Kapitola 1

„Jak dlouho, že se ještě hodláš litovat?“ pozvedne Francis oči od čtení a zahledí se na svůj gauč na dost dlouho, aby zjistil, zda je ta hromádka neštěstí, která jej již několik hodin okupovala, ještě pořád naživu. Dle vzlykavého zamumlání, které mu dala v odpověď, ještě byla. Tiše si povzdechne. Zajímalo by ho proč se obětí této „milé“ návštěvy stal zrovna on… zase…

„Ale no tak, že ti to ještě pořád stojí za to… připomeň mi, pokolikáté to už je? Potřetí? Nebo že by snad už počtvrté?“ prohlásí Francis a odloží svou knihu na konferenční stolek, aby měl víc prostoru pro všetečné otázky a výčitky. Ne, že by věřil, že to bude fungovat, ale za pokus to mu stálo.

„Potřetí…“ přetočí se neochotně Arthur čelem k němu a ublíženě, jak by to snad byla jeho vina, k němu upře svoje smaragdové oči, nyní trochu zarudlé od pláče, který se mu nyní konečně podařilo aspoň na chvíli zastavit.

„Tak vidíš. Poprvé to byl omyl. Podruhé se to dá nazvat chybou. Ale potřetí? Bez urážky, ale to je to jedině hloupost,“ ušklíbne se Francis a pokusí se přitom o svůj obvyklý nadnesený tón.

„Z-zmlkni, pitomej žabožroute! Je to snad moje vina, že se se mnou rozešel?“ zrudne Brit se slzami jen kousek od toho, aby se opět spustily po jeho tvářích jak vodopád.

„Oui, c’est de ta faute! To, že se s tebou Alfred třikrát rozešel, je jeho věc. Ano, je to sice hajzl, ale nemůže za to, žes mu tak naivně odpustil. Dvakrát. Jako by ses předtím nepoučil dost!“ vmete mu chladně do tváře onu krutou pravdu Francouz, že jeho přítel, který očekával spíš slova útěchy, dokonce zapomene na to, že by se měl znova rozbulit.

„A-ale… co ty o tom kurva víš? Na mým místě bys udělal to samý!“ oboří se na něj raději zase zaboří obličej do jednoho z Francisových polštářů, aby ho mohl opětovně zmáčet nově vybuzenou záplavou slz. Majitel onoho polštáře si nad tím už jen bezradně povzdechne.

„Opravdu, mon ami… neříkám, že z lásky člověk netropí nesmysly toho nejhoršího druhu, ale i tak… varoval jsem tě poprvé, že si s ním nemáš nic začínat. Opakoval jsem ti to po vašem prvním rozchodu, když tě přišel prosit o odpuštění s tou otrhanou kytkou a chabými omluvami a opakoval jsem ti to i když se to stalo podruhé… Ať si tvé srdce vyřvává sebehlasitěji, jak ho miluje, tak by ho nikdo bez masochistických sklonů nemohl už po tolikáté nepřestat poslouchat. Non?“ založí si ruce, ale Arthur se na něj ani po tomto projevu nenamáhá otáčet.

„Moc složité… řekni to bud jasně nebo mi dej pokoj, idiotskej žabožroute,“ zamumlá vzdorovitě. Francouz se zhluboka nadechne a zauvažuje na chvíli, jestli po něm už nemá něco hodit. Nakonec si ale pouze znovu s rezignací povzdechne.

„Takže zaprvé – když nechceš být otravován, tak běž laskavě domů! A zadruhé – už na něj konečně zapomeň, nestojí ti za další probrečené noci, ne po tom všem…“

„To se ti lehce řekne, ale ty vůbec nevíš…“

„Ano, vůbec nevím jak ti je a jak se cítíš a tak dále. Bien sûr… Já ti jen říkám, že jestli se to stane ještě jednou, tak si běž stěžovat někomu jinému… oui?“ protočí Francis oči v sloup. Tentokrát se ale žádné reakce nedočká, protože toto prohlášení Arthura nejspíš urazilo. I když v tomhle jeho stavu vlastně ani neexistovalo nic, co by mohl říct, aniž by se tím urazil…

„Tak dobře, pojď, vstávej!“ prohlásí po chvilce ticha a sám se zvedne ze svého křesla a protáhne se. Jeho britský přítel ovšem nejeví moc velký zájem o to se nějak pohnout a obzvláště bez udání pádného důvodu, za který by se dal považovat leda požár, útok z vesmíru, nebo telefonát jeho trojnásobného expřítele.

„Proč?“ zahuhňá očividným nadšením do polštáře.

„Protože už mám dost toho sledovat, jak se mocné Britské impérium topí v sebelítosti na mém gauči. Takže mi udělej tu radost, přestaň fňukat a pojď se radši bavit. Je přeci pátek večer, non?“ prohlásí Francis dokonce natolik povzbudivě, že si dá Arthur tolik práce, aby se k němu opět otočil.

