Kapitola 1
by MikhailZe sladkého snění mě vytrhl jekot budíku. Ostatně, co jiného v úterý čekat. Venku svítilo slunko, což celý proces vstávání podstatně zpříjemnilo. Dokonce jsem se cítil natolik odpočatý, že jsem uvažoval o přeskočení tradiční ranní kávy. Dilema jsem promptně vyřešil cappuccinem.
Když jsem vycházel z domu, měl jsem pocit, že optimismus a dobrá nálada ze mě musí přímo čišet. Kolemjdoucí, kteří neměli takové štěstí na kvalitní spánek, se na mě dívali jak na zjevení. Jako protiopatření jsem si narazil na uši sluchátka a schoval se před všudypřítomnou trudomyslností za val z hudby. A jak jsem si to tak štrádoval po ulici v mentálním stavu hraničícím s nirvánou, vesmírná rovnováha usoudila, že toho štěstí bylo na jedno ráno a jednoho Martina příliš. Lehce mimo jsem si totiž nevšiml, že na přechodu svítila červená a díky již zmíněnému valu jsem neměl šanci blížící se pohromu slyšet.
Fyzická kolize z autem mě zastihla zcela nepřipraveného. Jak jsem doposud létal pouze ve snech a myšlenkách, teď jsem si to zkusil naživo. Bohužel, přistávání mi ještě moc nešlo, takže střet s asfaltem o pár metrů dál bych jako příjemný rozhodně nepopsal. Tak jsem tam tak ležel, zíral na modrou oblohu a byl jsem dokonale v šoku. Slyšel jsem ruch okolo, ale nijak mě nezajímal. Bolely mě záda, na kterých jsem přistál a samozřejmě všechny kontaktní body, které jsem sdílel s autem.
„Jste v pořádku?“ ozvalo se někde blízko.
„Žiju,“ zhodnotil jsem situaci a opatrně otočil hlavou. Zorné pole z velké části zabíral muž dřepící vedle mě. Třicátník, slušně oblečený, kratší hnědé vlasy. Na ulici bych se za ním neotočil, ale před potenciální smrtí jsem si dovedl představit i podstatně, podstatně horší výjevy.
„Už jsem zavolal sanitku,“ promluvil znovu a já si všiml, že se mu třesou ruce. Ne, že bych se mu divil. Kolika lidem asi skáčou lidi dobrovolně pod kola, hm? Uvědomil jsem si, že někde poblíž hraje hudba. Jak jsem se začal pomalu vzpamatovávat, poznal jsem v hudbě Born to be Wild. Mimoděk jsem přeostřil tam, odkud jsem tušil zdroj a poprvé tak zároveň viděl, s čím jsem se to bratřil uprostřed silnice. A že to nebylo vůbec zlé. Tóny téměř půl století staré klasiky se linuly z otevřených dveří klasiky jiného rozměru. Pravdou je, že z tohohle pohledu jsem nikdy žádný Jaguar ještě neviděl. Vesmírná rovnováha evidentně není zas taková svině, a když už se mě chce zbavit, tak to udělá aspoň stylově.
Rychle se blížící houkačky překazily ten takřka romantický moment, kdy jsem tiše obdivoval stroj, který mě málem poslal na onen svět. Doktoři na mě provedli prakticky křížový výslech s pomocí policajtů, a pak i zevrubnou prohlídku. Nakonec mě naložili s tím, že to nevypadá na nic vážného. Dlouhé ruce zákona zatím řešily řidiče toho nablýskaného krasavce. Nezáviděl jsem mu to, hlavně jsem věděl, že bych se mu měl omluvit. Byla to moje blbost, která mu málem zničila zbytek života. O tom mém nemluvě.
Konečná bilance obsahovala pohmožděniny zádových svalů, naraženou levou stehenní kost a slabý otřes mozku. Doktoři se svorně shodli, že jsem měl z pekla štěstí. Dokonce jim bylo trochu záhadou, jak to, že jsem si ani nerozbil hlavu při dopadu. Já jsem se v tom vrtat nepotřeboval. Sdělili mi, že si mě nechají v nemocnici přes noc na pozorování, a pokud bude všechno v pořádku, další den mě pustí. Z představy noci strávené v nemocnici jsem radost neměl, ale znovu jsem si zopakoval, že můžu být rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Nesnáším nemocnice, kdykoliv jsem nucen do nějaké zavítat, vybaví se mi všechny ty pocity z dob, kdy mi bylo osm, brácha se vysekal na motorce a my za ním chodili na návštěvu.
