Kapitola 1

Po temných chodbách se linuly smutné tóny starého klavíru.

Drahý tmavý nábytek jen tiše naslouchal bolestné melodii nesoucí se starým domem- sídlem, v němž se usadila v jednom srdci temnota.

Ve velké místnosti seděli dva mladí muži. Oba bledí, světlovlasí, a jeden druhému, jakoby z oka vypadl. Seděli mlčky, drželi se za ruce a naslouchali té melodii.

Venku pršelo, po velkých oknech stékali šedivé kapky vody, přez které bledě prosvítal úplňkový měsíc.

„Proč si stále tak ubližuje?“ zeptal se jeden z mladých mužů s povzdechem.

„Není jako my, Michaeli. Nedokázal se s tím smířit. Pro sebe je zrůda..“ odpoveděl druhý.

Michael zatřepal hlavou, „Alexi, to je nesmysl.. Co bychom pak byli my?“

„Nevím..-.“ další Alexandrovi úvahy rozehnalo zabušení na velké dubové dveře.

Oba mladíci zvědavě pohlédli tím směrem. Hudba utichla.

„Kdo to může být? V tomhle počasí..“ vydechl napjatě Michael.

Alexandr šel místo odpovědi otevřít.

Do otevřených dveří vpadla mužská postava a skácela se k zemi. Kolem ní protékali kapky vody, a něčeho červeného.

„To je krev, Alexi! Honem ho vem dovnitř, musíme mu pomoci..“ křikl dobrosrdečný Michael přez to, že ho červená tekutina nesmírně dráždila.

Alexandr jen pokývl hlavou a vzal bezvládné tělo lehce do náruče.

Rychle přešel ke svému dvojčeti a položil mladého bezvládného muže na pohovku na které předtím seděli.

Ani jeden nezaregistroval přítomnost třetí osoby nečinně shlížící ze schodů.

„Honem, Michaeli.. Doběhni pro moji brašnu.. A nějaké oblečení.“ Zavelel rozhodně Alexandr a bez větších potíží roztrhl mladíkovu košily. Potlačil závrať při pohledu na krev a její vůni.

Na těle toho člověka byly tři rány. Po jedné v ramenech, poslední v břiše. Na levém oku měl pevně přidělanou pásku.

Alexandr rychle zauvažoval, jestli neslyšel výstřely. Ne, ten mladík musel ujít strašnou dálku, než se k nim dostal, „Jak to mohl přežít..“ vyklouzlo mu z bledých rtů.

Mezitím už Michael vybíhal schody.

Nahoře, u zábradlí, stál černovlasý muž. Jen ho probodával pohledem.

Michael uhnul před jeho rentgenovým zrakem očima a utíkal dál do Alexandrovi ložnice.

Sebral zdravotní tašku svého bratra a pospíchal zpět.

U černovlasého se ještě zastavil, „Mohl bys nám pomoci..“ řekl jen a seběhl schody.

„Na- tady..“ strčil Alexandrovi brašnu a otřásl se nad zraněními toho mladíka.

„Ještě vodu.. Teplou..“ požádal Alexandr stručně a vzhlédl nahoru na schody, „Luciane, buď nám pomož, nebo zmiz..“ zavrčel neústupně.

Ani ho nepřekvapilo, když stín na schodech byl v dalším okamžiku pryč.

Obrátil pozornost zpět ke zraněnému.

„Budu ti to muset vyndat.. Ještě, že jsi v bezvědomí..“ zašeptal a za pomoci Michaela, který už přiběhl z vodou, se pokusil mladíka zachránit.

°°

Probudila ho hudba.

Smutné tóny klavíru za sebou nechávali pocit beznaděje.

Rozhlédl se kolem sebe a snažil si vybavit, co se stalo.

Po souboji, který málem prohrál, se snažil najít pomoc.

Velký šedý dům v lesích, který vypadal naprosto opuštěně- to bylo poslední na co si vzpoměl. Pak byla už jen temnota.

Rozhlédl se kolem sebe. Ležel na velkém lůžku s tmavě zelenými sametovými nebesy. I celý zbytek onoho pokoje byl laděn do tmavé zeleni. Starý, ale stále luxusně vypadající nábytek dodával místu ještě větší tajemnost.

