Kapitola 1

Tak jako každou neděli večer jsem i dnes stál u okna svého pokoje a hleděl na svou krásnou zahradu. Všechny rostliny teď zalévalo tlumené, ale přestlo oslňující světlo posledních paprsků zacházejícího slunce. Zahřálo mě u srdce z té krásy, avšak hřejivý pocit mě opustil ve chvíli, kdy mi došlo, že pohled je sice krásný, ale dívám se na něj pouze já sám. Rozhodl jsem se, že tedy upustím od dnešního usedlého popíjení čaje a se skicákem a pár barvami se vydám dál do přírody. Měl jsem z okolí strach. Lidé mě nikdy nepřijali mezi sebe, brali mě za blázna už od doby, kdy jsem nakreslil svůj první obrázek. Byl kreslený obyčejnou tužkou a pastelkami, ale přesto byl skoro jako živý. Zobrazoval malou dívenku sedící na vysoké zdi, jež obklopovala prázdný a zanedbaný hřbitov. Od té doby ta dívenka navštěvovala každý můj sen, což se zrcadlilo ve všech mých obrazech. Dospívala spolu se mnou a nakonec se z malé holčičky stala skoro dospělá žena, jejíž obličej lemovaly rudé, zvlněné vlasy, měla divoký, sebevědomý pohled a pleť bledou, až na pár drobounkých pih v obličeji. Jedním slovem byla krásná a já ji miloval, i když byla pouze mým výplodem a nikdy s ní nebudu skutečně hovořit, nebo se jí dotýkat.

Odtrhl jsem se od svých myšlenek na neznámou dívku, přehodil přes sebe kabát a vyrazil jsem ven. Kráčel jsem opatrně, každý zvuk jsem pečlivě zkoumal, přece jen jsem venku nepobýval moc často. Nakonec jsem si našel krásné malé místečko na okraji lesa, takovou malou zelenou mýtinku, kde jsem vytáhl své malířské náčiní a dal jsem se do práce.

Zavřel jsem oči a chvíli jsem snil o své krásné neznámé, až se mi ruka sama začala pohybovat po papíře, jako by tančila. Střídal jsem různé barvy tak, jak se mi zrovna zachtělo a když se mi ruka s tužkou přestala chvět, pohlédl jsem na své krásné dílo. Samozřejmě v něm opět dominovala rudovláska, tentokrát ale ležela schoulená v rohu nějaké tmavé a špinavé místnosti, už nebyla tak sebevědomá a divoká jako vždy. Trochu jsem se zalekl a pořád dokola jsem zkoumal obrázek. Byl jiný, než jaké kreslím obvykle. Posbíral jsem veškeré tužky a barvy, abych mohl toto místo opustit, protože se mi najednou znelíbilo, kvůli tomu ošklivému pocitu, že je něco špatně. Rozhodl jsem se, že zpátky půjdu lesní cestou, je sice o něco děsivější, ale mnohem kratší než cesta kolem lesa. Cestou jsem uslyšel tlumené hlasy a snažil jsem se najít jejich původ. Už dlouho totiž nikdo tenhle les nenavštěvoval, kvůli špatné pověsti. Hlasy se ozývaly kousek od stezky, po které jsem šel, vedla k nim taková malá uzounká cestička, která nejspíš ani cestou být neměla. Byla nejspíš jen vyšlapaná lidmi, což by znamenalo, že sem někdo chodí častějí, než se povídá. Chvíli jsem jentak stál na cestičce a rozhodoval jsem se, zdali bych neměl jít za těmi hlasy, když tu náhle se ozvalo vrčení motoru, ve kterém hlasy zanikly. Po chvíli utichlo i vrčení motoru a tím bylo rozhodnuto. Jde se domů! Pokračoval jsem tedy v chůzi, i když o něco pomaleji než před těmi hlasy. Asi jsem se jen o něco víc bál.

