Kapitola 1

Kay vešel do bytu. Pohodil klíčky na stolek, vyzul si boty a zamířil přímo do ložnice..

Nakoukl dovnitř. „Jsem doma.“ řekl vysokému muži, který házel nějaké věci do tašky..

„My někam jedeme, Yukio?“ zeptal se ho, když spatřil, co tam provádí.

„Ty jedeš..“ odpověděl stručně Yukio a nasypal do tašky pár dalších Kayových  věcí.

„Co? Proč? Děje se něco?“ zasypal ho Kay otázkami a pokusil se svého přítele obejmout kolem pasu. Yukio ho od sebe hrubě odstrčil. Kay tak tak neztratil rovnováhu. „Co se děje?“ zeptal se znova nechápavě.

„Yukio, kde máš šampon?“ zeptal se, pro Kaye neznámý, hlas z koupelny. Do ložnice vešel nějaký cizí muž.. Jediné co měl na sobě, byl ručník obtočený kolem pasu. Když zahlédl Kaye, zarazil se a překvapeně na něj ukázal prstem.

Kay zalapal po dechu. „Yu-Yukio?! Co to má znamenat?“

Yukio na chvíli přestal balení. Rozhodil rukama. „Co asi? Snad si něvěřil v „Šťastně až na věky“?? Přestal si mě bavit ty a ty tvoje uslintaný kecičky..“

„Co to říkáš? Vždyť mi dva.. Spolu..“ koktal Kay a snažil se vstřebat to, co se tam dělo.

Neznámý muž si pohrdlivě odfrkl.

„Ale no tak.. Moc dobře výš, že to byl hec.. Chtěl jsem tohle-.“ Yukio Kaye citelně štípl do zadku, „-nic víc, brouku..“

Kay začal hysterčit.. „Jak, jak si mohl?! Dal jsem ti všechno!!“ nadechl se k dalšímu pokračování, ale Yukio ho zarazil zlomyslným pohledem. „Hele, když jsme se poznali, oboum šlo jen o jedno.. I tak se divim, že to nebylo jen na jednu noc.. Ale seš dobrej. Do teď si byl nejlepší.. Jenže konkurence je konkurence. Skončíme to v nejlepšim..“

„Cože?! To chceš říct, že jsem byl dobrej, jen dokud jsem ti to bez keců dělal! Ty parchante!“ Kay začal zuřivě po pokoji něco hledat.

Najednou tam stál, se zbraní v ruce. Než stačil Yukio cokoliv dělat, Kay vystřelil. Trefil Yukia do ramene. Ten bolestivě zařval a neznámý muž s jekotem utekl.

„Ty parchante-ty parchante- parchante- parchante- ty zmetku!“ křičel z každým výstřelem Kay, dokud nevyprázdnil celý zásobník.

Všechno utichlo. Kay težce oddechoval a díval se na tělo bezvládně ležící na zemi, ze kterého vytékala krev. Došlo mu, co udělal. Svěsil ruce, pustil zbraň.

Svezl se na kolena vedle mrtvého těla a, nehledě na krev, ho vzal do náruče. Z očí se mu spustily potůčky slz. „Ty parchante…“ skučel tiše a brečel do zkrvaveného trička.

Venku se ozval ostrý zvuk policejních houkaček.

Po minutě do bytu vběhlo celé komando policistů se zbraněmi, ale to bylo Kayovi jedno.

Slzel a skučel nad Yukiovým mrtvým tělem.

*********************

„K jakému verdiktu dospěla porota?“ zeptal se soudce, ale už to bylo spíš jen formální ukončení soudu. Všem bylo jasné, že z toho Kay nemohl vyjít beztrestně.

Jeden z členů poroty se postavil a ze vztyčenou bradou, která jasně dávala najevo, co si o Kayovy myslí, prohlásil to osudné slovo: „Vinen..“ a podal soudci, který mezitím už také povstal, papír. „Tímto se obviněný Kay Hamma odsuzuje k doživotnímu trestu vězení, z důvodu vraždy. A to bez možnosti odvolání.“ soudce dál pokračoval nudnými paragrafy, které už Kaye naprosto nezajímali. Ortel byl vyřčen. A on bude už do konce života trestán za svou žárlivost a závislost na Yukiovi.

