Anime a manga fanfikce

    „Ty máš koně?!“ Vyrazila ze sebe překvapeně moje kolegyně Karolína, když jsem se zmínil, proč trávím Vánoce a Silvestr v Praze. Přikývl jsem, trochu překvapený, že to nevěděla. Asi na to prostě nikdy nepřišla řeč, byť zbytek kanclu o mém čtyřnohém koníčku věděl.

    Ustájen na statku v Bohnicích byl můj šestiletý bělouš českého teplokrevníka – Cas. Vlastně jsem k němu přišel jako slepý k houslím, když mi před dvěma lety zavolala bývalá spolužačka z vysoké školy s tím, jestli bych nechtěl koně. Při dost zmateném hovoru z ní vypadlo, že nějací její známí mají na krku exekuci a snaží se prodat svého koně dřív, než jim ho zabaví a v dražbě ho koupí bůhví kdo za bůhví kolik. Tehdy jsem jí slíbil, že si to nechám projít hlavou, ale rozhodně nic neslibuju.

    Nedivil jsem se, že s tímhle vytočila zrovna moje číslo – aktivně jezdím už od prváku střední školy a prvních pár let jsem uvažoval, že bych vážně chtěl vlastního koně. Nejlíp frísáka, že jo, ale na takovou cifru nestačí můj plat ani dneska. Postupně jsem se té myšlenky vzdal s tím, že bych na to zkrátka neměl čas. Po nástupu na vysokou jsem taky přestal jezdit pravidelně, byť jsem se toho nikdy nedokázal úplně vzdát. Už jste to určitě někdy slyšeli, ale nejkrásnější pohled na svět prostě je z koňského hřbetu, o tom se nemá cenu přít.

    No a tak jsem si o týden později vyslechl hotovou Srstkovu báseň o tom, jak je Casy hodný a jak je pracovitý, jak rád skáče, má bezproblémovou a klidnou povahu…, prostě nejlepší kůň na světě, jehož kopyta se snad ani nedotýkají země. Po dlouhé době jsem se vyšvihl do sedla, a když jsem o nějakou tu hodinu později sesedal, věděl jsem, že ho chci. Druhý den byl můj účet o třicet tisíc lehčí a čtvrtý den jsem sledoval, jak se zvědavě rozhlíží po svém novém domově.

    Čas jsem si bez větších obtíží našel, a byť nemůžu říct, že bych měsíční výdaje za koně necítil, věděl jsem od začátku, do čeho jdu. Za ty dva roky jsem nelitoval ani jedinkrát, Cas byl skvělý a právě proto jsem se nemohl jen tak sbalit a zkrátka na dva týdny odjet a nechat ho jen tak stát.

    „Dobrý den, pane Novotný, volám vám ohledně vašeho koně,“ ozvalo se v telefonu, který začal zvonit záhy po Karolínině otázce.

    „Stalo se něco?“ Otázal jsem se s obavami v hlase.

    „Ne, ne, vůbec ne, omlouvám se, pokud jsem vás vyděsila. Protože pokud vím, nebydlíte v Praze, chtěla jsem vám nabídnout, zda byste neměl zájem, aby vám během svátků Case někdo občas provětral,“ upřesnila horečnatě. Na mysli mi opět vytanul hovor od mého bratra, že jsme se neviděli celou věčnost a o vánocích má být přece rodina pohromadě. Abych byl upřímný, vidina dalších osamělých vánoc se mi zrovna dvakrát nelíbila, ale pořád tu byl Cas.

    „No… musím říct, že to nezní úplně dvakrát zle, nerad bych ale svěřil svého koně člověku, kterého jsem ani neviděl,“ přiznal jsem opatrně.

    „To není problém. Vidím, že tu máte zamluvenou jízdárnu ve středu od sedmi do půl deváté, můžu domluvit, aby se tam někdo z dobrovolníků na vánoční směny stavil, jestli chcete,“ nabídla a já odvětil, že nevidím důvod, proč ne.

    „Tak jsme domluvení, na shledanou a hezký večer,“ rozloučila se.

    „No, tak asi přeci jenom na vánoce v Praze nezůstanu,“ ohlásil jsem změnu plánu.

    „Radku?“ Zeptala se Karolína lehce váhavě. Otočil jsem se na ní a zvednutým obočím jí naznačil, aby se ptala.

    „Myslíš… teda… mně je to takový blbý… ale já jsem koně vždycky zbožňovala, myslíš, že bys mi ho mohl někdy ukázat?“ Dívala se na mě s takovým očekáváním, jako když děti vtrhnou do obýváku a vidí pod stromečkem zabalené dárky.

    „Ale jo, jen počítej spíš až tak po Novým roce,“ souhlasil jsem. Spousta lidí si koupí super drahý auto, aby udělala dojem na ženský, mně stačilo se ometat kolem koní. Zcela vážně – ať v šestnácti nebo šestatřiceti, nebylo většího magnetu na něžné pohlaví. Jen škoda, že mě zrovna tohle moc neříkalo a pánové se na koně balit moc nedají.

     Díky návalu práce, který byl před vánoci enormní, utekla středa až podezřele rychle. Sotva jsem si uvědomil, že už jsme zase uprostřed týdne, byl večer. Možná by mi to připadalo jako mrknutí oka, kdybych nevěděl, že mám za sebou náročných osm hodin. Ještě jsem chvilku počkal, až se trochu zchladí turbo mého dieselu, než jsem vypnul motor a odhodlal se vkročit do tmy, zimy a sněhu. Bohnice jsou na samém kraji Prahy a statek přidružený k tamní léčebně na jejím okraji, hned vedle polí a lesů. Měl jsem možnost využít ustájení v o dost hezčím a modernějším zařízení na Císařském ostrově, ale jedna věc byla cena a druhá to, že okolí okolo Bohnického statku se mi líbilo nesrovnatelně víc. Nějak jsem pochyboval, že by Casovi záleželo na tom, jaká byla cena boxu, který obývá.

    Vkročil jsem do stájí a zhluboka se nadechl vůně slámy a koní. Spolu s nezaměnitelnou vůní zimy to tvořilo zvláštně nostalgickou směs. Prošel jsem uličkou až na konec a dal se doprava, když mě přivítalo zaržání.