A tam- na jednom s křesel spal mladý muž. Byl velmi bledý a oblečený do drahé košile a společensky vypadajících kalhot. Vypadal, jako by byl z jiného světa. Stejně jako celá místnost.

Mladík rychle zkontroloval, jestli má pevně nasazenou pásku. Když se ujistil, že je vše v pořádku, podíval se pod deku, kterou měl přez sebe přehozenou.

Sykl bolestí, když udělal prudší pohyb.

Náhle, když opadla většina strachu z toho místa, si uvědomil, jak moc ho bolí tělo. Hlavně ramena a břicho.

A přesně ta místa měl i obvázaná. Sem tam viděl i zaschlou prosáklou krev.

Pomalu se posadil a spustil nohy z postele. Zatnul čelist, aby zabránil jakémukoliv zvuku v jeho hrdle dostat se na svět. Nechtěl toho muže vzbudit.

„Měl by sis lehnout zpět..“ ozval se za jeho zády autoritativní hlas toho muže, když se ocitl u dveří, „Tvá zranění jsou docela vážná. Měl jsi na mále..“ dodal ještě.

Mladík raději poslechl a šel si lehnout zpět.

„Jak se jmenuješ?“ otázka padla z obou úst najednou. Trochu zaraženě na sebe pohlédli.

„Jsem Alexandr.“ Představil se onen bledý muž.

„Damian..“ vydechl mladík, když si lehnul do měkých peřin, „Kde to jsem?“

„V mém domě. Mém a mích bratrů.. Před týdnem jsi k nám přišel v dost zuboženém stavu, Damiane. Smím vědět, co se ti stalo?“ Alexandr se zvednul ze svého místa a přešel blíž k světlovlasému mladíkovi. Zkoumavě si ho prohlédl.

Byl pohledný. Měl jemnou pleť, čokoládově hnědé vlasy a dobrou postavu. Jedinou záhadou byla páska na oku, kterou mu, z úcty k jeho soukromí, nesundal. A zakázal to i Michaelovi.

„To už je to týden?“ zamumlal si Damian pro sebe. Pak zvedl zrak ke svému zachránci, „Souboj. Vymklo se nám to z kontroly..“ zamumlal.

„Co sekundanti?“ podivil se Alexandr.

„Ty jsme nějak..vynechali. Přišlo to rychle..“ Damian zavrtěl hlavou na znamení, že se o tom již nechce dál bavit.

Alexandr to toleroval.

Chvíli jen mlčel a rukou přejížděl přez látku nebes, jakoby přemýšlel.

„A!“ lusknul prstym když si vzpoměl, „Musíš mít hrozný hlad.. Hned ti nechám něco přinést.“ A s tím zmizel za dveřmi.

Damian jen zmateně zamrkal.

Když se Alexandr vrátil zpět, měl Damian pocit, že má vidiny.

Stáli před ním Alexandrové dva.

Zatímco jeden mu s klidem podával tác se skvěle vypadajícím jídle a pitím, druhý si ho se zájmem prohlížel.

„To je Michael, můj bratr..“ pošeptal mu Alexandr s tácem do ucha na vysvětlenou, „Chtěl vidět, jak se ti daří.“ Dodal už nahlas a Michael přikývl.

„Už vypadáš líp.. Máš docela barvu ve tváři.“

Alexandr se usmál, „Ano, a teď se musí najíst.. Necháme ho být. Dobrou chuť, Damiane..“ s těmito slovy mladík s páskou přez oko opět osaměl.

Dvojčata vyšla za sebou zavřela dveře a šla se posadit do obývacího pokoje.

„Zdá se, že z nejhoršího je venku..“ pronesl uznale Michael ke svému bratrovi.

„Skvěle, tak kdy to vypadne..“ místností se rozeznělo zavrčení nejstaršího bratra.

Lucian s aristokraticky zvednutou bradou sešel ze schodů.

„Jmenuje se Damian, a odejde, až bude zcela zdráv..“ Alexandr se zamračil. Neměl rád Lucianovo chování. Buď se litoval u klavíru, jež byl jeho jediným přítelem, nebo byl zlý a protivný na všechny okolo sebe. Služebnictvo se mu velkým obloukem vyhýbalo, Michael se s ním raději nesnažil přít. Zbývalo na Alexandrovi, aby jejich ne přilíž milého bratra alespoň trochu mírnil.