„Netuším sice, jakým kalendářem se řídíš, ale podle toho mého je čtvrtek, pitomej vinaři.“

„Eh… nevadí, zítra nemusím do práce, tak to vyjde nastejno,“ pokrčí lhostejně rameny, „pointou je, že potřebuješ nějaké rozptýlení. A taky mi přestat říkat těma přezdívkama, či co to má být, mon cher.“

„Pokud si ještě dobře vzpomínám tak jsi to byl ty, kdo s tím začal,“ konstatuje stále nezaujatě Brit, ale už se dokonce odhodlá i k tomu se posadit s pažemi obmotanými okolo polštáře.

            „Nepopírám, ale ty moje, nejsou, na rozdíl od tvých, nikterak urážlivé,“ prohlásí Francouz povýšeně.

„A jak to mám vědět? Vypadám, snad že umím francouzsky…“

„…plynně, pokud si dobře pamatuji.“

„Třeba už jsem to zapomněl… to se stává, že časem člověk vypouští z hlavy nedůležité věci,“ pohrdavě si odfrkne a odloží polštář stranou.

„Člověk možná, ale stát nikoliv. Pamatuje si všechno tak bolestně dobře… jak jinak bys mi vysvětlil, že si pořád ještě pamatuju tvojí existenci?“ opáčí ihned Francis, ledovým tónem.

 „To já bych rozhodně neměl to srdce zapomenout na to, kolikrát jsem tě slyšel škemrat o milost,“ škodolibě se se ušklíbne a postaví se.

„Když už jsme u toho vzpomínání, tak mi pomoz si vzpomenout, kdo za mnou, vždycky přileze řešit své milostné problémy?“ neodpustí si, ale vzápětí si uvědomí, že teď možná, zašel moc daleko. Už se skoro zdálo, že díky hádce Arthur vypustil z hlavy všechno ostatní, včetně zlomeného srdce, ale teď mu to ovšem Francis spolehlivě připomněl. Aspoň dle červeni, která se mu náhle začala vlévat do tváří tak mohl usuzovat.

„O tvoji pomoc nestojím, žabožroute, tak si přestaň vymýšlet nesmysly a dej mi už konečně pokoj!“ prohlásí Brit rudý jak pivoňka a rychle se k němu otočí zády, uražený z toho, že se odvážil konstatovat pravdu. Francouzovi lehce škubne obočí, ale i přes to pokušení, se nakonec rozhodne svému drahému příteli opětovně nepřipomínat, v čím domě se to nachází a kdo, že tady už pár hodit fňuká. Přeci jenom nesmí zapomínat na to, že má zlomené srdce…

„D’accord, jak myslíš,“ smířlivě nad tím mávne rukou, „nicméně, když už jsi se konečně vyhrabal z toho gauče, můžeme jít.“

„Jít? Kam?“ zmateně natočí hlavu zpátky k němu, ale to už náhle drží Francis jeho předloktí a táhne ho do předsíně, „Sakra, kam mě to zas vlečeš, pitomej vinaři, co…“

„Za zábavou, kam jinam, mon cher,“ sdělí mu s naprostou samozřejmostí.

„Ale já…“ zkouší Arthur protestovat, ale Francis je velmi okázale ignoruje.

„Neboj, pomůže ti to se rozptýlit, věř mi. Nakonec si už ani nevzpomeneš, že nějaký Alfred existuje…“

****

Merde.

Přesně tohle, proletělo Francisovi hlavou ve chvíli, kdy vstoupili do onoho baru, protože jejich situace v tu chvíli, by snad ani lépe vyjádřit nešla.

Merde. Merde, merde a znova merde. Jak je tohle město velké? Kolik je v něm barů, hospod, putyk či podobných míst? Jak může vůbec někdo mít takovou smůlu a perfektně se trefit zrovna do tohohle. Zrovna dneska. Zrovna tady. Zrovna teď…

K tomu být rozladěný měl momentálně vskutku pádný důvod a to, protože jen co si stihli objednat a začít jejich věčnou a už i celkem nudnou hádku o tom proč pít a nepít víno (jelikož ji vedli už několikero staletí a začínali se „mírně“ opakovat), otevřely se dveře a do baru vstoupil skvělý způsob, jak může celodenní snažení o zlepšení Arthurovi nálady přijít vniveč alias Alfred F. Jones s jeho perfektním šestým smyslem zjevit se právě tam, kde je ho zapotřebí nejméně a to velmi vysmátý a s očividně výbornou náladou. Francis si při pohledu na něj pohrdavě odfrkne. Samozřejmě, to že někomu zlomil srdce ho očividně ani v nejmenším netrápí.

