušil chladným a všeříkajícím
„Mlč!“ Kdyby mohl, naježil by se. Upamatoval se ale na svou pozici a poslechl.
„Jaká je první věc, na kterou si pamatuješ po vystudování?“ Otázka ho zaskočila. Od začátku to nevypadalo jako normální výslech, ale tohle bylo prostě vytržené z kontextu.
„Ah…no… byl jsem přidělen jako nižší důstojník k Remielově jednotce…,“ odpověděl trochu zdráhavě, dumajíc, o co démonovi jde.
„Myslel jsem si to,“ natáhl k němu ruku, ale anděl uhnul.
„Klahu, tímhle sis prošel nejednou. Nevěřím ti, že se bojíš,“ odhrnul mu pramen zlatohnědých vlasů z obličeje.
„Co prosím?“ Zeptal se nechápavě. Tohle bylo poprvé, co ho zajali.
„Pochopíš. Teď pojď se mnou,“ řekl stručně a pustil ho ze sevření kovových pout. Otočil se k východu. Klahan se zaměřil na ostrý nůž na stole, který měl pravděpodobně poznat lépe, než by kdy chtěl, ale ještě než stačil udělat jediný krok, aby ho získal, ozvalo se ode dveří temné
„Nedělej to,“ ten mrazivý tón se mu zaryl hluboko do hlavy a to si byl jistý, že muž ve skutečnosti vůbec nepromluvil. Otevřel dveře a Klahan vyšel těsně za ním. Až teď si uvědomil, že je démon menší než on sám. Celkově vypadal slabě, ale více než dobře věděl, že pokud by se tím řídil, už by byl dávno mrtvý. Štíhlá figura bez vypracovaných svalů a křehký zjev nasvědčovaly, že démon zkrátka nepotřebuje fyzickou sílu. Nechal se vést chodbami a navzdory zkoumavým pohledům, které cítil v zádech, nikdo neřekl ani slovo. Ignoroval monotónně šedé zdi, které ubíhaly kolem a místo toho sledoval měnící se křivku démonových vlasů. Z budovy je pustili pouze na základě jediného generálova podpisu. Vyšli ven a anděl se rozhlížel kolem sebe. Zatažená obloha, jako by byla těsně před bouřkou, zničené budovy všude kolem ale paradoxně velmi živé a rušné ulice. Peklo bylo fascinující ale nanejvýš nebezpečné. Někdo ho chytil zezadu za krk a mrštil s ním o zem. Obstoupil ho kroužek nižších démonů. Být ve své původní formě, neměl by s nimi nejmenší problém, ale teď se dokázal sotva zvednout.
„Hele, copak to tu máme?!“ Šklebili se na něj a kruh se zužoval. Přikrčil se, aby jim nechal co nejméně zranitelných bodů. První démon natáhl ruku zakončenou dlouhými drápy, ale než stihla nalézt svůj cíl, rozpoutalo se kolem ohnivé inferno. Útočník se vznesl do vzduchu obklopen plameny a svíjel se v ukrutných bolestech. Pak zamířil zpátky k zemi, rychlostí podstatně vyšší, než bylo jen samovolné padání. Narazil na beton, který pod ním popraskal a mírně se prohnul. Klahan na to zíral v šoku.
„Děsivé,“ pronesl hluboký hlas někde za jeho zády. Otočil se a uviděl muže stojícího opodál. Kratší černé vlasy měl nedbale rozcuchané a insignie na rameni prozrazovala, že má stejné postavení jako démon, který ho dostal z vězení. Ostatně poznámka byla mířená na démona.
„Kéž bych mohl totéž říci o tvých podřízených, Samaeli, ale jsou stále stejně neukáznění,“ hlas měl najednou chladný, ale v očích mu stále doznívalo vzrušení z boje.
„Slyšel jsem, že máš nového mazlíčka. To je on, koho jsi chránil?“ Přímo změnil téma černovlasý a otočil se na anděla. Klahan se po malé chvilce musel odvrátit od těch pátravých stříbrných očí.