    „Nazdar, kamaráde,“ usmál jsem se na bělouše. Cítil jsem, jak ze mě padá pracovní stres, tak jako pokaždé, když jsem tu byl. Nasadil jsem svému věrnému oři černou koženou ohlávku a došel si pro čištění – nejdřív práce, potom zábava, jak se říká. I když hřebec to asi vnímal opačně. Nepochyboval jsem, že ho někdo vyčistil po návratu z výběhu, ale bral jsem to jako takový svůj rituál. Přivítat se s ním, vyčistit ho, nauzdit, osedlat a případně v jízdárně sestavit překážky. Dneska jsem se cítil spíš na trochu drezury. Věděl jsem, že Case baví parkur víc, ale drezura byla o přesnosti, komunikaci a disciplíně, to rozhodně nemohlo uškodit ani jednomu z nás. Krom toho, šlo jen o pár základních cviků. Bavilo mě sledovat drezurní i parkurové závody, účastnit bych se toho ale nechtěl, užil jsem si dost lidí v práci a kůň byl vítaným odpočinkem od toho všeho tam venku

    „Wow, to bylo dobrý!“ Ozvalo se odněkud ze zadní části kryté jízdárny. Trochu mě to vyvedlo z míry, byl jsem zvyklý, že v tuhle hodinu už se na statku prakticky nikdo nepohybuje. Pak jsem si vzpomněl na paní správcovou a telefonní hovor. Dokončil jsem kolečko klusem a pomalu zastavil před hrazením.

    „Děkuju,“ opožděně jsem reagoval na pochvalu a usmál se na kluka před sebou. Nečekal jsem, že to bude kluk, většinou tu tímhle způsobem dobrovolničily slečny, vděčné, že si můžou na chvíli zajezdit a nemusí za to platit pětikilo. Tenhle kluk ale rozhodně stál za pohled; osmnáct, dvacet let, štíhlý až hubený s pěknou symetrickou tváří a hnědýma vlasama. Rád bych řekl taky něco o jeho očích, ale v tom přítmí nebylo vidět až tak dobře.

    „Jak ti říkaj?“ Zeptal jsem se a zamířil zpět na A.

    „Marek Tichý,“ odpověděl a já cítil jeho pohled v zádech.

    „Já jsem Radek Novotný, ale to už asi víš,“ prohodil jsem s úsměvem, který mi záhy ztuhl na rtech, protože Cas okamžitě využil mojí nesoustředěnosti.

    „Těší mě. Abych byl upřímnej, už docela dlouho mě zajímalo, komu Cassius patří,“ přiznal. To mě překvapilo, byl jsem na statku poměrně často a nikdy jsem ho tam nepotkal. To bych si rozhodně pamatoval. Kromě toho jsem věděl, kdo se mi o Case v době mojí nepřítomnosti stará.

    „A schvaluješ mu majitele?“ Zeptal jsem se se zájmem, zatímco Cas začal na moje pobídnutí cválat.

    „Hodíte se k sobě. Netipl bych si, že máš koně, a neřekl bych do něj, že se chová jako svatoušek,“ řekl po chvilce zamyšleně a já se musel rozesmát.

    „Seš tenhle týden druhý, kdo by netipl, že mám koně. Čím to sakra je?“ Nepřestával jsem se smát, což si hřebec pode mnou vyložil jako jasný signál k volné zábavě a přešel do klusu.

    „Nevim, asi na to prostě nevypadáš. Spíš bych řek, že jezdíš hrát golf ve svým eskovým Mercedesu, než že po večerech pucuješ koně po kolena ve slámě,“ pokrčil rameny. Přistihl jsem se při přemýšlení, zda je takhle upřímný ke všem. A ve všem.

    „Jednou mě pozval na golf obchodní partner. Sledovat mě muselo být tragické, protože od té doby už všechno řeším jenom s jeho asistentkou,“ pověděl jsem mu procítěně, načež se začal smát pro změnu on.

    „Ale když jsme u toho, já bych si zase spíš myslel, že budeš buď někde na tahu nebo přikovanej u Facebooku. Pěkný kluci bohužel nemívaj pěkný nebo zajímavý záliby,“ odvětil jsem. Tu druhou větu jsem si vážně mohl odpustit. Měl jsem si ji odpustit, podezřele to zavánělo flirtováním a bylo to tak okaté, že by si toho musel všimnout i slepý. Naštěstí jsem se musel opět začít věnovat koni, který si usmyslel, že se mu dneska už nic dělat nechce a zamířil k východu. Díky tomu jsem mohl věrohodně předstírat, že jsem si nevšiml zkoumavého pohledu, kterým mne mladík poctil. Jenže nešťastná věta nebyla ani poslední, ani největší hloupost, které jsem se ten večer dopustil.

    Přemluvil jsem Case, byť za občasné pomoci biče, že si dáme ještě chvilku otravných diagonál, vlnovek a střídání chodů. Pak jsem sesedl, nepochybuje o hřebcově radosti z toho, že jsem tak učinil.

    „Další věc, proč se k sobě hodíte,“ prohodil, když mě doprovázel do stájí. „Oba jste tvrdohlaví.“

    V tomhle jsem zase cítil závan jisté nepatřičnosti já. Nebyla to klasická drzost, ta měla jiný tón, léta praxe mi pověděla, že tohle je čistá provokace. Bez přílišného rozmýšlení jsem uchopil bičík pevněji a nechal ho pokřtít ten moc pěknej zadek před sebou. Cas sebou při zvuku plesknutí trhnul, nijak víc ho ale neřešil. Na rozdíl od Marka. Ten se překvapeně otočil a to bylo přesně ono – byl překvapený. Ne pohoršený, ne uražený, jen překvapený. Byla to divná chvilka. Já čekal, co udělá, on snad to, že se omluvím nebo to alespoň vysvětlím. Vyhrál jsem, protože po velmi nepříjemné minutě ticha se jen zeptal, za co to bylo. Tónem, který nepřipouštěl pochyb o tom, že se ve skutečnosti docela dobře baví.

    „Za drzost, a teď mazej, než ti ještě přidám,“ popohnal jsem ho lehce, snad abych neztratil tvář ještě před ním. Celá ta situace mě zastihla stejně nepřipraveného, jako prosincový sníh silničáře. Ke koním jsem své… jiné koníčky nikdy netahal, byť některé – dobrá – mnohé, pomůcky byly více než sympatické. Bič, který jsem měl na Case, byl zkrátka jeho, nikdy mě ani nenapadlo ho použít k jiným účelům, snad i proto, že jsem měl doma jiný, vhodnější. A Casovu uzdu nebo uzdečku, jakkoliv pěkné to kožené řemení bylo, bych na člověka nasadil jen těžko. Ale hlavně, zkoušet to na zajíčka, kterého jsem sotva potkal. V podstatě jen proto, abych zahnal samotu v čase vánočním. To bylo fakt zoufalé záměrem a degradující provedením.

    „Do čeho jsem se to zase uvrtal,“ povzdychl jsem si, když jsem nasedal zpátky do auta.

    Dorazil jsem domů a bylo to ještě horší. Dlouhá nízká kartonová krabice vespod skříně vábila, jako už dlouho ne. Přemýšlel jsem, zda se tomu poddat, koneckonců, stejně jsem neměl nikoho, s kým bych mohl její obsah sdílet. Neodolal jsem. Došlo mi, že ať už jí otevřu nebo ne, nebudu mít klidnou noc. Byla na ní vrstvička prachu, která mi akorát připomínala, že ta krabice zažila lepší časy. Stejně jako můj milostný život.

