Kapitola 1

            Lukas se znuděně převalí na posteli a už asi po páté vezme do ruky tlustou knihu a otevře ji na stránce, kde si ji založil suchým dubovým listem. Ovšem přečte jenom dva odstavce a už ji zase odkládá, protože na čtení zrovna opravdu nemá náladu. Vlastně nemá náladu vůbec na nic, ale zároveň touží věnovat svůj čas něčemu smysluplnému. Jenom kdyby tak věděl čemu.

            Líně se zvedne a pomalu přejde k oknu v naději, že ho pohled na věčně zasněženou krajinu něco napadne. Když však pozorněji vyhlédne z okna, překvapí ho, jak nízko se již slunce nachází. Je asi jedna, možná jedna a půl hodiny před setměním, což znamená, že už měl za ním dávno přijít. Ale nepřišel. Jak neočekávané.

Ještě jednou vyhlédne z okna a povzdechne. Už to budou tři hodiny od smluveného času. Tři hodiny. Dvouhodinové zpoždění pro něj bylo obvyklé, ale tří? Existují jen dvě možnosti, proč se takhle mohl zdržet… a) opil se b) selhal. Jeho pokus vyřešit spor diplomaticky opět selhal a to i přes všechny ty zoufalé sliby, se kterými ho prosil o odpuštění, když to nevyšlo minule. Ne, že by od něj snad čekal něco jiného, ale doufat stejně mohl. No nic, měl by ho radši najít, než si ještě nějak ublíží…

            Blížila se vánice. Bylo to poznat už podle neprostupných mračen, která dokonale skrývala oblohu a zlověstně se zvedajícího větru, který ostře foukal a krutě vháněl plavovlasému chlapci, který z neznámých důvodů v tomhle nečase putoval, prvních pár vloček sněhu do obličeje. A že jich už brzo mělo přibýt o dost víc.

            To ale nemohl malý poutník nijak ovlivnit. Mohl se leda tak pokusit najít nějaký úkryt na přečkání sněhové bouře, která se k němu již blížila mílovými kroky. A on to moc dobře věděl, a to už docela dlouho, proto se nyní tak usilovně rozhlížel okolo sebe, jestli nespatří strom, keř, či aspoň velkou závěj. Nic. Všude kam až jeho oko dohlédlo, byla pouze ledová pláň, táhnoucí se bůhví kam bůhví odkud.

            Zkousl si svůj, zimou se chvějící ret. Jestli se nestane zázrak tak ho vánice zastihne dočista nepřipraveného a on jí bude vydán na milost a nemilost. To by pro něj ale moc dobře nedopadlo, ale každou další vteřinu se šance, že objeví nějaký úkryt, snižovala. Už teď byla prakticky nulová, ale… ale nesměl se jen tak vzdát. Dokud nějaká naděje existuje, bude se jí držet, musí se snažit až do konce svých sil, až do posledního nádechu…

            Chlapec si přitáhne blíž k tělu svůj slabý, bledě modrý plášť a z posledních sil se začne dál plahočit závějemi se svou skomírající vírou

            Lukas vyjde do liduprázdné chodby hradu. Podezřele liduprázdné. A podezřele tiché… To by ale vlastně zatím nic znamenat nemuselo, kdyby se ovšem nejednalo o Mathiase. Měl by se vztekat a křičet, až by se to rozléhalo celými hradními prostory. Měl by, pokud už to ovšem neudělal. To ovšem byl ten horší scénář.

            Váhavě se rozhlédne na obě strany, až nakonec nerozhodně zabodne pohled do podlahy pokryté sešlapaným hnědým kobercem, který nejspíš dřív míval barvu rudou, ale čas na něm už odvedl své a nikdo se ho ještě zatím vyměnit nenamáhal. Pokud ví dobře, tak měl v plánu vést diskusi v příjemné atmosféře malého salónku na konci levého křídla, tak by bylo nejrozumnější se ho vydat hledat tam, ale na druhou stranu… Zvedne oči a upře je do chodby vedoucí napravo od jeho pokoje.

            Mathias nemá rád stísněné prostory, cítí se tam strašně omezený v možnosti úderu a rychlé obrany a tudíž i velice zranitelný, takže kdyby k čemukoliv došlo, instinktivně by zamířil, když vyloučí možnost, že by mohl jít ven, do největší místnosti v pevnosti, což je přijímací sál. Na druhou stranu, aby se tam dostal, musel by projít kolem jeho pokoje a on vůbec nic neslyšel, což by bylo i přes silné dubové dveře podivné, takže by bylo absurdní předpokládat, že je někde tam.