S pokorně svěšenou hlavou byl vyveden z jednací síně, a okamžitě ho oslepily blesky fotoaparátů senzacechtivých novinářů. Pokřikovali na něj své všetečné a mnohdy nechutné otázky, ale on je ignoroval a nechával policisty, aby mu proklestili cestu k policejnímu vozu.

Převezli ho na stanici, kde ho posadili do omřížovaného vězeňského autobusu s dalšími čtrnácti odsouzenci, a vyjeli směr městská věznice.

Kayovi prostě nemohlo uniknout, že patřil k nejmladším a, sebekriticky musel uznat, nejlépe vypadajícím. Až na pár výjimek tam byli samí třicátnící, čtyřicátníci.

Někteří se už evidentně znali a hlasitě se vybavovali o tom, za co je zavřeli. Většinou samé hlouposti, jako nepovedená vloupačka do obchodu s televizema a podobně.

Kay se díval z okna.

„Hej ty! Chlapečku! Za co budeš sedět?“ křiknul na něj otázku jeden oplzle vypadající čtyřicátník. Jeho kumpáni se rozesmáli. Kayovi se nechtělo odpovídat, ale zároveň věděl, že jinak se jich nezbaví. „Za vraždu..“ odpověděl ledově klidně a tiše.

Ti mladší překvapeně hvízdli. Ti starší se dali do smíchu, ale stáhli se víc k sobě, aby od Kaye byli co nejdále.

Oddechl si.. Poslední co teď potřeboval byli takoví hlupáci.

Autobus zpomalil a pak zastavil. Kay se podíval z okna. Byli před věznicí. Viděl, jak jsou kolem plotu nakupení trestanci, jak křičí, smějí se.. Smějí se jim.. Nasucho polkl.. Dostal strach a konečně mu došly všechny důsledky jeho činu..

Vyhnali je z autobusu a srovnali do řady. Od plotu byly slyšet oplzlé poznámky, nadávky…

Zavedli je dovnitř. Pokřikování neustávalo.

Dozorčí a lékař je protáhli ošistou a nakonec zase stáli v řadě jak je pánbůh stvořil, jen s balíčkem oblečení, kterým se mohli chránit jen minimálně.

Stáli v tmavé místnosti, kterou náhle prosvětlilo světlo z otevírajících se dveří.

Celá skupinka odsouzenců i dozorců zmlkla, slyšet byl jen klapot podrážek.

Kayovi naskočila husí kůže.

Před nimi se vynořil překvapivě mladý muž v perfektně padnoucím obleku. Procházel kolem řady odsouzenců a každého zvlášť si prohlížel. Nakonec se zastavil i u Kaye. Pohled s jakým si ho prohlížel od hlavy k patě neměl daleko k rentgenovému paprsku.

Kay se otřásl. Měl dojem, že si ho prohlíží o mnoho déle než ostatní. Měl dojem, že to nikdy neskončí.

Muž ho vzal za bradu a otočil mu hlavu na stranu, aby si prohlédl profil. Zasmál se. V tom hlase bylo něco démonického. „To je náš žárlivec?“ zeptal se jednoho bachaře sladce.

„Ano, pane.“ odpověděl mu onen muž. Bylo vidět, že se třásl.

„Roztomilé.“ zasmál se muž v obleku, pustil Kaye a klidným krokem zase odešel.

Celá místnost vydechla.

Kay si promnul bradu, za kterou ho muž až bolestivě držel.

„Na cely!“ zařval onen bachař, který měl ještě před chvílí málem v kalhotách.

Celá řada se rozpohybovala, jak je vedly do jejich nového trvalého bydliště.

Kay se snažil neposlouchat rozhovory, které spolu vězni za mřížemi vedli. jeden se mu ale přesto k uším dostal.

„Na koho sázíš?“

„Druhej ve předu. Koukej na ten zadek.. Co ty?“

„Poslední.. Ta holčička.. Deset..“

„Docela mu věříš.. Katashi vrahy nerad..“

„Kvůli tomuhle udělá výjimku…“

„Už se těšim na svejch deset cigaret..“

Ze slova holčička bylo Kayovi jasné, že se mluví o něm. Vrtalo mu hlavou, proč se sázeli. A kdo byl Katashi?

Kay strčili do cely úplně na konci řady. Ze spodní postele palandy na něj koukal muž jen o pár let starší. „Koukám, že si bachaři spletli vězení.. Ženská věznice je v jinym městě..“

Kay se vyhoupl na palandu. „Nech si ty kecy.“ zavrčel..

