Kapitola 1

Byly vánoce. Všude v ovzduší bylo cítit štěstí a pohoda, doba kdy se odvěcí nepřátelé usmiřují, doba kdy by neměl být nikdo sám… Až na mě. Zatímco se všichni smějí a pouštějí se do štědrovečerní večeře, předávají si dárky a hrají hry, tak já tu jen tak sedím a vyhlížím svou kořist.

To všechno veselí šlo mimo mě. Jako bych žil v jiném světě, než ostatní. Ne, bylo to tím, že žiju v jiném světě. V temném světě, jehož obyvatelé jsou odsouzeni žít jako vyvrhelové, ve stínech a jen zpovzdálí sledovat jak se obyčejní lidé baví. Někdo takhle žije ze svého vlastního rozhodnutí, ale většina, jako já, ne. Já toužím vyjít ze stínu a žít tak jak jsem žil dřív. Ale to už není možné.

Pozvedl jsem oči k obloze. Měsíc byl zakryt šedými mračny. Možná bude sněžit. To by celkem nepříjemně překazilo mé plány na lov, napadlo mě, i když nějaké mé lidské a ne tak zvrácené části se tahle vyhlídka docela zamlouvala. Bohužel právě ve mně převládala ta druhá, krvežíznivější část, které bylo ukradené, že jsou vánoce, a která prahla po čerstvém lidském mase.

Prudce jsem sebou trhl. Z mých myšlenek mě vytrhl rámus zastavujícího motoru. Kousek od mého úkrytu zastavil autobus. Nebylo v něm moc lidí, protože už bylo pozdě, a tak jsem si nedělal moc velké naděje, že někdo vystoupí zrovna tady. Ale jak to vypadalo, měl jsem štěstí.

Z autobusu totiž vystoupila postarší žena, asi něco přes padesát. Měla dvě tašky a očividně byla znavená. Šla rychle, nejspíš už chtěla být doma, bohužel pro ni její cesta vedla kolem mé skrýše. Myšlenky měla někde úplně jinde, asi u toho jak se svou rodinou oslaví vánoce, ani ji nenapadlo, že se za chvilku stane kořistí nelítostné šelmy. Připravil jsem se ke skoku zkušeného lovce, ale stalo se něco, co mi to překazilo.

Z nebe se snesl stín, připomínající netopýra, jen byl o dost větší. Přistál přímo před tou ženou, která se nezmohla se ani na vyděšený výkřik. Na malou chvilku jako by stín nabyl lidské postavy, s ostrými a smrtelně bledými rysy. Rychle ženu popadl a opět se vznesl, tak akorát aby se vyhnul mému útoku. Začal se velice rychle vzdalovat, a proto by bylo velice neuvážené podnikat další útoky. Jenom jsem zlověstně zavrčel a stáhl se zpět do svého úkrytu. Jak to vypadá, nejsem dnes jediný lovec.

Netrpělivě jsem se začal rozhlížet kolem. Nevypadalo to, že by se v blízké době objevila další potenciální kořist. Začínal jsem být už netrpělivý, ale věděl jsem, že musím zůstat klidný, protože nesmím udělat chybu. Když udělám chybu, a budu mít štěstí, přijdu o kořist. Když budu mít smůlu, zemřu.

Můj útok musí být dokonale načasovaný, když zaútočím moc brzo nebo pozdě poskytnu lovenému dostatek času k obraně, nebo, v případě někoho tak bezbranného jako lidí, výkřiku, který by ke mně přivedl spoustu nevítané pozornosti, ať už lidí nebo dalších nočních přízraků. Právě pro to lovím v místech, kde je málo pravděpodobné, že mě někdo přistihne, bohužel to znamená i to že mám míň šancí něco ulovit.

Zavětřil jsem a ucítil jsem smrad. Byl to psí smrad. Já jsem psi nesnášel, ale bylo pravděpodobné, že kde je pes, tam je i jeho majitel, kterým bývá člověk. Přeci jen dneska neodejdu s prázdnou. Svýma očima jsem již začal prohledávat okolí, abych našel majitele toho pachu. Po chvíli jsem jen několik metrů od sebe spatřil staršího kluka s nazrzlými vlasy a jeho psa. Hádám, že to byl foxteriér, ale já se v těch psích rasách moc nevyznám.