            Zaváhá.

            Znovu se zamyšleně zadívá na obě strany, až nakonec přece jen vykročí doprava, pryč z obytné části. Neví proč, ale něco mu říká, že naproti veškeré nepravděpodobnosti bude právě tam a, i když to může znít bláznivě, on vždycky dával na své instinkty, jelikož v zmrzlé krajině kde vyrůstal mu povětšinou ani nic víc nezbývalo a nehledě na to, že teď už tam není, bude jim věřit i nadále.

            „…vej, no tak vstávej! Nespi a probuď se už, sakra! No tááák!“ Chlapec neochotně otevře oči a nepřítomně se zadívá na svého rozrušeného vrstevníka, který s ním bezmyšlenkovitě třese. Co po něm jenom chce? Proč ho budí? Vždyť se chtěl jenom vyspat… Ano pravda, blížila se vánice a on hledal úkryt a pak se tam objevil ten pařez a tak se u něho schoulil, ale byla mu pořád hrozná zima… A byl tak unavený… A tak si chtěl jenom na chvíli zdřímnout a… a pak už si jenom pamatuje, jak ho tenhle cizinec zkouší probudit.

S nezájmem po něm sjede pohledem. Blonďaté vlasy mu trčí nahoru, v obličeji, kterému dominují tyrkysové oči, se mu leskne starost a celý je zamotán do šedého a nejspíš velice teplého pláště. Vypadá navíc i přes svůj mladý věk jako válečník, aspoň tak lze odhadnout dle obrovské sekery na jeho zádech. Za normální situace by se ho možná i lekl, ale teď mu je všechno jedno. Jen kdyby ho nechal spát…

„Hej, slyšíš? Neusínej, sakra!“ začne s ním zase cloumat modrooký chlapec, ale tentokrát se už žádné reakce nedočká. Ta víčka se zdají najednou tak těžká… a jako by mu najednou bylo i tepleji…

V hradu je pořád stejné přízračné ticho, ale jiné než to kterého provází každý den, spíš jako by tam už po staletí nikdo nežil, což naprosto odporuje rannímu výjevu, kdy tam bylo až neobvykle živo, a neuběhlo pět minut, kdy by se s někým málem nesrazil. Teď ale, když kráčí ztichlou chodbou, doprovázen pouze svými nezvykle hlasitými kroky, přijdou mu jakékoliv ranní události jako vzdálený sen, ze kterého se už probudil a teď teprve se ocitnul v realitě v podobě strašidelného zámku.

Nebo je to naopak a teprve teď spí další ze svých nočních můr? Tahle situace jim je až bolestně podobná, až na to, že si je naprosto vědom své bdělosti i toho co ho nejspíš bude čekat, na rozdíl od nevinného snění. Ovšem těžko říct co z toho je lepší.

Posmutněle se nad tím usměje a zastaví se. Nezáleží přece na tom, která varianta je lepší, stejně tím nic nezmění. A rozhodně těmito přebytečnými úvahami neotevře ty masivní bukové dveře před sebou. Jsou rozhodně mistrovský kousek, jako většina řezbářského umění tohoto skromného hradu, ovšem na obdivování scenérií vrytých do nich momentálně skutečně nemá čas.

Obvykle mu jdou otevřít celkem snadno, ale dnes ne, jako by byli zamčené. Možná i jsou, i když to považuje za silně nepravděpodobné, kdo by taky zamykal jednu ze dvou cest spojující patro a přízemí, on sám se s tím aspoň zatím nesetkal. Proto ho ani nikdy nenapadlo požádat Mathiase o klíč, který by se mu teď ovšem docela hodil. Jediná další cesta je totiž na konci levého křídla, což je celkem z ruky vzhledem k tomu, že je na konci pravého křídla. Navíc nic mu nezaručuje, že tam by mu otevřít šly.

Povzdechne si. Tím, že tu bude jen tak postávat rozhodně ničeho nedocílí. Znovu zkusí zatlačit do dveří. Zdá se, že to jde o trochu lépe. Možná, že jsou spíš než zavřené pouze něčím zablokované. Zkusí zabrat znovu a víc, zatímco může očima studovat loď plnou bojovníků vloženou do dřevořezby na dveřích.

