Kapitola 1

Je to už nějakou dobu, co se ocitl v tomto zvláštním pokoji. Zdi, strop a dokonce i podlaha byly sladěny do tmavě červené barvy a přesto, že byl pokoj vcelku velký, nebyl zde žádný kus nábytku. Dokonce i okna či dveře tento pokoj postrádal. Jeho jedinou výplní byly hromady řetězů táhnoucí se jako pavučina od zdi ke zdi a v jejich středu jako moucha čekající na majitele sítě, byl připoután on. Třináctiletý chlapec s černými rozcuchanými vlasy a ve školní uniformě. Nevěděl, jak se sem dostal, ani kdo, nebo co ho zde vlastně vězní a z hlouby duše si přál, aby se to nikdy nedozvěděl.

Z ničeho nic se přímo před ním ve zdi objevily dveře a kdosi je pomalu otevíral. Bylo to neskutečné a strach nahánějící. A on se nemohl z řetězů vyprostit, aby mohl utéct. Konečně se dveře otevřely a do místnosti vešli tři lidé. Překrásná dívka v rudých šatech s dlouhými bílými vlasy a dva chlapci. Dívka přešla jen metr od spoutaného chlapce a podívala se na něj černými oči bez bělma. Chvíli si chlapce prohlížela a pak se tichým, ale překrásným hlasem zeptala: „Co tě drží v těchto poutech?“

„Copak to nejste vy?“ odpověděl chlapec otázkou.

„Takže on to neví…“ ozval se jeden z chlapců, co přišel s onou dívkou. 

„to bude zase práce,“ doplnil ho ten druhý.

„Pak bychom se měly podívat, kam vedou ty řetězy, které tě tu vězní.“ Rozhodla dívka a dívala se kam, který vlastně vede. Jak se ukázalo, byly pouze dva. Jeden přicházející z levé zdi a držící chlapce za levou ruku a druhý přicházející z pravé zdi a držící chlapce za pravou ruku. Skoro jako by jej chtěly roztrhnout na dvě poloviny. Dívka se obrátila ke svému doprovodu: „Zjistěte, kam vedou!“ rozkázala a oba chlapci v tu chvíli zmizely.

-X-

Zak byl hnědovlasý, velmi pohledný muž. A právě teď seděl v jedné restauraci a sledoval ženu, k níž byl připoután jeden z řetězů.

Pracovala zde jako servírka zřejmě již nějakou dobu, protože jí to šlo skutečně dobře. Byla milá a ráda se věnovala zákazníkům. Co jí, ale mohlo spojovat s chlapcem uvězněným v Pekelném domě? A proč ho tam drží?

Nemělo cenu jen tak posedávat a ztrácet čas úvahami a tak si rozhodl objednat si. Žena byla během pár minut u něj: „Tak co si dáte?“

„Vlastně ještě nevím. Co byste mi doporučila?“ zeptal se a s úsměvem se na ní podíval.

„Velmi chutné je to kuřecí s ananasem, tedy podle šéfkuchaře.“

„A vám nechutná?“

„Upřímně já tady nejím, takže nevím, jestli je to skutečně tak dobré jak tvrdí.“

„A kam, tedy chodíte na jídlo? Třeba byste si mohla udělat polední pauzu dříve a doprovodit mě.“

„To má být pozvání na rande?“ zeptala se naoko pohoršeně, i když bylo zřejmé, že takové pozvání neodmítne.

„Řekl bych spíše společenský oběd… prozatím.“

„Tak fajn. Dejte mi minutku…“

Trvalo jí jen pár minut převléci se a už byly na cestě k jinému podniku. Ten luxusní restauraci, z níž právě odešly, připomínal jen velmi vzdáleně. Více se podobal nočnímu klubu. Pár stolů k posezení, hlasitá hudba a taneční parket. V žádném případě nešlo o místo, kde byste se mohly v klidu najíst, ale co, Zakovy šlo stejně o něco jiného. Chtěl zjistit pravdu a k tomu tohle místo absolutně stačilo.

Zasedly k jednomu stolu a objednaly si. Dobu čekání na jídlo využil k tomu, aby ženu začal pomalu zpovídat. Zdvořilostní fáze si vyměnili už cestou sem, takže se jimi už nemusel zabývat.

