Kapitola 1

            Ač se to zdá neuvěřitelné ten tolik očekávaný den konečně nadešel. Den, při jehož vyslovení se každému dítěti rozzářili oči v radostném očekávání. Den, kdy rodiny aspoň na chvíli hrají komedii o pospolitosti. Den, kdy se prý dějí zázraky. Den, kdy by se měl každý radovat a nikdo by neměl být sám. Ach ano, ty všemi opěvované a zbožňované Vánoce, které, i když pro každého znamenají něco jiného, jsou důležité pro všechny. Nikoho nemůže přehnaná vánoční výzdoba ve všech ulicích nechat chladným. Každému něco připomene, ať v tom dobrém smyslu či v tom špatném. I když může být vůbec někdo v tak veselou dobu smutný?

            Samozřejmě, a jen hlupák by tvrdil, že ne. Jen hlupák by si myslel, že když je šťastný on, musí být šťastný i celý svět a jen hlupák by se pokusil nějak rozveselit smutně vypadajícího mladíka, který nešťastně zabodává pohled do země a bezcílně za sebou vláčí nohy. A nikdo si ho taky nevšímá. Proč by se taky někdo namáhal zabývat někým, kdo očividně sabotuje to vánoční veselí a jen se plouží New Yorskými ulicemi, kde ve svých černých džínech, zelené péřovce a jednoduché hnědé čepicí dokonale splývá s okolními lidmi, kteří pospíchají sehnat na poslední chvíli věci, co zapomněli koupit, aby si večer již mohli v klidu užít v pohodlí domova.

            Což jim záleží na jednom hnědovlasém muži se zoufalstvím v očích, který zřejmě nemá na práci nic důležitějšího než se tu jen tak poflakovat, který zřejmě nemá nikoho, s kým by trávil vánoce…

            Ne, nemá, už je opravdu nemá s kým trávit…

Jak už je to dlouho co ho… opustila? Měsíc? Dva? Tři? Těžko říct od té doby vnímá čas na úplně jiné úrovni. Už nežije, jen přežívá, ze dne na den, z týdne na týden, z měsíce na měsíc. Jako by všechno byla jen jedna dlouhá noční můra, jejíhož konce se pořád nemůže dobrat a tak ani dnešek pro něj není nic víc než další den z mnoha monotónních dní… i když… nejsou dnes náhodou vánoce?

Zvedne oči od chodníku plného sněhové břečky a rozhlédne se okolo sebe, jak by se teprve teď probral. Nejspíš ano. Vánoce… výročí dne kdy se poprvé potkali. Den během, kterého se do ní stačil zamilovat platonickou láskou, která přetrvává do dnes. Jak dávno to bylo? Zamyslí se. Asi čtyři nebo pět let, těžko říct, za tu dobu se toho tolik událo. Tolik šťastných dní prožitých s ní po boku… a pár bolestných dní bez ní, které se ovšem zdají o tolik delší.

Povzdechne si a rozhodne se přejít ulici na druhou stranu. Výročí, nevýročí, vánoce, nevánoce, co na tom záleží? Každý den je bez ní šedivý úplně stejně, aspoň on žádný rozdíl nevidí. Na chvíli zaváhá, ale pak se rozhodne zamířit do Central Parku. Těžko říct, proč tomu tak je, ale něco ho táhne k místu, kde se poprvé setkali, k místu kde to začalo. Možná to bude nostalgie, kdo ví. Je mu to jedno, stejně dnes nemá nic lepšího na práci než se toulat slavícím městem a hledat nějaké rozptýlení, co by mu mohlo pomoci zapomenout.

Pozvolným couravým krokem, kterým šel doposud, dojde k jedné naprosto obyčejné lavičce, která není nijak rozdílná od tolika ostatních po celém parku. Zkoumavě si ji prohlédne, jak by se jednalo o něco neobvyklého a pak na ní usedne. Nejspíš na ní někdo už téhož dne seděl, jelikož sníh je z ní odhrnut a všechny možné rytiny a jména, kterých ji lidé neušetřili, byly odhaleny. Smutně se pousměje. Jejich jména tam někde taky budou…

Ztrápeně zavře na chvíli oči v bolestných vzpomínkách a pak pozvedne hlavu pro změnu vzhůru k zamračené obloze, ze které nejspíš začne brzy sněžit. Ale to spíš až večer aby mohla být štědrovečerní večeře u tolika stolů po celém městě ještě idyličtější, zatímco on tu nejspíš bude ještě pořád sedět a čekat na zázrak, jako třeba že se vrátí… Nevrátí. Zázraky neexistují.

Skloní hlavu zase dolů a raději zabodne svůj pohled někam před sebe a nepřítomně se dívá, jak pár metrů od něj staví nějaké děti sněhuláka. Jak ho pečlivě uplácávají, jak ho propracovávají do těch nejmenších detailů, do konce i mrkev si přinesly… a jak, když je dílo dokončené, spokojeně odchází domů. A jak jen pár minut po nich tam přichází nějací puberťáci a jejich hodinovou práci mají během jediné minuty celou zničenou. Ale takový je život.

A on tam pořád sedí na té lavičce, příliš ponořen do svých myšlenek, než aby se nějak důkladněji zabýval svým okolím. A čas pomalu běží. Celou oblohu už pohltila tma, zatímco město se rozzářilo ještě víc, jako by se z něj stalo jedno z těch světýlek na vánočním stromečku. Ulice začínají prázdnout a první sněhové vločky se začínají snášet k zemi, brzy následovaná tisíci a tisíci jim podobným, stejných však nikoliv.