Už to začíná jít líp. Zdá se, že to, co blokovalo v otevření, se již uvolnilo…

Chlapec rozespale zamžourá očima a pohlédne na strop. Měl takový podivně živý sen, o tom jak šel na dřevo, a pak zabloudil, a pak se přihnala bouře, a pak se tam objevil ten divný kluk a pořád na něj něco volal… A od kdy má jeho chalupa strop tak vysoko?

Chlapec se vyděšeně posadí a rozhlédne se okolo sebe. Není ve svém malém útulném srubu, ale v jakémsi velkém kamenném pokoji, do kterého by se jen tak mimochodem jeho srub vešel úplně celý. Na rozdíl od jeho příbytku byl však tenhle pokoj skoro prázdný. Kromě krbu, malé skřínky, pár napůl hotových židlí a obrovské postele, na které ležel zabalený v hromadě přikrývek, tam nebylo už nic. Teda pokud nepočítal toho kluka z jeho snu, který seděl na jedné ne moc zdařilé židli a brousil sekeru.

Vyděšeně na něj vytřeští oči a ztuhne jako socha, jako by snad věřil, že když se nebude hýbat tak si ho nevšimne. To obvykle dělal venku v divoké přírodě, kde to obvykle účinek mělo, ovšem tady, v pokoji kam ho pravděpodobně sám donesl, dva metry od místa kde seděl, se nezdálo, že by to mohlo nějaký účinek mít. Každopádně nic víc dělat nemohl, než na něj akorát nejistě pohlížet a pečlivě sledovat každý tah brusky, přes lesknoucí se ostří sekery, což vydávalo zlověstné skřípění v jinak ztichlé místnosti.

„Hm? Ty už jsi vzhůru?“ zvedne po několika nekonečně dlouhých minutách, které se zdáli jak roky, hlavu od své zbraně a zvědavě sjede prvního chlapce pohledem. Ten obezřetně přimhouří své lehce nafialovělé oči a přitáhne si vrstvu peřin blíž ke svému vyzáblému tělu, jak by doufal, že ho ochrání před očekávaným útokem.

Ten se ovšem nekoná jelikož, druhý hoch sekeru jemně, jako nějaký poklad, opře o stěnu po pravé straně od jeho židle a přesedne si z ní na postel k jeho nedobrovolnému hostu. A nejspíš udělá dobře, jelikož se ta velice nezdařilá židle, okamžitě po odlehčení váhy sesune na hromádku prken, za což si od jejího stvořitele vyslouží jeden vražedný pohled, který se ovšem v mžiku zase změní do bezstarostného úšklebku.

„Já se jmenuju Mathias, a ty?“ otočí Mathias opět svou pozornost od rozpadlé židle ke svému společníkovi, který nervózně těká pohledem mezi ním a jeho sekerou. V hlavě mu to mezitím šrotuje na plné obrátky jak se, prozatím neúspěšně, snaží přijít na to jak nejlépe tuhle situaci řešit. Nezdá se, že by mu chtěl ten cizinec ublížit na druhou stranu, ani neví, co s ním zamýšlí udělat… Vždyť si ani pořádně nevzpomíná, jak se sem dostal, nebo kam zmizelo jeho oblečení, které nahradila pouze prostá bílá košile, jak si našel čas všimnout.

„Haló, umíš mluvit? To nerozumíš dánsky, nebo co?“ zpustí po asi pěti sekundách ticha velmi netrpělivě Mathias a zamává menšímu chlapci rukou před obličejem, aby ho probral z jeho nepřítomného bloumání. „U Odina, cos proboha dělal venku v tom počasí? Jaký cvok by byl schopen tak lehkovážně vyjít ven, tos chtěl umrznout nebo co? A ještě v tak slabým oblečení,“ pokračuje dál, aniž by pořád poskytnul nějakou šanci na to, aby mu dal čas na to, aby si všechna jeho slova srovnal v hlavě, či ze sebe aspoň vymáčkl nějakou odpověď.

„Chjo, s tebou je teda řeč…“ povzdechne si nakonec po již o něco delším časovém úseku a vyhoupne se na nohy, jelikož posedět byť jen chvíli na jednom místě je pro něj očividně neskutečný problém a začne se znuděně procházet po místnosti. Opravdu nepůsobí nijak nepřátelsky… Že by ho teda opravdu jen z dobré vůle zachránil? Nechce mu nijak ublížit? No, on to stejně nijak neovlivní…

„Lukas,“ pronese hoch po chvíli váhání a zkoumavě upře na svého vrstevníka zrak.