Další ráno jsem se značnou úlevou vypadl, vybaven škálou léků proti bolesti a s naordinovaným klidovým režimem na další týden. Nejdřív trvali na dvou, ale při pomyšlení, co by mě pak čekalo v práci mě polil studený pot. Usmlouval jsem to na týden a kontrolu příští pátek. Můžu s čistým svědomím říct, že jsem nikdy nebyl na přechodech tak obezřetný, jako cestou domů.
„Nojo, ty kteréni v drahejch autech! Si myslí, že se na ně asi nevztahujou fyzikální zákony nebo co!“ Rozčílila se moje nadřízená, když jsem po telefonu vysvětloval, proč jsem se nedostavil bez omluvy do práce a proč potřebuju zůstat týden na home office. Podrobnosti o tom, na čí straně byla vina, jsem raději vynechal.
„Jasně, tejden je v pohodě, když vezmu, jak to mohlo dopadnout. Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ rozloučila se, a já s úlevou zavěsil. V tuhle chvíli mi příhoda z předchozího dne připadala už jen jako vzdálená vzpomínka. Nejvíc ze všeho mi ale v paměti utkvěla mohutná maska tmavě modrého Jaguaru XKR. Setsakra pěkná kára, o tom nemůže být pochyb. S o něco větší námahou jsem si vybavil i jeho majitele. Na takové auto vypadal… trochu moc usedle. Ale co, zdání může klamat.
O jak čerstvou záležitost se jedná, mi připomněl o čtyři dny později dopis s modrým proužkem. Naštěstí se jednalo jen o sdělení, že na základě výpovědi mé i přítomných svědků jsem byl viníkem nehody shledán já. Za přecházení na červenou jsem dostal pětistovku pokuty, nicméně pan Petr Štěpánek se i přes roli poškozeného rozhodl nevymáhat odškodnění. Poslední informace mne trochu překvapila – říkal jsem si, že jsem mu musel minimálně odřít lak na kapotě, ani nemluvě o malém infarktu, který bezpochyby dostal.
Vzhledem k tomu, že v dopise byla obsažena celá jeho adresa, rozhodl jsem se pro, vpravdě staromódní, způsob omluvy; napsal jsem mu dopis. Dost krátký, ostatně, co bych mu tak asi měl psát za román, na druhou stranu, obsahoval omluvu, poděkování a zpětný kontakt na mě. Nečekal jsem, že se ozve, jen jsem cítil, že jsem tak ulevil svému svědomí.
Že jsem se mýlil, mi dokázal telefonát, který jsem obdržel o týden později – jak jsem se dozvěděl, taková byla rychlost České Pošty. Poté, co se představil, jsem jen odtáhl telefon do bezpečné vzdálenosti v očekávání, že si to pořádně slíznu alespoň verbálně. On ale promluvil zcela klidným a vyrovnaným hlasem, čímž mě trochu vyvedl z rovnováhy.
„Dostal jsem váš dopis, pane Pokorný. Musím říct, že mě to dost překvapilo,“ začal konverzaci.
„Eh… no, vzhledem k tomu, že to byla moje chyba, jsem se vám chtěl jen omluvit za způsobené potíže. Opravdu mě to mrzí,“ ani jsem se nemusel moc snažit, aby mi věřil, protože jsem to myslel vážně.
„Hlavní je, že se vám nic nestalo, nebo tak mi to minimálně bylo řečeno.“
„Ne, ne, jsem v pohodě. Jen pár naraženin, nic vážného. I tak je mi ale hloupé to nechat jen tak, musel to být dost šok…,“ začal jsem tím nejomluvnějším tónem, jaký svedu.
„Málem jsem dostal infarkt,“ přiznal Štěpánek, bylo ale zřetelně slyšet, že se směje.
„Opravdu bych pro vás něco rád udělal, pokud jsem vám nějak odřel auto, samozřejmě to zaplatím,“ nabízel jsem, ve snaze smýt ze sebe pocit viny.
„To vážně není nutné. Vzhledem k cenám čehokoliv, co byť jen připomíná logo Jaguaru, si tyhle jednoduché věci dělám sám. Jestli ale trváte na nějaké satisfakci, můžete mě pozvat na kafe,“ nabídl, a opět mě zaskočil.
