Kapitola 1

            Sadik pozvedne obočí a nedůvěřivě se zadívá na mladšího muže před sebou. No to nemyslí vážně, on opravdu spí? V klidu leží na jakémsi kamenném kvádru podobnému lavičce a pravidelně oddechuje. Rty má mírně pootevřené stočené do mírného úsměvu dokazujícího příjemný sen. Ano skutečně spí. No, sice už je večer, ale zrovna tady…

            Sadik měl původně v plánu jít a něčím Řeka naštvat, ale když přišel k vykopávkám, kde se obvykle zdržuje, našel ho, jak spí na kamenném kvádru, obklopený několika kočkami. Opravdu on dokáže usnout snad, kdekoliv.

            Nejistě se rozhlédne kolem. Všude spoustu náhodně a neuspořádaně rozkopaných jam, a kamenné sutiny rozličných tvarů, různě vytahané a poskládané kolem. Samozřejmě ne nijak organizovaně, nebo snad zabezpečeně, prostě volně tam, kde zrovna bylo, při jejich objevení místo. Vypadá to tu trochu jako nějaké rozpadající se obří stavebnice… čeho? Nějakého chrámu? Tím se ale Sadik zrovna nehodlal zabývat.

Je to tu totiž celkem nebezpečné a je velké riziko, že tu každou chvíli něco spadne, nebo se sesune, Heracles by neměl usínat na takhle nebezpečných místech. Navíc, i když bylo ještě pořád celkem teplo, se mohl docela snadno nachladit. On na sebe vlastně nikdy nedával pozor. Radši ho probudí.

            Znovu se na něj pozorně zadívá. Na druhou stranu vypadá tak roztomile, když spí, jako jedna z jeho milovaných koček, nechce se mu ho budit, jak si tady tak spokojeně oddechuje… Sadik se zamračí, o čem to sakra přemýšlí? Mohlo mu být jedno, co se tomu blbému Řekovi stane.

            Otočil se k odchodu a zamířil domů. Co je mu vlastně potom jestli ho zasype hromada kamení, nebo co…? Nemusí se o něj přeci starat. Je to jen jeho chyba, že je tak lehkovážný. Ať si ho tam klidně sežerou divocí psy, jemu na tom nezáleží. Přesně tak.

            Turek se sebejistě vydá pryč, ale po prvních pár krocích pozvolna zpomalí, až se úplně zastaví a váhavě se otočí. Ano, pořád si tam nerušeně dříme, aniž by tušil, co se děje okolo něj, tak jako vždy. Dělo se vlastně docela často, že Řek takhle usínal, kde ho napadlo, tak proč… proč to dostat z hlavy. Co kdyby se mu doopravdy něco stalo? To by si pak ještě dlouho vyčítal. Nemůže ho tam nechat tak bezmocného, bezbranného… V hlavě se mu tiše ozývá svědomí.

            „Do pr…“ zakleje Sadik a vrátí se zpátky k jeho noepatnému příteli. Chvíli na něj ještě váhavě hledí, ale pak si sundá kabát a přehodí ho přes něj, čímž vyruší pár jeho koček. Teď mu aspoň nebude zima. Sám se usadí vedle něj a tiše si povzdechne. Tohle bude ještě na dlouho, možná i na celou noc… Opravdu ho tu chce celou dobu hlídat?

****

            „Chmh,“ zamručí tiše Řek, když se probudí. Zase někde usnul. Nevadí, aspoň nebude muset chodit zpátky k vykopávkám, když už tam je. Pohladí nejbližší z koček, která se mu zrovna otírá o ruku a podrbe ji na hlavě. Kočka spokojeně zavrní. Další pěkný den.

            Posadí se a protáhne si záda, za kterých jako by se mu něco sesunulo. Co to? Proč na něm byl ten starý divný kabát? Připadá mu tak nějak povědomý… Jak se sem asi dostal?

            Rozhlédne se kolem sebe a překvapeně ztuhne. Přímo vedle něj si to v klidu podřimuje Turek. Tak to je nejspíš jeho kabát. Ale co tu dělá? Obezřetně si ho měří pohledem. Masku má celo nakřivo, vlasy celé rozježené… jak dlouho tu asi leží?

            Jedna z koček, taková hezky mourovatá, vleze Sadikovi na klín a začne se o něj přátelsky otírat. Sadik její přítulnost, ale nikterak neocení, právě naopak, jelikož se způsobeným třením probudí a nepřítomně ji shodí dolů. Zmateně kolem sebe zamžourá, kde to jenom je? Pohled se mu stočí na rozčileného Řeka.

            „Netrap moje kočky!“ oboří se na něj, zvedne právě shozenou kočku a začne ji konejšivě hladit. Sadik se zamračí. No to je vážně perfektní probuzení, on tu kvůli němu mrznul celou noc a teď mu ještě nadává, že prý mu týrá kočky. No je tohle možné?

            „Nejsou tvoje, jen tě pronásledují. Ani nevíš, jak se která jmenuje,“ odpoví mu podrážděně a narovná si masku. Heracles odmítavě zavrtí hlavou. Nepronásledují ho, spíš… no, řekněme, že ho doprovázejí. Není důležité, jak se jmenují, má je rád všechny… Ale to mu nemůže říct.

            „Ale vím, hm… Tohle je Sokrates,“ podívá se ne mourovatou kočku ve svém náručí, „tohle Zeus a tohle…“ ukazuje dál, ale Sadik mu nevěnuje pozornost. Zvedne svůj kabát a zamíří domů. To je teda vděčnost. Asi si o něj dělal ten strach opravdu zbytečně.

            „Doufám, že tě to tu zasype,“ Zavolá za ním ještě na rozloučenou. Mladší muž se zatváří zmateně. Žádné další argumenty? Vždyť si ta jména si právě vymyslel a on to moc dobře ví. A proč, že tu vlastně spal? Kdo se v něm má vyznat…

            Turek se ještě naposledy otočí za Heraclem, který už zase vyhrabává nějaký krámy. Je opravdu celkem lehkovážný. Povzdechne si, má ho radši, když spí. Trochu zrudne a vydá se raději pryč, avšak jakékoliv myšlenky ohledně Řeka raději zanechá pohřbené zde, mezi hromadou vykopávek.