Chlap se zvedl a podal mu ruku. „Rooney Black.“

„Co děláš tady? Amerika je jinde..“ Kay ruku z nechutí přijal, „Kay Hamma..“

„Chtěl sem si přilepšit na dovolený a trochu to nevyšlo.. A dokument o předání do rukou americký vládě asi někde ztroskotal..“ ušklíbl se Rooney sarkasticky. „Ty seš ta žárlivka, co?“

„Hmmm… Trochu sem se rozčílil..“ Kay to vzdal.. Vyprávění o zločinech tu bylo asi na denním pořádku.
„Jo,“ Rooney se zasmál, „Z toho kluka byl „trochu“ cedník.. Kuriozní případ..“

Kay si lehl k Rooneymu zády.. Chtěl spát, chtěl mít klid.. Chtěl z toho místa pryč..

Rooney pochopil. Kluk nechce bejt rušenej. Lehl si zpět na postel a začal hrát na foukací harmoniku.

Kay rychle usnul.

************************************

Někdo ho shodil z paladny. Kay zaskučel bolestí, ale než se stačil na cokoliv zeptat, někdo mu strčil do pusy roubík a pytel přez hlavu..

Někam ho vedli.. Šli po několika schodištích a nemalým počtem chodeb.

Když mu strhli pytel z hlavy, musel rychle přivřít oči. Všude kolem bylo velmi jasné světlo, a on si na něj potřeboval přivyknout.

Zaslechl spokojený známý hlas: „Děkuji. Můžete odejít.“

Kay pomalu otvíral oči. Stál otočený ke zdi, na kterých byly hodiny. Zadíval se na ně. Dvě v noci. Za ním se ozval zvučný smích.

Kay se pomalu otočil. Ve velkém vypolstrovaném vykřičeně rudém křesle seděl ten muž v dokonalém obleku. Obleku, který už neměl a vystřídali ho jen džíny a rozhalená košile. V ruce držel složku.

„Kdo jste?“ zeptal se Kay, kterému naběhla husí kůže. Nemohl od mužových dokonalých hnědých vlasů a vypracované hrudi odtrhnout oči..

„Katashi Fujiko.. Ale všichni mi tu říkají Katashi, nebo ředitel.. Nesnáším své příjmení..“ zase se zamál, jako kdyby celou tu podivnou situaci chtěl odlehčit.

Kay na něj zíral, a i když mu to bylo trapné, nemohl si pomoct. Ten chlap vypadal dokonale. A ty oči a hlas.. Měl dojem, že ho svádí ďábel a čeká na nejmenší chybičku.

„Tak.. Kayi.. Proč jsem si tě sem asi zavolal?“

„Jak to mám asi vědět.“ dostal přez knedlík v krku Kay. „Dvě ráno neni nejlepší čas pro kázání..“ dodal poměrně kysele a zívl jako demonstraci toho, že by byl nejradši úplně jinde.

„To máš pravdu. Chtěl jsem tě tu jen- .. přivítat.“

Kay polkl. „Proč mám dojem, že potřesení rukou to nebude..“ vzpoměl si zase na ten rozhovor. (..)Koukej na ten zadek.(..)

Katashi se zvedl. „Jsi velmi bystrý..“ Došel k němu a zase ho vzal za bradu. „A krásný..“ hrubě ho políbil. Kay vykulil oči a odstrčil ho od sebe. „Nechte mě bejt..“ zavrčel výhružně.

„Nebo co..? Zabiješ mě, jako svého nevěrného přítele? Ale tady nemáš žádnou zbraň“ Katashi mluvil sladce a pomalu se ke Kayovi zase přibližoval.

Kay zatnul pěsti a ustupoval mu. „Nechte mě..“

„Jsi roztomilý.. Jako kdyby jsi mi mohl utéct.. Jako kdyby jsi mě mohl porazit..“ lísavost jeho hlasu Kaye víc děsila než uklidňovala. Narazil do zdi.

Katashi toho využil, přiskočil k němu a přišpendlil ho na ní. Koleno mu strčil mezi nohy a roztáhl mu je. Ruce mu zachytil jedinou za hlavou. Měl ohromnou sílu.

Kay se stal naprosto nepohyblivým. Otočil hlavu na stranu. Nechtěl se na toho muže dívat. Měl z něj strach.