    Probíral jsem převážně kožený obsah, abych nakonec vytáhl na světlo kratší jezdecký bičík s širší plácačkou a změť černých kožených řemenů pospojovaných stříbrnými nýty. Nemusel jsem ani zavírat oči, abych si v tom dovedl Marka představit, nižší partie mého těla ta představa zjevně zaujala taky. Připadal jsem si jako nadržený puberťák, který si ho zkrátka musí vyhonit pokaždé, když si vzpomene na svojí prsatou spolužačku. Akorát že já si představoval mladého kluka v koženém postroji a sebe s bičíkem v ruce za ním. S vědomím, že představy mi neutečou, a že bych se vážně měl jít vysprchovat, jsem rekvizity odložil zpátky, ačkoliv charakteristická vůně kůže mi v nose ulpěla i potom, co jsem krabici zavřel.

    Byla pitomost cokoliv čekat a stejně jsem se na sobotní návštěvu statku těšil jak malej. A to jsem ani nevěděl, jestli tam Marek bude. Nemohl jsem se pořádně soustředit na práci, což mě nebetyčně vytáčelo. Jednak jsem měl svoji práci rád a chtěl jsem ji dělat dobře, a taky jsem věděl, že už vážně nemám věk na platonické lásky a zamilované blouznění kdesi ve stratosféře. Muselo to na mně být vidět, protože už jsem odpaloval třetí otázku na svoje zdraví. Už když jsem vyplňoval žádost o sick day na pátek jsem věděl, že si podepisuju rozsudek mnohem horší, než kdybych do té práce šel. Ani nemluvě o tom, že předposlední týden před vánoci byl jako obvykle peklo.

    V pátek jsem si přispal – báječný pocit, i když trochu zvláštní. Člověk ví, že je obvykle tou dobou už v práci, a tak má pořád pocit, že je něco špatně. Jako když vyjdete z bytu a víte, že jste něco zapomněli, jen nevíte co. V jedenáct jsem si dal velmi pozdní snídani, podíval se na zprávy a přemýšlel, co s načatým dnem. Slyšel jsem kdesi v bytě zapípání signalizující novou SMS a rozhodl se, že úkol číslo jedna je najít telefon. Po lítém boji s pamětí jsem přístroj lokalizoval v koupelně. Zpráva přišla z neznámého čísla, ale byla dost výmluvná. „Zítra na statku? M.“ Jestli si ze mě dělal blázny, šlo mu to vážně dobře, protože já jsem mu to žral. Neměl jsem pochopitelně potřebu se vrhnout na náhodného chlapa na ulici, ale faktem bylo, že můj… řekněme, neutěšený soukromý život se někde projevit musel a flirtování s mladým klukem ještě nebylo tak hrozné. Odeslal jsem svůj souhlas, telefon jsem ale odložil až po notné chvíli. Věděl jsem, že ten den už neudělám vůbec nic, co by zavánělo produktivitou. Sakra, bylo mi jasný, že jestli tohle nevyjde, tak už tu svojí neutěšenou situaci budu muset začít nějak řešit.

    Na příjezdové cestě jsem si všiml Marka, stojícího u branky a kouřícího cigaretu, která se k němu ale vůbec nehodila. Co naplat, kouření je mezi mladýma zjevně pořád stejně „free, cool a in.“ Zaparkoval jsem, vzal ze zadního sedadla kabát a vyrazil k němu.

    „Ahoj,“ pozdravil jsem s úsměvem, který mi opětoval.

    „Ahoj,“ opětoval pozdrav a zadíval se mi do očí. O dost déle, než by běžný člověk považoval za slušné. A tak jsem si ho konečně mohl prohlédnout lépe, než v sotva osvětlené hale. Poopravil jsem svůj názor z „rozhodně stojí za pohled,“ na „rozhodně stojí za deset pohledů a pokud možno i večeři.“ Lesklá hnědá kštice s bronzovými odlesky a oči stejné barvy spolu s rozhodně pěknou sportovní postavou mi evokovaly dostihového hnědáka. Nechtěl jsem tam před ním slintat na zem, takže jsem se rozhodl pro taktický ústup do stáje.

    „Vzhledem k tomu, že ti mám jezdit Case do konce roku, tak jsem si říkal, že bude nejlepší, když mě uvidíš přímo na něm a rozhodneš se podle toho. Domluvil jsem se správcovou, že si můžeš na vyjížďku půjčit jednoho z místních valachů, co ty na to?“ Řekl mi, aniž by se byť na vteřinu přestal usmívat. Byl jsem v tom po kolena. Deset minut a já byl pevně rozhodnutý, že ho po vyjížďce pozvu na večeři.

    „To zní dobře, díky že jsi nad tím tak přemejšlel,“ odkýval jsem, zatímco jsme se blížili ke Casovu boxu.

    „Nah, kdybych měl já koně a přemýšlel o tom, že na něm nechám jezdit někoho jiného, taky bych si toho člověka chtěl nejdřív proklepnout,“ zasmál se.

    Koně patřící léčebně sloužili k terapii a byli tudíž velmi odolní vůči stresu, krotcí a poslušní. Cas byl sice zlatý, ale když si postavil hlavu, nepřesvědčila by ho ani taška jablek. Dostal jsem jedenáctiletého Dana, křížence chladnokrevníka bůhví s čím. Byl jsem už dobrých pět minut v sedle a čekal před stájí, když se ke mně připojil Marek na Casovi. Vidět někoho jiného na hřbetu mého koně bych přirovnal asi nejsnáze k tomu, když někdo někomu půjčí svoje auto. Hodně drahé auto, které má opravdu rád. Na jednu stranu tomu druhému přejete, aby si konečně zažil ten báječný pocit, který vy tak důvěrně znáte, ale vždycky, vždycky budete mít trochu strach.

    Vydali jsme se krokem z areálu statku, ale jakmile se kopyta koní dotkla hlíny na poli, oba jsme pobídli své oře do klusu. Dan byl trochu nemotorný, zvlášť ve srovnání s lehčím a mladším Casem, na druhé straně reagoval na pobídky a povely hned a bez zbytečných vytáček. O to víc jsem mohl věnovat pozornost druhému jezdci. Všímal jsem si drobných naschválů, které mu Cas dělal: občas v klusu vypadl z rytmu, občas pohodil hlavou, div Markovi nevyrval otěže z rukou, nebo se třeba rozhodl, že se mu moc chce procvičit drezura a prostě klusal bokem. Marek se ale držel statečně. Bylo vidět, že mu Cas občas trošku přerůstá přes hlavu, ale ve většině případů ho bez větších problémů srovnal do latě. Měl jsem Case díky tomuhle o to víc rád. Nebyl splachovací, dovedl dát jasně najevo svá přání, a pak už to bylo jen o tom, kdo je přesvědčivější. Ale to, co dělal Markovi, by si se mnou nedovolil, o tom jsem nepochyboval.

