Kapitola 1

Jean byl nervózní. Stál před jednou z kanceláří a podupával nohou. Sice na tom byl zřejmě lépe, než kdyby ho volal Levi Heichou, nebo kapitán Smith ale i tak… Mike Zacharius s ním nikdy moc nemluvil. Co se Jean pamatoval, tak spolu snad nikdy neprohodili jiné slovo, než pozdrav, když se potkali na chodbě kasáren Průzkumné Jednotky, nebo kdekoliv jinde. Jean pro něj byl určitě jen další nováček. Jistě, Mike Zacharius mluvil vždycky málo, ale…

Přestaň přemýšlet o kravinách a zaklepej konečně na ty zatracené dveře, přikázal si Jean v duchu. Ať se po něm potřebovalo cokoliv, chtěl to mít co nejrychleji za sebou.

,,Dále,“ ozval se z kanceláře Mikeův hluboký hlas.

,,Pane.“

,,A, Jean Kirstein. Posaď se.“

Jean přikývl a posadil se na židli ze tmavého dřeva. Mezi nimi byl obrovský stůl plný nevyplněných papírů z misí za hradby, ale i tak měl Jean dojem, že je druhý muž moc blízko… asi ten ten dojem dělaly jeho oči, které Jeana upřeně sledovaly. Mladík skoro cítil, jak ho každičké místo jeho těla, kterého se Mikeovy oči dotkly podivně pálí…

Co po mě může chtít?

,,,Sleduju tě už chvíli,“ začal blonďatý muž pomalu a Jean na sucho polkl. To nezačínalo dobře. Málem si zavařil mozek, jak usilovně přemýšlel, jestli poslední dobou neudělal něco proti pravidlům. Nic ho nenapadalo. Každodenní hádky s Erenem u snídaně, u oběda i večere a několikrát mezi tím se snad do listu „jak naštvat své nadřízené“ nepočítají. Kdyby ano, byli by oba v pořádném průšvihu, to teda jo.

,,Chci, abys byl můj.“

,,Ano pane… COŽE?“ Vyjekl Jean zděšeně, jakmile mu došlo, cože to vlastně jeho nadřízený právě řekl.

,,Líbíš se mi. Chci tě hýčkat a rozmazlovat a plno dalších méně nevinných věcí,“ mrkl na něj Mike. Jean se nezmohl na nic víc, než na neinteligentní zírání s pusou dokořán.

,,Máš krásné zuby,“ zasmál se Mike a Jean rychle pusu zavřel.

,,Nic nepovíš? Nevadí,“ usmál se Mike znovu a zvedl se od stolu. Přešel k Jeanovi a pak udělal něco, po čem se Jeanova pusa otevřela tolik, jak ani netušil, že to vůbec jde. Vlastně by se bál, že jeho spodní čelist odpadne od horní, kdyby měl jen trochu času o tom přemýšlet. Ale neměl. Jeho mozek byl v tu chvíliúplně vymetený, protože… Mike vzal jeho ruku do své dlaně a pak… před ním poklekl. Jeho modré oči hypnotizovaly Jeanovy zelené. Pak sklonil hlavu a něžně se rty dotkl hřbetu mladíkovy ruky. Jean reagoval hrozným zvukem, něco mezi vyjeknutím a zapištěním a tolik se za ten zvuk styděl a červenal a byl naštvaný, protože něco takového nemohlo vyjít z hrdla Jean Kirsteina.

Znělo to jako 15 letá holčička, při svém prvním polibku a to nebylo vůbec ale vůbec v pořádku. Ano, bylo mu 15, ale nebyl holka krucinál!

,,Sladké,“ zašeptal Mike a Jean zrudl vztekem a… ne a. Žádné a. Zrudl jen vztekem, v žádném případě ne i protože, by se mu snad líbilo, že mu někdo pro změnu neříká debile a podobně…

Stejně nechápal, o co tomu chlápkovi jde. Jean byl parchant. Všichni to o něm říkali, občas i on sám. Rád štval lidi (hlavně Erena) a provokoval je a začínal bitky a… nebylo na něm vůbec nic sladkého, co by se někomu mohlo líbit.