„Do toho, co dělám ve svém volném čase, ti nic není,“ konstatoval klidně.
„Hmm… za normálních okolností ne ale využil jsi svou pozici, abys ho vytáhl ven těsně před tím, než ho zabili. To je zajímavé dost. Musel jsi kvůli tomu zatahat za nejednu nitku, vzhledem k informacím, které by měl vědět a které doteď neprozradil,“ Samael se olízl.
„To není tvoje věc,“ zopakoval ostřeji Klahův průvodce.
„Hej, uklidni se. Fajn, nebudu se v tom rejpat,“ zavrtěl hlavou a zmizel. Dlouhovlasý něco zavrčel a natáhl ruku k andělovi se sametovým
„Tak pojď,“ Klahan za ním šel nějakou dobu tiše, než se konečně zeptal.
„Jak se jmenuješ?“ Padlý ho prováděl uličkami a hloučky démonů se před nimi rozestupovaly.
„Buď trpělivý, brzy se všechno dozvíš,“ zněla odpověď, která ho vůbec neuspokojila.
Mohli jít tak dvacet minut, než zastavili před budovou, která byla ve značně lepším stavu, než všechny kolem. Vešli dovnitř a vstříc jim vyšla krásná démonka. Její pozornost byla přikována ke Klahanově průvodci.
„Co pro tebe můžu udělat?“ Tetelila se blahem, kdykoliv se na ní démon jen podíval.
„Jezebeth… vládneš falši a lžím. Chci, abys z něj sejmula lež, kterou mu zastřeli paměť,“ Klahan neměl ponětí, o čem to mluví.
„Beli, Beli…já mám lži vytvářet a šířit – mám je přiživovat a hýčkat. A přesto po mě chceš, abych dělala samaritána a šla proti svojí přirozenosti?“ Dívala se na něj velkýma hnědýma očima.
„Přesně to chci,“ odpověděl jí suše a vzduchem zaševelilo černé peří jeho křídel. Víc už se nevzpírala. Vzala Klahana kolem ramen,
„Měl bys jít s námi. Oni svou práci dělají důsledně, nebude to jednoduché,“ vyzvala démona a ten poslechl. Odvedla je oba do vedlejší místnosti, která Klahanovi nepříjemně připomínala výslechovou celu. Holé stěny a prakticky žádné vybavení kromě starého stolu a oškubaného křesla.
„Posaď se, drahoušku,“ vyzvala ho Jezebeth a jemu nezbylo než tak učinit. Trochu sebou škubnul, když ho obešla a položila mu ruce s ostrými drápy na spánky.
„Zavři oči, holoubku,“ Pošeptala mu, on ji opět poslechl. V momentě, kdy to udělal, mu začala třeštit hlava. Chtěl oči zpětně otevřít, ale s panikou si uvědomil, že nemůže. Začal se vzpírat, ale čím více se bránil, tím se bolest zhoršovala. Cítil zvětšující se tlak a začaly se mu za zavřenými víčky míhat vzpomínky, které neznal. Nedokázal se na ně plně soustředit kvůli přetrvávající bolesti. A pak to bylo všechno pryč. Bolest i obrazy. Otevřel oči a překvapeně zamrkal. Vzpomínal si na všechno. Na předlouhou službu pod křídly generála Beliala, na to, jak jako nováček poprvé skončil v zajetí Pekla a jak pro něj Belial přišel. Vybavoval si strach z démonů, když proti nim poprvé stanul a když ho pak zesměšňovali stejně jako bezmeznou úctu k Belialovi. Nejdříve k němu vzhlížel a později se do něj zamiloval. Sledoval ho kradmým pohledem kdykoliv to jen šlo a naivně si myslel, že si generál nevšimne. Když ho později Belial zahnal do kouta, strašně se bál. Viděl mnohokrát, co dělal nepřátelům a co dělal i svým podřízeným, pokud nebyl s něčím spokojen. A ze všech těch hororových věcí, které čekal, se neuskutečnila ani jedna. Vyznání bylo něco, co by ho ani ve snu nenapadlo. Vzpomínal si na první polibky, které nebyly nejisté ani váhavé. Jejich první, společně strávená noc. A stejně tak si vybavoval horlivé utajování. Pro anděla, milovat někoho jiného, než jen Boha, byl hřích, za který bylo vyhoštění, nebo spíše smrt. Přesto, podlézavé krysy byly téměř všude a tak došlo k nevyhnutelnému. Bránili se srdnatě, ale už od začátku věděli, že to nemá smysl. Složila ho ohnivá střela, kterou v žádném případě nemohl odrazit. Probudil se až ve výslechové místnosti a bylo mu jen suše oznámeno, že na základě Belialova přiznání k tomu, že ho svedl a Klahan je tedy nevinný, bude Klahan přeřazen a budou mu odebrány vzpomínky na službu u Beliala. Bránil se, ale nikdy nemohl vyhrát. Nevěděl ani, co se s Belialem po přiznání stane a nikdy už neměl šanci to zjistit.
