Kapitola 1

Černovlasý chlapec procházel kolem. Cítila to, věděla o něm. Ale nemohla nic dělat.
„Zatraceně… Už… Už se moc daleko nedostanu… Takhle mě za chvilku najdou…“ pomyslela si a víc se přikrčila, přičemž zkřivila tvář do bolestného úšklebku, jak jí zabolela zranění nohou a trupu.

Pár kroků sem. Pár kroků tam. Bylo to otravné a zbytečné. Nechápal, proč se Orochimaru zajímal o ten kus hadru. Možná přece jen byla něčím zajímavá… I když… o tom pochyboval. Každopádně ji musel najít, aby se Orochimaru zase začal starat o jeho trénink. Potřeboval nutně získat sílu.
Hlavou mu probleskla vzpomínka na pohled do chladných rudých očí svého bratra a zatnul pěsti.
Něco zaslechl kousek od sebe. Přešel pár metrů a odhrnul hustě porostlou větev jakéhosi stromu. Ušklíbl se. Má ji. Ležela tady před ním, přičemž vážně vypadala jako kus nějakého hadru. Byla drobná, asi tak o dva roky mladší. Měla dlouhé hnědé vlasy, které jí spolu s roztříštěnou maskou zakrývaly tvář zkřivenou nejspíš bolestí, když viděl její rány na boku. Musela utíkat vážně zběsile. Návleky na rukách měla potrhané, stejně jako kalhoty, obvazy na lýtkách a rukávy trika, na kterém měla ještě vínově zbarvenou vestu. Zrychleně dýchala, a co chvíli cuknula levou nohou, na které byl vidět hluboký šrám. Šlo poznat že Orochimarovi poskoci si hon na ní vážně užili. Z milosti jí praštil do zátylku, takže omdlela. Následně si jí přehodil přes rameno a odkráčel směrem k budově uprostřed lesa, kde prozatím sídlil Orochimaru i s tím brejlounem Kabutem. S nepřítomným výrazem se na chvíli pohledem zastavil na ochranné čelence, která dívce vypadla z rukou. Byl na ní znak Skryté Listové vesnice s nedbalým, křivým a očividně rychle způsobeným škrábancem přímo přes jednoduché vyobrazení listu.

—

Probere se a zamžourá do prostoru nad sebou. Okamžitě zas oči přivře, kvůli světlu, které bodá do unavených očí. Něco zamumlá.
„Ty jsi z Listové…?“ zeptá se někdo blízko u ní, až sebou trhne.
„Já… já nevím…“ řekne nakonec potichu a otočí se na bok, přičemž zaúpí a pevně zavře oči barvy obsidiánu.
„Jak se jmenuješ?“ pokračuje s otázkami chlapec vedle ní. Ostře na něj pohlédne, náhle bez předešlého ostychu. Zřejmě si uvědomila, co se děje a kde se vlastně nachází.
„To tě vůbec nemusí zajímat,“ odsekne, a chlapec před ní se zamračí. „Hledám jednu osobu, takže byste mě laskavě mohli pustit, abych vypadla a šla si svou cestou dál.“
„To nepůjde,“ namítne černovlásek a s pobaveným úšklebkem zakroutí hlavou.
„Proč by to nešlo?!“ vypálí dívka a posadí se na lůžku, na kterém ležela. Ostře ji píchne v boku a uvědomí si, že necítí levou nohu. Skousne si ret, aby nevykřikla, a zatne pěsti do deky, kterou je přikrytá.
„Právě proto,“ odpoví černovlásek se stále stejným pobaveným úšklebkem a pohodlně se opře o opěradlo židle pár metrů od dívky na lůžku. „A taky kvůli pár důvodům, které ti zatím nemusejí být známi.“ Vytáhne z kapsy čelenku, kterou u ní našel a ledabyle si s ní pohodí. „To je tvoje?“ zeptá se. Dívka vytřeští oči a uhne pohledem.
„Patřilo to osobě, kterou hledám.“
„V tom případě nejspíš hledáš mě,“ prohlásí chlapec s úšklebkem na tváři.