„Toto je docela zajímavý podnik. Chodíte sem často?“

„Ano, je to skvělé místo k najití nových přátel.“

„To je zvláštní, myslel jsem, že tak krásná žena jako vy bude mít mnoho přátel a snad i někoho mnohem bližšího.“

„Ano, ale z toho jsem, dá se říci, vyrostla. Byla jsem vdaná, ale nevyhovovalo mi to. Jako svobodná jsem více šťastná.“ V jejím hlasu nebyl ani náznak lítosti nebo smutku „Samozřejmě, to neznamená, že bych se už nechtěla vdát, jen si hledám toho pravého,“ dodala, když si všimla jeho zamračeného obličeje, aby mu dala jistou naději. Sice neplánovala, že by on byl ten pravý, nebo kterýkoliv jiný, ale byl pohledný a byl na obědě v jedné z nejdražších restaurací v okolí, takže zřejmě o peníze neměl nouzi. A to byl přesně muž, kterého hledala.

Přesto, že se snažila nedávat to najevo, už potkal mnoho žen jako ona. Ovšem na všech to šlo poznat hned na první pohled. Ta touha po penězích jim vždy přímo sálala z očí, ale tahle žena byla jiná. Jako herečka hrála roli milé a nevine dívky, zatím co uvnitř číhal sup na ten správný okamžik. Byl rád, že si v okamžiku, kdy si jej prohlížela, všiml té touhy, protože nyní mohli tuhle hru hrát podle jeho scénáře.

„Takže to znamená, Evelin, že právě nyní jste volná a může se o vás zajímat jistý muž.“

„Ano, to může, pokud tím mužem myslíte sebe,“ usmála se na něj a on jí usměv oplatil.

Strávili v onom podniku snad dvě hodiny. Celou tu dobu si nezávazně povídaly o tom a pak zase o něčem jiném. Žena v sobě měla již pár drinků a tak Zak začal pomalu vyzvídat podrobnosti z jejího života.

„Jestli nechcete, tak my nemusíte odpovídat, ale proč jste se vlastně s vaším manželem rozvedla?“

„Ale, byl to naprostý idiot. Celý dny trávil v práci a všechno doma nechával na mě. Připadala jsem si jako služka, stále jen uklízet, vařit a hlídat to děcko. Bylo to šíleně nudné a stereotypní.“

„Měly jste dítě?“

„No jo, ale nebylo naše. Nechtěla jsem si těhotenstvím zničit tělo, tak si ho manžel adoptoval.“

To by mohlo být ono. Ten chlapec mohl být tím dítětem, o kterém mluvila?

„Takže adoptoval chlapce? A teď žije u něj?“

„Byla to nehoda… srazilo ho auto a on zemřel.“ Řekla žena a snažila se znít co nejsmutněji i když se jí to v tomto podnapilém stavu moc nedařilo.

„Omlouvám se, už o něm nebudu mluvit. Raději bych vás měl odvézt domů.“

-X-

Nikolas byl o poznání mladší než Zak. Byl ve věku středoškoláka a zatím co jeho starší kolega si potrpěl na slušném mnohdy až elegantním oblečení, on chodil v obyčejných džínech a triku. Dokonce si nechal narůst dlouhé vlasy a spínal si je do culíku. To bylo tak trochu naschvál, protože Zak zastával názor, že muži by měly být ostříhaní na krátko, zatím co ženy by se naopak stříhat neměly.

Nyní stál před domem, v němž mizel druhý řetěz a tiše čekal, zda někdo nevyjde, nebo se nemihne za okny, aby měl alespoň nějakou představu, kdo tam žije. S velkou pravděpodobností to byl člověk, ale když se párkrát spálíte, raději se přesvědčíte, že tomu tak skutečně je.

Měl štěstí. K domu z ulice najednou zamířila stará žena. Nesoucí tašky s nákupem. Stačilo se na chvíli soustředit a jedna z tašek náhle praskla a vše se z ní vysypalo na zem. Stařenka si povzdechla a sehnula se, aby to posbírala a narovnala do druhé tašky. Ještě, že byly obě poloprázdné, vždy se to lépe neslo. Nikolas neváhal využít šance, kterou si sám vytvořil a přiběhl stařence na pomoc.

„Jsi moc hodný chlapec,“ pochválila ho stařenka, když bylo vše v druhé tašce a pak ještě dodala: „Měla bych ti nějak poděkovat. Nechceš kousek koláče, je čerstvý, ráno jsem ho pekla,“ usmála se a chtěla nyní velmi těžkou tašku zvednout, ovšem nepodařilo se jí to.

