Kapitola 1

„Profesore Riddene, představuji vám vašeho nového asitenta Nikko Nakashi.“ pověděl děkan filozofické fakulty mladému profesorovi a bez dalších průtahů odešel.

Ve dveřích stál ještě o něco mladší muž než byl profesor sám a nervózně přešlápl z nohy na nohu. Hlavu měl skolněnou, černé vlasy mu padaly do obličeje.

Daniel Ridden se ironicky ušklíbl. „Budete tam stát dlouho, nebo budete tak hodný a vejdete, abychom mohli ukončit formality?“ opřel se o katedru a založil ruce na prsou.

„Omlouvám se..“ Nikko došel k Danielovi a podal mu ruku, „Nikko Nakashi, těší mne..“ podíval se na Daniela a posunul si jemné brýle bez obrouček víc na nos.

Ten mu ruku přátelsky stisknul. „Daniel Ridden, ale to asi už víte.“ odvětil mírně ješitně.

Jak by ne, nejmladší profesor na univerzitě. Možná v celých státech.Teď mu budu konkurovat.. pomyslel si neméně ješitně Nikko a přikývl namísto odpovědi. Jeho oči, které jen potvrdili Danielovu domněnku o původu svého asistenta, se stáhli do úzké linky, když si ho začal měřit pohledem.

To samé udělal Daniel, ale nemělo to ten tajmný nádech, jako u Nikka.

Na pár okamžiků bylo ticho, které Daniel následně ukončil. „No, to by jsme měli.. Vzájemné posuzování si necháme až k práci. Zvu vás na kávu.“ navrhl bezelstně a ukázal ke dveřím.

„Dobrá.“ řekl Nikko, a vyšel ven an chodbu. Počáteční nervozita byla pryč, a on už byl zase ten Nikko s neochvějnou sebedůvěrou a nadhledem.

Daniel si promnul bradu a vyšel za ním. Neušla mu ladnost šelmy, kterou měl v sobě ten mladý muž snad ukrytou. Naznačil mu rukou, kudy jít..

„Bohužel, za půl hodiny musím zpět na další přednášku, takže se budeme muset smířit jen s naší kantýnou.“  řekl, aby řeč příliž nestála. Nezdálo by se, že by byl Nikka příliž hovorný.

„To je v pořádku. Alespoň si začnu zvykat..“ uklidnil ho Nikka s nemalou dávkou sarkasmu.

„Jsem rád, že to berete takto… Dvě kávy, prosím..“ objednal u jedné ze zaměstnankyň jejich kuchyně. Vzápětí zaplatil a posadil se s Nikkou ke stolu v rohu místnosti, kde většinu času sedával.

Nikka míchal svou kávu. Příliž se nesnažil napomoct Danielovi, kterému nebylo ticho v tomto okamžiku nejpříjemnější.. „Ehmm.. Proč jste si vlastně vybral naši univerzitu? Japonsko má kvalitní vysoké školy.“

Nikka ještě chvíli mlčel, přemýšlel o formulaci odpovědi na otázku, která mu nebyla zrovna dvakrát příjemná. „Dobrá příležitost dostat se ven.. Možnost stát se prostředníkem v lepším pochopení naší, někdy odsuzované, kultury a společnosti.“ opět si zamíchal vychladající kávu, „Těch faktorů je celkem dost..“

Daniel přikývl. „Ušlechtilé..“  neměl k tomu co dodat. Poznal, že tak trochu bodnul do vosího hnízda, dál už se to nesnažil řešit. Prozatím. Hmmm, pěkné důvody, ale je za tím ještě něco.. Třeba na to časem přijdu.. Třeba se časem zblížíme natolik, že mi to sám řekneš..

„Byl jste někdy v Japonsku?“ zeptal se Nikka do opět začínajícího ticha. Propálil Daniela zkoumavým pohledem.

„Ano, za studií jsem měl tu možnost se tam podívat. Proč se ptáte?“

„Proč někteří profesoři přednáší o něčem co neviděli, a neměli šanci pochopit?“ odpověděl otázkou, „Díky takovým, kteří znají Japonsko jen z obrázků na Google a anime seriálů, je mnoho informací o mé zemi nepřesných a zkreslujících. Irituje mě to..“ doplnil a lehce usrkl kávy, nespouště Daniela z očí.

„Zajímavý názor. Jsem rád, že mezi ně nepatřím. Doufám, že se vaším prostřednictvím ještě leccos dozvím..“ usmál se Daniel. Tíhu Nikkova pohledu ovšem nevydržel a po chvíli musel sklopit zrak ke své stydnoucí kávě.

