Kapitola 1

            „I když už se to stalo tak dávno, tuhle chvíli si pamatuju dobře. Byl to překrásný den, který prozařovalo slunce…“

            „Arthuré, co ti tak dlouho tvá? Jsi po-ma-lý!“ zakřičí netrpělivě zhruba desetiletý blonďatý chlapec za svým starším společníkem. Netrpělivě postává uprostřed kopce a vyčítavě na něj upírá své tyrkysově modré oči. Proč mu to tak dlouho trvá? Vždyť je to jen kousek a on už je celý zadýchaný.

„No jo, no jo, vždyť už jdu, nemusíš tak spěchat,“ povzdechne si Arthur a trochu zrychlí. On není pomalý, to jen Alfréd je příliš rychlý. Taky by na něj mohl brát trochu ohledy, copak to si vůbec neuvědomuje, že je zraněný? Ruka, kterou si zranil při vyřezávání jeho vojáčků, se mu ještě pořád nezahojila.

„Ale no tááák, přidej trochu,“ popohání ho dál Alfréd, ale když vidí, že to nijak nepomáhá, otočí se a rozběhne se dál po cestě. „Počkám nahoře, šneku,“ zavolá ještě za sebe a vyrazí co nejrychleji kupředu. Během chvíle už je na kopci a naskýtá se mu pohled na louku plnou zatím zavřených pampelišek a moře, na jehož hladině se již začínají objevovat první sluneční paprsky.

Malému Američanovi to v očích doslova jiskří, když přejíždí pohledem kýčovité panorama květnového rána. Zvesela se rozeběhne po louce, ještě vlhkou trávou nechaje se zkropit stříkajícími kapkami rosy. Zeširoka se usměje a s úžasem pozoruje, jak se zlatavý kotouč pomalu vynořuje z náručí moře a dodává barvy šedému ránu.

„Ach jo, zabilo by tě chvilku počkat?“ oboří se na něj Brit, když konečně doběhne za ním, ale když spatří úsměv na jeho tváři a jeho nadšení přestane mu skoro vadit, že ho vytáhl v pět hodin ráno z postele. Vždyť není nic krásnější než východ slunce nad mořem. A než moct to sledovat s někým koho má rád.

„Dneska to vypadá na pěkný den, co myslíš?“ konstatuje Alfréd a zadívá se na oblohu, pomalu nabírající modrý nádech, bez jediného mráčku. Celý den bude asi svítit slunce. Bude to jeden z těch krásných dní, kdy je hezky teplo ale ne vedro. Dní, které jsou celé prozářeny sluncem.

„Jo, nejspíš jo,“ pousměje se Arthur a položí chlapci svou zdravou ruku na rameno, bude to opravdu pěkný den…

            „Tohle se stalo jen o pár let později, ale pamatuju si to mnohem lépe než ten nádherný den, ale i mnohem lépe než tolik dní následujících potom a to i přes to, že zrovna na tohle bych nejraději zapomněl. Pršelo…“

            Ještě pořád prší. Stejně jako předešlého dne. A i toho předchozího. A nejspíš i toho následujícího. Bylo naivní sem chodit, ale přece, přece jenom chtěl zjistit, jestli se dnes konečně rozestoupí ta mračna, která nepokrývají pouze celou oblohu, ale i jeho. Možná, že to není nejlepší metafora, ale on už se tak prostě cítí. Jako kdyby už nikdy nemělo vyjít slunce a jako by se měl už navždy topit v moři plného šedých stínů a splínu.

            Ano, sice vyhrál, vyhrál válku, vyhrál svobodu, ale prvotní pocity štěstí a radosti z osamostatnění, z toho že už nemusí nikoho poslouchat, rychle vyprchaly a nahradil je jakýsi smutek a prázdnota z konce. Ne, sice nelituje toho, co udělal, věří, že to bylo to nejlepší řešení, ale přece nedokáže zabránit stesku, po těch bezstarostných dní kdy se nemusel o nic starat a mohl si celé dny hrát pod Arthurovou ochranou.

