Kapitola 1

Skutečný sen

„Vážně za to nic nechceš, Misa-chan?“ zeptala se mě snad po desáté teta.

„Ne, batoh plný těch nejlepších jablek mi stačí.“ odpověděla jsem se smíchem.

         Teta vlastní velké jablečné sady a já jsem jí celý víkend pomáhala se sklizní. Věděla jsem, že je na tom teď špatně s penězi, tak jsem se jí nabídla jako dobrovolník, aby si nemusela najímat drahé pomocníky z okolí. Nastoupila jsem do vlaku a zamávala jí.

„Šťastnou cestu a pozdravuj doma!“ křikla na mě.

         Postoupila jsem dál do vlaku a hledala volné kupé. Cesta bude dlouhá a já se chci trochu prospat, protože tahat celý víkend bedýnky plné jablek a lézt po stromech, dá jednomu pěkně zabrat. Nakonec jsem jedno volné kupé našla a se šťastným povzdechnutím se svalila na sedadlo. Když se vlak s trhnutím rozjel, zavřela jsem oči a nechávala se uspat pravidelným nadskakováním vlaku. Ještě jsem zaslechla, jak se otvírají dveře do mého kupé a někdo se ptá jestli si může přisednout, ale to už jsem se propadla do tmy…..

***

Pomalu jsem letěla sametovou tmou. Cítila jsem, jak se mi otírá o tváře, ruce a nohy. Nebála jsem se že spadnu, měla jsem podivný pocit bezpečí. Potom se černá změnila v šedou, světlala a zároveň měnila odstín do světle modré. Tak nádhernou modrou člověk jen tak nevidí, snad jen na letní obloze. S tou myšlenkou mi došlo, že už neletím, ale ležím na zemi a to na co se dívám je skutečně obloha. Svítilo na mě slunce, ale nepálilo, jen příjemně hřálo. Do holých rukou mě šimrala tráva a jemný vánek voněl květinami. Bylo to nádherné, měla jsem chuť tam jen tak ležet a na vše zapomenout, na to, že ve skutečnosti sedím ve vlaku a tohle je jen sen, na školu, na svět…. Jenže je tohle sen? Ve snech nebývají tak jasné, krásné barvy, sny nebývají tak živé…

         Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a nechávala se laskat sluncem a vánkem. Mohla to být pouhá chvíle, nebo taky den či dva. Najednou se ozval tón, tichý a čistý, který pronikne až do hloubi duše. A pak zazněla melodie, pomalá, smutná a zároveň krásná melodie, která rozechvěje srdce a donutí oči slzet. Posadila jsem se a naslouchala. Ta píseň mi připadala povědomá, určitě jsem ji už někdy slyšela……ale kde? Nevím a ani nemám chuť zkoušet si vzpomenout..

         Náhle melodie ztichla a ve mně se konečně probudila zvědavost. Postavila jsem se a rozhlédla se po okolí. Byla jsem uprostřed louky s hebkou trávou a květinami. Louku obklopoval les a za ním se v dálce rýsovaly zamlžené hory. Na okraji louky, pod rozložitým, starým stromem stálo lesklé, černě lakované piáno. Na malé stoličce u něj někdo seděl. Chlapec. Byl ke mně zády, takže mě neviděl. Měl velmi světlé, rozježené, blond vlasy, vytahané tričko bez rukávů a džíny. Pohladil klávesy a začal znovu hrát. Tentokrát dynamickou a veselou píseň. Pomalu jsem došla až k němu, postavila se vedle něj a sledovala ho při hraní. Jeho hbité, štíhlé prsty běhaly po klávesách tak rychle, že jsem je ani nestíhala sledovat. Měl zavřené oči, lehce pohazoval hlavou do rytmu a usmíval se. Chtěla jsem ho oslovit, ale rozmyslela jsem si to. Nebylo by správné rušit, když si hraní tak užívá.

         „To bylo úžasné“ řekla jsem, když dozněl poslední tón.

         Chlapec sebou trhnul, polekal se mě. Chvíli se na mě zaraženě díval a pak řekl: „Vážně si to myslíš?“ Přikývla jsem. Jeho tvář se celá rozzářila úsměvem, ale nejvíc zářily jeho modré oči. „Dokončil jsem ji nedávno a ještě jsem jí nikomu nehrál.“

„To jsi složil ty?“ vyhrkla jsem nevěřícně.

Trochu zrudl a s hrdostí přitakal.

         Posadili jsme se do trávy a začal mi vyprávět, jak hraje už od malička a jak ho to baví. Postupně jsem se dozvěděla že se jmenuje Akira, je mu 18 a spousty dalších věcí. Ani já jsem nezůstala zticha, vyprávěla jsem mu co mi srdce na jazyk přineslo a řekla jsem mu i věci, které jsem ještě nikdy nikomu neřekla. Chvílemi jsme mluvili vážně a chvílemi jsme se smáli tak, až jsme lapali po dechu a všechno nás bolelo, ale myslím, že slova jsme vůbec nepotřebovali a že jsme si všechno prostě četli z očí. Přesně jsem věděla co chtěl říci a co si myslí o tom, co říkám já. Měla jsem pocit, že to všechno není sen a že Akiru znám už týdny.