„Co?“ nechápavě se na něj otočí, z části zmaten tím, že na něj konečně promluvil a z části tím, že nemohl vstřebat odpověď na otázku, na kterou se ptal pro něj už moc dávno na to, aby si její obsah ještě pamatoval.

„Jsem Lukas, a v tom nečase jsem byl venku, protože jsem zabloudil a nestihl se vrátit domů, takže… díky za záchranu,“ vysvětlí chlapec klidným hlasem už bez jakýchkoliv stop po předchozí nejistotě z jeho zvláštního společníka, který se mu už nezdál tak záhadný a nebezpečný jako prve.

„V pohodě, to nestojí za řeč,“ prohlásí Mathias s předstíranou skromností a nasadí samolibý výraz.

„Ehm… a kde teď vlastně jsme?“ zeptá se ho Lukas

„V mém hradu, samozřejmě,“ odpoví mu možná ještě o něco samoliběji, a obzvláště velký důraz dá přitom na slovo mém, aby postřehl především ten fakt, že pevnost, ve které se nachází je celá v jeho vlastnictví (což částečně budí otázku, jakým pochybným způsobem ho mohl nabýt…).

„A je tu ještě někdo?“ vyzvídá dál Lukas, aby si ověřil, jestli tu není možnost, že by na něj odněkud vyskočili nějací další kluci ozbrojení sekyrami.

„Až do dneška jsem tu žil sám,“ řekne jednoduše Mathias v odpověď a nejspíš vyčerpaný z bezcílného bloumání po pokoji znova usedne na postel.

„Co myslíš tím až do dneška?“ nechápavě se na něj zadívá druhý hoch s neblahou předtuchou o výkladu jeho slov v hlavě.

„No to že teď tu budeš žít se mnou, jako můj… hm… sluha,“ pronese věcně jako by se jednalo o něco naprosto samozřejmého, na co se ani nemá cenu ptát. I když tak to asi i z jeho strany bude.

„A co když nebudu chtít?“ vyzývavě na něj pohlídne Lukas. Mathias se nad tím však pouze zlověstně ušklíbne.

„A máš snad na výběr? Zachránil jsem ti život, a tudíž s ním teď mám právo nakládat, jak se mi zlíbí. Nebýt mě, byl by z tebe jen kus ledu, takže mi to dlužíš. Nemáš právo mi odporovat,“ prohlásí povýšeně a pohrdavě k němu shlédne. Veškerá přátelskost z jeho hlasu zmizí, a zůstane jen jakási povýšenost nad někým, komu zachránil život, aby si s ním pak mohl dělat, co se mu zlíbí.

„…dobře,“ přikývne mu na to nakonec po chvíli váhání Lukas. Ne, že by tu s ním toužil zůstat, ale nejpraktičtější pro něj nejspíš prozatím bude mu neodporovat. Vždyť by teoreticky nemělo být nijak těžké utéct z prázdného hradu, kdyby chtěl. A na víc, tohle neznělo jako nabídka, ale jako příkaz.

„Skvěle, tak teď by ses měl ale radši ještě prospat nebo by ses mohl nachladit… No kdybys něco potřeboval, najdeš mě vedle,“ obrátí jeho hostitel o sto osmdesát stupňů a pro změnu nasadí upřímně starostlivý výraz, což vyvede Lukase trochu z míry, takže než se zmůže na víc než jen pouhé přikývnutí, zjistí, že Mathias už je dávno pryč. Nechápavě zavrtí hlavou. Kam se to jenom dostal? Jen stěží by mohl říct, zda je Mathias jenom osamělý kluk či náladový psychopat. No, nejspíš se to ještě brzo dozví…

Lukas lhostejně sjede pohledem mrtvoly dvou neznámých mužů. Jeho domněnka se zdá se potvrdila. Jak jinak.

Dle polohy ve které zemřeli a dle toho, jak zdařile mu zablokovali cestu, se nejspíš snažili uzavřít dveře, aby tudy nikdo neprošel, jenže útočník je mezitím překvapil zezadu, a tak byli mrtví dřív než si toho vůbec stačili všimnout. No aspoň netrpěli dlouho nebo tak aspoň vyvozoval z jejich do půli rozseknutých těl, čistým nepřerušovaným řezem. I když jemu bylo vlastně celkem jedno, jak zemřeli.