„No, budu muset jít.“ pověděl Daniel po chvíli, když se podíval na hodinky. „Mohl by jste přijít zítra kolem deváté?“ „To by neměl být problém.“ souhlasil Nikka. Potřásli si rukama a Daniel Nikku opustil.

„Dobré ráno.“ pozdravil Nikka, když další den vešel k Danielovi do přednáškové místnosti.

„Dobrý..“  „Kafe?“ „Jo, rád.. Děkuju.“ Daniel si od Nikky vzal koupenou kávu a opět se pohroužil do studování jakéhosi papíru před sebou. Nikka se klidně posadil, jednu nohu přez druhou, a chvíli ho pozoroval. „To tu budu celý den pouze sedět?“ zeptal se pak.

Daniel se probral, a vzhlédl od papírů, „Ne, ne… Za chvíli máme přednášku. Dnes po vás nebudu ještě nic chtít. Pouze vás představím studentům a, pokud budete tedy chtít, nechávám aby ste mě popřípadě doplnil. Hlavně vám chci ukázat, jak přednášky probíhají..“ vysvětloval horečnatě a divoce při tom gestikuloval..

„Aha..“ zareagoval na Danielovo nadšení Nikka odměřeně.

Daniel se podíval na hodinky. „No, už by se to mělo začít scházet.“

Jakoby spustil nějaký stroj, otevřeli se dveře a dovnitř začali vcházet studenti..

Nikka se spakoval z první řady a šel si sednout ke katedře.

Prohlížel si ty mladé lidi, kteří měli být „inteligencí“ tohodle národa. Rozeznal mezi nimi pár asijských obličejů. Spokojeně přikývl.

Daniel si po příchodu všech studentů vyžádal pozornost lehkým odkašláním. Nikka musel uznat, že měl na svoje mládí respekt. Možná to ovšem bylo tím, že ,nejen, celou první lavici obsazovali málem slintající dívky, které hltali každé jeho slovo. I Nikka musel uznat, že profesor Ridden vypadal opravdu dobře, a to byl velmi vybíravý.. Lehce se pousmál.

Daniel se postavil a postoupil na kraj „pódia“. Byl pěkně narovnaný, propaloval své studenty pohledem, kterým jasně dával najevo, kdo se tam bude poslouchat. „Přeji dobrý den, než začneme, chtěl bych vám představit mého nového asistenta Nikku Nakashiho. Doufám, že jeho slovům budete věnovat stejnou pozornost, jako těm mím. A vpravdě řečeno, možná i větší. Pan Nakashi je rodilý japonec. Važte si toho.“ svou úvodní řeč dokončil gestem, ukazujícím, kdo vlastně nový asistent je.

Nikka se klidně postavil. Malinko se poklonil. Pár studentek, kterým z úst vyšel neovládnutý vzdech, zpražil stejně propalujícím pohledem, jaký měl před prvními slovy Daniel.

Přednáška zdárně skončila, a Daniel se už v prázdné místnosti otočil na Nikku. „Tak, jaký je váš názor?“ zeptal se možná až příliž nadšeně, nad svým výkonem.

Nikka si promnul bradu. „Bylo to,.. dobré. Celkem dobré. Nevynecháváte, ale abych pravdu řekl, bylo tam pár nepřesností, které bych s vámi rád probral. Bylo by to možné?“

„Hmmmm… Až do večera přednáším.. Vy vlastně taky.. Co takhle, probrat to poté.?“

„Pokud by vám to vyhovovalo? Třeba v nějaké restauraci, aby to nemělo tak otřesně profesní atmosféru..“ navrhl Nikka.

Daniel s úsměvem přikývl. „Ano, skvělý nápad.. Co takhle v osm, na náměstí je pěkná orientální restaurace?..“ „Dobrá, budu tam.“

Po zbytek vyučování o večeři nepadlo jediné slovo.

Nikka odešel ještě před tím domů, aby si mohl dostatečně zkulturnit. Daniel udělal totéž.

Před vchod do restaurace došli ve stejný okamžik. Málem se srazili ve dveřích.

Nikka vychovaně ustoupil, a umožnil tak Danielovi vstoupit do podniku.

Jeden z číšníků je posadil ke klidnému stolu stranou od ostatních. Nikka si povšiml, že číšník Daniela zřejmě zná, soudě z jejich vzájemných vševědoucích pohledů.

Bylo jim nabídnuto pití. Nikka výběr vína nechal na Danielovi. Sám příliž nepil, což znamenalo, že se v kvalitách a značkách příliž nevyznal.

„Tak, přejděme k věci, co ty nepřesnosti, jak jste říkal?“ zeptal se Daniel.