„Velmi rád a tu těžkou tašku vám vezmu,“ usmál se na ní a chopil se tašky.

Následoval stařenku až k domu a když otevřela, vešel za ní do malé předsíně. Nákup nechal v kuchyni, kde mu řekla, a posadil se ke stolu, kam stařenka právě položila talíř s kouskem moc pěkně vonícího koláče.

„A nechceš k němu ještě čaj?“ Zeptala se, a aniž by počkala na odpověď, dala vařit vodu. Uklidila nákup a již s hotovým čajem se posadila také ke stolu.

„Páni, ten koláč je úplně skvělý.“

„Opravdu, to jsem ráda, že ti chutná. Tady si vezmi další kousek. Klidně jez, já bych celý koláč nesnědla a akorát by se zkazil,“ usmála se na chlapce.

„A proč tedy neupečete menší koláč jen pro vás? Tak by se přeci nemohl zkazit.“

„To kdyby náhodou dostal chuť můj syn, žije tu se mnou, ale klidně jez, on od té události nechce koláče ani vidět,“ vysvětlila stařenka.

„Od jaké události?“

Stařenka se zvedla a odešla do vedlejšího pokoje. Když se vrátila, držela v ruce rámeček s fotografií. Opět se posadila a ukázala návštěvě obrázek chlapce. Byl to on. Chlapec, kterého nyní v Pekelném domě drželi čísi řetězy.

„Podívej se. To byl John, můj vnuk. Ten měl moje koláče moc rád. Ale zemřel a můj syn se vyhýbá věcem, které měl rád, aby mu ho nepřipomínaly,“ vypověděla smutně.

Nikolas ji jen smutně sledoval. Nikdy neměl rád smrt a nevěděl, jak se vlastně má chovat, vyjádřit upřímnou soustrast, nebo lítost? Moc dobře věděl, že smrt bývá nejvíce bolestivá pro ty, kteří dotyčného přežili, ale také věděl, že žádná slova nebo činy nemohou tuto bolest zpříjemnit a tak raději tiše seděl a díval se na stařenku, která si prohlížela fotografii. Bylo mu jí líto, ale měl tu práci a s tím se nedalo nic dělat.

„A jak váš vnuk vlastně zemřel?“ zeptal se tiše. Stařenka se najednou zamračila a prsty pevně sevřela rámeček.

„Prý šlo o nehodu. Skočil do silnice, aniž by se rozhlédl a srazil ho náklaďák. Ale tomu já nevěřím! To ona v tom určitě měla prsty! Vzala si mého syna jen kvůli penězům a Johna nikdy neměla ráda. Určitě ho tam…“

„Matko!“ do kuchyně právě vešel zamračený muž, jemuž z hrudi vycházel řetěz. „Už jsem ti říkal, abys to nechala být a nevykládala takové nepodložené věci!“ křičel na stařenku a pak rázně odešel z domu. Stařence do očí vhrkly slzy.

Nebylo nutné déle zůstávat, vlastně se měl pustit za tím mužem, ale bylo mu stařenky líto a tak u ní zůstal a nabídl se, že jí pomůže s domácími pracemi.

Její syn se vrátil asi o hodinu později, a aniž by pozdravil, zalezl do svého pokoje. Nikolas využil chvíle, kdy se stařenka věnovala svým květinám a proklouzl do jeho pokoje.

„Co tady chceš?“ obořil se na něj hned muž.

„Jen jsem chtěl vědět, proč jste tak zlý na svou matku.“

„A co je ti vůbec do toho?“ Rozhodně to nevypadalo jako by se s mužem dalo normálně mluvit. Měl chuť mu říct vše, ale nemohl. Tohle rozhodnutí nebylo na něm.

„Jen nerad vidím, jak jí ubližujete. Má vás ráda, peče pro vás koláče a stará se o vás a vy na ní tak ošklivě křičíte. Co vás tak štve? To že by to mohla být pravda… nebo to, že to je pravda?“ vyhrkl Nikolas a muž se úplně zarazil.