Přijeli teprve včera nejspíš jako doprovod některého z Mathiasových hostů, tudíž neměl důvod nad smrtí těchto cizinců truchlit. Ne, když už v posledních letech spatřil tolik mrtvol, že další dvě navíc ho nijak rozhodit nemohli. Tohle byl krutý kraj, kde nebezpečí číhalo na každém rohu, takže člověk vlastně ani neměl na výběr nic víc, než smrt přijmout jako výjev každodenního života. Obzvlášť když žil konkrétně tam, kde žil zrovna on.

Lukas po chvíli úvah o životě a smrti odtrhne zrak od dvou nebožtíků a opatrně je překročí přímo do louže krve, která se táhne do zatáčky, nejspíš až někam na konec točitého schodiště. Udělá pár kroků směrem dolů, ale pak se zarazí a se zamyšleným výrazem ve tváři se otočí zpátky. Znovu vyjde těch pár schodů, načež se sehne do podřepu k jednomu z těl a lehce se dotkne jeho tváře. Pořád je ještě teplá. Ne moc, ale pořád je. Nemůže to být moc dlouho, co zemřeli, rozhodně méně než dvě hodiny.

Znova se zvedne a vydá se směrem do přízemí po do ruda obarvených schodech s obavami, co všechno tam ještě najde.

„Hoy, Luké,“ zahuláká Mathias dostatečně hlasitě na to, aby ho skoro o hlavu nižší mladík slyšel i na druhém konci hradu, což rozhodně nebylo zapotřebí, protože byl pouze v kuchyni a měl co dělat aby mu nepraskli ušní bubínky, protože po těch třech dnech samoty, ještě nebyl připraven na něco tak hlasitého jako například na jeho otravného přítele. Bohužel, ten se nejspíš nezastaví až do večera a jako vždycky mu bude až do přehnaných podrobností co za tu dobu zažil. A on to bude muset poslouchat.

„Chyběl jsem ti?“ vběhne za ním do kuchyně, a aniž by mu dal šanci cokoliv odpovědět, přitiskne si ho na hruď do jakéhosi jednostranného objetí. To že ho při tom málem udusí ho už, ale nezajímá.

„Páchneš smrtí,“ konstatuje namísto pozdravu Lukas, když se mu konečně podaří vymanit z pevného objetí jeho přítele a s povzdechnutím se otočí zpátky ke stolu, na kterém má napůl rozpracovanou rybu k večeři.

„Chmp, proč se ke mně vždycky chováš tak chladně, to mě nemůžeš aspoň jednou pořádně uvítat?“ uraženě se na něj zamračí Mathias a naštvaně dosedne na židli. Jeho společník, ale celé tohle divadlo ignoruje, zná ho už na tolik dobře, aby věděl kdy, co myslí vážně a kdy co ne. Už to přeci jen bude nějaká doba, co je s ním nucen soužít na jednom místě a tak ví moc dobře, že takhle reaguje pokaždé, když mu po jeho návratu neskáče radostí okolo krku (a to se asi opravdu nikdy nestane).

„Byl jsi pryč jenom tři dny,“ odpoví mu s nezájmem po chvíli ticha, když mu dojde, že od něj nejspíš očekává nějakou reakci, ale jinak se dál zabývá zíráním do mrtvých rybích očí a bádání o tom jak ji co nejefektivněji celou zpracovat.

„Byl jsem pryč celé tři dny,“ opraví ho okamžitě Mathias a vrhne po něm další ublížený pohled očekávající omluvu. I když těžko říct co všechno bude muset udělat, aby se mu jí skutečně dostalo, protože Lukas i nadále jeví větší zájem on svoje budoucí jídlo, než o něj.

„Víš, i kdybys byl pryč třeba…“ obrátí se k němu po další chvíli ticha, ale uprostřed věty se zarazí a mírně se se při pohledu zamračí. Potom položí nůž, kterým se nakonec po pěti minutách filosofování rozhodl useknout rybě hlavu zase na stůl a přejde místnost k vědru s vodou, do kterého namočí svůj kapesník.

„Co to děláš?“ zeptá se ho zvědavě vyšší mladík, který upoután jeho nenadálou změnou chování úplně zapomene na to, že by měl trucovat a se zájmen sleduje, jak se Lukas vrací zpátky k němu a pořád s tím podmračeným výrazem mu ho přikládá k čelu.