Nikka přikývl, „Vyřešíme to hned na začátku, to bude nejlepší.“, a začal Danielovi vysvětlovat, kde by měl být podrobnější, kde trochu ubrat, kde nebyl jednoznačný. Mezitím si stihli objednat, a když jim jídlo přinesli, Nikka akorát skončil.

Zezačátku jedli mlčky, bez větší konverzace, ale postupem večera se zábrany uvolňovaly, a oba se začali bavit.

„No, a kdy jste přišel na to, že budete studovat japonskou literaturu a historii?“ zeptal se Daniel, aby řeč nevázla.

Nikka, který už byl díky vínu v rozvernější náladě se usmál: „Co takhle si nedřív začít tykat? Budeme spolu spolupracovat delší dobu..“ navrhl. Daniel spokojeně přikývl. „Dobrý nápad,“ pozvedl skleničku a přiťukli si, „Na zdraví,…… a vzájemnou spolupráci, Nikko.“ pronesl přípitek. Nikka se netypicky vesele zasmál. „Na spolupráci, Danieli.“ oba se napili.

„Tak, a teď zpět k mé otázce. Nikko, kdy jsi přišel na to, že budeš studovat, co jsi vystudoval?“

„Přišel…. Věděl jsem to od čtyř let, kdy mi matka vyprávěla příběhy o samurajích, císařích, a tak dále… A když jsem se naučil číst, tato jistota se ještě posílila.. A co ty?“

„No,….. rozhodl jsem se den před odevzdáním přihlášek, abych pravdu řekl.“ „Jak to?“ zeptal se Nikka překvapeně.

„Dostala se mi do ruky jakási japonská sbírka básní a povídek, která obsahovala různé mýtusy, poezii… milostné básně..“ vysvětlil Daniel. Při zmínce o milostných básních se mu v očích objevil zvláštní neidentifikovatelný lesk, který Nikku maličko rozhodil. Kdyby se tak díval volně do prostoru, nijak zvlášť by ho to nepřekvapilo. Ale on se díval na něj. Vpíjel se mu do očí. Nikka se to raději nesnažil dál rozebírat, a připsal to na vinu vínu, kterého už stihli docela dost vypít. „Aha..“ zareagoval neurčitě a svůj pohled zaměřil na talíř s jídlem.

Z restaurace odešli ve velmi dobré náladě, kterou měl alkohol skutečně na vině, ovšem ani jeden z nich nebyl opilý natolik, že by nevěděl, co dělá. Posadili se na lavičku na náměstí, a koukali na podmračené nebe. Daniel se snažil objevit nějaké hvězdy, provokativně tak zakláněl hlavu.

Nikka, který si byl vědom své orientace a navíc ztratil zábrany, se nad něj nahnul, a lehce políbil. Pokud čekal nějakou reakci, tak to nebyla rozhodně ta, které se mu dostalo.. Daniel se chtivě přisál na jeho rty. Jazykem si probojoval cestu do Nikkových úst, a začal je pečlivě prozkoumávat.

Nikka, stále ještě trochu zaskočený, ale spokojený, položil ruku na Danielovo stehno a dlaň pomalu sunul nahoru. Dotkl se jeho poklopce na kalhotách. Trochu zmáčkl to citlivé místo.

„K tobě, nebo ke mě?“ zasténal Daniel Nikkovi vzrušeně do úst.

Nikko se zarazil. Takhle bez okolků??

Daniel se jeho překvapení ušklíbl, „Jednejme na rovinu. Ty to chceš, já to chci. Následky hodlám řešit až mě přeje opilost i kocovina..“

„K tobě..“ rozhodl, když se vzpamatoval. Ta přímočarost byla překvapující, ale měla zásadní výhody, „Ubytovna není nejvhodnější místo.“ dodal ještě honem.

Mávli si na taxíka. Zastavil jim hned první. Nastoupili, Daniel upřesil svoje bydliště, a opět se vrhl na Nikkova ústa a krk, které ho naprosto fascinovali.

Taxikář raději mlčel.

„Kde máš klíče?“ zamumlal Nikka, přisátý na Danielův krk u vchodních dveří do  bytu. Zajel mu do kapes na zadku, kde ale nic nenašel. To ho nezastavilo, aby mu nezmáčkl půlky.

V Danielově ruce něco zachrastilo, „Tady.“ odpověděl, a s námahou odemkl.

Jen se za nimi zaklapli dveře, už ze sebe strhávali oblečení.

Nikka postrkával Daniela chodbou. „Ložnice?“ zeptal se při zápasu s jeho páskem za pochodu. „Druhé v pravo.“ určil polohu místnosti. Nikka ho tam zatáhl.

