Kapitola 1

            Jen tak náhodou procházel kolem jeho domu, neměl v úmyslu se u něj zastavovat, neměl v plánu se s ním bavit a už vůbec neplánoval ho špehovat. Ale stalo se. Když totiž zaslechl tu tolik nostalgickou hudbu svého dětství, když zaslechl tu skladbu, prostě si nemohl pomoct a musel se aspoň na chvíli zastavit a poslouchat vábné tóny linoucí se z toho jemného nástroje, které byly jak pohlazení pro jeho ucho.

            Nikdo totiž neuměl hrát na klavír jako on… A hlavně nikdo nedovedl zahrát něco tak úžasného, jako symfonii, která se linula k jeho uším skrze pootevřené okno. Složil to on sám a jako jedinou ze všech svých skladeb ji nikdy nikam nezapsal. Byla na to příliš osobní, odraz jeho duše. Dobře si pomatoval onen popěvek co si ten rozježený ušmudlaný chlapec, se kterým trávil celé dny, broukal. Když se konečně naučil noty a co která znamená, zkusil si tu primitivní melodii zapsat. Hudba jeho dětství, kterou postupně vylepšoval, jak se zlepšoval a rostl, vkládal do ní kousek sebe… Ne, vskutku, i kdyby se ji rozhodl sepsat, nikdo by to nikdy nedovedl zahrát správně.

            Kde dříve bylo jen pár prostých klepů do kláves, nacházela se dnes divoká změť dokonale sladěných pohybů. Kde dřív bylo cosi rozverně radostného, překryl smutný podtón deziluzí. Jeden by nevěřil, jak se skladba může změnit. A nejen ona…

            Zavře oči, aby si ony tóny mohl lépe vychutnat. Přinášely mu vzpomínky na dětství, na doby, kdy byli on a Roderich nerozluční a trávili celé dlouhé dny vysoko na alpských loukách bez jakýchkoliv starostí. Tak šťastní, tak svobodní… Věci se ale začaly měnit. Rostli. Jejich zájmy i zájmy jejich zemí se rozcházeli a najednou – najednou místo, aby Roderichovou největší starostí bylo, kolik je v ohradě ovcí, zajímá se o hudbu, kulturu, ve všem vidí akorát prostředek k dosažení politických cílů… Ovce? Kdepak, jen množství vlny, které může prodat, zdroj mléka a masa.

Netvrdí, že on se také nezměnil. Změnil stejně jako Roderich. Jen ne tak rychle. Ne tak moc. Nebo že by také? Že by to skutečně nebylo tak černobílé, jak mu to podávají vzpomínky?

Tempo melodie začalo zpomalovat a poslední noty dozněli do ticha. S koncem symfonie skončily i jeho úvahy o minulosti, která je už stejně nenávratně pryč a akorát komplikuje současnost a vynáší na povrch otázky, které by už nikdo nedokázal zodpovědět. Povzdechl si a podíval se směrem k otevřenému oknu, za kterým se nejasně rýsovala jeho silueta. Nezdálo se, že by se chystal ještě něco hrát.

„Není zrovna zdvořilé takhle špehovat…“ ozve se jeho hlas. Vash překvapeně nahlédne oknem dovnitř. Roderich stále seděl za klavírním křídlem a přehraboval se v notách. Jak mohl vědět, že tam je? Celou dobu byl opřený o zeď, nemohl ho spatřit.

„Promiň,“ povzdechne si, „jen… je to už celkem doba, že?“ zeptá se neurčitě, avšak nemusí specifikovat, co přesně tím myslí. Jeho dávný přítel je očividně naladěn na stejné vlně jako on.

„Vskutku,“ odvětí prostě a zvedne se. Očividně se již má k odchodu. I Vash se již otočí. Jaké to hloupé zdržení…

„Vashi?“ zavolá jeho jméno. Otočí se. „Když už jsi tu… nechceš si se mnou dát kávu?“ Vash zaváhá.

„Promiň, nemám čas. Někdy jindy…“ Roderich pokývá hlavou.

„Chápu. Ale někdy se stav…“ tentokrát pro změnu přikývne Vash. Ještě chvíli se na sebe skrze sklo okna dívají. Nic víc si již očividně nemají co říci a tak se nakonec prostě otočí a zamíří pryč. Možná… Možná ho někdy navštíví…