            Teď je ale konec. Je sám. Už se nemůže za nikoho skrývat, už nepomůže od nikoho čekat pomoc, nemá si za kým chodit pro rady, je v tom sám. Pořád tomu ale tak nějak nemůže uvěřit, pořád má pocit, že je to jen sen, ze kterého se ráno vzbudí do jednoho z těch jejich idylických dní, kdy byl ještě malý. Ale je to jen pocit. Klam co brzo zmizí. Jejich dny nebyly vždycky pěkné, ne vždy veselé, proto od něj odešel. Přesto však nedokáže zabránit chmurným vzpomínkám.

            Alfréd si povzdechne a ujde posledních pár kroků dělících ho od vrcholu kopce. Zvláštní, dřív mu přišel vyšší. Rozhlédne se po krajině před sebou. Už ale nevidí tu louku, co tam dřív bývala, ať se kouká sebelíp, vidí jen to bojiště. Bojiště, na kterém ještě před pár dny bojovali o život spousty vojáků, bojiště, které je ještě stále pokryto jejich krví mrtvolami, které se nikdo, kvůli oslavám vítězství nenamáhal uklízet.

            Zdá se neuvěřitelné, že tu kdysi rostly pampelišky. Ještě neuvěřitelnější, že by tu ještě mohli růst. Stejně jako se zdá neuvěřitelné, že se někdy bude moct zase zvesela smát, jako kdysi, že bude zase moct zvesela běhat po trávě, že se bude moct o tyhle chvíle zase moct dělit s Arthurem…

            Krajinu náhle zaplaví paprsek světla. Američan překvapeně pohlédne k jeho zdroji. Na východě si začíná pár prvních slunečních paprsků pomalu klestit cestu vysokou hradbou mračen a zaplavovat svět nadějí. Možná, že za chvíli zase zmizí, ale aspoň na okamžik ozáří kousek válkou zmoženého světa svým chabým světlem.

            Alfréd se pousměje a skryje jakékoliv stopy slz, které se mu skoro draly do očí. Na nebi pořád prší, ale oblaka co obklopují jej, se už rozestupují…

            „Spousty dní přišlo, spousty přijde, každý naplněn hromadou emocí a vzpomínek, ať už dobrých nebo špatných. Důležité ovšem je…“

            „Eh… důležité je… je…“ zamumlá si jen tak pro sebe Alfréd a skousne propisku. Tak fajn došly mu nápady. Povzdechne si a znovu si přečte všechno, co před chvílí napsal, s nadějí že ho osvítí nějaký geniální nápad, ale akorát tím utvrdí svou domněnku, že to byl už od začátku hloupý nápad sepsat si jakési shrnutí své minulosti. Vždyť je to jedno, protože už to nijak nezmění, tak proč se o to zajímat?

            Stejně nikdy nedokáže správně popsat své pocity slovy a vložit je na papír, v tomhle hlod nikdy moc dobrý nebyl, každý hrdina má přeci svou slabou stránku ne? Navíc stejně věci co si ještě pamatuje, si i pamatovat bude a věci co už zapomněl a ještě zapomene, zřejmě pro něj nejsou dost důležité, konec, tečka. Tak nač je psát?

            Pousměje se a zadívá se na oblohu. Je krásný slunečný den bez jediného mráčku. Louka je pokryté pampeliškami. Moře se v dálce třpytí jak zrcadlo. Co víc si ještě může přát?

            Sedí tu už od rána, od východu slunce, ale teď jak se zdá se už blíží poledne. Hm, už se blíží čas oběda… Asi by už měl jít. Všechno jídlo co si sebou vzal v domněnce, že tu prosedí celý den, snědl už k snídani, takže jak se zdá, pokud nechce umřít hlady, na oběd se bude muset vrátit domů.

            Zlehka se vyhoupne na nohy a protáhne se. Kéž by byl takhle hezký každý den… Nebo radši ne, to už by to ztratilo svoje kouzlo. I když pořád se mu stejně zdá, že mu tu něco chybí. Rozhlédne se kolem a pečlivě prozkoumá pohledem každý kout rozkvetlé louky, kterou má celou jen pro sebe…

            Zarazí se, to bude asi ono. Nač ta krásná chvíle, když ji nemá s kým sdílet, že? Možná by se mohlo někdy zeptat Arthura… Možná…

            „Důležité ovšem je vždy se najde nějaký ten den, kdy bude svítit slunce.“