    Jízda byla osvěžující, zábavná a vlastně i relaxační. Obavy o mého koně mě opustily celkem záhy, a dál už jsem si jen užíval. Zejména nerušený výhled na Markův zadek, když vysedal do klusu. Navzdory zásadám bezpečného ježdění jsem se trochu zasnil, a představil si tentýž zadek pěkně červený od bičíku. Marek by možná uronil i pár slz, ale věděl by, že výprask byl zcela zasloužený. Nepřel by se o tom. Pochválil bych ho, jak hezky držel. To byla přesně chvíle, kdy jsem se musel zarazit. Erekce v sedle není ani trochu zábavná. Marek už zjevně uzavřel s Casem nějakou dohodu, protože bělouš najednou poslouchal jak hodinky. Jen jsem doufal, že se na mě ti dva tajně nedomluvili, to bych taky nemusel přežít.

    „Poslyš, Marku, máš chvilku?“ zastavil jsem mladíka, který už byl na odchodu. Všechno kolem koní jsme probrali a mně už zbýval jen poslední bod na seznamu.

    „Jasně, co pro tebe můžu udělat?“ to byla dost zvláštní otázka a na moment mě vyvedla z míry.

    „Máš nějaký plány na večer?“ nechtěl jsem moc chodit kolem horké kaše, pokud má zájem, tak má, pokud ne, tak čím dřív to budu vědět, tím líp pro všechny.

    „No… asi nic zvláštního, proč?“ díval se na mě zkoumavě, a pomalým krokem mě vedl za bránu statku, kde si bude moct zapálit.

    „Přemýšlel jsem, jestli bys se mnou nešel na večeři,“ vybalil jsem bez okolků.

    „Huh,“ vypravil ze sebe, zjevně zaskočen.

    „Rád bych předeslal, že to nemá nic společného tady se statkem, Case ti rád svěřím nezávisle na odpovědi.“ Poznamenal jsem ještě, ve strachu, že by si kluk mohl myslet kdoví co. Tedy, já bych byl rád, aby si představoval kdoví co, ale jen v tom správném kontextu.

    „To… je trochu nečekaná otázka. Myslel jsem, že se budeš jen kochat mým pozadím,“ prohodil s naprostou samozřejmostí, která mě tak trochu odzbrojila.

    „Rád bych se kochal i jinými věcmi, pokud budeš souhlasit,“ nedovolil jsem si z konverzace couvnout. Markův nevinný zjev evidentně ukrýval netušená zákoutí, která nevinnost hltala s větším gustem, než černá díra. To ve mně probudilo jen větší zvědavost. Až mě z toho svrběly prsty.

    „Večeře zní dobře, kde?“ Připustil s lehkým úsměvem Marek.

    „Znám jednu výbornou restauraci v Holešovicích,“ navrhl jsem. Ve skutečnosti jsem tam zarezervoval dvě místa už ráno. Jen pro jistotu, samozřejmě.

    „No tak fajn,“ úsměv se mu rozšířil. Zašlápl špaček do země, a obsadil místo spolujezdce v mém autě.

    To šlo podstatně lépe, než jsem si představoval. Ne, že bych si stěžoval.

    Marek byl příjemný společník – dokázal tak akorát vyvážit mluvení a poslouchání, otázky ze zdvořilosti, a takové, které ho skutečně zajímaly. Byl bystrý a chytrý, s velmi pohotovým smyslem pro humor, a než jsem si cokoliv uvědomil, tak jsme se najedli, zaplatili, a já ho zval k sobě domů.

    „Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad,“ zaváhal, trochu bezradný.

    „I za předpokladu, že bych byl kanibal, už bych do sebe dneska nic nedostal,“ pousmál jsem se.

    „Heh, to asi ne. Ale co kdybys mě chtěl připravit o čest?“ v očích mu tančily pobavené jiskřičky.

    „Na to ti můžu klidně odpovědět teď,“ ztišil jsem hlas, ačkoliv ulice byla v jedenáct večer skoro prázdná, „jen málo věcí by mi udělalo větší radost, než tě připravit o čest. A všechny ty lepší věci by jen znamenaly, že tě o ni připravím velmi specifickým způsobem.“

    „Jo? Tak schválně,“ vtip v jeho očích nahradilo něco jiného. Hladového.

    „Chtěl bych, aby ti tělo objímala kůže. Kožený postroj, utažený tak akorát, abys ho cítil při každém pohybu. A že by ses teda hýbal…,“ přešel jsem do takového pološeptání, jako bych mu říkal nějaké velké tajemství, což byla tak trochu pravda. Tohle nebylo něco, co bych lidem vyprávěl na potkání.

    „Vážně? Nějak se mi dneska už hýbat nechce,“ popichoval mě k pokračování. Kdybych si dovolil nad tím víc přemýšlet, byl bych bezesporu šokovaný. Jím, i sám sebou.

    „Ah ale to se podívejme, takový mladý, pěkný hřebeček, a už je líný? Já myslím, že na lenost je nejlepší bič. A možná něco s… hlubší aplikací,“ jak já byl rád, že jsme vypadli na ulici. Boule v mém rozkroku byla jistě jen těžko k přehlédnutí.

    „To by sis troufnul na mladýho a jankovitýho? S takovýma bývá spousta práce…,“ zadíval se mi do očí s neskrývaným očekáváním.

    „To nevadí, hlavní je, jestli se mu bude chtít pracovat, zbytek už přijde sám,“ jestli mě při odjezdu ze statku svrběly prsty, tak teď jsem se skoro třásl očekáváním. Přísahám, že jestli si ze mě ten kluk dělá blázny, tak ho snad tím bičem vezmu bez ohledu na jeho názor.

    „Já myslím, že má až moc energie, a pokud ji někdo… usměrní, tak to bude jenom dobře,“ pousmál se a mně ze srdce spadl ohromný kámen. Jen jsem doufal, že moje zkušenosti opráším tak snadno, jako tu krabici ve skříni.

    Cesta ke mně probíhala víceméně v tichosti. Marek si nervózně pohrával se svým telefonem. Když jsem si toho všiml, ujistil jsem ho, že je zcela v pořádku, když dá vědět rodičům nebo kamarádům, kam jede. Mohl jsem jen odhadovat, že asi není Markovým zvykem jít s někým po první schůzce. Pokud ho taková externí pojistka uklidní, tím lépe pro nás oba. Trochu mě mrzelo, že jsem se nemohl pořádně připravit. Ze všeho nejvíc mě paradoxně štvalo právě to, že musíme ke mně. Pokud bych chtěl kluka jen do postele, bylo by to pochopitelně zcela v pořádku, ale na to, co jsem skutečně chtěl, u mě nebylo dost dobře místo. Nežil jsem si zrovna zle, o dvousetmetrovém ateliéru místo normálního osmdesátimetrového bytu jsem si ale i tak mohl nechat jen zdát.