Přesto teď seděl na židli v kanceláři jednoho ze svých nadřízených, který před ním klečel a zasypával polibky jeho ruku. A dělal to s takovou něžností, s jakou ho nelíbala snad ani jeho máma, když byl malý kluk a Jean byl prostě natolik ohromený, že se nezmohl vůbec na nic.

,,Líbil ses mi od chvíle, co jste se k nám přidali. Za posledních pár týdnů jsem tě sledoval tak moc, až jsem měl obavy, že si toho určitě všimneš. Ale nemohl jsem si pomoct. Jsi nádherný. A tak sladký. O něco později jsem si uvědomil, že si tě chci rozmazlovat. Takový krásný chlapec jako ty si zaslouží být zasypáván pozornostmi všeho druhu.“

,,Pane… jste si jistý… že jste si mě s někým nespletl?? S Arminem, možná?“ Zeptal se úplně přiblble. Vlastně za to nemohl, jeho mozek pořád ještě plně nefungoval a Mikeova slova a činy… nenapadalo ho jiné vysvětlení, než toto.

,,Proč zrovna Armin?“

,,No… je roztomilý… na rozdíl ode mě. A vypadá jak holka… a hodně vojákům se líbí… a…“

,,Jeane, Jeane,“ zastavil ho Mike. ,,Ne každý, je na takové typy. A mimochodem, ty JSI roztomilý. Jen prostě jiným způsobem než Arlertova do očí bijící přeslazenost.“

,,Já…,“ protestoval chabě Jean.

,,Můžu tě políbit, medíčku?“

,,Eh?“ Medíčku? To jako fakt?

,,Chci tě políbit. Ale neudělám to, pokud řekneš že ne.“

Jean se poprvé za večer na Mika pořádně podíval. Jeho oči byly plné citu a něhy a Jean se po Trostu cítil tak osaměle a zlomeně… s žalem bojoval tak, že hodně pil (potajnu více či méně pili všichni nezletilí nováčci, ne že ne) a spal, ale doopravdy potřeboval obyčejné objetí. Věděl to, ale… ne, že by to nedokázal přiznat. Jenom prostě nikoho neměl. Byl úplně sám. Takhle smýšlel. Byla to ovšem pouze jeho zatrpklá iluze. I když svoje parťáky hrozně iritoval, pomohli by… Sasha, Connie, Christa, Armin, Reiner dokonce i Eren by ho pořádně pomačkali, kdyby jen slůvkem naznačil, že je potřebuje. Možná i Bertl, jenže kdo by chtěl objímat toho obra co skoro nemluví.

To Jean ale netušil, takže se jim vyhýbal a užíral se smutkem o samotě. A oni nepřišli, což jeho domněnku, že je nezajímá jen podpořilo. Kdyby si jen uvědomil, že je na vině jeho vlastní vznětlivá povaha a tvrdohlavost.

Uvnitř sebe cítil a dost zoufale, že chtěl ne, potřeboval něčí objetí, jednoduše vědět, že není zbytečný, že na něm někomu záleží. Bylo to tak špatné? Odpověď – ne. Dokazovalo to pouze, jeho lidskost a fakt, že… je stále na živu.

,,Jeane?“

,,Ano pane…“

,,Mike.“

,,Um…,“ Jean opravdu nevěděl, co dělat. Tolik toužil po tom, nebýt sám a teď tu byl najednou někdo, kdo mu nabízel že ho v tom nenechá. Někdo, od koho by to rozhodně nečekal ale kdo… ani on, ani nikdo jiný nemohl nahradit Marca…

Marco… vzpomínka na něj a celá tahle nečekaná situace v Jeanovi vyvolala vlnu emocí, od zoufalosti, přes překvapení až po zvláštní pocit odlehčení. Začal se třást a na tváři ucítil slzy.

,,Omlouvám se, moc na tebe tlačím, viď? Neplakej, zlatíčko,“ řekl Mike. V hlase měl patrnou tak velkou sebe výčitku, až to Jeana zamrzelo, přestože by na něj nejradši zařval, ať mu neříká takovou příšerně trapnou přezdívkou. Zavrtěl však hlavou a stiskl Mikeovu ruku, ve snaze naznačit mu, že se nezlobí a nebrečí kvůli němu. Druhou rukou až zoufale chytil Mika za rukáv uniformy.

