Kapitola 1

Yao si povzdechne. To byl dnes zase jednou den. Nejdřív měl nějaké politické jednání s Amerikou, a pak ještě s Anglií a… a on prostě neměl rád tyhle západní velmoci. Všem okolo akorát vnucují svoje názory a svoji politiku a on vůbec nemá náladu se s nimi o tom pořád hádat. To ho prostě nemůžou normálně nechat na pokoji? Už je možná na tyhle věci trochu starý…

            Znovu si povzdechne a vytáhne klíče od svého domu. Už se docela těší, jak si odpočine. Možná si udělá nějaký za svých bylinkových čajů… nebo by si mohl uvařit nějaké ze svých výborných jídel… nebo se na všechno vykašle a půjde si rovnou lehnout. Trochu se pousměje a otevře dveře. Asi by si měl přestat dělat s ostatními zeměmi pořád takové starosti, nejednoduší bude na ně vůbec nemyslet.

            „Zdravstvuy, jak ses dnes měl, Yao?“ přivítá ho hlas Ivana, když vejde dovnitř. Jak se dnes měl? To jsou zas otázky. Na to se právě chystal zapomenout a ne o tom mluvit. Vážně, by nejraději všechny, kteří se ho zrovna teď na něco takového zeptají, něčím máznul po hlavě, ale… no v případě Ivana raději udělá výjimku.

            „Ani se neptej, nic moc, aru,“ řekne otráveně a zničeně se sesune na židli. Pak se zarazí. „Aiyá, počkat, co vlastně děláš u mě doma?“ rozkřičí se na Rusko, když mu dojde, kde se nachází. Co dělá u něho doma? Jak se sem dostal? Ale to není ten hlavní problém. Důležitější je jak ho dostane odsud.

„Čekám tu na tebe?“ odpoví mu trochu nejistě Ivan a pousměje se díky, čemuž vypadá ještě o něco děsivěji. Vážně, to aby tu jen tak stál v tom divném dlouhém kabátě a s tou železnou trubkou, na níž jsou pořád stopy zaschlé krve, je to poslední co si Yao po tom náročném dni přál. Vlastně by si to nepřál ani po jakémkoliv jiném dni. Nebo spíš vůbec nikdy.

„A proč u mě doma?“ zoufale zasténá Čína. Když o tom teďka uvažuje, vlastně se u něj doma poslední dobou objevuje až abnormálně často. A taky se nějakým záhadným způsobem vždy dostane dovnitř, ať se tu sebevíc zabední. Může třeba zatlouct všechny okenice, zavřít dveře na bůhví kolik zámků nebo k nim přirazit nábytek, ale on se nakonec vždy odněkud nečekaně zjeví. Celkem děsivé. Ale on je přeci celý děsivý…

„Eh, kde jinde bych na tebe měl čekat?“ argumentuje Ivan, a nasadí nevinný výraz. Co čeká, to si myslí, že ho po tom, že se mu vloupal do domu, přivítá s otevřenou náručí, či co? To snad nemůže myslet vážně, ne? I když vzhledem k tomu o koho tu jde, většina lidí by ze strachu přesně tohle udělala.

„Vypadni z mého domu, aru!“ důrazně mu řekne Yao a ukáže na dveře. Sice pochybuje, že mu to bude stačit říct jednou, ale on se tu s ním párat nebude. Je jedno jestli to je Ivan nebo kdokoliv jiný, prostě nemá na nikoho náladu, takže nehodlá předstírat nic jako, jak ho ta návštěva těší, ale prostě ho odsud vyhodí. Nebojí se ho. Skoro…

„Ty nejsi rád, že mě vidíš?“ optá se Rusko s předstíraným překvapením a upře na něj své nafialovělé oči, připomínající kus ledu, někde daleko na Sibiři… To je na něm strašidelné opravdu úplně všechno?

