Kapitola 1

Sasuke stál na střeše jednoho z nejvyšších domů Konohy. Se zájmem si prohlížel holé tělo chlapce, který se převlíkal v místnosti protější budovy.

Sám sobě se divil, že ho tu za těch posledních několik dní ještě nikdo neobjevil a že ho to samotného ještě nepřestalo bavit.

Hbitě vytvořil několik pečetí a zmizel v obláčku dýmu. Přeci jen měl tu misi od Orochimara, takže tu nemůže celý den okounět.

Naruto si natáhl černé tričko.

Posledních několik dní měl pocit, že ho stále někdo sleduje, ale pokaždé když se otočil, nikdo tam nebyl.

„Divné… tebayo!“ zamručel si pro sebe. Venku bylo nádherně a tak mikinu nechal ležet na zemi, kde jí včera sundal. V břiše mu nespokojeně zakručelo. Vyskočil z okna a rozeběhl se ke stánku s ramenem. „Dva extra miso-rameny Oji-san!“ zahuhlal a spokojeně se posadil na židli. Po třech minutách před ním stála obrovská, vrchovatá miska nad kterou se rýsovali obláčky páry, které dávali najevo teplotu blonďákova oblíbeného pokrmu.

„Ah! Nejlepší snídaně! Dattebayo!“ zahuhlal spokojeně když měl první misku v sobě. Po další chvilce v něm zmizela i druhá. Uzumaki se spokojeně usmíval a rukou zaplul do kapsy pro svou peněženku.

Jeho pokojný výraz z nenadání vystřídala grimasa čirého děsu a zoufalství. „Gyaaaaah! Moje žabí peněženka!“ zařval. „Oji-sama?“ zkusil s prosíkem. „Ona mi musela někde vypadnout… Já hned bych si pro ní skočil. Určitě tady někde je. Dattebayo!“ V očích měl vyryté známky panického strachu, ale kdo by neměl při pohled na super strašidelný výraz Ojiho dožadující se svých peněz.

„Hledáš tohle?“ zeptal se kdo si a Narutovi přistála v obličeji kulaťoučká, zelená peněženka.

Blonďákovi se rozzářili oči. „Děkuju, tebayo!“ zajíkl se a otočil se za svým zachráncem.

Celkem ho překvapilo když tam uviděl sympaticky vyhlížejícího, asi dvacetiletého chlapíka. Onen mladý muž měl střapaté černohnědé vlasy a tmavé oříškové oči.

„Nic se nestalo.“ Řekl pohodářským hlasem hnědovlásek a usmál se.

„Můžu za to pro tebe něco udělat, tebayo?“ zeptal se štastně Naruto, který už zaplatil své rameny.

„No něco by se našlo…“ usmál se na něj jeho zachránce. Blonďák se na něj podíval s otazníčkami v očích. Hnědovlásek se při pohledu na jeho výraz potichu rozesmál.

„Co je?“ nechápal blonďák.

„Né nic… Víš mohl bys mě za odměnu, pozvat někam na skleničku.“ Naruto se zatvářil nechápavě, ale po pár minutách kdy mu docvakli souvislosti souhlasně přikývl. „Mimochodem jmenuji se Uzumaki Naruto!“ řekl zvesela blonďák a vecpal lehce překvapenému hnědovláskovi ruku. Ten jí do vteřiny přijal.

„Fukuhi Hiruga*“

„Hmmm, zvláštní jméno…“ řekl Naruto. „A teď někam na tu skleničku, dattebayo?“ Hiruga se usmál.

„Dlužíš mi to.“ Křenil se opět hnědovlásek. Blonďák se s úsměvem sobě vlastním obrátil a vykročil do davu, směrem k nejbližšímu baru kde by mu jako šestnáctiletému nalili. Ani nepostřehl jak se Hiruga na někoho s chladným a zároveň varovným pohledem dívá a pak se s tajemným výrazem vydává pronásledovat blonďatého chlapce.

• Fukuhi – plivač ohně
• Hiruga – pijavice a můra