Byl jsem v závětří, což znamenalo, že já je cítím, oni mě však nikoliv. Ne, že by hrozilo, že můj pach ucítí člověk, spíš jsem se obával, že ho na mou přítomnost upozorní pes. Čekal jsem, až ke mně přijdou o něco blíž.

Jako vždy těsně před lovem se někde vzadu v mé mysli ozval hlas mé lidské části právě potlačované tou zvířecí, který se mě ptal, jestli si to nechci rozmyslet. Avšak mé instinkty byli silnější než má vůle a smysl pro spravedlnost. Připravil jsem se k útoku. V tuto chvíli už pro mě nebylo cesty zpět.

Vyrazil jsem vpřed. Jako první jsem se vrhl na toho kluka, porazit ho nebylo nijak těžké. Ihned jsem mu prokousl hrdlo, byla to rychlá smrt, stihl akorát vyděšeně zachroptět. Nechal jsem jeho bezvládné tělo skácet do bílého sněhu. Otočil jsem se na jeho psa. Asi s ním neměl zrovna moc vřelý vztah, protože místo aby se snažil svého pána ochránit, zbaběle zakňučel a dal se na úprk.

Vydal jsem ze sebe něco, co se vzdáleně podobalo smíchu. Pobavil mě pohled na to nevinné zvíře co si tak usilovně snažilo ochránit svůj život a zbaběle prchalo doufajíce, že ho ušetřím. Pletlo se. Pár skoky jsem byl u něj a přimáčkl jsem ho do mělkého sněhu. Díval jsem se, jak se zoufale snaží dostat z mého sevření a jak marně bojuje i když ví, že mě nemá šanci porazit. Fascinoval mě ten pohled, jak bojoval až do úplného konce. Po chvíli jsem se milosrdně rozhodl ukončit jeho trápení a zlomil jsem mu vaz.

Nechal jsem tam bezvládné tělo toho psa jen tak ležet a vrátil jsem se zpět ke své hlavní kořisti. Nehodlal jsem jíst maso něčeho tak podřadného jako psa. K tomu bych se nesnížil ani, kdybych umíral hlady. Zabil jsem ho jenom pro zábavu. Líbilo se mi pozorovat jeho trápení. Líbilo se mi zabíjet. Věděl jsem, že ráno si t budu vyčítat a trápit se tím. Vlastně jako čehokoliv co za úplňku dělám. Ale teď mi to bylo jedno.

Došel jsem až k mrtvole toho kluka a sehnul jsem se. Přestože jsem ho zabil před chvílí, tak, působením sněhu, začínal už chladnout. U jeho prokousnutého hrdla se sníh začal barvit do ruda. To mně ale bylo jedno. Ten hlad, který jsem na chvíli potlačil svými vražednými choutkami, se vrátil.

Sklonil jsem hlavu k paži mrtvého a zaryl jsem své tesáky do jeho stále ještě trochu teplého těla. Začal jsem z něj rvát kusy syrového masa. Lidského masa. Bylo celé zkrvavené a já jej bez ohledu na to dál a dál hladově hltal. Další věc, za kterou se budu ráno stydět.

Uprostřed mého hodování začalo, jak jsem před-pokládal, sněžit. Jak by se sníh snažil zakrýt tu hrůznou podívanou. Ale nedařilo se mu to. Akorát do sebe jen dál a dál nasával krev a barvil se do ruda. Rudý sníh. Další a další vločky se pomalu snášeli k zemi.

Jako by mě právě ty studené vločky přiměly prozřít. Prudce jsem se zvedl, a zděšeně jsem si prohlížel hrůznou podívanou, jak by mi teprve teď došlo to, co jsem udělal. Jak by mi můj sytý žaludek povolil na chvíli zdravě uvažovat.  Ztrápeně jsem si ten pohled vrýval do paměti. Obrázek toho jak jsem trávil štědrý večer.

I přes mraky jsem náhle zahlédl záblesk měsíčního svitu. Záblesk úplňku. Dlouze a smutně jsem zavyl. Proč vyšel zrovna na dnešek? Proč zrovna dneska mi do mého rozdrásaného srdce přibyl další šrám osudu vlkodlaka?