Kapitola 1

Roky přibývají, neúspěchy též, světlé chvilky bohužel velmi pomalu, zdáním vůbec, předchozí dvě přebíjí obrovským náskokem světlé chvilky. Jak ve vesmíru všude tma, občas záblesk světla.

Pomalu jde temnou uličkou, apaticky a přemýšlejí proč radši někde jen tak neleží. Proč ke všem temným myšlenkám, probíráni vlastní neschopnosti a neužitečnosti ještě vyvíjí fyzickou aktivitu… Proc jen neleží ve své posteli a nepokouší se tam bez námahy uhnít jak starý kmen dávno poraženého stromu. V tom zahlédne dvě kavky radující se ze svého polétavého života. Oři pohledu na ně se mu ještě víc udělá zle z vlastní ubohosti, závidí jim, jejich plachtění po oblacích, sledování ubohých lidí pěkně s nadhledem, z výšky… Chvíli by se rád stal třetí kavkou, užit si radost z létání, volnost, posrat někoho blbého, nesympatického a přesto daleko úspěšnějšího nepochopitelně, ale nejde to kavky ho pozoruji, on je. Hlavně jejich nádherné bílo stříbrné oči, přitahují jej jako noční můry světlo. Po chvíli radši odlétají, jako kdyby cítili ze jeho splín je může pohltit taky. Po chvilce přemýšlení, kdy mu aspoň na pár sekund nálada se zlepšila, jde domu. I když by nejradši jel někam vlakem, nejlépe sám v celém vagonu, je to totiž neuvěřitelně uklidňující.

Tam se akorát dojde umyt ruce natočit vodu k piti. Zapne počítač kouká na šťastnější lidi ja facebooku. Je to taková častá dávka stalkerství, které je mícháno se sebetrýzněním. Když zjistí se se ostatním daří dokončovat školy, najít spřízněné duše, nebo i opačné pohlaví na propojení nejen fyzické, byt jen na marnotratné chvilky, jde do postele. Kdyby uměl brečet tak by nejspíš brečel, ale to děla výjimečně. Stočí se a přemýšlí. V životě nemá moc úspěchu o kterých se dá mluvit, školu tím tempem jaké má nikdy nedodělá, i když se iracionálně o to pořád snaží. Autoškolu zase neví proc nechce dělat i když to udělali i jeho spolužáci daleko méně nadaní a jednoho z nich už to stalo život… Vůbec výběr jeho kroků pro budoucnost byl stejně marný, nedokázat si vybrat a když už si vybere tak v tom tonout jako kotě, při přemítání užitečnosti jeho kroků do budoucna poléval ho pravidelně studený pot. Proč jen aspoň toho bakaláře nemá po tolika letech, možná protože je na to moc BAKA. Aspoň by se cítil že něco málo dokázal, když už jinak nemá šanci nic dokazovat. Dokázat třeba neviditelně mezi lidmi bloudit, až si ho občas nevšimnou vedle nich stojícího.

Lidi se páruji naprosto nepochopitelně, on by mel šanci leda jako medvídek nebo atrakce, ale může si za to sám svým chladným odstupem, který považuje za něco lepšího než ostatní dělají a to od velkého projevování emocí a proto sedá sám, málokdy se ho někdo vůbec dotkne nebo v zimě v noci přitulí aby oběma bylo teplo, Ne, ne to radši půjdou ke studenému šutru, i ten se jim zdá přijatelnější, vřelejší a mnohem méně odpudivý, či jen se nebojí že bz je za to sežral. Kolikrát měl chuť k někomu se zkusit přitisknout a nikdy to ani nezkusil, protože to považoval za špatné, bál se aby odpovědi nebylo znechucení ostatních. A přesto, kdyby to zkusil, možná by sám vyletěl z kůže jako kdyby ho tento pokus měl zabít, jako mnoho jiných věci v minulosti, u kterých jen časem, náhodou a za „wtf“ ostatních zjistil že nejsou vůbec tak hrozné jak vypadají. Při tomto přemýšlení už se skoro začínají na povrch drát první slzy. Kdyby měl tu sílu nebo nejspíš slabost začne brečet, i když ví že by se to nikdy nikdo nedozvěděl drží to v sobě. Kdyby byl slabší tak skončí tohle přemítáni jednou pro vždy, ale nemá tu sílu a slabost zároveň. Zůstává tedy jen tak depresivně ležet v posteli , při melancholických písničkách, které si k tomu nezapomněl pustit, a čeká na konec světa, nebo na nějaké svoje neurčité spasení, které je ovšem natolik iluzorní jako anime. S částečným smířením že opravdu je prototyp ztracené existence, či skoro ubožáka který kdyby uměl být svině tak je šťastnější a úspěšnější nejspíše pomalu usíná. Ještě víc ho ale při usínání děsí vlastní sny, co bývají jako sled nočních živých můr. Můr které občas neví jestli byli jen sen nebo skutečnosti… Uvidí ráno, jestli se bude moc ukonejšit tím že aspoň sny jsou horší než jeho vlastni realita. Ideální postava pro poloodpadlého jedie do dalšího Star Wars filmu, tak neschopného že ani odpadnout nezvládne.

Přetvařování před ostatními že se necítí tak hrozně jak mu je… neví jestli to funguje, doufá že ano, kdyby ne tak je to stejně jedno, protože proč by do toho někdo štoural? Ledový kámen v žaludku stejně není vidět, stejně tak jako podivné šimrání, rozežírání splínem zevnitř.

Bloudit světem, stát u okna a tupě zírat ven, čekat na spasení, unikat do fantazie to vše je sic hezké, ale oproti celému vesmíru naprosto nicotné, jako každý život na Zemi. Nevěřit většině pozitivních komentářů ke své osobě a chovaní, to je základ. Jen někteří ho vnímají ještě ubožeji a uvědomují si jak nicotní jsou. Stačí trochu fouknout a z jejich života je prachsprosté nic, po kterém ani zrnko prachu vesmíru nepovzdychne.