,,Copak?“ Zašeptal Mike a opatrně setřel Jeanovy slzy.

,,Nevím, jestli… jsem připravený na polibek, ale…,“ mumlal Jean a nervózně mačkal mužovo rameno.

Panebože, vzpamatuj se idiote! Chováš se přesně jako ta pubertální holčička… Křičel na sebe Jean v duchu. Kašli na ješitné ego. Kašli na pyšného Jeana. Jsi psychicky na dně. Dělej cokoliv, co si myslíš, že ti může pomoct… šeptal druhý hlas a Jean mu dal přednost. Přece jenom, měl se rád dost na to, aby se jakkoliv snažil zbavit smutku. A tuhle možnost ještě nevyzkoušel…

,,Chceš obejmout?“ Usmál se Mike a obtočil své ruce kolem rozechvělého chlapce. Ten zavřel oči, vypnul mozek a zabořil obličej do mužovy pevné hrudi. Voněl. Uvolňovala se z něj příjemná vůně, žádný pot nebo alkohol nebo poslední pozřené jídlo popřípadě olej či koně, čímž zapáchala většina vojáků. Jistě, ne všichni, byly i vyjímky jako Mike, Hanji nebo také naprosté extrémy a do této kategorie na sto procent zapadal Levi Heichou se svojí posedlostí čistotou.

Ale Mike voněl přirozeně a přitom příjemně. Jean necítil žádná mýdla ani voňavky, na druhé straně ani vyloženě pot, jen lehký závan mužského těla.

,,Krásně voníš,“ zašeptal Mike do jeho vlasů.

,,Ty taky,“ vyhrkl Jean, než si stačil uvědomit, co vlastně říká.

,,Když se tě dotýkám, je to jako ráj.“

,,Co je na mě tak úžasného?“ Vrtěl Jean nechápavě hlavou. Mike se od něj po té větě trochu odtáhl, aby vyhledal jeho oči.

,,Jeane, měl by sis začít víc věřit.“

,,Právě naopak,“ uchechtl se Jean.

,,Ne. Nemluvím o té tvojí masce jsem silný a nikdo na mě nemá. Tohle si o sobě totiž doopravdy nemyslíš, že? Ve svém nitru jsi totiž plachý a příšerně se podceňující chlapec Vím to. Cítím to.“

A Jeanovi bylo najednou zase do pláče. Nikdo s ním už dlouho nemluvil tak něžně a láskyplně. Připadal si nějak speciálně a vůbec to nebyl špatný pocit. Naopak, byl si jistý, že by si na to rychle zvykl… což se nedá nazvat dobrým nápadem. Ne v tomhle peklu na zemi.

Jean to věděl, neustále si to po Marcově smrti opakoval, jenomže… pak ho Mike políbil a i když to bylo zvláštní, až cizí, jak Jeana na tvářích šimraly Mikeovy vousy, jak byly Mikeovy rty trochu popraskané, jak jeho hrubá a velká ruka držela Jeana za bradu, Jean najednou zatoužil ty rty a ruce cítit i na dalších místech svého těla. Přece jenom byl puberťák, se kterým třískaly hormony. A tak si je představil si na svém krku, hrudi, břichu, bokách, stehnech… dokonce i jaké by to asi bylo, kdyby mužova pevná ruka stiskla jeho zadek a tahle poslední barvitá myšlenka Jeana vyděsila. Na co to proboha myslím?

,,Bože,“ vydechl Mike vzrušeným hlasem po jejich poměrně dlouhém polibku a Jean si najednou připadal ještě speciálněji.

,,Nepůjdeme spát?“

,,Eh??“ Vyděsil se Jean trochu.

,,Ne, tak jsem to nemyslel, truhlíčku,“ zasmál se Mike a Jean znovu zčervenal kvůli ujetému výběru přezdívek.

,,Pojď, můžeš celou noc ležet na mé hrudi, budu tě zahřívat. A slibuju, že tě nebudu osahávat… moc,“ zasmál se Mike a dal mu lehounký polibek na nos. To se nedalo odmítnout. Na takovou nabídkou nemohl Jean říct ne. Proto se nechal vzít za ruku a studenými chodbami kasáren vést do Mikova pokoje.