„Měl si tam krev,“ sdělí mu jednoduše a pečlivě mu z obličeje setře všechny stopy po zaschlé kapalině rudé barvy.

„To je v pohodě, nebyla moje,“ odvětí Mathias jako by vůbec o nic nešlo a jako by se mu to stávalo úplně běžně každý den. I když v jeho případě to obvyklé opravdu bylo.

„A čí?“ položí mu otázku Lukas s naprosto chladným výrazem ve tváři.

„Nestihl se mi představit,“ uchechtne se tomu Mathias, jako by se jednalo o nějaký skutečně vydařený vtip, jeho přítel ovšem tyto dojmy nesdílí.

„Měl bys toho nechat,“ prohlásí s vážným výrazem ve tváři a upře na něj své modrofialové oči.

„Čeho?“ zatváří se na to naprosto nechápavě.

„Myslím to vážně,“ zdůrazní Lukas.

„Ale mě nezajímá, co si myslíš, nemáš právo mi říkat, co bych měl a neměl dělat,“ vyjede po něm jedovatě Mathias a rozzuřeně praští pěstí do stolu, zatímco pohled vražedně zabodne do druhého mladíka, který na to nijak nereaguje, jen uhne pohledem stranou jako by mu k tomu už neměl co říct. Pak tak ještě chvíli takhle stojí, než usoudí, že žádných protiargumentů se už nedočká a otočí se k odchodu z místnosti, přičemž nezapomene hlasitě prásknout dveřmi.

Lukas mezitím dál tiše stojí vedle stolu a snaží se vyčíst odpovědi v mrtvém rybím oku.

Lukas sejde poslední schod, ale jen co se ocitne v chodbě v přízemí má hned chuť se zase otočit a utíkat zpátky, protože i když toho snese opravdu hodně, tohle je trochu moc i na něj. Okamžitě odvrátí pohled a zhluboka se nadechne. A znovu. A ještě jednou. Zkousne si spodní ret a zavře oči. Nesmí křičet, nesmí začít křičet ani panikařit, musí se uklidnit a zkusit udržet přinejmenším obsah svého žaludku tam kdy by měl být. Tohle opravdu nevypadá dobře…

Opře se bokem o chladnou kamennou zeď a začne opatrně postupovat vpřed, aniž by se byl znovu donucen podívat na tu hrůznou podívanou. Už nechce znova pohlížet na ten koberec, který, přestože je naprosto totožný s tím v patře, má mnohem červenější zabarvení a už vůbec nechce pohlížet na to co všechno je na něm. Těla. Spousta těl. Spousta těl rozházených na několikero kousků jako nějaké hrůzné puzzle, kdy člověk musí najít všechny končetiny a další rozsekané části popřípadě orgány válející se všude možně i nemožně, jenom ne tam kdy by měli správně být.

Jen při pouhém pomyšlení na scénu, na kterou se nedíval déle než pár sekund, se mu opět začne zvedat žaludek, takže se zase musí zastavit, aby to rozdýchal. Jak se zdá tak má novou náplň pro jeho noční můry na dalších pár let dopředu, jelikož tohle se tomu co se stalo posledně, nemůže ani rovnat….

Lukas jen v tichosti ležel na posteli a hleděl do stropu. Nevěděl co si má o tom myslet. Nevěděl, co si má myslet o něm. Najednou se mu zdálo, že neví vůbec nic.

Někdo zaklepe na dveře.

„Luké, můžu dál?“ ozve se z poza dveří nesmělý Mathiasův hlas, což i když se to vytržené z kontextu může jevit vzhledem k jeho povaze nepatřičně, k nastalé situaci to naprosto sedělo. Žádné odpovědi se mu však ani přes kajícný tón nedostane, takže nakonec opatrně vstoupí do jeho pokoje a s povzdechem se opře o zeď.