    „Už jsi někdy něco podobného dělal?“ zeptal jsem se lehkým tónem, který vůbec neodpovídal tomu, jak jsem se cítil.

    „No… ne, ani ne,“ přiznal překvapivě stydlivě.

    „To nevadí. Vezmeme to pomalu a přestaneme kdykoliv budeš chtít. U mě doma toho stejně zrovna moc nezvládneme.“ Dovolil jsem si na moment otočit hlavu a věnoval mu úsměv, který byl snad trochu uklidňující.

    „Něco jsem o tom četl. O ponyplay. A viděl nějaký videa…,“ přiznal po chvilce. Konečně jsem trochu pochopil, odkud vítr vane. Nezdálo se mi, že by se předtím chytil tak rychle, aniž by vlastně tušil, o čem mluvím.

    „Fajn, to se bude hodit,“ usmál jsem se, a zaparkoval kousek od domu.

    Usadil jsem ho do obýváku, přinesl mu sklenici s vodou, a odběhl do ložnice pro nezbytné vybavení. Nad kondomy a gelem jsem chvilku váhal, ale nakonec jsem je nechal na jejich místě v nočním stolku. Trochu jsem doufal, že na ně ještě ten večer dojde, ale rozhodně jsem je nepotřeboval k ničemu, co jsem plánoval teď.

    Položil jsem krabici na konferenční stolek před Marka, a otevřel ji. Sledoval jsem, jak se mu rozšířily oči, a nervózně si otřel zpocené dlaně do džínsů.

    „Můžu…?“ natáhl ruku ke krabici, ale pohledem sklouzl na mě.

    „Proto jsem to přinesl,“ ujistil jsem ho.

    Bylo vlastně docela fascinující sledovat, jak postupně bere do ruky každý kus. Černou uzdu a gumové udidlo, postroj, anální kolík s umělými žíněmi coby koňský ocas, druhý, o poznání menší, krátký bičík, otěže, lonži, dvě vodítka, sadu kožených pout, karabiny a samozřejmě hřbílko, dva kartáče, hřeben a háček na kopyta. Zvlášť postroj si prohlížel dlouho. Nechal si řemení klouzat mezi prsty, a zkusmo rozepl pár přezek. Pak se vrátil k udidlu.

    „Uhm, já asi nebudu první, co to používá, viď?“ poukazoval na mělké otisky zubů v gumě.

    „Ne. Ale všechno je opravdu zevrubně vyčištěné, pokud tě trápí tohle. Míval jsem vždycky záložní nové, ale už je to pár let a pak jsem neměl moc důvod dokupovat.“ Vysvětlil jsem ve stručnosti.

    „To nevadí. Vlastně, když vyměníš koně, tak taky nekupuješ nové udidlo, pokud nemusíš,“ zazubil se. Byl jsem opravdu rád, že z něj ta prvotní ostýchavost opadá takhle rychle.

    „Můžeme?“ zeptal jsem se, když odložil poslední kus zpátky do krabice. Přikývl.

    „Kdybys chtěl kdykoliv přestat, tak buď řekni ‚stop‘ a s udidlem bude stačit, když si klekneš, je to jasné?“ instruoval jsem, a dočkal se dalšího přikývnutí.

    „Zopakuj mi to.“ Požádal jsem, jen pro jistotu. Dvakrát měř…

    „Buď ‚stop‘, nebo si kleknout,“ poslechl Marek.

    „Výborně. Teď zavři oči a začni se mi popisovat, hřebečku.“

    „Uhm, co oblečení?“ Zeptal se lehce zmateně.

    „To nech na mně. Teď dělej, co říkám.“ Použil jsem trochu ostřejší tón. Marek dál neprotestoval. Zavřel oči, a začal mi popisovat sám sebe, coby koně.

    Zatímco svými slovy vdechoval život mladému holštýnskému hnědákovi Covenantovi, jsem ho postupně zbavoval oblečení. Neměl toho na sobě moc, takže jsem ještě využil šance, a v rekordním čase se převlékl zpátky do jezdeckého – tedy kromě bot. Fakt, že oblečení bylo cítit skutečnými koňmi, mi teď stejně nahrával.

    Když Marek skončil s detailním popisem sebe sama coby koně, pomalu otevřel oči. Neuniklo mi, že mu vyprávění pomohlo se zklidnit a soustředit, bylo to na něm vidět. Stál hezky rovně, s rukama podél těla, a beze slov mě pozoroval. Odtáhl jsem stolek stranou, abych udělal aspoň trochu místa, než jsem se konečně mohl věnovat drahému Covenantovi. Pomalu jsem ho obešel a pozorně prohlédl. Možná stál rovně, ale na koně úplně špatně, což samozřejmě nemohl tušit. Postavil jsem se před něj, a ruku mu pomalu položil na tvář. Díval se na mě se směsicí očekávání a zvědavosti. Natáhl jsem se na stolek pro uzdu – zatím jen samotnou bez udidla – a ukázal mu ji, aby se chudák nepoplašil, až mu ji začnu nasazovat.

    „Tohle ti teď nasadím, možná to bude ze začátku zvláštní, ale neboj se,“ promluvil jsem tichým, uklidňujícím hlasem, a o krok se přiblížil. Počínal jsem si rozvážně a opatrně: žádné prudké pohyby, žádné přílišné utahování přezek. Tohle mělo být seznámení, ne rodeo. Držel hezky, jen když jsem ho obešel, abych mohl dopnout nátylník, sebou škubnul. Ani na okamžik jsem k němu nepřestával promlouvat, i když to většinou bylo jen takové chlácholení a pochvaly, jak je hodný. Často jsem ho pohladil po krku nebo ramenou.

    Sebral jsem ze stolu udidlo, a už když jsem se otočil zpátky ke Covenantovi mi bylo jasné, že tohle tak hladce nepůjde. Udělal jsem krok vpřed a on krok vzad. Pousmál jsem se a zastavil.

    „No tak, vždyť to nic není. Pojď sem,“ lákal jsem ho zpátky. Trochu jsem doufal, že s nějakým jančením hřebeček počká, až si ho někam přivážu. Nechtělo se mi ho zrovna nahánět, kdyby se splašil. Ale on jen stál a měřil si mě těma svýma hnědýma očima orámovanýma koženou uzdou. Byl napjatý, a jak jsem se všiml, tak ve více než jednom smyslu toho slova.

    „Ale Covenante, já ti to opravdu nechci dělat těžší,“ pokusil jsem se mu vysvětlit, než jsem vystřelil vpřed, a chytl ho za lícnici. Pokusil se uhnout, ale zkušenosti jsou zkušenosti.

    „Nonono, jen klídek, hochu,“ zamlaskal jsem, což si získalo jeho pozornost a trochu se zklidnil.