Jen zalapal po dechu a klouzal očima po démonově tváři. Černá křídla mu na něm přišla tak nepřirozená, a když si uvědomil, že za to vlastně může on, zaplavil ho pocit viny. Přesto byl rozpolcený – na jednu stranu měl neodbytnou potřebu se k démonovi vrhnout, jen ho obejmout a děkovat, že je v pořádku. Na druhou stranu se mu ty vzpomínky stále zdály tak cizí. A stejně tak Belial. Nedostal možnost to víc řešit, protože se mu zatmělo před očima a ztratil vědomí. Nebylo divu – byl vyhládlý, slabý a psychicky vyčerpaný.
Ani nevěřil, že se skutečně probudil, když pod sebou po tak dlouhé době ucítil měkkou matraci a nad sebou teplou přikrývku. Otevřel oči a prohlédl si důkladně celkem útulně zařízenou místnost, ve které kromě něj nikdo další nebyl. I přes zvědavost se rozhodl zůstat v posteli a ještě si pořádně užít nově nabytého pohodlí. Až když odhrnoval překážející pramen vlasů, všiml si obvazů tam, kde mu mučení a nevybíravé zacházení zanechalo šrámy a zranění. S ještě o něco lepším pocitem se položil zpátky do peřin a znovu usnul. Zdály se mu sny, kde znovu prožíval všechno ze ztracených vzpomínek. Ještě o tom sám nevěděl, ale rozhodl se v tu chvíli, že se pomstí všem, kteří se podíleli na tom, co se stalo. Že jim všem dá zakusit stejnou bolest, která teď, znovuobjevena, rvala jeho vnitřnosti na kusy.
Další probuzení už zdaleka tak příjemné nebylo. Vzbudila ho jeho vlastní noční můra. Vzpomínka na poslední okamžiky jejich boje proti vyšší moci. Kapičky potu na něm pomalu stydly a nutily ho zachvět se zimou. Prudce sebou trhnul, když na sobě ucítil něčí pohled. Otočil se a neplánovaně se zahleděl Belialovi přímo do očí. Ve způsobu, jakým se na něj démon díval, bylo cosi intimně známého. Takřka okamžitě oči odtrhl a předstíral, že ho o moc víc zajímají záhyby na přikrývce.
„Klahu…můžeš mi udělat cokoliv, ale pro všechno na světě mě neignoruj,“ promluvil tiše.
„To jsem nechtěl, jen nevím, co mám dělat. Pochop, stavíš mě do absurdní situace,“ znovu se na něj podíval. Další otázka zastihla Klahana naprosto nepřipraveného.
„Můžu tě políbit?“ Zaskočilo mu a tak řádnou chvilku kašlal, než byl schopen znovu mluvit.
