Kapitola 1

            Arthur vezme do ruky svůj mobil, a aniž by se jen okem podíval na číslo, okamžitě zmáčkne tlačítko položit. Nemusí se tam koukat, moc dobře ví, kdo mu volá. A dokonce i ví proč. A poslední věc, kterou má v plánu, je se s tím dotyčným bavit. Nejen o tom, ale i čemkoliv jiném, o čemkoliv. Už ho totiž nikdy nechce vidět ani slyšet. Nechce znovu drásat všechny ty rány, které mu majitel toho hlasu způsobil.

A to protentokrát nemyslel, ty které byli vidět a které si přinesl z mnoha a mnoha bitev, které s ním vybojoval, v tomto případě měl, namysli ty, které nikdo nemohl spatřit, ty které byly pohřbeny hluboko v něm, ty které boleli o tolik víc, než jakékoliv z těch na jeho těle. Měl na mysli ty, které byli… kde vlastně? V jeho mysli? Byly dány tím ponížením, tou potupou, nebo snad ty… Kde? V srdci? Ne, to je nesmysl.

Bylo to celkem deprimující a to nejen ta bolest samotná, tu by dokázal překousnout, přišel by na to jak, ale nejhorší bylo, že nevěděl od čeho je. U rány mečem, či bodnutí kopím, to nebylo tak složité. Věděl, kde je zraněný, věděl, co to způsobilo, od čeho ta bolest pramení, bylo to o tolik jednoduší než tohle. Je vůbec možné cítit se tak hrozně, aniž by věděl proč?

Ne, tak to není, on ví proč, ví, kdo za to může. Francis. Francis, ten muž, kterého tolik nenáviděl, od kterého si zkoušel držet takovou dobu odstup, který mu tolik ublížil. Jejich věčné boje už trvali tolik staletí, že málem zapomněl, jak to začalo… nebo že by to již zapomněl skutečně? Bylo to okolo roku… asi 1337? Stoletá válka? Nebo už dřív…

Co na tom záleželo, teď nemělo cenu se zabývat minulostí, tam odpověď na své otázky nenajde, ne to opravdu ne… ale kde je má tedy hledat? Snad v tom baru, kde v opilosti skočil na jeden z podlých triků Francouzského svůdníka… Nebo v jeho posteli, kde se ráno probudil? Kdo ví, možná že to co se stalo, ani nemá žádný důvod a ani žádné řešení, ale… ale proč by potom cítil to utrpení?

Jeho pýcha utrpěla ránu, to sice ano, ale opravdu to v něm může vyvolat tak silné emoce? Asi, nebo odkud by se jinak braly… Z nenávisti? Ne, už tolik set let ho nenáviděl, ale nikdy to v něm nevyvolalo takovou bolest, muselo to být tím ponížením, proto tolik trpěl, proto… proto…

Telefon se opět rozdrnčel. Pokolikáté už? Po desáté? Po dvacáté? Kdy to přestal počítat? Opět položil hovor. Proč mu volá? Co chce? Proč se o to vůbec zajímá…?

Správně nemá cenu se tím zabývat, ať mu chce říct cokoliv, jemu to může být jedno. Nezáleží na ničem, co by mu řekl, na ničem co mu chce říct. Oči mu pomalu zabloudí ke skříni, kde má uložený svůj nejlepší alkohol. Alkohol… Ano, už našel řešení. Když ho naliješ do krvácející rány, bolest se znásobí, ale v tomhle případě, to utrpení, co způsobují zranění, co nejsou vidět, spíš utlumí.

Arthur přejde blíž a vyndá letitou láhev Sherry. Otevře láhev a dychtivě si ji přiloží k ústům, ale pak se zarazí. Ta vůně. Ach ano ten večer taky pil Sherry, ne? Nedopadlo to všechno, tak jak to dopadlo právě kvůli alkoholu. Příčina i řešení v jednom… ne, zapříčinil to ten pitomej vinař. To jeho je to chyba, to on za to může, to on je viník… tak proč jediný kdo se utápí v žalu je tedy on, po tom všem…

Jen tak tam tiše stojí a zírá na otevřenou láhev, v mysli se mu vynořují vzpomínky na ten večer, na ty jeho zženštilé hebké vlasy, na jeho povýšený úsměv, otravný francouzský přízvuk, divnou kolínskou a především ty pronikavé lazurově modré oči… Proč si jenom až tak přehnaně dobře pamatuje, jak ten večer vypadal? Na všechny jeho gesta pohyby, proč si jich vůbec všímal… i když on si vlastně vždycky všímá, jak vypadá, ale to protože ho tím vším, jak se chová a vypadá, nějak… deprimuje, ale proč?

Ušklíbne se. Otázky, otázky a zase jenom otázky. Na jednu zodpoví, pět dalších se vynoří. Nebo spíš se jich bůhvíkolik vynoří, i když žádnou odpověď nedostane. Kde, by ji taky našel, že? Mezi výčitky a sebelítostí nejspíš ne. Ale to ani nikde jinde, protože copak má tohle všechno nějaké vysvětlení, copak…

Mobil začne zvonit.

