Kapitola 1

„Hey, Artie!!” vřítí se Alfred do Arthurova domu, hlasitě pořvávaje jeho jméno, aby náhodou nepřehlédnul jeho přítomnost. Ovšem i přes jeho až přehnaně hlučný příchod se mu odezvy nedostane, což je opravdu zvláštní, protože v téhle chvíli už mu obvykle Arthur dávno nadává, že mu zase vlezl do domu bez zeptání, že ho zase vyrušuje a žádá po něm okamžitý odchod. Ne, že by se tím snad něco změnilo, protože Alfreda nikdy k odchodu nepřiměl a ani nezměnil nic na tom, že ho příště přepadne stejně nečekaně, každopádně vždy se o to aspoň pokouší. Vždy. Ale dnes ne…

„Artie?“ zkusí to znovu a pustí dveře, které se za ním s tichým cvaknutím zavřou. Když se mu pořád, žádné reakce nedostává, rozhodne se jít dál, kouknout se, co může tak dělat, když si jeho nepřehlédnutelného příchodu nevšiml. Jednoduše ze sebe skopne své tenisky, které pak nechá klidně neuspořádaně válet na zemi a pokračuje dál po chodbě Britova domu až k obývacímu pokoji, který pokládá za nejpravděpodobnější místo, kde by ho mohl najít.

Když vstoupí dovnitř, uhodí ho do nosu příjemná vůně čaje, která k tomuto pokoji neodmyslitelně patří, jelikož na tmavě zelené pohovce, stejné barvy jako je koberec, Arthur nejčastěji relaxuje se svým odpoledním šálkem již výše zmíněného nápoje a proto se není co divit, že jeho nádech se už vpil do této nevelké místnosti a přidává jí tak spolu se žlutými zdmi jakéhosi hřejivého nádechu. Avšak vzhled i dojem, který tento pokoj v člověku probouzí, zná už Alfred důvěrně dobře, proto se nijak nenamáhá kochat se ani zdobeným mahagonovým nábytkem ani obrazy a fotografiemi s tématikou lesa po stěnách a radši se rovnou začne rozhlížet po obyvateli tohoto domu.

Na první pohled se zdá, že zde ho nenajde, ale když přijde blíž ke gauči, povšimne si zpola vypitého čaje na konferenčním stolku, který je za pohovkou skryt. A jelikož Arthur od nedopitého čaje odchází jen výjimečně, netrvá dlouho a Alfred si všimne i svého přítele, který si tam v klidu podřimuje obklopen svými četnými ručně vyšívanými polštářky s různými složitými vzory, z nichž jsou některé i několik století staré. Ten, který má pod hlavou vyšíval dokonce v době, kdy byl Alfred ještě malý, pokud si teda dobře pamatuje…

Američana, ale zrovna polštářky nijak moc nezajímají. Mnohem víc ho zaujme jeho Britský přítel, pod jehož záštitou vyrůstal, a který tam teď pokojně oddechuje a sní si svoje sny, které, ať už jsou o čemkoliv, musí být hezké, jelikož mu na tváři pohrává lehký úsměv. Podobný, i když mnohem znatelnější se vytvoří i na Alfredově tváři, když ho tu vidí v náručí spánku. Takhle obvykle nevrlý Brit působí i celkem… roztomile.

Přejde blíž ke gauči a opře se rukama o jeho opěradlo, aby získal lepší výhled na vyspávajícího Arthura. Vypadá velmi uvolněně, když z něj byly v sladké říši snů odebrány všechny starosti a stres, které mu jinak každodenně tvoří na čele vrásky. Je to příjemná změna vidět ho pojednou i neobtěžkaného problémy každodenního života.

Podepře si pravou rukou bradu a začne očima přejíždět po Arthurově obličeji, pokoušeje si ho do detailu vrýt do paměti. A nejen ten, ale celý výjev jak si zde tak nevinně usnul při odpolední relaxaci. Kdy jindy se mu taky ještě naskytne příležitost ho moci vidět tak klidně a uvolněně vyspávat? Kdo ví, rozhodně mnohem méně, než by si přál…

Povzdechne si. Pravda, kdyby bylo po jeho, nejraději by ho vídal takto snít každý den, nebo přesněji každé ráno, jak by se po jeho boku probouzel na stejném místě, kde by večer ulehal. Ach ano, není to překrásná představa? To jistě, ale nic víc. Jen jeho nesmyslný zamilovaný sen, který sní i v bdělém stavu, ale k jehož zrealizování je asi stejně daleko jako k tomu, že odhalí, o čem se momentálně zdá podřimujícímu Britovy.