    Dovedl jsem si ho zpátky na počáteční bod, a nebyl nijak překvapen tím, že jeho chůze není ani náznakem elegantní nebo estetická. To všechno přijde. Postupně. Zatím jsem jednou rukou koníka držel, a druhou v krabici lovil vodítko, které jsem mu připnul alespoň k jedné z přezek. S udidlem to bude jednodušší, ale to mu ho nejdřív musím vnutit. Omotal jsem si vodítko kolem ruky, plně si vědom toho, že je to poněkud riskantní, a opět zvedl udidlo. Tentokrát se po mně Covenant ohnal hubou, zcela připraven si cestu prokousat. Na to jsem ovšem nebyl zvědavý ani trochu. Škubnul jsem za vodítko, což ho donutilo hlavu trochu sklonit. Rychle jsem zacvakl udidlo do karabiny na jedné straně, a pak už to byla jen otázka dostatečného tlaku na tu jeho drzou hubu. Ani trochu se mu to nelíbilo, snažil se hlavou uhnout, ale to jsem mu odmítal dovolit. Nakonec jsem přeci jen vyhrál, a zajistil udidlo i z druhé strany. Covenant ze sebe vydal jakýsi projev nesouhlasu.

    „Drzej, a ještě odmlouvá,“ zavrtěl jsem hlavou v hraném uražení. Původně jsem mu chtěl nejdřív spoutat ruce za zády, jak je zvykem, ale tenhle výstup mě donutil sáhnout po lehké improvizaci. A tak další, co mi přišlo pod ruku, byl bičík. Spoutání rukou jsem zatím nasimuloval bez pout – pohmatem jsem ho instruoval, aby dal ruce za záda a chytil si předloktí. A jak mu taková maličkost hned spravila postoj! Pěkně prohnul záda a vyklenul hrudník. Bylo to pěkné, ale ani to ho nezachrání před trestem.

    „Tak kousat a dohadovat se, a takovej pěknej začátek jsme měli,“ pokýval jsme vážně hlavou. Hřebec nespokojeně pohodil hlavou, jako by mi snad chtěl říct, ať jdu k čertu. Přetáhl jsem ho bičíkem přes stehno, a dlužno říct, že jsem ho nehodlal moc šetřit. Koník vykvikl, těžko říct, jestli tím jak to zaštípalo, nebo překvapením. Na stehně se mu už rýsoval tmavě červený šlinc, ke kterému jsem záhy přidal ještě dva kamarády. Hřebeček se pokusil couvnout z dosahu, ale držel jsem ho příliš zkrátka.

    „Stůj chvíli, herko neposedná,“ postěžoval jsem si s přidanou dávkou patosu.

    Ještě chvilku nejistě přešlapoval, zjevně odhadujíc, jestli nedostane ještě přidáno, ale nakonec se přeci jen zastavil. Odložil jsem bičík a dobrácky ho poplácal na boku. Na pochvalu to úplně nebylo, ale taky mohl začít vyvádět ještě víc. Konečně jsem se mohl vrátit k zamýšlenému plánu. Zapnul jsem mu dvoje pouta na každé ruce – jeden kožený pruh na zápěstí a druhý na předloktí, než jsem je krátkými karabinami spojil k sobě. Jen jsem doufal, že nezakopne.

    „Vidíš, ani to nebolelo,“ věnoval jsem Covenantovi široký úsměv, na který mi odpověděl zaržáním. Nějak jsem nepochyboval, že kdyby mohl, tak by mě sežral.

    „Teď tě naučíme hezky stát, abys nedělal ostudu. Nebo aspoň ne moc,“ promluvil jsem ke koni sebejistě. Stál rozkročený, a pravou nohou zakročený dozadu, snad jako kdyby věřil tomu, že mu to pomůže k úniku. Opětovně jsem vzal do ruky bičík, na což hřebec zareagoval předpokládaným pohybem vzad.

    „Na to ani nemysli. Tohle,“ podíval jsem se na to, co pro něj muselo být nástrojem zkázy a zla, „mám jenom pro jistotu. Chovej se slušně, a nejen že nedostaneš nařezáno, ale možná si i vysloužíš odměnu.“ Tím jsem si vysloužil velmi zaujatý a zvědavý pohled.

    „Nojo, úplatky, na to slyšíte všichni,“ pousmál jsem se. Prohlédl jsem si ho kritickým okem.

    „Tak se do toho dáme, hřebečku. Nohy pěkně k sobě – stojíš tu rozcapenej jak žirafa u napajedla,“ jemně jsem ho popleskal bičíkem po stehně. Srovnal nohy okamžitě, jen se ho plácačka bičíku dotkla.

    „Vida. Teď hrudník, pořádně ho vypni, a hlavu nos hezky vysoko. Jsi hřebec, ne osel,“ hecoval jsem ho s gustem. Covenant nezklamal. Teď stál opravdu moc hezky. Nepochyboval jsem ani v nejmenším, že přede mnou stojí krásný a silný kůň.

    „Tak je to správně. Tohle si zapamatuj,“ jen jsem doufal, že ho nepřechválím. Odskočil jsem si do kuchyně, a vrátil se s krabičkou kostkového cukru. Pochvala je jedna věc, hmatatelná odměna jiná. Opatrně jsem mu položil kostku cukru za udidlo, přímo na jazyk.

    „Obávám se, že tímhle končí ta snadná část,“ pokýval jsem vážně hlavou, když koník dožužlal cukr. Bez dalšího jsem k udidlu připnul otěže, a odepnul a odložil vodítko. Jemným tahem jsem Covenantovi naznačil, aby se pohnul vpřed. Udělal asi pět kroků, což bylo všechno, co můj obývák dovoloval.

    „Hm, no to je tragédie, chlapče,“ zhodnotil jsem procítěně a hřebec po mně šlehnul pohledem.

    „No co na mě tak koukáš. Když už jako osel nestojíš, tak jako osel nebudeš ani chodit,“ vysvětlil jsem ve zkratce. Covenant zafrkal. Bez váhání jsem ho přetáhnul přes zadek.

    „Zase jako osel i stojíš.“ Pokáral jsem ho. Napravil se hned.

    „Tak ještě jednou,“ zamlaskal jsem, a lehce škubnul otěžemi. Tentokrát zastavil a zůstal stát správně. Poplácal jsem ho po rameni.

    „Teď tu chůzi. Vypadá to, jak kdybys sotva pletl nohama. Takový krásný, mladý, plný elánu,“ věděl jsem, že ho chválím až příliš, a že se mi to vymstí, ale v tu chvíli jsem zkrátka měl náladu být milý a velkorysý. Krom toho se Covenant na svůj první den ve výcviku opravdu snažil a šlo mu to. Kdoví, třeba z něj ještě udělám šampiona.

