Kapitola 1

Lesní parte

Pamatuji časy, kdy vzduch voněl deštěm.
Není to tak dávno, člověče, vzpomínej.
Uvízlo ti to v paměti? Víš to ještě?
Ten čas ti tehdy přišel tak zlej…

Zemřela ti žena s dítětem pod srdcem.
Ronil jsi hořké slzy, poražený.
O čem jsi snil, to zůstalo snem.
V duši neklid, zrazený.

Tehdy šel jsi sem,
usedl jsi v mé nitro.
Ač tvrdá byla zem,
čekal jsi tu, až přijde jitro.

A Slunce obléklo si ten den
šaty z nejjemnějšího kašmíru.
Jen abys mohl snít svůj sen.
Sen o životě na míru.

Propletl sis prsty se stébly trav,
jak bys ruku své ženy držel.
Ač padla rosa, zůstal jsi zdráv
a pokojně v mém klíně ležel.

Poslouchal jsi trylky ptačí,
jež tu byly pro tebe.
Já tehdy myslel, že to stačí,
že tě má zem nezebe.

Přes to všechno, lidský synu,
dál jsi zůstal člověkem.
A já nikdy nespočinu,
přišly jizvy v patách s věkem.

Místo trav teď svíráš v dlani,
sekeru a s úskokem
hledíš na mne a já na ni
tak to jde rok za rokem.

Vraždíš moje děti,
stromy pláčou a já též.
Jak? Jak teď je ti?
Tvoje láska byla lež.

Bouře
Po skle stékají kapky deště:
-pramínky naděje?
-pramínky smutku?
Ledový vzduch svírá jak kleště.
Něco v něm je,
slyším to, vskutku.

Bouře zachvátila město.
A já se zmítám,
za okenní tabulkou.
Tady je to místo,
kde pár facek schytám.
Od života…

Na tváři rudý obtisk dlaně,
která místo pohlazení,
zraní.
Tak stojí dívka za oknem,
sleduje pohledem laní
všední dění.

Blesk přeťal oblohu,
její srdce též 
a ona teď pláče s nebem.
Chci pomoct, ale nemohu,
tak vstaň ty a běž,
běž, strhni ji na zem.

Chceš ji vyrvat z náruče světu,
od okna odstrčit krásku-
-nevinnost.
Když někdo dá přednost letu,
nevěří na lásku,
na laskavost.

Není ti jasné, 
o čem tu mluvím?
To víš, jsem symbolista.
Přijde mi krásné,
že jen já vím
to, co řekne ti realista:

„U okna stála dívka-
-ve vzlyku,
Málo přátel měla.
Tak vzala za kliku
a po vzoru ptáků
vyletěla.“

Poušť

Písek, vzlyk, stesk.
Slunce, do nebe schody.
Na nebi blesk
a déšť bez vody.

Rozedraná kolena,
krev a pálící prach.
Slova hloupě volená,
jak vyjádřit strach?

Slza, co se vypaří
na poušti ve vteřině.
Smutný úsměv na tváři,
pohled pro nevinné.

Zmatek-směs slovíček
a vyschlé houští,
nepřežije človíček
vztek pouští.