Lucian si odfrkl, „Lidi…“

„Taky jsi jím byl, vzpomínáš?“ připomněl mu tiše Michael.

Lucian ho jen zpražil pohledem. A odešel do svého pokoje.

Alexandr měl dojem, že zahlédl, jak se mu lesknou oči, „Na tohle je poněkud háklivý..“ utrousil k Michaelovi a unaveně si oddechl. Neměl tyto situace rád.

Uběhlo několik dní, a Damian byl konečně schopný pohybovat se bez větších potíží.

Alexandr, spokojený s tímto svým lečitelským pokrokem, mu dovolil volný pohyb po celém jejich sídle. Sloužící byli na hosta upozorněni, a chovali se, jak se slušelo.

Damian byl velmi vděčný za veškerou péči, kterou mu bratři poskytli, a jak následně zjistil, oba byli i přez svou tajemnou auru velmi dobrými společníky.

Když poprvé vyšel ze svého pokoje, opět ho provázela smutná melodie klavíru.

Nemohl si pomoci a šel za ní.

Až ke dveřím na konci chodby. Bylo pootevřeno. Škvírou zahlédl kus klavíru a u něj postavu, sedící zády k němu.

Chtěl vejít. Chtěl vedět, proč je v té melodii tolik beznaděje.

Někdo mu položil ruku na rameno, „To není dobrý nápad..“ zašeptal Michael a tiše ho odvedl ode dveří.

„Kdo to byl?“ vydechl Damian. Neudržel v sobě tu zvědavost.

„Náš starší bratr. Lucian..“ odpoveděl Michael, „Tam už raději nikdy nechoď.. Nemá rád lidi. Vlastně je nenávidí..“ dodal, až z toho tuhla krev.

Damianovi z toho tónu přejel mráz po zádech. Znělo to tak zlověstně, „Proč?“

„Jsi moc zvědavý, na to, jak krátko tu jsi.. Je to dlouhá historie.. Nechme toho.. Alexandr na nás už jistě čeká..“ Michael raději rychle odvedl Damianovu pozornost jinam. Veděl, že už tak bruslí na tenkém ledě. Nechtěl Luciana pokoušet.

Damian ještě trochu omráčeně přikývl a pomalu se s Michaelem vydal dolů ze schodů.

Všude kolem něj se rozprostíral neuvěřitélný luxus a okázalost mísící se s tajemností.. Byl tím okouzlen. Vypadalo to tam tak kouzelně, magicky.

Tolik krásy na jednom místě mu jeho nízký původ nikdy neumožnil zahlédnout.

Kde to jen byl? Kde se v jeho okolí mohlo skrývat takovéto nádherné sídlo?

Ze schodů pokračovali dál, až do jídelny, která byla velká jako celý Damianův rodný dům.

Užasle vydechl. Nic krásnějšího snad v životě neviděl.

Alexandr, který seděl před tácem plným jídla se nad tím pousmál. Už dlouho neviděl takový překvapený, uchvácený pohled, jako byl ten Damianův.

Jeho bratr se taktéž usmíval. V domě bylo najednou mnohem příjemněji, když tam nebyli sami.

Jen smutná melodie z patra nepatrně kazila náladu.

„Tak co, Damiane, nemáš hlad?“ zeptal se Alexandr, když mu přišlo, že se mladík už vykoukal.

„Hroznej..“ odpověděl po pravdě hnědovlásek a usadil se na židly vedle Alexandra.

Michael přisednul z druhé strany.

Stačilo přisunout k němu tác, a už se pustil do jídla. Měl opravdu velký hlad.

Ale podivil se, když si bratři nic nevzali. Seděli jen se sklankami něčeho červeného- asi vína- a usmívali se na sebe. Znovu se podivil nad jejich bledostí a světlíma očima. V místě, kde bydlel bylo světlovlasých málo, a už vůbec ne tak bledých.. Hlavou mu proběhla myšlenka, jestli nejsou třeba nemocní. Už už se chtěl zeptat, než si to rozmyslel. Ne, to nebylo vhodné. Pomohli mu, a on by se jim hned šťoural v soukromí. Pro sebe si v duchu vynadal.