Upadla mi jedna z barev a v tu chvíli se jako ve špatném hororu ozval krutý, ale opravdu ošklivý zvuk. Ten zvuk trhal uši, znělo to jako něco mezi úpěním a skřípáním. Okamžitě jsem si představil všechny možnosti, které by mi podaly nějaké vysvětlení, ale napadaly mě samé hlouposti. Vlkodlaci, trolové, zmutovaná zvířata. Měl jsem chuť vzít okamžitě nohy na ramena a utéct domů, odkud bych už nikdy nemusel vyjít, ale touha přijít na původce zvuku byla větší a tak jsem se nakonec vydal zpět, do té uličky, odkud se předtím ozývaly hlasy. Prodíral jsem se křovími a drobné větvičky se mi zabodávaly do kůže. Na konci té malé cestičky stála rozpadlá chatička, tedy spíš jen její základy. Neměla už ani střechu. Prošel jsem celé trosky chatky, když jsem narazil na malý kovový úchyt schovaný v prachu. Zatáhl jsem za něj, čímž jsem nadzvedl poklop, který odhaloval stísněnou chodbičku s jediným polorozpadlým žebříkem. Ačkoli nejsem žádný hrdina, ve skutečnosti jsem spíše srab, ta touha přijít na původce zvuků mě dohnala až na dno té chodbičky. Přede mnou se rozprostírala o něco širší chodba s kovovými dveřmi pokrytými rzí na jejím konci. Rozeběhl jsem se proti nim a snažil jsem se je otevřít. Zvuky za nimi byly určitě ty, co jsem slyšel v lese. Lomcoval jsem klikou, ale ta nechtěla povolit. Potom jsem si všiml, že na stěně, kousek od dvěří, visel svazek klíčů. Bylo na něm opravdu moc klíčů, a když jsem si představil, že bych je všechny měl vyzkoušet, zamotala se mi hlava. Naštěstí hned asi třetí klíč pasoval a zámek s rámusem povolil.

Dveře se otevřely skoro samy s velikým skřípěním. Do nosu mě okamžitě udeřil silný zápach moči a plísně, který mě donutil o krok ustoupit. Okamžitě se mi udělalo nevolno a můj žaludek toužil jen po tom, aby mohl vyprázdnit celý svůj obsah. Všechny tyto pocity se ale uklidnily ve chvíli, kdy se oblaka prachu usadily a já spatřil, co jsem nejspíš nikdy spatřit neměl. Místnost byla zatuchlá, po stěnách se leskly krvavé škrábance, jak se z ní někdo snažil dostat, na zemi byla notná vrstva prachu a špíny, kterou bych raději nijak nepřibližoval. A uprostřed toho všeho ležela mladá dívka, rudé vlasy měla zacuchané, nalepené v obličeji, jak byla zpocená, drobné tělo schoulené v klubíčku. U hlavy měla jednu plastovou misku, jejíž barvu bych jen stěží odhadoval na červenou, a zbylá tekutina v ní měla zřejmě představovat vodu. Když se mé kroky k dívce nejistě přibližovaly, celé její tělo se začalo intuitivně klepat. Zrychlil jsem a padl vedle dívky na kolena. Zblízka vypadala ještě hůř, dlouhé škrábance a odřeniny hyzdili její dokonalé, trochu pohublé tělo, jehož barva pokožky šla přes prachové šmouhy sotva vidět. Bál jsem se jí dotknout, abych jí ještě víc neublížil.

„Neboj, já ti neublížím,“ zašeptal jsem roztřeseně a polkl, abych zahnal nutkání zvracet. Dívka na mě upřela pohled plný strachu, ale už podle hlasu musela poznat, že nejsem jeden z jejích obvyklých trýznitelů. Přemýšlel jsem, jak odsud dívku dostat, zatímco jsem se pokoušel dotknout jejích rudých vlasů. Ucukla a schovala obličej do dlaní. Místností se rozezněly její hlasité vzlyky. 

„Pšššš…. Maličká, neboj, já ti opravdu nechci ublížit.“ Pokusil jsem se na ní usmát, abych zahnal slzy, které se draly do očí i mě. Pokusil jsem se dívku zvednout do náručí, ale ona se bránila. Pomohl jsem jí tedy vstát na nohy a snažil jsem se jí co nejrychleji vyvést z místnosti. Neohlížel jsem se, ani jsem za sebou nezavíral dveře. Chtělo se mi s křikem utíkat, ale dívku bych tu nechat nemohl, a tak jsem si jí chtě něchtě přehodil přes rameno a rozeběhl se směrem ke svému domu. Dívka se vzpírala, ale nekřičela, možná jí došlo, že to myslím dobře.