Kapitola 1

Stojím, jen tak tiše opřená o sloup, tašku přehozenou přes pravé rameno a upřeně sleduji dveře ke škole. Každou chvilkou jimi někdo projde ať už učitel či student. Zkrátka další obyčejný školní den, který nevyčnívá ničím nad ty ostatní. Prostě jen přežít sedm nebo osm hodin školy a hurá domů. Jo, tak nějak.

Podívám se na hodiny a povzdechnu si. Za pět minut zvoní… to už tu opravdu postávám tak dlouho? Nevadí, už bych měla vyrazit do třídy. Pomalu se vydám přeplněnou chodbou. Přeplněnou, protože většina lidí dorazila teprve teď, lepší je přeci si přispat než přijít do školy včas. Vlastně to tak trochu chápu, dřív jsem taky taková bývala, ale teď už ne teď jsem tu vždycky ta první, co jen tak postává někde u zdi a pozoruje dění okolo.

Znovu si povzdechnu a vejdu do otevřené třídy.

            „Ahoj lidi, jak je?“ pozdravím s úsměvem svoje spolužáky, ale nikdo mi neodpoví. Ani se nenamáhají se na mě otočit. To jim skutečně nestojím ani za jeden jediný pohled? Pokrčím rameny. Už jsem na to vlastně docela zvyklá, ani nevím, proč jsem doufala, že dnešek bude jiný, že mi třeba už bude konečně někdo věnovat pozornost. Vždyť bylo opravdu naivní, myslet si to.

            Jako každý den usednu do první lavice, do té těsně před katedrou kde nechce nikdo sedět, a vytáhnu z tašky zápisník. Ne že bych si snad měla v plánu něco psát, to ne, to spíš už jen tak ze zvyku. Raději se plně soustředím na výklad, než abych si něco poznamenávala, protože, jak jsem zjistila, je to mnohem účinnější než si zápisky dělat, ale netušit o čem je řeč. No, pro některé je těžké i tohle, někdo prostě nemá nic napsáno a ani netuší, která bije…

            Z úvah mě vytrhne zvuk zvonku a spolu s ním i příchod našeho dějepisáře, vždy přesného jak hodinky. Vždycky mě zajímalo, jak to dělá, to takhle vyčkává před třídou a čeká na zvonění? Nebo má tak přesně spočítanou cestu z kabinetu ke třídě? Kdo ví… A hlavně, koho to zajímá?

            „Takže, začneme „malou“ písemkou…“ zahájí hodinu vyučující, což je samozřejmě doprovázeno sténáním, že nikdo nic neumí a naivním přesvědčováním, že minulou hodinu o písemce vůbec nic neříkal, a že prý se mělo psát až příště. Nic samozřejmě nepomáhá.

            Během chvilky už všichni píší písemky a ve třídě nastává skoro úplné ticho, skoro protože i píšící propisky vydávají určitý zvuk a protože i přes výhružky učitele o „okamžitě za pět“ tu přesto jsou pokusy si vzájemně radit. Se zájmem je všechny sleduju, jak se pokoušejí něco vydolovat z hlavy a vložit to na papír. Je to celkem zajímavé to takhle nezúčastněně sledovat…

            Ne, já nic nepíšu, ne proto, že bych nic nevěděla, ale nikdo se mi písemku nenamáhal rozdat. Všem je stejně jedno co z ní dostanu, ani dějepisáře nezajímá, že nic nedělám a jenom znuděně bloudím očima po třídě. Myslela bych, že je to lepší pocit nemuset nic dělat, nemuset plnit ničí očekávání, nemuset se snažit. Ve skutečnosti to je spíše deprimující.

            Podívám se na své hodinky na ruce. Říkal čtvrt hodiny, kolik už uběhlo? Za čtyři minuty tři hodiny. No, vypadá to, že se zastavily. Poslední dobou jako by byl proti mně celý svět. Jako by se mi neustále lepila na paty smůla nebo co. No, nevadí, to že vím nebo nevím kolik je, stejně nijak rychlost času neovlivní.

            Písemka je dopsaná, každý si samozřejmě začne kontrolovat zápisky, porovnávat odpovědi a hádat, co by mohl dostat, až teprve učitel musí studenty zklidnit, aby mohl začít s výkladem. Někdo si vytahuje sešit, další akorát ztišuje hovor a hodina plyne dál.

            Zvoní na přestávku, spolužáci si balí věci, ptají se co je další hodinu, řeší písemku, vyprávějí si zážitky ze včerejška. Mě se ale nikdo nezeptá…

            „Viděla jsi toho novýho kluka z áčka?“ zaslechnu hovor dvou holek z naší třídy přede mnou. Jedna je typická blonďatá barbína v šatech s modrýma očima a křivým nosem, co má mozek velikosti hrášku a akorát zírá po klucích.

„Cože? Vždyť není moc hezkej,“ reaguje ta druhá, hnědovláska s pečlivě natočenými vlasy, ale až s příliš mnoho make-upu. Známky obstojný jen když se učí. Takže v celku mizerný.

            „To sice jo, ale má motorku,“ pokračuje ta první. Opravdu duchaplný rozhovor. Ale stejně bych se ráda přidala a rozpitvávala s nimi proč začít s kterým klukem chodit, proč s kým ne a proč zatím radši zůstat single. Tak ráda bych se bavila o čemkoliv jen, kdyby mě tak do toho hovoru vzali. Nejdřív jsem to zkoušela, se jen tak vmísit do něčí konverzace, ale v konečném výsledku, mě stejně ignorovali.