„Já nevím…můžeš to zkusit,“ zadíval se na něj nejistě a snažil se potlačit rostoucí nervozitu. Raději zavřel oči, a ačkoliv to očekával, když si Belial jemně vzal jeho hlavu do rukou, trhnul sebou. Cítil, jak se démon snaží zkrotit přemíru pocitů, která ho naplnila, a na okamžik dostal strach. Avšak ten zmizel ve chvíli, kdy došlo na vlastní polibek. Belial byl až překvapivě něžný a opatrný. Plynule přecházel z jednoho polibku do dalšího a snažil se vyvarovat prudkých pohybů i jakéhokoliv nátlaku. Dobře věděl, že na téhle chvíli závisí všechno, oč usiloval. Cítil, jak se mu anděl postupně podvoluje a tak se rozhodl zkusit své štěstí a prohloubit polibek. Jemně ale důrazně se jazykem dožadoval vstupu do Klahanových úst a když mu byl udělen, využil všechny možnosti, které mu byly nabídnuty. Úspěch mu dodal kuráž a jeho dlouhé prsty se rozeběhly po Klahově těle. Cítil, jak mu sebeovládání prokluzuje mezi prsty a věděl, že se musí rychle rozhodnout, ačkoliv anděl zatím neprotestoval. Pokud bude pokračovat, dost možná ukojí svůj chtíč, ale zničí své vyšší cíle. Stálo ho to hodně úsilí, odtrhnout se od těch sladkých rtů. Narovnal se a trochu roztřesenými prsty si odhrnul pramínek vlasů, který mu překážel.
„Děkuju,“ usmál se démon. Klahan si s překvapením uvědomil, že z něj paradoxně opadla veškerá nervozita a nejistota. Oplatil Belialovi úsměv ale v zápětí opět zvážněl.
„Nemůžu tady zůstat,“ řekl prostě a padlý mu musel dát za pravdu. A problém byl ještě horší, než se Klahan domníval. Peklo sice bylo plné hříchu a zkaženosti a svést anděla a pošpinit mu křídla bylo velmi uznávanou zásluhou, nicméně Lucifer se nechal slyšet, že pokud chytí některého ze svých generálů s Nebeskými, pošle dotyčného do nejhnusnější díry, kterou v Pekle najde. Belial se raději ani nezabýval hlouběji myšlenkou, co se stane onomu bělokřídlému. Z myšlenek ho vytrhl měkký hlas šeptající jeho jméno.
„Strašně rád bych, abys zůstal. Ani nevíš, jak moc. Ale máš pravdu – tady zůstat nemůžeš. Nicméně než tě pustím zpět, slib mi, že přijdeš znovu – nehledě na to, jak nebezpečné to bude,“ tíseň a obavy v ametystových očích ho prosily, aby slib dal a jeho vlastní nitro mu radilo totéž. Chtěl se dozvědět víc o své minulosti, chtěl poznat víc Beliala, strávit s ním více času ale věděl, že teď nemůže.
„Slibuju…vrátím se, jak nejrychleji to půjde,“ byl si plně vědom toho, že s těmito slovy definitivně zradil své druhy a porušil přísahu, ale po tom, co mu udělali, ho to vůbec nemrzelo. Cítil se obelhán vlastními druhy a zvláště Remielem, který mu tvrdil, že je jeho přítel. Teprve teď na něj plně dolehlo, že se nechal málem zabít, jen aby Remiela nezradil. A on celou dobu věděl.
„Jsi si jistý, že to zvládneš?“ Zeptal se Belial a narážel tak na dlouhý let vzhůru, který čekal jeho drahého Klahana. Ten jen přikývl a pokusil se usmát, ačkoliv do smíchu mu vůbec nebylo. Cvičně si protáhl bělostná křídla a seznal, že je připravený. Belial ho ještě jednou pevně obejmul a zašeptal mu do ucha jen
„Miluju tě,“ a pak už se jen díval, jak se ztrácí ve výšce.
Když se Remielovi doneslo, že pravděpodobně našli jeho plukovníka – Klahana Arneho, byl v šoku. Byl pohřešován přes tři měsíce a nikdo už nevěřil, že je naživu. Dorazil do nemocnice, jak nejrychleji mohl a přesvědčil se na vlastní oči, že posel nelhal. Byl vyhublý na kost, polámaný, s nesčetnými minoritními zraněními, ale byl naživu.