A on začíná uvažovat, že by měl jít domů…

Opravdu by se už měl zvednout nebo ještě nastydne. Měl by teď vstát a pomalu se vydat do svého prázdného bytu a utápět se dalších pár hodin ve smutku a sebelítosti a pak jít spát a žít dál svůj monotónní život a dál se tak zoufale upínat k blednoucím vzpomínkám… Nebo by mohl ještě chvíli zůstat tady a ignorovat tu zimu, která mu již zalézá pod oblečení a ještě chvíli hledět na zbytky pobořeného sněhuláka.

A tak tam tedy dál sedí, ignoruje třas, který už s ním cloumá, ignoruje sníh, který se na něm vrství, ignoruje jakýkoliv náznak života ve svém okolí. Jako by z něj najednou nebylo nic víc než pouhý stín na pozadí zimní scenérie. Jako by tu seděl už odjakživa. Jako by sem patřil. Ale o tom se mu nechce nijak hlouběji uvažovat. Nechce už přemýšlet o ničem. Ani o ní. Chce se mu jenom spát…

„Héééj, vstávej,“ zavolá na něj někdo, ale jako by to bylo z veliké dálky. Jako by to bylo z jiného světa, který byl od něj tak daleko, jako… jako by mu byl ten hlas povědomí…

S velkými obtížemi otevře oči a párkrát jimi dezorientovaně zamrká, aby se probral. Zmateně se rozhlédne po okolí až… až mu oči spočinou na ní. Stojí tam, přímo před ním přesně taková, jakou si jí pamatuje, světle hnědé vlnité vlasy svázaně do dvou culíčků, její oblíbené chlupaté klapky na uši, křiklavá červená bunda, potrhané džíny, obyčejné botasky, které ani v zimě nevymění za teplejší obuv, všechno naprosto dokonale sedí. Jako by opravdu byla před ním, přímo na dosah, ale… ale to je nemožné, ne? Nemůže tu být, ne?

„Tak pojď, vstávej,“ usměje se na něj a podá mu ruku schovanou v teplé palčákové rukavici. On jen zmateně její pomoc přijme a až podivně lehce se vyhoupne na nohy.

„Co tu děláš? Jsi to opravdu ty? Jak je to možné, vždyť jsi…“ začne okamžitě metat salvu otázek, ale ona mu jenom položí prst na ústa (spíš prsty, vzhledem k rukavici), na znamení aby byl zticha, a šťastně se na něj zadívá svýma bleděmodrýma očima.

„A není to jedno? Hlavně, že jsme opět spolu…“ zasměje se na něj a spokojeně se k němu přitulí. I on se usměje a rovněž ji obejme, tak neuvěřitelně šťastný z toho, že tu je s ním. Tak, že veškerá racionalita jde stranou, na čem jiném by teď taky záleželo než na nich dvou, na tom, že se mu jeho vánoční přání splnilo.

„Víš, ale měl by sis odpovědět ještě na jednu otázku…“ začne znenadání trochu nejistě s jakýmsi podtónem smutku v jejím radostném hlase, „opravdu chceš zůstat se mnou? Opravdu je to to co si přeješ? Ještě se můžeš vrátit…“ řekne, ale on se na ní akorát nechápavě zadívá.

„Samozřejmě, že chci být s tebou,“ prohlásí s jistotou a opatrně uchopí její hlavu do dlaní, aby mohl pohlížet přímo do jejích očí, „navždy, a na tom se nikdy nic nezmění,“ dodá ještě a zlehka ji políbí na rty, které jak překvapeně zjistí, jsou podivně ledové. Ale přitom se vůbec nezdá, že by jí byla zima… a, když o tom teď přemýšlí, jemu už vlastně taky není…

„Špatná odpověď, jako vždycky,“ zasměje se a zlehka se vykroutí z jeho obětí. Pak kousek popoběhne a vesele se zatočí hledíce přitom vzhůru na malé sněhové hvězdy. Ona nikdy nevydržela dlouho na jednom místě, vždy musela pořád pobíhat sem a tam… ale tomu co právě teď řekla, moc nerozumí…

„Co tím myslíš, nechceš snad být se mnou?“ nechápavě se na ní zadívá, ale ona si jenom povzdechne jako by něco musela už poněkolikáté vysvětlovat nějakému obzvlášť nechápavému dítěti.

„Chci být s tebou, samosebou, že chci,“ přistoupí opět k němu a vezme ho za ruce, „jde jen o to, že…“ začne pokračovat, ale v půli věty se zarazí a zavrtí hlavou, jako by se jednalo o něco, co nemůže říct, „Víš co? To už je jedno, zapomeň na to, hlavně že jsme spolu,“ řekne nakonec zvesela a opět se někam rozběhne.

„Počkej,“ vykřikne on a rozběhne se za ní se stejně šťastným a spokojeným úsměvem na tváři jako ona. Je jedno co bylo, je jedno, co bude, hlavně, že jsou teď spolu. A už i budou. Navždy.

Je nádherné ráno, 25. prosince. Všichni se radují z dárků, které se ráno objevily pod vánočním stromečkem, všude ještě vládne sváteční nálada, tak kdo by se staral o to, že v ranních hodinách policie objevila další oběť letošní chladné zimy. O mladého muže, který ve večerních hodinách štědrého dne usnul na jedné z laviček v Central Parku a umrznul s podivně spokojeným úsměvem na rtech…