„Já… jo, to by šlo, pokud vám to nevadí,“ odhodlal jsem se nakonec.
„Kdyby mi to vadilo, nenabízel bych,“ zasmál se a ze mě tím zvukem spadla alespoň část nervozity. Dohodli jsme místo a čas a bez dalšího protahování hovor skončil. Od téměř zabití ke kafi za jedenáct dnů, to byl docela úspěch. Ne že bych měl nějaké postranní úmysly, tedy, v té době jsem je určitě neměl. Na druhou stranu, s menšinovou orientací a zdravým libidem, člověku přijde na mysl spousta věcí.
Petr byl fajn. Jakkoliv usedle na první pohled vypadal, nudný rozhodně nebyl. Jasně, prvních pár minut bylo značně rozpačitých, to se ale dalo čekat. Ale jakmile jsme se začali bavit – skutečně bavit, tak to bylo o něčem docela jiném. Vtipkovali jsme, dozvěděl jsem se, že dělá na seniorské technické pozici v ČEZu (upřímně mě to trochu pobavilo, protože vypadal mladší než já), řekl jsem mu, že dělám ajťáka, chvíli jsme se bavili o počítačích – vypadal, že ho to zajímá, byť jeho obor byl silnoproud. A pak jsme se dostali k autům.
„Jak jsi přišel k Jaguaru?“ zeptal jsem se nevinně a s nepředstíraným zájmem.
„Kupodivu jsem ho koupil,“ usmál se, „chtěl jsem ho už dlouho a nestojí tolik, na kolik vypadají.“
„Kolik jsi za něj dal?“ zněla nenápaditá druhá otázka.
„Pět set – z druhý ruky a nějakej ten pátek zpátky, ale byl to dobrej kauf,“ zcela viditelně mu dělalo dobře se pochlubit svým kouskem. Nedivil jsem se.
„Je pěknej,“ pochválil jsem mu hračku s vědomím, že mu musím trochu čechrat ego.
„Díky. Ty máš auto?“
„Ne. Ne že bych vyloženě nechtěl, spíš nepotřebuju. Nevyužil bych ho. Na druhou stranu, když se koukám na ten tvůj stroj, tak něco takovýho bych si klidně nechal líbit,“ pokrčil jsem rameny. Míval jsem auto ještě v dobách, kdy jsem dojížděl do Prahy. Starý Saab, sice už byl těsně před smrtí, ale své poslání plnil dostatečně.
„Jo no… problém je, že to není jenom ta radost. Jaguary obecně jsou prostě kasičky, zvlášť ty starší, jako moje XKR,“ zadíval se na mě, jakoby se mě snažil přečíst.
„To je mi jasný, ale i tak, musí to bejt fajn, mít něco takovýho pro radost.“
„Nevyměnil bych ho ani za tucet Octávek,“ zasmál se Petr, „chceš svézt? Ale varuju tě, už nikdy nebudeš chtít nic jinýho. Jaguary jsou návykový,“ mrknul na mě.
„Jasně,“ překotně jsem dopil kafe, zaplatil a vyšel ven. Bylo trochu chladno, ale svítilo slunce, a celkově bylo docela pěkně. Na brzké jaro vlastně luxusní počasí. Došli jsme k zaparkovanému klenotu a já se prostě nemohl vynadívat.
„Je trochu zahnojenej – jezdím s ním jenom na ruční mytí a to chce trochu menší zimu,“ omlouval se. Nevadilo mi to ani v nejmenším.
Nasedl jsem dovnitř, a že jsem v kupé, bych snad ani nepoznal. Interiér byl luxusní, vyvedený v béžové kůži. Takřka okamžitě jsem si začal představovat, co bych v takovém interiéru rád dělal. Se sledováním ubíhající krajiny za oknem to moc společného nemělo.
Petr svojí kočku nešetřil a já nepochyboval, že tak činí kvůli mně. Jakmile jsme vyjeli z Letňan na D8, vyhnal rychlost na 140. Po očku jsem sledoval tachometr a usmál se, když ručička vystoupala na 190.
„Kdyby tě chytli, tak ti na místě zabaví papíry, víš o tom?“ poznamenal jsem konverzačním tónem, zatímco jsem si užíval jízdu. Jagouš byl na svůj sportovní střih nečekaně pohodlný, zároveň ale neztratil nic ze své dobrodružné povahy rychlého auta.