„Klahu! Díky Bohu, že ses vrátil živý!“ Chtěl ho obejmout, ale dočkal se jen chladného odmítnutí. Připisoval to prožitému šoku, ale přesto se ho to dotklo.
Klahan strávil v nemocnici a v péči nejlepších zdravotníků měsíc a stejně nebyl ještě ani zdaleka v pořádku, natož ve formě. Několikrát ho také vytáhli na výslech, ačkoliv stále tvrdil, že si na nic nepamatuje. Neměli důvod mu nevěřit, ale při podezíravých pohledech ho vždy přepadla nejistota. Při jednom zvláště dlouhém výslechu ho tazatel dokonce praštil a nařkl ho, že lže a že je zrádce. Remiel zakročil rázně a tvrdě. Nikdy se netajil tím, že má pro Klahana slabost a vyslýchající se mohl na vlastní kůži přesvědčit, že je to pravda, když ho generál vzal za límec a smýkl s ním tak, až mu podklouzly nohy a tvrdě se udeřil hlavou o hranu stolu. Anděl si otřel krev z roztrženého rtu a pohrdavě se na Klaha zadíval, než s nadávkami odešel.
Klahan sám byl zmatený. Nejdříve chtěl Remiela přímo konfrontovat s tím, co se dozvěděl, ale jak si zpětně vybavoval všechnu tu laskavost a všechny ty starostlivé otázky, který mi ho zahrnoval po celou dobu, co sloužil u jeho jednotky, prostě nemohl. Nedávalo mu to smysl, a tak se rozhodl zjistit, co se dá, než podnikne další kroky a než se opět uvidí s Belialem. Přes všechno, co mu Remiel udělal v minulosti, mu byl vděčný za jeho vpád do výslechu. Od té doby už mu dali pokoj. Nechal věci ještě nějaký ten týden uklidnit, než se vydal do knihovny, která sloužila zároveň jako archiv. Nenápadně si počkal, až se u správce nahromadí dost lidí. Do střežené sekce nemohl jít za normálních okolností sám. Sebevědomě přistoupil k pultu, a když se ho mladý anděl zeptal, co si přeje, vymluvil se na Remielovu touhu po jistých dokumentech.
„Chápu, ale ty dokumenty jsou v normálně nepřístupné sekci. Je nějaká šance, že by pan Remiel přišel osobně?“ Otázal se s nadějí v hlase.
„To bohužel není. Je velmi zaneprázdněn,“ nasadil ten nejomluvnější výraz, jakého byl schopen.
„Nu dobrá, doprovodím Vás tam,“ povolil nakonec a omluvil se ostatním zájemcům o pozornost. Bylo to snazší, než doufal. Anděl ho skutečně jen doprovodil k těžkým, dřevěným a bohatě vyřezávaným dveřím, kde odříkal formuli, která zrušila ochrannou pečeť.
„Z důvodu bezpečnosti musím vchod opět zapečetit, až vejdete dovnitř. Žádné dokumenty, které jsou vevnitř, nesmí místnost opustit, takže si prosím nastudujte potřebné informace. Vrátím se za hodinu.“ Uklonil se a nechal Klahana vejít do rozlehlého sálu, po strop naplněného regály s knihami.