    „Hezky pojď, pomalu, s rozvahou, vysokým krokem – máš krásné dlouhé nohy, tak se neboj je všem ukázat,“ povzbuzoval jsem ho a dával rady. Budiž mu připsáno ke cti, že se snažil, ale nebyl zvyklý mít spoutané ruce a pomalá chůze, nad kterou musel přemýšlet, mu zjevně dělala solidní problémy. Občas skoro ztratil rovnováhu a musel si přešlápnout, jindy ulejval výšku, do jaké zvedal kolena. Ať už byla chyba jakákoliv, následovalo nezaměnitelné plesknutí bičíku o holou kůži na hřebečkově zadku. Stačil se i trošku zpotit, takže bylo plácnutí o to efektivnější i efektnější. Po deseti minutách byl Covenant pěkně zadýchaný. Už se ani nesnažil bránit slinám, které proklouzly kolem udidla, a stékaly mu po bradě na hruď.

    „Pěkně ses nám zpěnil, koníčku,“ usmál jsem se, a zhodnotil, že i jeho zadek vypadá pěkně zahřátý. Krok měl sice lepší, ale zdaleka ne dokonalý. Na druhé straně jsem samozřejmě nemohl čekat zázraky, i tak byl šikovný. Hrudník se mu zvídal v rychlém tempu. Netřeba to na prvním rande přehánět, že ano.

    „Dobrá, to by pro dnešek stačilo, snad ti něco z téhle lekce uvízne v hlavě, protože při té příští už nebudu zdaleka tak shovívavý.“ Oznámil jsem mu, zatímco jsem ho vedl do koupelny. Postavil jsem ho do sprchového koutu a přikázal, aby se ani nehnul. Pohybovat se se spoutanýma rukama po koberci je jedna věc, ale dělat totéž na dlažbě, i protiskluzové, zavánělo skutečným průšvihem. Nechal jsem ho chvilku stát, než jsem se sám zbavil oblečení a vlezl si k němu. Neuniklo mi, že si mě prohlíží a doufal jsem, že se mu výhled aspoň trochu líbí.

    Pustil jsem vodu na teplotu o pár stupňů nižší, než by si člověk dobrovolně vybral, a začal ho pomalu sprchovat. Od nohou nahoru. Druhou rukou jsem přejížděl po jeho kůži, jako bych chtěl proudu vody pomoci smýt nějaké imaginární nečistoty.

    „Hřebeček má za sebou pořádnej trénink, ale pořád je nadrženej, jo?“ usmál jsem se při pohledu do jeho rozkroku a oslovený zaržál. Zasmál jsem se nahlas, příjemně potěšen jeho upřímností. Osprchoval jsem ho důkladně, než jsem vodu vypnul, a vzal do ruky žínku a sprchový gel. Aplikoval jsem mýdlo důraznými krouživými pohyby, a využil to jako záminku, abych udělal krok k němu. Sice jsem si ho trochu dobíral, že je nadržený, ale nutno přiznat, že jsem na tom nebyl o moc lépe. Když jsem žínkou dorazil až do jeho rozkroku, měl jsem co dělat, abych neopustil svojí roli trenéra. Jen s vypětím sil jsem dokončil umývání stále stejným tempem a s ručníkem byl velmi zevrubný.

    Poslední částí bylo čištění. Přivedl jsem si ho zpět do obýváku, kde se k mému potěšení postavil přesně tak, jak měl. Vylovil jsem z krabice sadu tří kartáčů a bez váhání vzal do ruky gumové hřbílko. Začal jsem opravdu jemně, zhodnotiv, že přitlačit můžu vždycky. To jsem postupně i udělal, dokud se Covenant nezačal ošívat. Našel jsem tedy nějaký kompromis a pokračoval krouživými pohyby na hrudník, bok, zadek a stehna. Operaci jsem zopakoval s tvrdým kartáčem, i když jsem byl v pohybech o něco důraznější. Covenant stál jako přikovaný, a spokojeně přivíral oči. Z čistého rozmaru jsem mu dopřál ještě druhé kolo, než jsem se chopil posledního kartáče. Mě samotného tenhle svým způsobem rituál trochu uklidnil. Byl jsem rád, zejména proto, že do téhle hry jsem nechtěl tahat prvoplánový sex. Neměl jsem pochyb, že pokud bude mít můj host zájem, tak nebudu mít nejmenší problém se spoluúčastnit.

    Měkký kartáč se na Covenanta skutečně osvědčil. Pokud se mu ten předchozí líbil, tak u tohohle se hřebeček tetelil blahem. Dovolil jsem si s ním párkrát zajet i do slabin, což odměnil, hravým zafrkáním. Hřívu jsem mu rozčesal jednoduchým hřebenem tak, jak mi to uzda dovolovala. Nebylo to žádné veledílo, ale účel to splnilo. Koneckonců jsme byli dva dospělí muži, kteří si v obýváku hrají na koně a trenéra, těžko bych mohl čekat něco dokonale realistického. Důležité byly symboly a hraní a fakt, že nás to oba bavilo.

    Nadešel ale čas hru ukončit. Odepnul jsem karabiny z jeho pout, a jal se sundávat uzdu. Od chvíle, kdy jsem ho čistil měkkým kartáčem, měl zavřené oči, a neotevřel je až do chvíle, než jsem mu sejmul uzdu z hlavy. Udidlo bude potřebovat umýt, ale to mohlo počkat. Covenant – a teď už vlastně zase „jen“ Marek – si to zjevně myslel taky, protože se na mě vrhl hned, jak jsem měl volné ruce. Trochu jsem se lekl, když ke mně přiskočil, přitiskl se na mě a začal mě líbat, ale kdo jsem, abych mu to odpíral. Navíc, za tohle si zasloužil pořádnou odměnu.

    Bál jsem se, že se mu to třeba nelíbilo a pokračoval jen kvůli mně, že mi teď řekne, jaký jsem úchyl a že se mnou nechce už nic mít. Když se tak nestalo, dost mi odlehlo. Býval bych si s ním o tom rád ještě střízlivě promluvil, ale poměrně záhy jsem seznal, že úplně střízlivý už není ani jeden z nás. Mluvení koneckonců mohlo počkat, no ne? Jen chvilku jsem zvažoval, že ho prostě hodím rovnou na pohovku, nicméně kondomy i lubrikant byly stále v nočním stolku v ložnici. Opětoval jsem Markovi pár poněkud obscénních polibků, než jsem ho vzal kolem pasu a vmanévroval do ložnice. Bez váhání jsem ho shodil na matraci a zbavil se kalhot, což bylo to jediné, co jsem si po sprše obtěžoval obléct.