„Vy si nic nedáte?“ zeptal se a přistrčil k nim poloprázdný tác.

Oba se na něj mile usmáli a zavrtěli hlavou, „My už jsme jedli..“ řekl Michael.

„Nebudeš se chtít podívat ven? Jsi docela bledý..“ navrhl Alexandr.

„Vy máte co říkat..“ ujelo Damianovi. Rychle si zakryl ústa rukou, „Omlouvám se..“ zamumlal přez ní, když na něj se zdviženým obočím pohlédli.

Michael se náhle rozesmál, „Vždyť má pravdu, Alexi..“

Alexandr nad tím zavrtěl hlavou, „Tak to prospěje nám všem..“ a už se zvedal.

Damian i Michael ho následovali do chodby před hlavní dveře.

Tam už stála jakási drobná služebná a s malým pukrletem jim všem přinesla a oblékla pláště. Alexandr s Michaelem si ještě navíc vzali klobouky se širokou krempou.

Damian si je zvědavě prohlédl.

„Oba jsme moc citlivý na hodně slunce… Dnes je na nás moc krásně..“ ušklíbl se Michael rozverně a už vycházel ze dveří.

Damian zavrtěl hlavou- příliž tomu nerozuměl.

Společně prošli nádhernou zahradou, kde zrovna o růže pečovali dva mladíci.

Ale Alexandr je vedl dál, ven brankou, za živý plot. Před nimi se rozléhaly obrovské pastviny po kterých se zrovna prohánělo stádo koní. Byli to černí frísové, to Damian poznal hned. Miloval koně, a tento pohled ho přímo uchvátil. Byli tak nádherní.

Mezi několika klidně se pasoucími kobylkami poskakovala hříbata a dováděla v mokré svěží trávě.

Přišel si jako v nejkrásnějším snu. Užasle vydechl, nemohl od nich odtrhnout oči.

„To je neuvěřitelné..“ šept si pro sebe, „Já jsem asi v ráji..“

Alexandr i Michael se na sebe usmáli. Bylo to milé. Mít tam konečně někoho tak pozitivního.

„Takhle už to tu dlouho nikdo nenazval.“ Michael nad tím zavrtěl hlavou.

„Kde vůbec jsem?“ otočil se k nim Damian s otázkou, která už ho pár dní tížila.

„Nejbližší vesnice je asi dvacet mil.. Tam, za těmi lesy.“ Ukázal Alexandr na západ na vysoké stromy, za kterými se k Damianově údivu, skrývala jeho rodná vesnice.

„To je neuvěřitelné…“

„To ano… Než ses k nám dostal, musel jsi ujít strašnou dálku, Damiane.. Docela nás překvapilo, že jsi to přežil..“ potvrdil Alexandr.

„..Staří u nás nám tam do těch lesů zakazují chodit.. Prý jsou prokleté..“ vysvětlil Damian důvod, která ho omráčil víc, „Prý jsou tam démoni, kterí zabíjejí lidi. Vysavájí jim duši a krev..“

Naštěstí se díval směrem k lesům a nemohl si všimnout, jak se oba bratři otřásli a zle se podívali ke svému domu- k oknu, ze kterého se stále linula hra klavíru..

„To si s ním vyřídím..“ zavrčel Alexandr..

„Co jsi říkal?“ Damian se probral ze snění. Ten zlý tón ho u Alexandra vyvedl z míry..

„Nic, jen že to jsou hloupé povídačky..“ vyhrkl honem Michael, aby zachránil situaci.

„Aha..“ Damian si je podezřívavě prohlédl. Ne, to byla jejich věc. Do toho neměl právo vrtat. Jestli mu něco tají je to jenom jejich věc- napomínal se. On tu byl jen host, který ani nebyl pozván.

„Já už raději půjdu dovnitř..“ prohlásil najednou Alexandr, „Potřebuju ještě něco dodělat..“ a výmluvně se na Michaela podíval. Na Damiana se usmál a s omluvou zašel zpět přes zahradu do domu.

Michael se vesele otočil na Damiana: „Tak, chceš si je jít pohladit?“ zeptal se, kývla hlavou ke koním, a Damian se rozzářil..