„Ale nechytí. Nebejvají takhle blízko za Prahou,“ odvětil Petr a usmál se na mě. Cítil jsem, jak motor znovu zabral. Když jsem se zadíval na řidiče, měl na tváři spokojený úsměv a v očích maximální soustředění na cestu. Stačilo by jediné zaškobrtnutí, jediný idiot, který by hodil myšku do levého pruhu a to, co by z nás zbylo, by se snadno vešlo do krabičky od sirek. Ale ten pocit volnosti, adrenalin zostřující všechny smysly, to se zkrátka nedá nahradit.
„Chceš si to někdy zopakovat?“ zeptal se, když o hodinu a půl později zastavil před domem, ve kterém bydlím. Připadal jsem si, jako holka, kterou zve kluk na rande.
„Jo, moc rád,“ usmál jsem se a zadíval se mu do očí. Nikdy jsem nebyl přeborník ve čtení jiných lidí, výrazně hustší atmosféru v autě jsem si ale docela jistě nevymýšlel. Ale i tak, riskněte to, udělejte první krok, buď dostanete přes držku, nebo ne. Uvědomil jsem si, že už na Petra drahnou dobu zírám. Nic neřekl – to bylo dobré znamení, ale nikoliv potvrzení čehokoliv.
„Tak jo… díky moc za ukázku, rád se zas někdy nechám svézt,“ usmál jsem se a už, už jsem sahal po klice dveří.
„Počkej,“ zarazil mě a mě nezbylo, než poslechnout. Chvilku něco lovil v peněžence, a pak mi podal vizitku.
„Je tam i mail a telefon – i když, telefon už vlastně máš.“ Vzal jsem si úhledný kousek papíru s oranžovým logem energetické společnosti a schoval ho do bezpečí náprsní kapsy kožené bundy.
„Ještě jednou díky,“ usmál jsem se znovu a naposledy se zadíval do hnědých očí, než jsem vystoupil. Díval jsem se, jak červená zadní světla mizí za nejbližší křižovatkou a zhluboka se nadechl.
Jakmile za mnou zapadly dveře, zapnul jsem notebook a naťukal jeho jméno do Googlu. Nejdřív jsem našel několik jeho jmenovců, po chvíli bádání jsem se ale přeci jen dopracoval k jeho Facebookovému účtu. Bohužel pro mě patřil Petr k té zodpovědnější části uživatelů a profil měl až na pár osobních údajů soukromý. Jenže jak se záhy ukázalo, nepotřeboval jsem víc, než právě těch pár osobních údajů. Kolonky popisující vztah a případné roviny zájmu o něj byly viditelné a já tak zjistil, že kdybych býval v autě rýpnul do tohohle tématu, asi bych se zlomeným nosem neskončil. Je pravda, že „zajímám se o: muže i ženy“ na sociální síti by člověk neměl brát jako hotovou věc, ale pro mě to byl dostatečný důvod zcela vážně přemýšlet nad dalším setkáním.
Na to jsem ale musel čekat déle, než jsem myslel. Následujících několik dní se v práci ženili všichni čerti – zejména pak ženská část naší firmy byla ještě výkonnější v rozbíjení nejrůznějšího hardware než obvykle. Ve stínu těchto událostí jsem na Petra dočista zapomněl. Připomněl mi ho krásný nablýskaný Jaguar XJ, který kolem mě projel, zatímco jsem čekal na svou nuznou tramvaj. V rychlém sledu jsem vytáhl telefon, vylovil z paměti hovorů jeho číslo a napsal mu SMS. Odpovědi jsem se dočkal až večer a opět ve formě příchozího hovoru.
„Ahoj, Petře,“ pozdravil jsem.
„Ahoj, dostal jsem tvojí zprávu. Pozítří bohužel nemůžu, ale jak bys to viděl se sobotou?“ snad kvůli nervozitě nebo bůhví proč jsem si teprve teď všiml, že má velmi příjemný hlas.
„Sobotu mám volnou, na kdy bys to viděl?“ odvětil jsem, už v tu chvíli smířen s tím, že budu po zbytek týdne vymýšlet, jak ho sbalit.
„Ve čtyři bych tě mohl vyzvednout u tebe,“ nabídl. Bylo to později, než jsem předpokládal, namítat jsem každopádně nic nechtěl.
„Platí, ve čtyři u mě,“ odsouhlasil jsem promptně.
„Dobře, budu se těšit,“ z tónu hlasu byl patrný úsměv.