„Nejsem, aru. A teď zmiz,“ vztekle se na něj rozkřičí Čína a otevře dveře, aby mu dal jasně najevo, co po něm požaduje. Prostě a jednoduše aby odešel. Je moc unavený, aby se staral o to, jaké může mít vyhození Ruska z jeho domu následky.

„Ale já šel takovou dálku, jenom abych tě navštívil, a proč bych teda měl chodit pryč, když jsem tu, abych tě navštívil, to nedává smysl, ne? Jsem přeci tvůj přítel Yao, ne? A přátelé se nevyhazují, když se přijdou navštívit a jdou kvůli tomu takovou dálku, ne?“ položí mu Ivan sérii otázek a trochu přimhouří oči. Po tváři se mu při rozlije ještě o něco širší úsměv a vodovodní trubku uchopí do obou rukou. No, tak teď už vypadá opravdu dosti děsivě…

„Fajn, tak chvilku zůstaň, když chceš, aru.“ Zamručí tiše Yao a zavře dveře. Jak to vypadá, tak tu Ivan skutečně chce zůstat, a když si něco vezme takovým způsobem do hlavy… radši se mu to nebude snažit rozmlouvat, to už tu raději jeho přítomnost na chvilku snese. Rozhodně se totiž jeví bezpečněji tu s ním nějakou dobu zůstat, než se ho odsud dál pokoušet dostat.

„Vážně? To jsem rád, že jsi změnil názor…“ řekne Rusko a nasadí o něco přátelštější výraz a co je hlavní, konečně skloní tu svojí děsivou trubku. Proč si musel vybrat za oběť svého zájmu zrovna jeho? To neexistuje spoustu jiných lidí, kterým by mohl věnovat svoji pozornost? Dnes vážně ani zdaleka nemá svůj nejlepší den.

„Jako bych měl na výběr…“ povzdechne si tiše, aby ho Ivan neslyšel Yao, a zamíří do kuchyně. Aspoň ten čaj na uklidnění by si udělat měl. I když těžko říct, jak moc relaxační účinky na něj bude mít, když bude zrovna v Ivanově blízkosti.

****

            Nakonec to není tak hrozné, jak Yao původně předpokládal. Potom co si udělal čaj, spolu vedli skoro normální rozhovor, pak si spolu zahráli Majhong* a nakonec se mu Ivan dokonce nabídl, že mu uvaří nějakou ruskou specialitu (Yao to samozřejmě zdvořile odmítl). Zvláštní, čekal, že trávit čas s ním čas bude mnohem nepříjemnější, ale nakonec to nebylo, tak hrozné.

            Jak to vypadá, tak se i Rusko je občas schopen chovat normálně a někdy dokonce skoro i mile. Možná, nakonec nebude tak zlý jak o něm pořád všichni tvrdí. Pravda, občas se chová troch neobvykle, to jak je děsivý ani nemá cenu zmiňovat, ale měl přeci docela těžké dětství, tak je logické, že se občas chová jinak, než ostatní. No, za určitých okolností se s ním dá vlastně docela dobře vyjít…

„Yao, máš mě rád?“ vyruší Yaa z úvah Ivanův hlas. Překvapeně zamrká a zmateně na něj pohlédne. Oba dva zrovna sedí na polštářích na podlaze u malého stolku a upíjí z další várky čaje, který Yao udělal, a který se dokonce uvolil Ivan ochutnat. To ale není momentálně zas až tak důležité.

„Co je to za divnou otázku, aru?“ zeptá se udiveně Čína a napije se ze svého čaje. No opravdu, co je to za prapodivnou otázku „jestli ho má rád“. Kdo by se jenom mohl takhle přímě na něco takového zeptat? No, odpověď má přímo před sebou.

„Jen mě to zajímá,“ odpoví mu lhostejně Rusko a věnuje mu jeden za svých „přátelských“ úsměvů. Zajímá? Proč by ho něco takového mělo jen tak zajímat? I když těžko říct, co se mu honí hlavou. Občas z něj totiž vypadnou dosti zvláštní věci. Jako například právě teď.