„Promiň, omlouvám se, opravdu mě to mrzí,“ prohlásí váhavě po chvíli ticha a hned pokračuje, „Vím, že pro to co sem udělal, není odpuštění, ale… vždyť víš jaký sem. Pořád se do mě naváželi. Pořád mi v něčem radili. Pořád strkali nosy do záležitostí o kterejch nemaj ani páru a nic jim do nich není, jako by mě ti natvrdlí idioti znali a věděli co je pro mě nejlepší a…“ zhluboka se nadechne a pokusí se zklidnit divočící emoce při pouhé vzpomínce na tu chvíli, „Prostě jsem se neudržel a vypěnil. Chtěl jsem jim všem jenom jednu vrazit, nic víc, ale… já opravdu nevím jak… najednou jsem měl v ruce sekeru… a všude byla krev… a už byli mrtví…

Nevím, jak k tomu došlo, opravdu si to nepamatuju, jako bych měl výpadek nebo tak, nedokážu si na žádné detaily vzpomenout. Já vím, že jsem ti slíbil, že jednou to zkusím vyřešit diplomaticky a v klidu, že nebudu vyvádět jak malej harant, že nevybuchnu, ale… já to myslel, vážně, není to tak, že bych to měl v plánu od začátku, byla to spíš jen taková chvilková reakce, vždyť víš, co tím chci říct, ne? …Luké?“ dokončí svoji dlouho připravovanou obhajobu, která i když v jeho hlavě zněla mnohem lépe než nahlas měla nejspíš nějak ospravedlnit jeho činy před jeho přítelem, který dál beze slova zíral na strop. Vždyť on nebyl ten, co by si zasloužil omluvu…

„Luké, no tak, je mi jedno jestli na mě budeš křičet, vyčítat mi to, mlátit do mě, jenom už prosím něco řekni…“ začne zoufale žadonit Mathias po pár mučivě dlouhých minutách, při kterých se Lukas nenamáhá na něj ani pohlédnout. Naprosto ho ignoruje, jako by tam nebyl. Naposledy se na něj smutně podívá a vydá se k odchodu.

„Co přesně tě mrzí?“ zeptá se ho Lukas zničehonic ledově chladným hlasem.

„Jak to myslíš?“ reaguje nechápavě jeho společník, který je již jednou nohou na chodbě.

„Mrzí tě, žes je zabil, nebo že jsi nedodržel, co jsi slíbil?“ upřesní mu otázku. Mathias zaváhá.

„Nejspíš to druhé,“ odpoví popravdě a nechápavě svraští obočí, protože mu smysl otázky nepřijde tak úplně jasný.

„Aha,“ pronese Lukas tiše a otočí se k němu zády. Dveře se váhavě zavřou a on konečně může dát svým emocím volný průchod. Rozbrečí se. Už opravdu netuší, co by měl dělat. Proč je vždycky tak natvrdlý? Proč se nad sebou občas nezamyslí? A proč se kvůli tomu tolik trápí, když mu do toho nic není? Může přece kdykoliv odejít. Kdykoliv. Tak proč s ním pořád chce tak moc zůstat?

            Lukas konečně dojde k dvoukřídlím dveřím vedoucím do přijímací ho sálu. Konečně, protože cesta sem se zdála skutečně nekonečná, ale i tak se mu nějakým záhadným způsobem podařilo se nepozvracet a to ani ve chvíli kdy málem uklouzl po tlustém střevě některého z mrtvých. I přes to, že by nejraději vběhl dovnitř, jen aby se už konečně dostal pryč z téhle uličky hrůzy, se ještě před tím než je otevře a zhluboka nadechne. Musí zůstat v klidu. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu.

            Vezme za kliku a za, pro danou situaci nepatřičně hlasitého skřípění pantů, dveře otevře a vstoupí do největší místnosti celé pevnosti a to přijímacího sálu. Místnost to byla skutečně zajímavá, protože její struktura byla úplně jiná než zbytek hradu. Jako jediná měla totiž místo chladného kamene zdi přemalované na bílo, díky čemuž byla o dost světlejší než ty ostatní. Okna o tři čtvrtiny větší než ty ostatní tomu taky napomáhali.

            I když pomine celkový vzhled a bude se zabývat jen jednotlivými částmi, rozhodně musí přijímací sál zaujmout, jelikož se zdá jak vystřižený z nějakého příběhu z krajů položených mnohem jižněji než ten kde žije. Opravdu totiž působí jako část přisuzovaná skutečnému hradu, jelikož se od dveří táhne předlouhý červený koberec a končí u jakéhosi křesla, které by se dalo nazvat trůnem. Kromě toho tam stojí podél koberce dva dlouhé stoly s židlemi z vnější strany. V rohu místnosti je dokonce postaveno zrezavělé brnění a na stěně sem tam nějaký obraz.