„Já taky, měj se,“ zavěsil jsem a posléze i zaklapl notebook s rozdělanou prací. Bylo mi více než jasné, že ten večer už se k čemukoliv, co zavání prací, nedostanu.
Hodiny ukazovaly 15:45 a já stál před zrcadlem při poslední kontrole. Krátké blond vlasy žádnou větší údržbu nikdy nevyžadovaly, ale nemusel jsem na potenciální lov mít strniště na těch částech, které jsem při holení omylem vynechal. Modrou kostkovanou košili jsem v rychlosti vyžehlil před patnácti minutami a ještě byla cítit párou z žehličky. Namátkou jsem vybral jednu ze svých pár kolínských, které stejně používám jen pro výjimečné příležitosti a zhodnotil, že jsem připraven vyrazit. Přesto zbývalo ještě pět minut, které jsem strávil lehce nervózním přešlapováním na chodbě. Ve čtyři hodiny a dvě minuty se mi na stole roztančil telefon. Přijal jsem hovor, potvrdil Petrovi, že jsem za minutu dole a vyrazil.
Pozdravili jsme se v přátelském duchu než odbočil zpět na silnici.
„Kam jedeme?“ zeptal jsem se ze zvědavosti po deseti minutách příjemného ticha.
„Do Litoměřic, respektive kousek od nich,“ usmál se.
„Co v Litoměřicích?“ pokračoval jsem, neb jsem o tomhle městě věděl jen to, že leží kdesi na sever od Prahy.
„Uvidíš, ale bude se ti to líbit. Aspoň doufám,“ na moment odtrhl oči od vozovky, aby se mohl podívat na mě.
„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny a opětoval úsměv. Dalších patnáct minut jsem přemýšlel, proč zrovna Litoměřice; co tam může být tak zajímavého.
„Co jinak děláš, kromě práce?“ začal Petr lehkým tónem. Až teď jsem si všiml, že má pravou ruku volně položenou na loketní opěrce a šaltpáce, nikdy ale nezařadil. Záhy mi došlo, že to bude automat – inu, jak jsem říkal, už je to dlouho, co jsem měl auto a nijak do hloubky jsem je stejně nikdy neřešil.
„Občas si jdu zaplavat, občas přečtu nějaké sci-fi, kouknu na film nebo zahraju hru – nic zvláštního,“ odpověděl jsem mu a v duchu jsem se sám podivil, jak nudný život vlastně mám. Nebo klidný – opravil jsem se.
„Co hraješ?“ zastavil se u jedné z mnou jmenovaných zálib.
„Poměrně dlouho jsem hrál WoWko, v poslední době ale hlavně Diablo, sem tam nějakou konzolovku typu Uncharted nebo tak,“ pokrčil jsem rameny.
„Jo, WoWko jsem hrával taky, strašnej žrout času,“ zasmál se Petr.
„A filmy, jo? Viděls Hanebný parchanty?“ tím si mě okamžitě získal.
„Jasně, skvělej film, Aldova řeč o tom jak mu každej dluží stovku skalpů mě rozsekala!“ začali jsme se oba smát a já si poprvé po dlouhé době uvědomil, jak příjemné je být s někým, s kým si člověk má co říct, nebo čemu se zasmát.
„Jango byl taky fajn, ale Parchanti jsou jednoznačně lepší. A když jsme u toho, viděl jsem Památkáře s Clooneym. Říkal jsem si, že by to mohlo bejt něco ve stylu Dannyho parťáků, ty mám fakt rád,“ pokračoval Petr. Tou dobou už jsem si všímal podstatně víc jeho, než ubíhající cesty.
„A? Taky jsem na ně chtěl zajít,“ přiznal jsem upřímně.
„Nechoď, nestojí to za to. Vlastně to nestojí za nic. Na to že to znělo jako něco, co se prostě nedá zkazit a ještě k tomu s takovým obsazením to fakt neuvěřitelně podělali. Je to nuda, je to suchý,“ vysvětlil a zabil mé naděje na dobrý film.
Zbytek cesty se nesl ve společném duchu. Zjistil jsem, že máme takřka stejný vkus na hry i filmy, že oba takřka uctíváme Gibsonova Neuromancera jako dílo vizionáře. A než jsem se nadál, zastavili jsme na jednom z kopců, kterých je v severních Čechách spousta.