Katashi si ale dokázal najít i na této poloze něco, co se mu hodilo. Přisál se Kayovi na krk. Líbal ho a jemně kousal, a pomalu postupoval k ušnímu lalůčku.

Kay se snažil potlačit slastné  vzdychnutí. Na to místo byl hodně citlivý.

Katashi toho okamžitě využil a cumlal jeho ušní lalůček, zatímco mu koleno třel o rozkrok a volnou rukou mu přejížděl přez celý hrudník. „Tak vidíš, že se ti to líbí..“

Kay už to nevydržel. „Nechte mě!“ křiknul na něj a snažil se své ucho dostat co nejdál od něj. Bohužel pro Kaye Katashimu přímo nastavil svá ústa, do kterých neúprosně pronikl Katashiho zvídavý jazyk. Kay se kroutil jak mohl, ale neměl dostatečnou sílu. Kousl Katashiho do jazyku.

Ten od něj bleskově odtáhl hlavu. Otřel si ret. „Chceš si hrát.. Fajn. Ale podle mích pravidel.“ shodil ho na zem před sebe. Křikl na někoho na chodbě, a za chvilku Kaye drželi čtyři muži. každý za jednu končetinu. Katashi mu strhnul vězeňskou košili se zad.

Ozvalo se prásknutí biče a Kay zařval. Na záda mu dolehla první rána bičem.

„Ja jsem chtěl být hodný.“ oznámil mu klidně Katashi a začal ho surově bičovat.

Kay prvních pět ran křičel. Pak mu ale vypověděl hlas. Zavřel pusu a tiše, jen se slzami bolesti v očích snášel příšernou bolest. Deset ran, dvacet ran.. Pak to Kay přestal počítat, protože začal strácet vědomí. Pak rány ustaly.

Napůl v bezvědomí povolil všechno svalstvo a opřel si čelo o chladnou zem.

„Děkuji.“ odvolal klidně Katashi svoje poskoky, kteří okamžitě zmizeli za dveřmi.

„Tak, Kayi. Doufám, že už chápeš, že to co chci také dostanu.“ pomalu kolem skorobezvědomého mladíka chodil a prohlížel si jeho záda plná rudých šrámů a krve.

„Svině..“ Kay se vzmohl ne jediné slovo.

„Ano, také už mi to říkali.. Každý je hold nějaký..“

Kay na zádech ucítil něco mokrého. Mokrého a teplého. Byl to Katashiho jazyk. Líbal mu bolavá záda. Kay se už nevzmohl na odpor. Nechal ho, ať si s ním dělá co chce. Nic už nemohlo být bolestivější a potupnější.

Katashi ho postavil na všechny čtyři. Roztáhl mu nohy od sebe, aby se mezi ně následně sám vměstnal. Dál líbal Kayova záda. Hladil ho na břiše na pomalu mířil do slabin.

Rozepnul mu kalhoty a opatrně mu je sundal. To samé udělal i se spodním prádlem.

Jednou rukou mu začal třít rozkrok, zatímco druhou mu hladil stehna a hýždě.

Nakonec si sám rozepnul poklopec a pár zkušenými pohyby si pomohl k dostatečnému vzrušení.

Bez jakékoliv přípravy začal do Kaye pomalu vnikat. Začal zvdychat a sténat slastí.

Kaye to bolelo. Syknul, a pomalu si zvykal na cizí přitomnost ve svém těle.

Jeho hlava říkala ne, ale tělu se to i přez veškerou bolest začínalo líbit.

Katashi začal přirážet. Nejprve pomalu. Tiše sténal, a čekal kdy se Kay přidá.

Netrvalo to dlouho. Kayovo tělo bylo neúprosné, a zcela se mu zatemnil mozek.

Katashi přidal na rychlosti. Sténali spolu v tichém duetu. Pomalu ale jistě se přiváděli k vrcholu.

Kayovi pozádech stekla kapička potu, která ho zapálila v čerstvých ranách. Ale to on už nevnímal. Dostal se na vrchol, a začal hlasitě prožívat svůj orgasmus.

Katashi se k němu přidal v zápětí.

Padl mu na záda a přitlačil Kaye na podlahu. Těžce dýchali. Kayovi se začali únavou zavírat oči.

Katashi mu zavrněl do ucha. „Jsi tu na dlouho.. Budeš můj oblíbenec..“