Kapitola 1

Stojí tam a dívá se před sebe. Nádherně svítí slunce a vane jemný letní vánek, ale jemu to je jedno. Blíží se. Blíží se a za chvíli budou i tady, ale on není schopný tento jednoduchý fakt přijmout. Pořád tomu nemůže uvěřit. Pořád si myslí, že je to jen zlí sen a že se každou chvíli probudí, pořád doufá, že je to jen noční můra z té doby před dvaadvaceti lety, jen výplod jeho fantazie, cokoliv jen ať to není pravda. Ale je. A oni se pořád blíží, už je jen otázkou minut, než se dostanou i sem.

Netuší, co by měl dělat. Není schopný vůbec ničeho. Je z toho tak otupělý, že nedokáže ani brečet ani zuřit ani propadat panice, ale jen stát a sledovat je i krvavou cestu za nimi. A to je myšleno nejen metaforicky. Jak to jenom mohlo dojít až sem? Jak to mohlo zajít tak daleko? Zdálo se, že mají všechno pod kontrolou ale… neměli. Kdyby měli, nemusel by teď tohle sledovat. Nebo spíš nemuseli.

Ucítí na svých zádech něčí pohled, jeho pohled, nikdo jiný by se sem právě teď neodvážil jít. Každý se snažil utéct nebo schovat a bylo tomu akorát dobře, protože o odpor by se pokusil jen šílenec, ale i ten se asi nějaký najde. On o tom ale přemýšlet nechtěl, chtěl si dál myslet, že je to jen nějaký obyčejný sen a že se brzo probudí. Ovšem přítomnost jeho „přítele“ za ním, svědčila o něčem jiném. Že do probuzení bude muset čekat ještě hodně dlouho.

„Ještě jsi neutekl, Arthure?“ zeptá se ho, jelikož čekat než ze sebe něco vymáčkne on, by bylo nejspíš ještě na dlouho a dál se hypnotizovaně dívá před sebe. I tak se zdá, že Arthur netuší, co by měl říct.

„Mrzí mě to,“ vypraví ze sebe chabě a stoupne si vedle Francise. Ten nijak nereaguje a dál tiše hledí na německou armádu na kraji jeho milovaného města, které nedokázalo jeho slabé vojsko uchránit. Jejich vojsko. Ale i s Britskými posilami neměl ani tu nejmenší zvítězit.

„Musíme odejít,“ vypraví ze sebe po chvíli Arthur s hlasem přetékajícím nervozitou a tázavě pohlédne na Francise, ten ale pořád zůstává naprosto klidný a bez emocí.

„Nemáš cigaretu?“ pohlédne poprvé za celou tu dobu na Arthura, který mu, přestože údajně přestal kouřit už před pár desetiletími, podá krabičku, ve které zbývalo už asi jenom pět cigaret. Francis jednu vyndá a strčí do úst, pak z pod uniformy vytáhne zapalovač a zapálí ji. Asi třikrát nebo čtyřikrát z ní popotáhne a pak ji hodí dolů, přes zábradlí.

„Aurevoir, ma Paris,“ zašeptá tiše a naposled si z Eiffelovy věže prohlédne město a pak se beze slova otočí a vydá se pryč, nejdřív dolů a pak pryč, pryč odsud. Raději zbaběle zdrhne, než aby jim musel čelit. Arthur to může jen mlčky sledovat, nemá k tomu co říct, nikdy nic takového zatím nepoznal. A nehledě na všechny dřívější neshody a hádky, snad ani nepozná.