Jen co za ním zapadly dveře, pustil se do usilovného hledání. Když nepochodil s hledáním podle popisku a abecedy, zaměřil se na datum. Ponořil se do své paměti a nakonec byl odměněn. Znovu se zahleděl do popisků na regálech a našel ten, který nejvíce vyhovoval jím určenému roku. Avšak žádný z názvů knih se netýkal toho, co hledal. Až narazil na svazek, který nebyl nadepsán vůbec. Byla to jeho poslední naděje vzhledem k plynoucímu času. Vytáhl tenký svazek a usadil se do velkého křesla, které bylo zhruba uprostřed místnosti. Když knihu otevřel, překvapily ho tři pečetě na první stránce. Jedna patřila Michaelovi, druhá Azraelovi a třetí Urielovi. Netrpělivě otočil stránku a začal číst. Největší část knihy, jak záhy zjistil, zabíral zápis Luciferovy vzpoury a jeho pádu. Nebylo divu – právě on velel všem Nebeským generálům. Jeho vzpoura byla obrovskou ránou pro Nebeskou armádu a hluboce otřásla samými základy Nebes. Dále byl zaznamenán pád Asmodea a Samaela, dvou mocných generálů. Konečně se prolistoval až k tomu, co hledal. Části, které znal, přeskakoval. Odhalení jeho a Belialova vztahu, jejich boj a prohra, postup všech výslechů, kterými prošli. Přesná citace Belialova přiznání. Dozvěděl se, že Remiel měl v celé záležitosti úlohu pouhého dotazujícího při Klahanových výsleších. Nikdy však nenahlásil nic, co by umožnilo Klahanovo přímé obvinění ze zrady. Přečetl si i pokračování Belialova příběhu po tom, co se přiznal. Roztřásly se mu ruce, když dočetl pasáž, kde byl citován rozsudek smrti. Přesto však četl dál. Těsně před popravou se přímo na popravišti objevil sám Lucifer a zarazil nelítostnou ruku popravčího. Popis následujícího dění chyběl, neb, jak se dočetl o něco později, Lucifer nechal na živu pouze jediného svědka – Remiela, který velmi záhy po Luciferově zjevení ztratil vědomí. Jisté bylo pouze to, že padlého generála odvedl do Pekla, kde ho naverboval do svých legií. Na konci bylo rozhodnutí o uzavření případu. Byl v něm vypsán seznam andělů, kteří se z důvodů utajení a případného ovlivnění podrobí zapečetění dané části paměti. Klahana upřímně překvapilo, že v něm nebyl sám. Bylo tam na tři desítky jmen, spoustu z nich navíc znal. Na první pohled ho ale zarazilo jedno jediné jméno – Remielovo. Teď už to konečně dávalo smysl. Zbytečně vinil svého přítele z falše a přetvářky. Teď ale věděl naprosto přesně, kdo mu způsobil všechnu tu bolest a ponížení. Znovu se zadíval na pečetě Azraela a Uriela, které byly otištěny pod rozhodnutím. Nicméně oni tak činili s posvěcením nejvyššího – Michaela, který zde měl také svou pečeť.
Uvědomil si, jak rychle běží čas a chvatně vstal, aby knihu vrátil na její místo. Jen pár minut poté se ozvalo cvaknutí, když byla pečeť na dveřích opětovně zrušena. Vyšel ven a hleděl do stále stejně klidné tváře mladého anděla.
„Našel jste vše, co jste potřeboval?“ Byla to zdvořilostní otázka, nicméně Klahan se musel pousmát nad tím, jak patřičně zněla v kontextu, který znal jen on sám.
„Ano, velmi děkuji za Vaši laskavost,“ uklonil se, a ačkoliv měl hlavu plnou nejrůznějších myšlenek, snažil se vypadat naprosto klidně. Teď, když věděl všechno, se chtěl znovu setkat s Belialem. Jen myšlenka na něj a na polibek, který vyloudil, v něm vyvolávala zvláštní stesk.
Nebylo těžké vyžadonit od Remiela povolení, jít zabít pár démonů, aby se dostal zpět do formy. Když se ale hnal studeným vzduchem a cítil, jak mu vítr hladí bílé perutě, musel sám sobě přiznat, že ačkoliv nesouhlasí s mnohým, co se nahoře děje, jeho andělský původ a možnosti, které mu dával, se mu zamlouvaly. Vlastně měl stále blíže k tomu, aby lidem pomáhal a démony trestal, než aby sváděl nebohé duše a nechával je podepisovat pochybné smlouvy. Ale měl rád Beliala. Víc než to. Jak spěchal stále níž, rostla v něm dávno zapomenutá touha. Když dočetl onen spis, uvědomil si, že Belial byl připraven pro něj obětovat svůj život. To v něm vyvolalo pocity, které měl za dávno ztracené.