„Nevím, co tím myslíš. Co vše ti matka navykládala?“

„Nic moc, ale podle vaší reakce soudím, že s tím má něco společného vaše žena.“

„Bývalá,“ opravil chlapce a chvíli se na něj beze slova díval. Rád by někomu řekl, co se stalo, ale bál se. Co když se to k ní donese? Pošle ho do vězení a něco takového by určitě jeho matce zlomilo srdce. Měl jí rád, i když se k ní poslední dobou nechoval nejlépe. Nakonec se ale přeci jen rozhodl promluvit, přeci jen je to ještě dítě, kdo by mu věřil?

„Na škole jsem se do ní zamiloval. Do mé bývalé ženy a myslím, že jí stále miluji, ale to co se stalo, jí nemůžu odpustit!“

„Řekněte mi, co se tenkrát stalo.“ Pobídl ho chlapce, když se muž na delší dobu odmlčel.

-X-

Už na škole se až po uši zamiloval. Do dívky, která chodila do stejné třídy, ale byla tak nádherná, že si jí neodvážil nic naznačit. Jmenovala se Evelin Praiová. Měla krásné zlatavé vlasy a jasně modré oči. Byla moc milá, a když se usmála, cítil, jak se mu podlamují kolena a to se ani nemusela usát na něj. A on? Patřil do neoblíbené skupinky snad na všech školách. Kvůli jeho výborným známkám a bezchybným testům se dostal mezi „šprty“.

I přes to se na poslední chvíli odvážil dívku svých snů pozvat na maturitní ples. A byl neuvěřitelně šťastný, když jeho pozvání přijala. A ještě šťastnější, když to plesem neskončilo. Začaly spolu chodit a on jí neustále zaplavoval těmi nejsladšími slůvky, která mohl vymyslet a samozřejmě dárky ke každé vhodné příležitosti.

Když skončila škola, našel si slušnou práci a požádal jí o ruku. Svatba se konala ještě toho roku v létě. Ona byla nádhernou nevěstou a on jí zaplatil vše, co jen si přála, aby to byla nezapomenutelná svatba. Byl opravdu šťastný, ale tohle štěstí nemělo trvat dlouho…

Byly svoji už nějakou dobu a on začal plánovat, budoucnost, v níž měly hrát roly dva nebo tři malý caparti. Jenže ona měla jiné plány. Dostala možnost stát se modelkou a bez váhání jí přijala. Jasně rozhodla, že v nejbližších letech nechce žádné děti, které by jí mohly zničit její dokonalé tělo a narušit tak její kariéru.

„Dobře miláčku, nerad bych tě do něčeho nutil, takže co kdybychom si prozatím třeba nějaké dítě adoptovaly? Je spousta dětí, bez rodiny. Některé z nich bychom mohly udělat opět šťastné.“ Skutečně toužil po dítěti a měl již naplánováno, že by ho občas mohla hlídat jeho matka. A jeho žena mu to dokonce schválila. A tak podaly žádost o adopci a čekaly na schválení.

To přišlo celkem rychle. Nebylo se co divit, oba měly zaměstnání se stálým platem, rodinný domek, v němž žila i manželova matka, která páru dodávala potřebnou reprezentaci. Jen chvíli na to dostaly povolení a mohly si vybrat jedno dítě z dětského domova. Evelin to bylo jedno a tak vše nechala na manželovy, který si vybral sedmiletého Johna.

A tehdy jeho šťastné manželství pomalu, ale jistě končilo. Evelin se totiž o dítě ani nemínila starat. Péče o chlapce tak zůstala na něm a později i péče o domácnost. Evelin trávila v práci dosti času, a když se vrátila, neměla už na nic čas ani chuť. Nebýt babičky musel by se vzdát práce a stát se mužem v domácnosti. Také si díky ní všiml, že peníze, které dostávaly od státu na chlapce, kamsi záhadně mizí. Posledním hřebíčkem do rakve jejich manželství byl o několik let mladší muž, který s jeho ženou trávil dosti času.

O pár let později se s ženou, kterou stále miloval, rozvedl. Otázkou zůstávalo, kdo získá chlapce do své péče. Přesto, že se rozvedly, nebylo důvodu, aby byl chlapec vrácen do dětského domova. Soud i chlapec rozhodli pro otce a ten byl vskutku rád. Nechtěl chlapce ztratit. Bohužel jej nechtěla ztratit ani jeho žena, nebo přesněji peníze, které z chlapce koukaly.