„Jsme tady,“ usmál se na mě, „jsem rád, že se nezkazilo počasí.“
Vystoupili jsme z auta a došli na kraj odpočívadla. Byl z něj krásný výhled na rovinu směrem zpátky k hlavnímu městu. Obloha za našimi zády byla už o něco tmavší a zapadající slunce vytvořilo krásné červánky. Došlo mi, že Petr tohle setkání bral jako rande už od začátku. Přemýšlel jsem, jestli mě tak rychle prokoukl, nebo tohle rozjel z vlastní iniciativy. Došli jsme zpátky a opřeli se o jeho auto, zatímco jsme pozorovali slunce mizící za obzorem. Bylo to děsně romantické, očekávaný polibek, který přišel z jeho strany, to jen podtrhnul. Ani jeden z nás se nezdráhal, vždyť proč bychom to dělali. Stáli jsme tam tak snad půl hodiny, dokud se nezačalo opravdu stmívat. Petr mě znovu políbil, hlouběji a dravěji. Objal jsem ho kolem pasu, ocenivší, že široko daleko nebylo živé duše.
Petr zastavil v garáži a zhasl motor. Zadíval se na mě déle, než bylo nutné a mě tak nějak došlo, že se nemá k tomu, aby vystoupil. Záhy na to jsem i pochopil proč. Chytil mě za tričko a přitáhl si mě pro polibek. Takový ten s příslibem mnohem zajímavějších věcí. Souhlasně jsem naklonil hlavu a nechal Petra, aby si dělal, co chce. Ve chvíli, kdy si odsunul sedadlo jak nejdál mohl a já pracně přelezl loketní opěrku, která nás dělila, muselo být nám oběma jasné, že takhle to nepůjde. Seděl jsem mu na klíně a ano, bylo to příjemné, jenže v kupátku jakým je XK na tenhle typ věcí zkrátka není místo. Každou chvíli jsem kopl do šaltpáky nebo kůží oplétaného volantu a mohl jsem si jen představovat, jak Petr pokaždé zaskřípal zuby. Jeho chtíč nicméně dočasně zastínil lásku k autu, protože se mi nepřestával věnovat. Olizoval mi krk, líbal mě na hraně spodní čelisti a oběma rukama mi mnul zadek. Občas, když se v zoufalé potřebě kontaktu pokusil přirazit jsem se praštil hlavou o strop, ale to se dalo přežít. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsme se začali vážně pokoušet o odstranění oblečení. Po mém čtvrtém pokusu o sundání košile už to Petr nevydržel a vyhnal mě ven, kde ji ze mě v podstatě strhal. Hned na to už byl ke mně znovu přitisknutý a tlačil mě na stále ještě vyhřátou karoserii. Tak nějak matně jsem si uvědomil, že mě nechce ojet ve svém Jaguaru, ale na něm. A dlužno říct, že mojí erekci se ten nápad dost líbil. Jedno zatracený auto, a co to s člověkem udělá.
Vyhlásil jsem válku drobným knoflíkům jeho košile, nicméně moje nedočkavostí roztřesené ruce bitvu ze začátku dost prohrávaly. Chtěl jsem toho chlapa – v tu chvíli bych přísahal, že ho i nutně potřebuju. Nechal mě, abych mu sundal košili, tam jsem ale skončil, protože mě chytil za ruku, s dostatečným důrazem mi ji přetočil za záda a otočil mě tak čelem k autu. Přísahám, že jsem takové chvaty viděl doposud jen v klasických policejních filmech. S čelem přimáčknutým na chladnoucí střechu a erekcí uvězněnou v trenýrkách a kalhotách jsem mohl jen čekat, co bude. Na malý hrůzný okamžik mě napadlo, že třeba není na kluky a že mě čekají vážně krušné chvíle. Musel cítit, že jsem ztuhl, protože mi zašeptal do ucha, abych se nebál a začal mi líbat šíji. Byla to pro mě dost nezvyklá situace, nejen garáž, auto, druhá schůzka a všechno, ale především kombinace faktu, že byl o něco mladší než já s tím, jakým způsobem převzal veškerou iniciativu. Pevně se ke mně přimkl a mě nezbylo, než se hrudníkem opřít o studené sklo okénka. Při tak velkém kontaktu s chladným povrchem mi okamžitě naskočila husí kůže. Když mi Petr o moment později promnul levou bradavku silněji, než bylo nezbytně nutné, říkal jsem si, jestli mě na to okno přimáčknul schválně. Ačkoli jsme byli oba od pasu dolů stále oblečení, cítil jsem jeho penis pokaždé, když se o mě otřel a dovádělo mě to takřka k šílenství.