         Zrovna jsem byla uprostřed vyprávění, když mi došlo, že mi upřeně zírá na pravé ucho.

„Co je? Mám tam něco?“

„Brouka“odpověděl a zazubil se na mě.

„Vyndej ho!!!!“ vyjekla jsem a přitiskla mu obličej na hruď, aby mi mohl vetřelce snáze vymotat z mých dlouhých vlasů. Cítila jsem, jak se mi jeho dlouhé prsty něžně probírají vlasy a snaží se polapit ubohého broučka. Srdce mi prudce bušilo a já si uvědomila, že ani nedýchám. Ale možná to tak bylo lepší, protože když jsem ucítila vůni jeho kůže, došlo mi, jak těsně se k němu tisknu a jak je to příjemné. Přála jsem si, aby toho brouka nikdy nechytil…

„Už je venku, potvora.“ sundal ze mě ruce a čekal, že se odtáhnu. Objala jsem ho.

„Misaki? Děje se něco?“

„Nic“ zamumlala jsem o objala ho ještě pevněji. Pochopil a objetí mi opětoval. Připadala jsem si jako v ráji a chtěla jsem takhle sedět navěky. On to ale tak dlouho nevydržel. Vzal mi hlavu do dlaní a zvedl ji, aby se mi mohl podívat do očí a já mu pohled opětovala. Chtěla jsem mu říct spoustu věcí, ale věděla jsem že nemusím, že on to ví.

         A on to věděl. Naklonil se ke mně a naše rty se téměř setkaly. Téměř. Čekal, jestli budu protestovat. „Je roztomilej“ napadlo mě a políbila jsem ho. Jeho rty byly horké a něžné, možná až příliš, jako by se bál, že mě poláme. Rukama mi pomalu sjížděl po zádech níž a níž až dorazil k zadečku. Začal mi po něm přejíždět dlaní a jeko polibky byly stále dravější. Nadšeně jsem mu je opětovala a jednou rukou jsem mu zajela do vlasů. Začala jsem mu vyhrnovat tričko nahoru, ale vzrušením se mi třásly ruce, tak si ho musel sundat sám. Chtěla jsem se chvíli pokochat výhledem na jeho vypracovaný hrudník, ale povalil mě do trávy a začal mě líbat na krku. Zalapala jsem po dechu. Pochopil to jako pobídnutí a zajel mi rukou pod košili s takovou vervou, až jsem se bála, že mi ji roztrhne. Spěšně jsem začala rozepínat knoflíčky a on se mezitím polibky posouval po mém krku stále níž a níž. Prohla jsem se v zádech, aby mi mohl rozepnout podprsenku. Polibky se už skoro dostal k mé bradavce a chystal se ji podrobně prozkoumat, když přestal, aby mohl zamumlat: „Nee, teď mě nesmíte budit“

„Co se děje?“ zeptala jsem se, když se posadil.

„Promiň, tohle celé je bohužel jen můj sen a někdo se mě zrovna pokouší probudit. Cítím, jak mi škube ramenem.“ přejel mi prstem po tváři, dolů po krku a po obnaženém ňadru. „Doufám, že se mi někdy bude zdát pokračování…“ smutně se na mě usmál a……….rozplynul se.

         Zůstala jsem ležet jako opařená. Jeho sen? Co tím myslel? Tohle se zdá mně, nebo ne? Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Najednou jsem ucítila, jak mi někdo třese ramenem, ale ne tady, nějakým jiným ramenem, někde jinde. Zavřela jsem oči a…..

***

         Probudila jsem se. Nade mnou se skláněla starší paní v uniformě. Nechápavě jsem na ni mžourala.

„Omlouvám se, že vás budím, slečno. Kontrola jízdenek.“ řekla a narovnala se. Konečně mi došlo, kde jsem a spěšně jsem začala hledat lístek. Uvízl až úplně na dně batohu a byl pěkně zmuchlaný. Pokusila jsem se ho uhladit dlaní a podala ho paní průvodčí. Změřila si mě nesouhlasným pohledem, dala mi razítko a odešla.

         Teprve teď jsem si všimla, že v kupé nejsem sama, naproti mě seděl velmi překvapený chlapec se světlými, rozježenými vlasy.

„Zdálo se mi o tobě“ vyhrkl a při té vzpomínce se lehce pousmál.

„Mně taky….“ přiznala jsem a zrudla až po kořínky vlasů.

„Byli jsme na louce…..“

„…..a ty jsi hrál na piáno“ doplnila jsem ho.

         Jeho tvář se celá rozzářila úsměvem, naklonil se ke mně a já se zatajeným dechem čekala jestli mě políbí. On se ale sklonil až k mému uchu a zašeptal:

„Nechceš pokračovat, kde jsme skončili?“