Ten den se potkaly na ulici a Evelin po svém manželovy požadovala, aby chlapce přenechal jí. A když nesouhlasil, chytla jej za ruku, rozhodnuta odvést ho k sobě třeba násilím. Ani jeden jej nemínil pustit, ale když si syn začal stěžovat, ať toho nechají, protože ho to bolí, rozhodl se, že jej pustí. Nebyl rozhodnut tím prohrát, ale nechtěl chlapci ubližovat, bohužel to byla největší a osudová chyba. Tažná síla a gravitace vrhly chlapce krok do silnice, kudy právě projížděl kamion… Nebyla žádná šance. Nabral chlapce zezadu a ještě chvíli jel, než brzdy konečně ten kolos zastavily.

„Řekneš, že to byla nehoda, že se nerozhlédl a vběhl do silnice. Jestli řekneš pravdu, svedu to na tebe, že jsi ho tam strčil!“

„Tomu nikdo neuvěří!“

„Že ne? Jsem slavná hvězda a k tomu žena. Stačí, abych trochu zabrečela a zatahala za správné nitky a všichni my budou zobat z ruky!“

Tak se stalo, že policie případ uzavřela jako nešťastnou nehodu.

Po tom co to skončilo, byla Evelin ještě párkrát za svým bývalým mužem. A to vždy, když potřebovala nějaké peníze. Měla ho v hrsti a oba si to uvědomovaly. Tak se z ženy, kterou miloval, stala žena, kterou nenáviděl.

-X-

Nikolas tiše poslouchal vyprávění až do jeho konce.

„Měl jste syna opravdu moc rád, že? Tak moc, že si stále přejete, aby tu byl s vámi a nikam neodešel.“ Muž se slzami v očích jen kývl.

Najednou se místnost rozplynula a oba se objevily v rudé místnosti s řetězy. Muž se vyděšeně podíval na chlapce, který v nich byl uvězněn a pak na jeden řetěz, který končil v jeho hrudi.

„Co… co to… sakra, co se to děje?“ vykřikl vyděšeně.

„Tohle je cela, kterou jste svému synovy vytvořili.“ Odpověděla dívka s bílými vlasy stojící nedaleko něho.

„Cože? To ne… to nemůže být pravda! Můj syn je mrtvý!“

„Ano, ale jeho duše nemůže opustit tento svět a přejít tam kam má, protože jí to nedovolíte.“

„Sám jste se přiznal,“ zapojil se do hovoru Nikolas. „Přejete si, aby neodešel a tak ho zde nevědomky držíte.“ Muž se pozorněji podíval na chlapce v řetězech. Vypadal přesně, tak jak si jej pamatoval. Malý, spící andílek…

Chlapec pomalu otevřel oči a upřel je na nově příchozí: „Tati! Prosím zachraň mě! Nechci tu být! Chci se vrátit domů k tobě a k babičce!“ vykřikl chlapec a díval se na otce.

Co…?“ Bylo to jako skutečnost a zlý sen v jednom. Mluví na něj jeho mrtvý syn a chce žít tak jako předtím, ale to… už přeci nejde.

„On to neví,“ vysvětlil Nikolas: „Neví, co se stalo a čím teď je. To je na vás…“ dodal. Otec přešel ke svému synovy a pousmál se na něj: „Nemusíš se bát, dostanu tě od tuď, ale…“ jak to jen měl udělat, jak říci dítěti, že je vlastně mrtvé? Podíval se na dívku a chlapce za sebou.

„Když se to nedozví, neodejde a časem se tu z něj stane démon, kterého budeme muset zabít,“ řekla dívka. Otec na sucho polkl a opět se obrátil k synovy: „Ale už nemůžeme žít spolu. Je mi to líto, stala se nehoda a…“

„Takže jsem mrtvý?“ skočil mu do řeči chlapec. Muž jen kývl. „Tak nějak jsem tušil, že je něco špatně… Až mě osvobodíš, kam půjdu?“

„Určitě do nebe. Bude se ti tam moc líbit, uvidíš a jednou se tam setkáme.“ O svých posledních slovech velmi pochyboval, copak za to co udělal, může někdy jít do nebe? Ale chtěl mu dát, alespoň naději ať už nebe bylo nebo ne, je lepší v něco věřit, než tápat v nejistotě. Poté se obrátil opět na ty dva: „Jak ho můžu osvobodit?“

„Prostě mu dovolte odejít, ale to samé musí udělat i ten druhý.“ Odpověděl Nikolas a ukázal na druhý řetěz.