    Marek byl poměrně hlasitý jako kůň a byl poměrně hlasitý i jako člověk, ale projevy v obou jeho rolích si byly vlastně docela podobné. Když jsem o tom přemýšlel později, uvědomil jsem si, že vlastně řekl jen pár slov. Když jsem do něj pronikal – nejdřív prsty – tak sténal hlasitěji, než jsem čekal a říct, že se mi to nelíbilo, by byla sprostá lež. Zdálo se, že prvotní nepříjemné pocity pominuly rychle, protože než jsem se pořádně nadál, vzal Marek příslovečné otěže do svých rukou. Se silou a rozhodností, která mě trochu překvapila, mě položil na záda a okamžitě mě zasedl. Kondom mi nasazoval s takovou zručností, že ve mně znovu zahořela zvědavost vědět, nakolik tu svou váhavost a nevinnost jenom hrál.

    Ale pak bylo na mně, abych sténal a vzdychal, protože ten kluk setsakra dobře věděl, co dělá. Mučivě pomalým tempem, které té své spanilé jízdě nastavil, mi dával zcela jasně najevo, kdo velí v tomhle kole. Kdykoliv jsem se pokusil podvádět a zrychlit, tak mi boky pevně sevřel stehny, a přestal, dokud jsem se zase nevzdal. Chtěl jsem ho chytit, ale pohled, kterým po mně šlehnul, byl dostatečně výmluvný na to, abych to ani nezkoušel. A tak jsem jen ležel, a nechal se jím unášet do jiného světa. S každým zasunutím a každým jeho spokojeným stenem jsem se vzdaloval realitě snad ještě víc, než předtím v obýváku.

    Když konečně zrychlil, zastihla mě ta změna zcela nepřipraveného. Z nedostatku jiných věcí jsem se chytil pelesti, a prohnul záda. Téměř jsem vykřikl a měl co dělat, aby to celé neskončilo dřív, než jsem chtěl. Marek měl ovšem jiné plány. Možná jsem si to jen namlouval, ale v tu chvíli jsem byl skálopevně přesvědčený o tom, že mě ten kluk chce zničit. Na pár přesaturovaných, nepopsatelně intenzivních momentů zrychlil až ďábelsky a pak se stejně náhle vrátil k pomalému mučení. Jen tentokrát důsledně kroužil boky. Pokud jsem někdy zažil sex, který byl nesnesitelně dobrý, tak to byl tenhle. Nikdy jsem nikoho neprosil, aby mi dovolil se udělat, a přesto jsem tak nějak věděl, že když Marka prosit nebudu, tak mě klidně bude týrat do svítání. Obvykle jsem nikam moc nespěchal, ale po celém tom večeru, spolu s tím, že jsem předtím dlouho nikoho neměl a po předchozích fantaziích, jsem už zkrátka nutně potřeboval dosáhnout vrcholu a to v nejednom smyslu toho slova.

    „Prosím,“ vypravil jsem ze sebe, sám překvapen tím, jak cize mi zněl můj vlastní hlas.

    „Co bys chtěl?“ zeptal se Marek. Snažil se tvářit nevinně, ale ten pohyb pánví, který následoval, zatímco mě měl v sobě, byl cokoliv, jen ne nevinný.

    „Už dost, prosím…,“ muselo to znít dost zoufale, ale on se na mě jen sladce usmál, než si olíznul ruku – pomalu, jeden prst po druhém – a pomalu se chopil vlastní erekce.

    „Mám přestat?“ zeptal se, a taky že přestal. Frustrovaně jsem zavyl a navzdory všemu ho pevně chytil za boky, připraven si zkrátka vzít, co jsem chtěl a potřeboval. Na poslední chvíli jsem se ale uhlídal a nedělal nic víc, než že jsem se ho dotýkal.

    „Nepřestávej. Jen už to neprotahuj, já už nemůžu,“ žadonil jsem. Nebyla to tak úplně pravda, byl jsem si celkem jistý, že kdyby skutečně chtěl, tak by mě donutil vydržet ještě pekelně dlouho. Doufal jsem, že se nade mnou slituje. Nakonec, já ho tím bičem taky nešvihal kdovíjak.

    „Ale ty chudáčku, to už jsem tě uhnal?“ Dobíral si mě, a vůbec ne hezky, ale taky znovu zrychlil a ještě se mi naskytl výborný výhled na to, jak se uspokojuje sám. Trochu toho ponížení že nic nevydržím výměnou za to, že splní mojí prosbu, jsem byl ochoten snést. Trvalo to jen chvilku a zároveň celou věčnost, co na mě Marek jel. Jednou rukou si ho honil, druhou mi přejížděl po břiše, a nehty mi nechával na kůži temně červené stopy. Pak se zaklonil, změnil úhel a svět mi před očima vybuchl v přemíře pocitů a dojmů. Podle přiškrceného výkřiku, který Marek vydal, jsem nebyl sám. Jeho orgasmus jsem cítil velmi zřetelně, ale jemu to nijak nebránilo v jízdě pokračovat. Byl jsem tak blízko. Ani jsem nevnímal, jak pevně svírám Markovy boky, ani to, že jsem začal zcela automaticky a podvědomě přirážet. Ještě jednou. Dvakrát. A v tu chvíli jsem musel umřít a znovu se narodit.

    Přišel jsem k sobě jen velmi pomalu, a ještě hodnou chvíli se svět topil v imaginární mlze. Postupně jsem si uvědomil sebe, Marka, který ležel na mně a prudce oddechoval, chladnoucí a ne úplně příjemné tělesné tekutiny, které jsme na sobě měli. V tu chvíli mi to ale bylo všechno jedno a Marek nevypadal, že by na to měl jiný názor. Vydržel jsem vzhůru jen silou vůle. Marek na mně nevydržel ležet o moc déle, a svezl se na matraci. Přísahal bych, že usnul ve chvíli, kdy se jeho hlava dotkla polštáře. Já jsem se jen tak tak vyplazil z postele, abych se mohl zbavit kondomu, a dojít si na záchod, ale to bylo skutečně všechno, na co jsem se ještě zmohl, než jsem padl vedle Marka.

    „Doufám, že nevadí, že jsem ti vybrakoval lednici,“ zahuhlal Marek s plnou pusou jídla. Akorát jsem se vypotácel z ložnice, a ještě jsem neměl úplně nastartovaný mozek. První co mně napadlo, když jsem se probudil v posteli sám, bylo samozřejmě to, že Marek už je dávno pryč. Pohled na něj: jak sedí v kuchyni u stolu, láduje se – ze všech věcí – ovesnýma vločkama, tak pro mě byl trochu náročnější na strávení.

    „Ne, jasně že ne,“ odpověděl jsem, zatímco jsem si dělal kafe, které jsem opravdu nutně potřeboval. Po třetím doušku už se svět zase začal vracet do normálu. Aspoň trochu.

    „No, tak kdy si to zopakujeme?“ uhodil na mě zcela nečekaně. Málem jsem se zadusil.

    „Nějakej nedočkavej,“ zamumlal jsem, zatímco jsem utěrkou utíral stůl od kafe, které jsem vyprsknul.

    „Říkal jsem, že mám moc energie,“ usmál se nevinně, ale tentokrát už jsem mu na to neskočil. Ani teď, a ani nikdy potom.

    Note