Ani ne že by tak úplně pochyboval, že by mu nemohl jeho city oplácet, zas takový pesimista není, navíc po tom všem, co společně prožili, nevidí důvod, proč by neexistovala možnost, že ho rovněž miluje, ale… ale jistě to říct nemůže. A přestože to přiznává nerad, je tu i dost velká pravděpodobnost, že o něm nesmýšlí stejným způsobem, jako on o něm a proto by raději ponechal věci tak, jak jsou…

Nemůže přeci k němu jen tak přijít a říct: „Miluju tě“, ne? Kdyby ho on taky nemiloval tak… tak by nastalá situace byla dosti trapná. A hrdina přeci nemůže vypadat trapně, ne? Na druhou stranu, hrdina by se neměl bát ani přiznat pravdu… Heh, ale on se ani tak nebojí spíš… spíš mu vyhovují věci tak jak jsou teď. Bylo by hloupé vyjíždět ze zajetých kolejí, když takhle všechno funguje. Mohlo by to být lepší, ale takhle taky nemá důvod ke stížnostem.

Zvedne jednu ruku a jemně jí prohrábne Arthurovi neuspořádané rozježené vlasy. Ten něco tiše spokojeně zamručí a přetočí se na bok. Alfred se pousměje. Ano, třeba teď je s tím skoro spokojený. Tahle situace by ztratila své kouzlo, kdyby se do ní dostával častěji. Být s někým ve vztahu by stejně bylo jen problematické. Obzvláště s Arthurem. Vlastně o to ani tak moc nestojí… Ne… vůbec ne…

Opatrně sjede rukou z vlasů na jeho tvář a začne ho hladit pro změnu po ní. Proč jen musí vypadat tak roztomile? Znovu si povzdechne. Co by si asi Brit pomyslel, kdyby věděl, jak se tu teď nad ním tak hloupě rozplývá? Nejspíš, že mu přeskočilo… což je celkem možné… I když pořád lepší než kdyby si uvědomil onu pravdu…

„Co bys mi odpověděl, kdybych ti to řekl, Arthure?“ zašeptá směrem k němu v otázce. Odpovědi se mu ovšem dostane jen v podobě pokojného oddechování. Jak jinak taky, že?

Odtáhne od něj ruku. Jakékoliv stopy po úsměvu mu zmizí z tváře a nahradí ho jen bolest z toho, že mu na otázku nejspíš nikdy odpovězeno asi ani nebude. Ne dokud bude zbabělec co sám sebe živý tolika žvásty o tom, že mu to takhle vyhovuje. Nevyhovuje. Ale pravdy se bojí. I hrdina má právo bát se, ne?

Zavrtí hlavou, aby vytřepal z hlavy všechny ty přebytečné myšlenky, jako to dělá vždy, když začnou cloumat jeho myslí a zastrčí je zpátky na pozadí, kam patří. Tím se může trápit později… nebo kdykoliv jindy. Teď mu stejně k ničemu nejsou.

Obejde gauč a dřepne si vedle Brita, aby se jím mohl kochat i z tohohle úhlu. Na tváři se mu opět chtě nechtě objeví úsměv neschopen od něj odtrhnout pohled. Jak dlouho už asi spí? A jak dlouho ještě bude? Co mu řekne, až ho tady najde? Při té představě mu už vystřelí koutky do obvyklého úšklebku. Co asi, jako vždycky, že tu nemá co dělat, a že doufá, že už se to nebude opakovat a že tu teda může na chvilku zůstat s ním… Jako vždycky.

Ale tím už se jednou zabýval, ne? I když to bylo… už to bude nějaká chvilka… Jak dlouho už tu vlastně je? Nemá tušení, ale z pohledu na podřimujícího Arthura se mu už taky klíží oči… Vlastně si v posledních dnech moc neodpočinul a naspal toho jen málo, takže teď když se konečně na chvíli zastavil a vidí svého přítele v říši snů, taky by se hned vydal za ním… I když proč vlastně ne, že? Pohovka je velká dost a Arthur už si na jeho spontánní nesmyslné nápady zvykl, ne?

Zvedne se, a nejdřív jen zlehka usedne na okraj gauče, dávaje pozor aby ho neprobudil, ale když se tím Brit očividně nedá nijak rušit, opatrně si lehne na bok čelem k němu. Není to zrovna dvakrát pohodlné, protože prakticky balancuje na hraně pohovky… Asi nakonec nebude tak velká, jak se zprvu zdála, takhle totiž nejspíš každou chvilkou spadne. Ale zvednout se zpátky se taky nemůže, to by se mu nejspíš nepovedlo a skutálel by se z gauče stejně tak. Možná, ale kdyby se zkusil posunout na druhou stranu…

Alfred se zkusí namáčknout blíž k Arthurovi, s menšími obavami, že by ho tím mohl vyrušit, ale ten má stále ještě nejspíš půlnoc, protože na to nijak nereaguje, díky čemuž se k němu odváží Američan přisunout ještě blíž a trochu nešikovně ho obejmout kolem pasu, takže teď Brit leží v jeho objetí. A je to příjemné, moci k němu být takhle blízko. Velmi příjemné…

Trochu nadzvedne hlavu a věnuje mu letmý polibek na čelo.

„Dobrou noc, Arty… miluju tě,“ zašeptá mu sladce a začne upadat do hlubin spánku za jeho láskou, který však jeho vyznání neslyšel…