„Co ode mne ještě kurva chceš?“ Bezdůvodně se rozeřve po ztichlém domě a naštvaně praští láhví o zeď. Nádoba se roztříští a jeho podlahu celou pokryje tekutina a střípky skla. Brit jen v lhostejné tichosti zírá na spoušť před sebou, vztek z něj pomalu vyprchává. Klesne na kolena. Do nohy se mu zaryje pár střepů, ale to on ignoruje. Do očí se mu vlije skelný pohled. Dostavuje se zoufalství

„Co po mě chceš?“ zašeptá tiše, zatímco se mu do očí začnou drát slzy. Telefon neustále vydává tu otravnou melodii a mezitím se po tváři začne kutálet prvních pár slaných kapek z jeho očí. Arthur skoro hypnotizovaně zírá před sebe na rozlitou Sherry. A do ticha místnosti se dál ozývá naléhavý hlas jeho mobilu.

Váhavě ho uchopí do ruky a pohlédne na písmena na obrazovce. Frog. Jo, volá mu Francis. Ještě pořád mu volá. Váhavě položí palec na tlačítko, na přijmutí hovoru. Proč, že mu vlastně volá? A proč že mu to vlastně nechce vzít? Ano, nesnáší ho, ano, po tom co se stalo, si s ním už nemá co říct, ale jsou to všechny důvody? Jak konkrétně mu ublížil…

„Haló?“ řekne opatrně do přístroje, připravený hovor kdykoliv položit. Nemůže se mu ale pořád vyhýbat, nemůže jeho hovory pořád ignorovat. Prostě si to s ním, co nejrychleji vyříká ať už to má za sebou, ať se zbaví toho trápení jednou provždy. Určitě zmizí, když se mu zkusí postavit čelem, že? Určitě…

„Arthure? To jsem rád, žes to vzal, začal jsem se o tebe bát, když mi to nikdo nebral,“ ozve se z druhého konce linky. Arthur sebou při zvuku jeho hlasu trhne. Mluví tak nenuceně, jako by se nic nestalo. Nic nestalo… A stalo se? Ano vždyť si to pamatuje i přes tu značnou dávku alkoholu v krvi, jasně si pamatuje každý jeho dotek, všechno, tak proč mu najednou přijde, že se nic nestalo…

„Proč voláš?“ zeptá se ho s jistou dávkou nedůvěry v hlase. Kvůli čemu by ho mohl ještě otravovat? Těch otázek je vážně už trochu moc, pořád se mu v kruhu vracejí a točí se kolem něj, ale on jim nerozumí, jako by pro něj byli v cizí řeči, ale co víc by se mohl z jejich rozhovoru dozvědět?

„Protože… no, to je jedno. Nezajdeš se mnou do baru? Gilbert a Tonio dnes nemají čas, a samotnému se mi chodit nechce…“ odpoví mu, pořád s tím odlehčeným tónem v hlase. Lže. Ti dva mají čas do baru jít vždycky, tohle tvrdí, jen proto, že ho chce vylákat, aby šel s ním. Možná se s ním chce znova vyspat znovu ovládnout jeho emoce… Ne ty ovládá už teď… nějak. Nějak ho nemůže dostat z hlavy.

„Tak fajn,“ souhlasí. Souhlasí? Proč, vždyť ho nechce vidět. Chce od něj být co nejdál, ale jako by zároveň chtěl i být k němu blíž… Ne, to je přeci blbost, blíž by k němu měl chtít být jen proto, aby ho mohl něčím probodnout, či uškrtit a na to se zrovna dnes necítí. Tak proč tu nabídku přijmul?

„Bien, zatím ahoj, mon cher.“ Rozloučí se Francis a zavěsí. On, ale i přes to všechno nechá mobil u ucha, když se mu do něj ozývá oznamovací tón. Radši mu to neměl brát… proč mu to bral? Nejen, že tu ten pocit prázdnoty zůstal, ale ještě jako by se znásobil. Proč si myslel, že když s ním promluví tak zmizí? Co má dělat teď?

„Ale jinak mě nenávidíš, že jo? Já tě totiž nenávidím, nic k tobě necítím jen nenávist, nemám důvod cítit tu bolest, nemám, důvod se cítí zlomeně, protože tě nenávidím…“ vyhrne ze sebe zničehonic do hluchého telefonu. Francis ho už ale slyšet nemůže tak proč to říká? Sobě? Proč by se potřeboval přesvědčovat o něčem, co je tak zřejmé? Proč?

Aha, už to asi chápe. Tak že by tohle byla ta odpověď, co hledal. Ano, to by nejspíš dokonale vysvětlilo celou jeho situaci. Je to dílek skládačky, co mu chyběl, vysvětlení celé té jeho psychické bolesti. Rozesměje se. Zní skoro jako by zešílel, když jeho zoufalý smích přechází v pláč. Co jiného taky může dělat?

Když si asi přes všechnu tu nenávist nevšiml, že ho miluje.