Přistál na zámecké dlažbě před honosným sídlem a chvilku se rozhlížel, než si všiml démona sedícího na kamenném zábradlí. Usmál se a vyrazil přímo k němu. Oba seznali, že nejbezpečnější pro jejich schůzku bude zůstat na území lidí. Smrtelníci nemohli vidět to, co přesahovalo rámec jejich reality a tak andělská křídla i štíhlé a dlouhé rohy a černá křídla, zůstaly skryty nežádoucím očím. Belial se usmál a anděl neměl nejmenší pochyby, že to byl úsměv upřímný. Bylo to dost proti jeho přirozenosti, důvěřovat démonovi, ale už dlouho si s tím nelámal hlavu. Ostatně si nelámal hlavu vůbec s ničím a v momentě, kdy vešli do velké předsíně, se na něj hladově vrhnul. Nikdy nepatřil k trpělivým, a pokud mu paměť sloužila dobře, jeho horkokrevnost a vášnivost patřily k věcem, které na něm měl Belial rád. Ten byl náhlým a nečekaným vývojem situace překvapen, ale nebránil se. Nechal Klaha, aby si vydobil přístup do jeho úst, které velmi pečlivě vyplenil, než se přemístil na jeho krk, nevynechávajíce zašpičatělé uši.
Ochutnával a znovuobjevoval Belialovu nezaměnitelnou vůni, která mu nejvíce připomínala levanduli. V duchu děkoval za to, že má démon na sobě jen jednoduchou černou košili a kalhoty. Měl poměrně velký problém, aby svými roztřesenými prsty rozepnul malé knoflíčky. Nedovedl si představit, jak by se potýkal s pásky a přezkami uniformy, kterou měl na sobě posledně. Jak se mu dařilo postupně rozepínat košili, následoval cestu svého úspěchu svými rty a jazykem. Belialovo spokojené vrnění mu bylo odměnou a dávalo mu potřebnou dávku odvahy k tomu, aby pokračoval. Když se dostal k bradavkám, jen se mlsně olízl a jal se nejprve jedné a poté i druhé věnovat jazykem. Vždy nejprve řádnou chvilku kroužil kolem, a když se konečně dostal přímo k ní, už byla tvrdá. Olízl ji špičkou jazyka, než si ji vzal do úst celou a sevřel ji mezi zuby. Byl opatrný, ale ani ne zrovna jemný. Když se svou péčí zde skončil, vydal se jazykem níž. Košile už byla zcela rozepnutá a jeho nenechavé ruce se právě staraly o to, aby pásek a zapínání kalhot potkal stejný osud. Belial byl neskutečně vzrušený. Tolik nocí snil o téhle chvíli. Tolik dní čekal. Když ucítil chladný vzduch, jak objímá jeho erekci, tiše vzdychl. Očekávaný kontakt ale nepřišel. Otevřel oči a spatřil Klaha, kterak klečí u jeho nohou s lišáckým výrazem.
„Pros,“ zněla prostá instrukce, díky které však pocit podobný mravenčení proběhl celým Belialovým tělem. Přistoupil na jeho hru celkem ochotně.
„Prosím… Prosím tě pokračuj,“ řekl zastřeným hlasem a se vší vážností. Klahan ho nechtěl ponížit, ale slyšet ta slova z těch svůdných rtů pro něj bylo něco neuvěřitelně erotického. Přejel jazykem po celé jeho erekci a démon zavzdychal. Udělal to znovu a dočkal se stejné odpovědi.
„Víc,“ poručil si Klahan další prosby pod zřejmou výhružkou, že nebude pokračovat.
„Ježiši, Klahu! Tohle mi nedělej…,“ zaúpěl, ale když viděl andělův neústupný výraz, podvolil se.
„Moc tě prosím, pokračuj…nebo zešílím,“ měl v očích prosebný výraz, kterému Klahan nemohl odolat. Vzal si mezi rty špičku jeho erekce a pomalu se propracovával až k její základně a zase zpět. Belialův dech se znatelně prohloubil a jak Klahan nabral pravidelný rytmus, tak nabíraly jeho vzdechy na intenzitě. Se vzrůstajícím tempem začal vycházet vstříc a nechal své smysly utonout v záplavě rozkoše.