„No tak, nemůžeš mě tu takhle držet celou noc,“ zamručel jsem. Myslel jsem to napůl jako vtip a napůl jako pobídku.
„Dočkej času,“ řekl jen a neobtěžoval se ani na chvilku zrychlit. Zaúpěl jsem, když mi jeho ruka bez varování zajela mezi nohy, jen aby za vteřinu zase zmizela. Petr byl zkrátka hračička, vychutnával si každý moment, rozmýšlel každý dotyk a každé slovo. Netrvalo snad ani pár minut, než jsem žadonil a prosil, aby už s tím přestal. A on si pořád jel tu svou. Otíral se o mě jako tanečnice v baru, postupně mi rozepl pásek i zapínání kalhot a párkrát se odvážil mi zajet rukou pod lem boxerek. Trápil mě další minutu nebo dvě, ale mě to přišlo jako věčnost. Najednou ale přestal, odstoupil ode mě a já slyšel cinkání rozepínaného pásku.
„Svlíkni se,“ řekl ostře, tónem, který nepřipouštěl sebemenší diskuzi. Nicméně o čem bych asi tak chtěl v tuhle chvíli diskutovat. Sundal a odkopl jsem boty, pak kalhoty, bílé trenýrky a nakonec ponožky. Podlaha v garáži byla studená a hrubá. Drobné smetí a štěrk se mi co chvíli zabodly do chodidel a lhal bych, kdybych řekl, že mi to nevadilo. Že jsem byl natolik vzrušený, abych nepohodlí ignoroval. Petr nepochybně věděl, řešit to očividně nehodlal. Díval jsem se na něj a on se díval na mě. Kalhoty měl rozepnuté, pod nimi jsem viděl černé spodní prádlo, ale nic víc. Zatracená černá barva – v té se ztratí prakticky cokoliv, bohužel i ty části Petrova těla, které bych viděl moc rád. Nestihl jsem se dost vynadívat, protože mě Petr chytil za předloktí a smýkl se mnou podél auta tak akorát, abych se natáhl přes kufr. Ve zkoseném skle jsem viděl svůj i Petrův odraz a až v té chvíli mi došlo, v jak choulostivé pozici se vlastně nacházím. Zasykl jsem, když mi rozkopl nohy dál od sebe a já šlápl na obzvlášť zákeřný kamínek, neodvážil jsem se ale ani pohnout. S jistým překvapením jsem zjistil, že navzdory lehce surovému zacházení jsem stále stejně vzrušený, jako při školáckých pokusech na sedadle řidiče. Nikdy jsem nezažil nic ani vzdáleně podobného tomu, co teď a říct, že se mi to líbilo by hanebně nevystihovalo mé pocity. Z dalšího zbytečného přemýšlení mě vytrhlo plácnutí přes zadek. Bolest byla jaksi nepatřičně malá ve srovnání se zvukem, který vyplnil malý a vesměs prázdný prostor garáže. Ostré plesknutí mě vrátilo zpátky do reality, kde plech studil, podlaha týrala moje nohy a Petr se rozhodl, že jsem zlobivá školačka a zasloužím si pětadvacet na holou. Při páté jsem si říkal, že je to jen takové dráždění, při patnácté jsem skučel a pět posledních jsem ho nahlas střídavě prosil a proklínal. A přesto, že to bolelo, přesto, že jsem si nikdy v životě nemyslel, že by se mi něco takového mohlo líbit, jsem se ani nepohnul, neudělal jsem nic, abych ho zastavil. Protože moje tělo rozhodně nechtělo, aby přestal.
