Kapitola 1

Našla jsem dopis

26.5.2010

Vznešnené moře,

Našla jsem dopis. Byla to malá rulička nažloutlého a navlhlého papíru, ukrytá ve skleněné lahvi od vína. Tanto dopis svou hloubkou zachytil mé srdce do svých dlaní a nechtěl ho pustit…

Jasně si na ten den vzpomínám. Byl pátek. Ve škole jsme skončili o něco déle než obvykle, a tak jsem se po obědě vydala pomalinku domů. Šla jsem kolem moře. Miluji tu jemně slanou vůni mořské vody a slabý vánek proudící z jihu. Ráda pozoruji také rozbouřené vlny, jsou tak svobodné. Chtěla bych být vodou. Nemyslet na obyčejné starosti života a jen tak si protékat proudem řeky až do nekonečného oceánu. Voda nemá takové problémy jako já. Jako voda bych se nemusela bát jít domů a čekat, až se táta vrátí z práce a vybije si na mně svůj vztek. Už prostě nemohu. Bojím se to někomu říct, aby to potom nebylo ještě horší.

Z úvah mě vytrhl křik racků. Procházela jsem po pláži a vnímala jemný písek pod nohama.

A potom jsem to zahlédla. Odpolední příliv zanesl na břeh zelenou lahev.

„Co si ti pitomci myslí?“, rozčílila jsem se. Z hloubi duše nenávidím lidi, kteří vyhazují odpadky do přírody.

Zvedla jsem onu lahev z mokrého písku. Všimla jsem si, že uvnitř něco je a víno to rozhodně nebylo. Tak jsem došla k nejbližší popelnici a lahev rozbila. Uvnitř byl ukrytý stočený papír.

„Vzkaz v lahvi?“ musela jsem se tomu zasmát. Tohle se vidí jenom ve starých filmech, zřejmě mám velké štěstí, že jsem ho našla právě já.

Posedlá zvědavostí jsem se posadila na skálu a pomalinku nahlédla do tohoto tajemného psaní.

11.5.2005

Vznešené moře,

Bojím se. Mám strach, co bude dál. Co se vlastně stane, když

člověk zemře? Vím, že o takových věcech by mladá dívka ne-

měla přemýšlet, ale nemohu si pomoci. Vím, že odpověď na

tuto otázku brzy zjistím. Co se stalo? Nemám vůli žít! Vše se

hroutí jako domeček z karet a já jsem uvězněná mezi tím. Bo-

jím se jít domů. Můj otec je alkoholik a já jsem jeho oběť. Už

i lékařka měla nějaké podezření, ale všechno jsem zapřela. Ten,

kdo toto nezažil to nemůže pochopit. Strach, úzkost a bolest,

co prožívá týrané dítě. Nyní se ale vše vyřeší. Stanu se součás-

tí tebe, tvých nekonečných vln a bezrozměrné svobody. Vždyc-

ky jsem chtěla být vodou. Teď už konečně vím, jak se jí stát.

Poprvé v životě se cítím volná. Jsem šťastná!

Odpouštím ti, tati.

Kristin P.

Z oka mi ukápla slza. Ten dopis nebyla žádná romantika, jak jsem si zprvu myslela. Byl to dopis na rozloučenou od holky se stejným problémem, jako mám já.

„To není možné.“, vydechla jsem úzkostí. Jsme si opravdu podobné. Oběma bylo ubližováno a obě jsme nevěděly, jak se s tím máme vypořádat.

Postavila jsem se a zadívala se do moře. Bylo klidné a svobodné jako vždy. Smutný dopis jsem svírala v ruce a za žádnou cenu bych ho nepustila. Vnímala jsem pouze slanou chuť slz, které se stále řinuly z očí.

„Opravdu bylo její řešení špatné?“

Lucy S.