Kapitola 1

Už se připozdívalo a já si po náročném a doslova nekonečném čase chtěl dopřávat trochu odpočinku. Povzdechl jsem si a podíval se na seznam. Jen jedno jméno, William Johnson. „Ať už to mám z krku.“ Ušklíbl jsem se a poklepal kostnatým ukazováčkem pravé ruky na poslední jméno na papíře.

            Z ničeho nic jsem se objevil v nemocničním pokoji bez oken. Zdi byli bílé, ale víc než aby pacienty uklidňovaly, způsobovaly v nich stísněnost a předzvěst něčeho zlého. Pach dezinfekce, který se linul po celé místnosti tomu moc nepomáhal. Stálo tam pět lůžek, ale jen jedno bylo obsazené.

Ležel na něm malý asi pětiletý chlapec. Byl v kómatu a na skoro holé hlavě měl chomáče hnědých kudrnatých vlasů, po těle četné skoro smrtelné rány a v obličeji výraz napovídající že prožívá neuvěřitelná muka. Na sobě měl nemocniční košili a slabou přikrývku. Hádal jsem, že nejspíš prodělal před chvílí nějakou vážnou operaci. Byl napojený na spoustu přístrojů, které za něj dýchaly, dodávaly mu krev, které ztratil příliš, měřily tep a podobně. Asi ho srazilo auto nebo tak nějak.

Vedle postele klečela plačící žena, asi jeho matka, kterou se snažil konejšit stejně zoufalý otec, toho nešťastného dítěte. Matčiny krátké vlasy, stejné barvy jako ty Willovi jí padaly do její znavené tváře. Oči opuchlé brekem chvílemi toužebně vzhlíželi k lékaři, chvílemi se skrývaly v chvějících se dlaních.

Blonďatý otec, po kterém zdědilo dítě kudrliny, se mezitím ptal poblíž postávajícího doktora, který si pročítal různé papíry a výsledky testů na takové nesmysli jako šance na přežití a podobně. Doktor jen smutně kroutil hlavou a pokoušel se rodičům dodat aspoň trochu povzbudivou odpověď. Jediný kdo ale znal pravdu, jsem byl já.

Mezitím sestřička kontrolovala ty přístroje a pobíhala sem a tam. Lékař jí ještě tiše sdělil nějaké instrukce a nepozorovaně odkráčel. Už mě to přestávalo bavit. Pomalu jsem vyšel ze stínu v rohu pokoje, kde jsem se až doposud skrýval. Pro většinu lidí by to byl žalostný a politováni hodný pohled, ale pro mě ne. Patřilo to přeci do mé každodenní rutiny.

Nikdo z nich si mě nevšiml, neviděli mě. Nebyl jsem pro ně nic víc než mrazivý závan na zátylku, neblahé tušení, ale přesto jako by i tak matka vycítila mou přítomnost a dala se do ještě usedavějšího pláče. Já nad tím jen protočil panenky. Ti lidé toho kvůli smrti tolik nadělají…

Lusknul jsem svou kostnatou rukou a přede mnou se objevily přesýpací hodiny, hodiny času. Neúprosně měřily lidský život čas na zemi, tyhle patřily malému Willovi. Zbývali mu pouze minuty, spíš vteřiny, nahoře zbývalo jen pár posledních zrnek. Pro něj tady cesta končí.

Přistoupil jsem k chlapcovu lůžku a zadíval jsem se na něj, jak z posledních sil bojuje o život. Všechny okolo jsem ignoroval. Zlehka jsem položil svou pravou ruku na jeho čelo. „Budiž ti dán věčný klid.“ Potichu jsem zamumlal. Jeho tělo zmítané v horečkách se rázem zklidnilo, ale přístroje, které měřily jeho srdeční frekvenci, začaly zlověstně pípat.

Náhle přiběhlo spoustu lidí, převážně doktorů, a kontrolovali všechny ty mašinky, sdělovali informace příbuzným, plánovali pitvu… ale to mě už nezajímalo, svou práci jsem již odvedl. Williem byl mrtvý. Zemřel na následky nehody. Ne, nezabil jsem ho. Já jsem jen smrt. Já jsem ten, kdo je s tebou naposled.