„Ale ten je čí? Snad není její, nebo ano? Proč by ho tady držela ona?“

„Protože, pro ni znamená stálé finanční zázemí. A ona o něj nechce přijít.“ Odpověděl muž, který se v místnosti právě objevil. „Je mi líto, ale ona nebude spolupracovat.“

„Pak tu bude vězněn až do její smrti.“ Řekla dívka a otočila se k odchodu.

„Počkej! To ho tu jen tak necháte? Kdybych jen mohl… ne kdybych našel odvahu přinutit jí… možná… zničila mně a našeho syna…“ Začal muž snažící se najít nějaké východisko.

„Chceš se jí pomstít? Zabít jí?“ Otočila se na něj zpátky dívka. Chvíli váhal, ale pak kývl hlavou. Najednou stála dívka blízko něj a podávala mu docela malou stříbrnou dýku se zlatými nápisy.

„Pokud skutečně chceš, zraň jí touto dýkou. Stačí malé škrábnutí. Každý kdo je touto Pekelnou dýkou zraněn v blízké době zemře. Dobře se rozmysly, protože ty se tak staneš vrahem a vrahové končí v jedné z nejhorších částí pekla.“ Vzal si dýku a v tu chvíli stál opět doma a jediné co mu tu zvláštní událost připomínalo, byla malá dýka v jeho rukou.

-X-

Neváhal ani chvíli a už stál před Evelin. Měl štěstí, zrovna se tulila k nějakému muži a v jeho srdci to vyvolalo dostatečně velký vztek k tomu, aby se po ní ohnal ostrou dýkou ve své ruce. Dýka ženu škrábla do ruky a poté záhadně zmizela.

Tím zraněním se zpečetil její osud, i když to netušila, její čas se kvapem blížil. Stalo se to pár dní po té. Bylo chladno, ale ona si zapomněla bundu, no spíše jí jako na potvoru nemohla najít, jako by záhadně zmizela… Protože jí byla zima, šla velmi rychle a tak nestihla zabránit srážce s mužem, který šel proti ní s kelímkem žhavé kávy. Ta se vylila přímo na ní, a když leknutím a zděšením couvla, příliš pozdě si uvědomila, že stojí v silnici a míří k ní nákladní auto. Řidič okamžitě šlápl na brzdu a určitě by stihl zastavit, ale brzda ho poslechla se zpožděním a tak jel ještě dosti rychle, když ženu nabral a odhodil kus před sebe.

Ovšem na zem dopadlo jen její tělo. Ona zůstala stát na místě jako přibitá a vše s hrůzou sledovala jako by šlo o někoho jiného.

„Je to zvláštní pocit, že? Sledovat vlastní smrt.“ Promluvil kdosi vedle ní. Vyděšeně se na něj podívala. Stál tam Zak. Natáhl k ní ruku: „Je čas jít do pekla.“ Jeho hlas zněl tak chladně, vyděšeně couvla a chtěla utéci, ale narazila do skupinky dětí, které jí okamžitě uzavřeli ve svém středu a každé z nich na ní pokřikovalo své požadavky o vyprávění pohádky, o něco dobrého na zub a o pofoukání bolístky. Ať se snažila sebevíce, nemohla z hloučku ven a tak to mělo zůstat navždy…

Týden na to se konal její pohřeb a na něm se nešťastný otec s ní i se svým synem nadobro rozloučil. Když odcházel z hřbitova, všiml si u jednoho náhrobku stojící dívky s bílými vlasy. Vypadala stejně jako ta, která mu dala onu Pekelnou dýku. Přešel k ní a zastavil se.

„Tvůj syn odešel,“ řekla tiše. Muž poděkoval za zprávu a chystal se odejít, když opět promluvila: „Měl bys vědět, že smrt tvého syna byla plánovaná. Jeho svíce dohořela a on by tak jako tak zemřel. Za jeho smrt si nemohl, a kdybys nezabyl svou ženu, šel bys za ním do nebe,“ vyděšeně se otočil, ale dívka tam již nestála. Ale proč mu to řekla? Byl smířen s tím, že skončí v pekle, tak proč mu to řekla?

Možná právě proto, každý musí pykat za své hříchy a ne se s nimi smířit, protože na nápravu už je pozdě…