            „Fakt? Seš si jistá?“ poslechnu si ještě odpověď té druhé, než o jejich konverzaci úplně ztratím zájem. Jen se lhostejně vleču na další hodinu, tentokrát všemi tolik milovanou matematiku a ještě mnohem víc oblíbenou geometrii, ve které je největším problém nedostatek pravítek ve třídě, přesněji každý třetí ho nemá, tudíž si ho musí rychle půjčit od někoho kdo má navíc. Já mám vždy všechny pomůcky, ale všem je to putna.

            Zvoní. Učitelka vchází do třídy. Probíhá výuka. Zase zvoní. Končí hodina. Učitelka opouští třídu. Studenti opouští třídu. A tak dále.

            Den se monotónně vleče dál, všech osm hodin, četně přestávek a pauzy na oběd. Prostě den jako každý jiný. Písemky, učivo, zkoušení, přehlížení mne. Nic neobvyklého. Až do posledního zadrnčení školního zvonku, kdy všichni radostně opouštějí třídu a míří do šatny. A pak domů. Všichni. Všichni až na mě.

            Já jen smutně sedím na lavičce mezi skříňkami a čekám, až i ten poslední z mých spolužáků odejde. I potom ještě chvilku v tichosti sedím a rozhlížím se po šatně. Nakonec očima spočinu i na svojí skříňce. Mám ji otevřít? Mám si prostě obout boty a jít domů? Ne, to ne, nemám odvahu skříňku otevřít, až příliš se bojím, že vím co v ní je… Že v ní není vůbec nic.

            Zvednu se a zamířím zase do třídy. Je prázdná, židle jsou zvednuté, podlaha je vytřená. Je to docela smutný pohled, na prázdnou třídu bez jediného člověka bez popsané tabule, takhle uklizenou a tichou. Na ten pohled si nejspíš nezvyknu nikdy. Znaveně se došourám až k oknu, a i přes věčné zákazy vyučujících si sednu na parapet. Svou tašku položím vedle sebe, bez ní nikam jít nemůžu, a zadívám se z okna.

            Mám výhled na hřiště, kde si hrají předškoláci, ale i žáci prvního stupně, kterým již dávno škola skončila a kteří nemají na práci nic lepšího, než si jít po škole hrát ven. Běhají, házejí si míčem a zřejmě se dobře baví. Sluníčko hezky svítí a hřeje. Je opravdu nádherné počasí. Usměju se a dál sleduji svět oknem školy. A sleduji. A sleduji. Taky bych chtěla moct zase jako malá holka běhat venku a hrát si…

            Jen tak v klidu sedím a než se naděju, už je tu večer. Děti odcházejí a v místnosti se smráká. To už je tak pozdě? Ten čas ale letí… Nebo aspoň zatím letěl, protože až do teď jsem mohla sledovat dění kolem sebe, ale teď, teď se nikde nic neděje. Prohlédnu si třídu. Nic zajímavého, lavice, katedra, tabule, umyvadlo, nástěnka… Tak se přinejmenším kouknu, co je nového, stejně nemám nic lepšího na práci. Stejně nemám kam jít.

            S nezájmem dojdu až k nástěnné tabuli a prohlédnu si její obsah:

Do pátku zaplatit 50 Kč na divadlo

Přinést papíry do tiskárny!

Odevzdat protokoly na chemii do pondělí 13. 5.

            Nic co by stálo za větší pozornost, když tu si něčeho všimnu. Spadlého papíru. Sehnu se, abych ho zvedla a pověsila zpátky, ale všimnu si, že to není jen nějaký další upomínkový lísteček, jsou to noviny. Přesněji dva měsíce staré noviny, i když proč by tu strašily tak dlouho? To je ještě nikdo nebyl schopen uklidit? Nebo je předtím někdo pověsil na nástěnku.

            „8. 3. 2013…“ přečtu nahlas datum. Opravdu dva měsíce. Vždyť je to fuk, už tu byly dost dlouho, prostě je vyhodím a… Zarazím se. Mé oči se zastaví na jednom článku.

Poblíž školy srazilo auto studentku

Včera dne 7. 3. 2013 srazil okolo třetí hodiny v blízkost střední školy chemické neopatrný řidič šestnáctiletou dívku, která přecházela mimo přechod. Dívka, která byla studentkou již výše zmíněné školy, na následky zranění zemřela během několika minut, ještě před příjezdem sanitky. Řidič, který jel překročenou rychlostí nyní…

            Přestanu číst a znovu upustím noviny na zem. Tentokrát se je ale nenamáhám zdvíhat, jen je tam nechám jen tak ležet, však on je zítra někdo sebere. Přejdu zpátky k parapetu a zadívám se znovu z okna. Slunce už zapadá… Všichni co znám už asi budou doma… I moje rodina už nejspíš sedí u televize nebo možná už večeří. Tak ráda bych šla za nimi

            Zavrtím hlavou. Ne to nemůžu, nemůžu odsud odejít. Já zůstanu tady. Už navždy.

            Rozesměju se. Noční můra každého studenta: navždy ve škole. Mě to ale nepřijde zas tak zlé. Vždyť na co bych si měla stěžovat, pořád se něco nového dozvídám, pořád je kolem mě spousta lidí, pořád se okolo něco děje… aspoň přes den. Můj smích přejde ve vzlykot. V noci se tu ale cítím tak sama, tak opuštěná… Ale na to si zvyknu, časem. Mám ho přeci spoustu.

            Jenom bych občas neměla zapomínat, že už jsem mrtvá…