Když se mu konečně povedlo rozepnout mu pásek, shodil Daniela na postel, která spíše připomínala malé letiště, a kleknul si mu mezi nohy. Další menší zápas uskutečnil s boxerkami, které měl jeho nově nalezený milenec na sobě.

To, co se pod nimi ne příliž dobře schovávalo, Nikku velmi mile překvapilo. Jazykem se dotknul špičky Danielovy velké chlouby.

Daniel zasténal, čímž dal Nikkovi nevyslovené svolení v tom pokračovat. Nikka ještě párkrát olíznul a jemně skousnul špičku, než ho vzal do úst celého. Daniel hlasitě zasténal. Chytil Nikku za vlasy a přitlačil ho víc na svoje pulzující vzrušení.

Nikka úspěšně potlačil dávivý reflex, začal mu po penisu přejíždět měkkými jemnými rty. Cítil, jak Danielovi tvrdne v jeho ústech, a ještě trochu zrychlil.

Daniel ho nečekaně zastavil. Nikka po něm hodil nechápavý pohled. Než stačil cokoliv dalšího udělat, ležel na posteli svíjící se pod Danielovými doteky a polibky, kterými zahrnoval celé jeho tělo. Tlak v kalhotech už byl nesnesitelný, tak byl rád, když jeho nemalé vzrušení Daniel osvobodil, a začal mu jeho dřívější péči oplácet stejnou měrou.

Nikka v dlaních muchlal prostěradlo pod sebou, a slastně vzdychal.

Ani nevěděl jak, ale nakonec se dostal do sedu, a opět začal Daniela líbat na rty.

„Otoč se.“ pošeptal Danielovi, a ten s chutí poslechl. Postavil se na všechny čtyři, a odevzdaně čekal, co s ním Nikka bude dál provádět.

Ten vyhrabal z tašky, kterou měl v příruční tašce propašované až do ložnice, tubu s průhledným gelem..

„Ty ses na to připravil.“ obvinil ho s úsměvem Daniel. „Jistota je jistota.“ opáčil Nikka vychytrale a trochu z obsahu tubičky si vylil na ruku. Přesunul se k čekajícímu Danielovi. Náležitě ho připravil.

Pak mu dlaně položil na záda a pohladil je po celé délce.

„Tak dělej už..“ vydechl Daniel. A nemusel Nikku ani dvakrát pobízet.

Vzal ho za boky a pomalu do něj začal vnikat.

Daniel zatnul nehty do matrace pod sebou. Projela jím vlna pocitů. Bolest, při které se mu z očí dostalo pár slz, za chvíli zmizela a vystřídala ji nepopsatelná slast. Hlasitě zasténal.

Ten zvuk Nikku ještě víc povzbudil. Vnikl do něj až úplně na doraz, že i jemu samotnému se z očí vydralo pár slz a z ůst bolestné a zároveň požitkářské zaskučení.

Dal Danielovi chvilku čas, aby si na pocit, že je v jeho těle zvykl, a pak začal pomalu přirážet.

Daniel chvíli jen tak držel. Z žádným ze svých milenců nedošel ještě tak daleko. Ale nebyl lhostejný příliž dlouho, začal vycházet Nikkovi vstříc, čímž oboum ještě zvětšil požitek z těch okamžiků. Ucítil, že Nikkovi přírazy jsou čím dál kratší a rychlejší. Posunulo ho to blíž k vyvrcholení.

Oba vzdychali , sténali, a navzájem trhavými slovy podporovali k větší rychlosti.

Nikka se jednou rukou držel Danielova boku, a druhou sevřel jeho penis, který začal rychle třít. Když pocítil, že se Daniel začal zmítat v orgasmu, posunulo ho to na absolutní vrchol.

Svalili se na postel. Mělce, přerývavě oddychovali, po prožitém. Zpocení, ale po dlouhé době absolutně uspokojení.

Danielovi po stehně stékalo sperma. Přetočil se na břicho a prohlédl si Nikku v celé jeho kráse. Útlé boky, celkově vypracovaná postava připomínající šelmu, jemná tvář, momentálně zakrytá morkými vlasy.

Přitulil se k němu. Políbil na krk a zašeptal: „Tak takhle jsi myslel tu spolupráci…“

Nikka se potichu zasmál. „Nečekal jsem, že to bude.. až tak…“ dořekl zdráhavě, a otočil se tak, aby svému milenci viděl do očí. „Ale rozhodně mi to nevadí…“

Daniel ho dál už ke slovu nepustil, umlčel ho vášnivým polibkem, který dával jasně na jevo, že ještě nemá dost..