Jak se blížil k vrcholu, jeho přírazy byly stále rychlejší, a přesto stále častěji vybočovaly z tempa. Když už si říkal, že blíž vrcholu snad být ani nemůže, Klahan ho propustil ze svých úst. Ještě několikrát na prázdno přirazil, než vydal krajně nespokojené zavrčení. Anděl však nebyl ani zdaleka hotov. Snad ve zlomku sekundy vyklouzl ze svého oblečení a přitisknuvší se k démonovi mu poskytl kýžený kontakt. Cítit anděla tak blízko, dotýkat se ho a stimulovat své vzrušení o jeho erekci, bylo něco, co mu jakkoliv živý sen nikdy dát nemohl a on se zcela dobrovolně a rád vzdal veškeré kontroly. Jeho milenec se rozhodl toho náležitě využít. Pomalu mu zvedl jednu nohu až do výšky svého pasu a prsty klouzal stále blíže směrem k úzkému vstupu do jeho těla, zatímco ho stále líbal a jemně kousal na krku. Belial mu na oplátku položil ruce kolem krku a nechal ho dělat si s ním, co se mu zlíbí. Když do něj Klahan vsunul první prst, lehce sebou cukl. Netrvalo dlouho a zvykl si natolik, že jemně přirážel i na druhý a posléze i na třetí prst. Anděl si dával záležet, aby si ho náležitě připravil a Belial si jeho pozornost plně užíval. Najednou si ho Klahan nadzvedl a Belial byl velmi rád, že na sobě má pořád svojí rozepnutou košili, jinak by měl zcela jistě sedřená záda od zdi. V další vteřině však ucítil, jak do něj pomalu proniká Klahanova chlouba a veškeré myšlenky byl zpřetrhány. Zasténal a sevřel v ruce pramen zlatohnědých vlasů. Anděl pokračoval, dokud v něm nebyl celý a zůstal chvilku v klidu, aby se mohl démon přizpůsobit. Ten se ale sám začal po chvilce pohybovat, dožadujíce se další slasti. Klahan mu rád vyhověl a začal pomalu přirážet. Pokaždé, když se mu podařilo se otřít o prostatu, se mu dostalo odměny v podobě hlasitého zasténání. Pomalu se nechával unést přívalem slasti a zrychloval své přírazy. Belial sundal jednu ruku z jeho ramen a začal se sám laskat. Šeptal Klahanovo jméno stále znovu a znovu a cítil, jak se znovu blíží k vrcholu. Klahan sám na tom byl obdobně a jak ztrácel kontrolu nad sebou, jeho přírazy byly stále drsnější a rychlejší. Tlumeně vzdychal a doplňoval tak Belialovy steny.
„Nnnnh..K-Klahu!“ Zaskučel těsně před tím, než konečně vyvrcholil a na břicho a hruď mu dopadaly velké kapky semene. To bylo přesně to, co Klahan potřeboval a s posledními přírazy vyvrcholil uvnitř svého milence. Oba se snažili uklidnit dech i o překot tlukoucí srdce. Anděl z něj pomalu vystoupil a stále ho držíc, Beliala pomalu vzal do náruče a svezl se i s ním na příjemně studenou podlahu. Ani jeden z nich se nezmohl na jediné slovo, ale co bylo důležitější – žádných slov ani nebylo třeba.
První prolomil ticho Belial.
„Chtěl bych takhle zůstat…bez starostí a povinností. Jen my dva a nic víc,“ povzdechl si a přitiskl se k andělovi blíž.
„To já taky, ale takhle jednoduché to není nikdy,“ obejmul ho.
Zůstali tak ještě chvíli, než Klahan s povzdychnutím konstatoval, že bude muset jít. Oblékli se v tichosti a rozloučili se pouhým polibkem, protože oba věděli, že nebude trvat dlouho, než se znovu setkají.