„Myslím, že už je celkem pozdě… Nechceš už náhodou jít?“ pokusí se odbočit od tématu Yao a zároveň konečně dostat nezvaného návštěvníka ze svého domu. Sice mu jeho přítomnost zas až tak nevadila, ale vážně by si už rád dopřál chvíli klidu. A to o samotě, ale to se Ivanovi vysvětluje vážně těžce, protože to tak nějak pořád nemůže pochopit. Nebo spíš nechce pochopit.

„Hm… ani ne,“ odpoví po chvíli přemýšlení jeho společník. Teda ne že by snad o tom vážně uvažoval, protože co mu odpoví, mu bylo vlastně jasné, ještě dřív než položil otázku. Kdo by si taky mohl jenom myslet, že zbavit se Ivana bude lehké?

„Já bych řekl, že už bys měl jít,“ reaguje na jeho odpověď s nuceným úsměvem Čína a dopije svůj čaj. Pak pomalu položí hrnek na stůl a pronikavě se na svého přítele zadívá svýma hnědýma očima, jako by ho chtěl zhypnotizovat. Druhý muž mu pohled opětuje.

„Ty nejsi rád, že tu jsem?“ zeptá se Rusko posmutněle a nasadí zklamaný výraz. Skoro jako by snad myslel vážně. Ale to je nesmysl. Proč by jenom mu mělo záležet na tom, jestli je nebo není rád, že tu je. Jako by to jeho přítomnost tady nějak ovlivnilo. Jenom to hraje. Nejspíš. Ale tváří se při tom, tak smutně…

„Ale jo, jsem, aru, ale stejně bys už měl jít,“ řekne trochu rozčileně Yao a vezme dva, nyní již prázdné, hrníčky od čaje. Pak se zvedne a zamíří do kuchyně s nadějí, že když ho začne ignorovat, snad se nakonec už rozhodne odejít. Ne, že by se dal nějak lehce ignorovat, ale třeba mu dojde, že si potřebuje oddechnout a bude třeba i tak hodný, že mu to dopřeje… Nebo taky ne.

„Yao, a máš mě rád?“ opět přijde Ivan s otázkou, na kterou již Yao skoro zapomněl, a rozhodně nestál o to, aby mu ji připomínal. Co mu má na to říct? Nešlo ani tak o to, že by mu odpověď dát nechtěl, ale spíš, že ji ani on sám neznal. Ivan se občas vážně chová podivně.

„Aiyá, jak to mám sakra vědět, aru, a už běž,“ povzdechne si Čína, odloží hrnky a na místo jejich mytí, začne postrkovat Ivana ke dveřím a ten se, i když jen stěží, kupodivu nechá. Nakonec se mu ho dokonce podaří vystrčit ze dveří do teplého večerního vzduchu. Rychle zamumlá pár slov na rozloučenou a zavře dveře, než by se ho mohl znovu na něco zeptat.

„Kolkolkol,“ zamručí ještě Rusko, když za ním jeho přítel zabouchne dveře a zničeně se opře o zeď. To bylo teda něco, dostat ho z jeho domu, ale jak se zdá, nakonec se mu to podařilo. Nijak zvlášť si, ale neoddychne. Na to mu v hlavě až příliš vrtá ta otázka, kterou mu za tenhle večer dokonce dvakrát položil. Ještě pořád mu zní v hlavě… Ale jak to má asi tak vědět? Ještě nikdy ho o něčem takovém nenapadlo uvažovat. Proč taky? Nemá žádný důvod se s ním nijak zabývat, ale… ale stejně jaká vlastně na tu otázku odpověď?

 „Možná že tě mám rád, aru…“ zašeptá po chvíli tiše a zamyšleně zabloudí očima ke dveřím, v nichž ještě před chvílí stál Ivan. Je to ta odpověď co chtěl slyšet? No, stejně je to jedno, protože do očí mu jí nejspíš neřekne. I přes to všechno to je pořád Rusko, ne, aru?