Když konečně seznal, že má můj zadek přijatelnou barvu a teplotu, byl sex vlastně to poslední, co jsem čekal. Opustil mě na okamžik, jen aby se vrátil s kondomem v jedné a vazelínou ve druhé ruce. S prvními dotyky a drážděním mu muselo být jasné, že už jsem dlouho s nikým nebyl, to mu ale nezabránilo v tom, aby mě připravil jen minimálně. Jen tak, aby bolest nebyla nesnesitelná a netrvala ještě několik dní. Přiznám se, že když do mě pronikal, tekly mi slzy. Ne moc a rozhodně se nedá říct, že by mě vysloveně trýznil, ale ano, bolelo to. První minutu nebo dvě to bylo nepříjemné, jenže potom se něco ve mně rozhodlo, že už toho bylo dost a bolest zvolna ustoupila, byť nikdy nezmizela úplně. Bylo to nepopsatelné a zvláštní, jaksi zostřené za hranice toho, co bych považoval za možné. Slyšel jsem hluboké zasténání, které k mému překvapení vzešlo z mého hrdla. Petr si vyložil můj projev jako pobídku a zrychlil. Vzdychal jsem jako nikdy v životě a i kdybych chtěl, nedokázal bych se v tu chvíli soustředit na nic. Ani kdyby mi u hlavy stál někdo s pistolí a ptal se, kolik je dva krát osm. Petrova pravá ruka opustila můj bok a sjela přesně tam, kam jsem si tajně přál. Nebral si mě nijak jemně a nebyl jemný ani v tomhle. Sevřel mě pevně, rozhodně pevněji, než bych to udělal sám a začal rychlým a pravidelným tempem, nikoli pomalu, jak jsem byl zvyklý. Navíc vždycky, když vytušil, že se začínám ztrácet, úplně přestal. Ty momenty mě donutily kňučet jako psa a přirážet na prázdno, ve snaze získat alespoň nějakou třecí plochu, i kdyby to měl být kufr auta. Bylo to jako to nejdelší a nejslastnější mučení, které si vůbec lze představit a když jsme v krátkém sledu vyvrcholili – on první a já jeho rukou, přísahal bych, že to celé trvalo zároveň hodiny a vteřiny.
Svezl jsem se po hladkém plechu na zem a už mi nevadily ani ty kamínky, ani chlad. Opřel jsem se hlavou o nárazník, díval se na Petra a zároveň se snažil proniknout zpět do reality. Petr sám vypadal prvních pár okamžiku jako že se sotva drží na nohách.
„Chceš se vysprchovat?“ nabídl, zatímco si zpětně zapínal kalhoty. Přikývl jsem a nechal ho, aby mi sesbíral a podal oblečení. Vzhledem k tomu, co už měla moje chodidla za sebou jsem se vykašlal na boty i ponožky a košili jsem nechal rozepnutou. Petr zamkl auto, zajistil garáž a já ho následoval do domu. Doprovodil mě do koupelny, dal mi čistý ručník a nechal mě o samotě.
Horká sprcha byla takřka bezchybným zakončením večera, přesto se mi na mysl draly neodbytné myšlenky. Nebylo by to poprvé, co bych si s někým užil a víc o něm neslyšel, ale u Petra jsem doufal v trochu víc. Jen jsem nevěděl, jak bych mu to měl navrhnout. Chtěl jsem věřit tomu, že s tím přijde on, vždyť proč plánovat celý večer, jestli si chtěl jenom vrznout. Na to mu stačilo podstatně méně.
Když jsem se k němu znovu připojil v kuchyni, podal mi hrnek s čajem. Vzhledem k pokročilé hodině to byl zcela jistě lepší nápad, než kafe.
„Díky,“ usmál jsem se a nechal se odvést do obýváku. Jakmile se můj zadek dostal do kontaktu se sedačkou, lehce jsem sebou trhnul.
„Můžu tě ještě odvézt domů, jestli chceš,“ nabídl.
„Radši bych zůstal tady, jestli to není problém,“ odvětil jsem po pravdě.
„Ne, jasně že ne,“ položil mi ruku na stehno a zadíval se na mě s výrazem, který jsem nedokázal rozluštit. Ať už se mu hlavou honilo cokoliv, nevypadal, že by to chtěl rozebírat a mě už se zavíraly oči.
„Pojď, ukážu ti ložnici, než mi tu usneš na gauči. Věř mi, že to nechceš,“ zvedl se a já ho opět následoval, tentokrát po schodech do prvního patra. Ukázal na jedny dveře s tím, že tam je druhá koupelna než otevřel druhé.
Před postelí jsem si nechal ze zad sklouznout košili, kalhot jsem se zbavoval už v měkkých peřinách s vypětím sil. Ani si nepamatuju, že bych se přikryl, jediná matná vzpomínka obsahuje Petra, který přišel někdy později. Voněl mýdlem a přitiskl si mě k sobě.
Ne, cokoliv dalšího zkrátka bude muset počkat do rána. Kéž by nikdy nepřišlo.