Když porovná tuhle místnost se zbytkem hradu zdá se jako jediná dokončená, protože jako jediná se dá nazvat honosnou nebo něco v tom smyslu. Ironií ovšem je, že je ze všech zrovna tahle nejméně používaná, protože k čemu by ji také mohl kdo využívat, když kromě nich dvou dovnitř nikdo nikdy nevkročí. A když už tak jenom jednosměrně…

„Mathiasi, jsi tu?“ zeptá se, když dveře za stejného skřípotu zase zavře, aby ho to, co se nachází za nimi, nijak nerozptylovalo a pozorně si prohlédne celou místnost. Ač se na první pohled totiž jeví prázdná, není možné, aby v ní nebyl, poněvadž lze na koberci skoro nepatrně zaznamenat krvavé skvrny, potvrzující, že tam někdo dnes byl. Ale i kdyby si jich nevšiml, poznal by, že je zde jelikož byl jeho přítomnost pokaždé schopen nějak vycítit. Nevěděl jak, ale byl.

„Jdi pryč,“ ozve se tiše zpoza stolu po jeho pravé straně. Jinak už neřekne nic. V sále se rozhostí naprosté ticho rušené jen občasným zahvízdnutím meluzíny protahujíce komín. Lukas rovněž nic neříká a čeká, až poruší ticho jako první. On totiž nikdy nedokáže být dost dlouho tiše…

„Řekl jsem ti, že máš jít pryč,“ zopakuje mu po pár vlečících se minutách o něco málo hlasitěji s výhružným podtónem v hlase. Většina lidí by v tuto chvíli už dávno utíkala pryč, navždy pryč z tohoto místa, ale Lukas rozhodně nebyl jako většina lidí a to jasně dokazuje už jenom ten fakt, že tu s ním zůstal až do dnešního dne. A že místo toho aby ho tu teď nechal samotného se topit v šílenství smíšeným s žalem, bezradností a bůhvíčím ještě tu jen tiše stál a bedlivě sledoval místo, kde se jeho přítel krčil.

„To mi nerozumíš nebo co? Běž pryč. Běž už sakra pryč, pryč z mého hradu, pryč z mého života, běž a už se nikdy nevracej, slyšíš?“ vztekle se na něj rozevře Mathias, vstane a s výhružně napřaženou sekyrou třímající v rukou. Vyzývavě mu pohlédne do očí. Lukas jeho pohled klidně opětuje. S naprostou jistotou ví, že je v bezpečí. V jeho nebesky modrých očích se leskne jenom zmatek a neuvěřitelná bolest, ne krvežíznivost.

„Proč chceš, abych odešel?“ zeptá se ho s vážným výrazem ve tváři. Mathias se zarazí. Ta otázka ho očividně zaskočí. Jakékoliv stopy po předchozím vzteku dočista zmizí a na místo toho se mu začnou do očí drát slzy.

„Protože… protože… Copak to není jasné? Selhal jsem, zase, zase jsem je všechny brutálně povraždil. A nejhorší je, že si z toho nic nepamatuju. Nic. Prostě se to najednou stalo a… Já nevim, děsí mě to. Nechci, aby se mi to stalo zase, bojím se toho. A hlavně se bojím, že bych při tom mohl nějak ublížit tobě,“ snaží se potlačit vzlyky Mathias. Sekyru upustí na zem a nešťastně se opře o desku stolu a zahledí do hladkého dřeva, rovněž bukového jako u zbytku nábytku, jenom s tím rozdílem, že na tohle začnou v rychlém sledu dopadat drobné slané kapky zvané též jako slzy.

„A co doopravdy chceš?“ položí mu Lukas další otázku a popojde až k němu. Jeho přítel se k němu váhavě otočí a oddaně na něj pohlédne.

„Já jenom chci zůstat navždy s tebou, ale…“ odpoví mu, ovšem s ale na konci, než to však stačí dokončit, Lukas ho přeruší.

„Tak zůstaň, já nikam nejdu…“ sdělí mu odhodlaně a obejme ho. Mathias opět začne vzlykat tentokrát však do přítelova ramene.

„Ale, je to nebezpečné… já přece… vždyť ty…“ pokusí se za sebe vysoukat jednotnou myšlenku, ale najednou nedokáže správně poskládat slova, protože neexistuje žádné, které by dokázalo vyjádřit směs všech těch pocitů, které se v něm mísí.

„Neboj se, vždy tu pro tebe budu“ šeptá k němu konejšivě, „nehledě na to co se stane, vždy tu zůstanu s tebou…“