„Jdu pryč,“ prohlásí bezbarvým hlasem Arthur, který se již z prvotního šoku, koho vidí, nejspíše probral a nyní se jen snaží krčit, co nejvíce to jde a křečovitě přitom svírá skleničku rumu. Ovšem ani se zas tak moc krčit nemusí, jelikož Alfred okolo něj stejně projde, jako by byl vzduch a usedne i se svým doprovodem, tvořeným Mathiasem a Gilbertem o pár stolů dál.

„Počkej… pourqoui?“ zeptá se ho Francouz a chytne ho za zápěstí, aby mu zamezil vstát, k čemuž se již chystal.

„Doufal jsem, že aspoň tohle bude schopen ten tvůj žabí mozek pobrat,“ pokusí se mu Brit uštěpačně odpovědět, ale i tak je z jeho slov cítit prázdný bolestný podtón.

„Ale no tak, přeci si s ním nenecháš zkazit večer…“ zkouší to Francis znovu, ale to už do sebe Arthur kopne zbytek rumu.

„Už se stalo,“ pohodí letmo hlavou ke smějící se skupince, „takž už klidně můžeme jít,“ dodá ještě a prudce vstane, načež si musí ihned zase sednout zpátky, jelikož se mu zamotá hlava.

„Dobře, tak jdeme,“ přikývne nakonec Francis, „jen co se s nimi pozdravíš,“ dodá ještě a začne vléct pomalu blednoucího Arthura směrem k jeho stolu, kolem kterého by ale stejnak museli při odchodu projít.

„Cože? Ne, v žádném případě, já nemůžu jen tak prostě…“ začne ihned protestovat.

„K vaší konfrontaci stejně dřív či později dojde, tak ať už to máš z krku. Prostě mu ukaž, že jsi v pohodě a že si z vašeho rozchodu nic neděláš…“ jako například, že bys celý den probrečel na cizím gauči…

„Ne, ne, ne… to není dobrý nápad!“ odporuje mu v naléhavém šepotu a zoufale se zkouší vykroutit z jeho sevření, ale Francouz to okázale ignoruje a tak, dřív než stačí Francisovi v plné míře objasnit, čím vším je ten nápad tak špatný (i když dostatečně očividné by to mělo být i bez toho), se už náhle ocitá přímo u Alfredova stolu a hledí přímo na něj, zatímco se mu začne z křídově bílé, vracet opět jeho obvyklá barva, která ovšem dále přechází ihned do rudé. Jinak nijak víc nereaguje, ba naopak, jako by při pohledu na svého ex-přítele dočista ztuhl.

Ovšem Alfredova reakce není o nic dynamičtější. Když na sobě ucítí něčí pohled a zvedne k němu hlavu, jeho smích najednou utichne a, co je u Alfreda jev vskutku neobvyklý, dokonce zůstane i nadále naprosto zticha. Že by nakonec i on měl něco jako svědomí?

„Bonsoir mes amis…“ odhodlá se první ke slovu Francis, protože jinak by na sebe všichni nejspíš ještě přinejmenším hodinu zírali jako v hypnóze. Arthur a Alfred přinejmenším určitě.

„Hej, hallo, Franny, kde se tu bereš?“ opětuje mu jako první pozdrav Gilbet, který před chvílí rovněž ztichl, mírně vykolejený neočekávanou změnou atmosféry, ale teď už opět se svým obvyklým úšklebkem upíjí doušky piva.

„Hm…“ s nezájmem na něj upře svůj pohled i Mathias, ovšem o něco méně přátelštěji. Jak se zdá, nestojí mu ani za pozdrav. Ne, že by stál o to zrovna jeho zdravit.

„No, rozhodli jsme se sem jít s Arthurem trochu pobavit… že mon cher?“ odpoví na Gilbertovu otázku a přátelsky obejme Arthura okolo ramen, čímž ho konečně probere z říše snů, kde se nejspíš utápěl v Alfredových očích, nebo co to teď vyváděl.

„Kdybych se chtěl bavit, byl bys ten poslední, koho bych se zeptal. Aby bylo jasno, šel jsem s tebou jenom proto, žes mě tak zoufale prosil,“ pohrdavě si odfrkne Brit a shodí Francouzovu ruku ze svých ramen.

„Oh, jak kruté… proč pořád popíráš onu pravdu, že ve skutečnosti moji přítomnost přímo zbožňuješ?“ ušklíbne se Francis a pošle mu vzdušný polibek.

„Proč, TY pořád popíráš onu pravdu, že tě nenávidím?“ zrudne Arthur ještě víc než před chvílí, nikoliv však rozpaky, ale pouze vztekem z obvyklých provokací jeho přítele.

„Možná… ale tím nijak nevyvracíš, že moji společnost máš rád, ne?“ hodí po něm Francouz jeden ze svých okouzlujících pohledů.

„Ale to se vzájemně vyvrací samo! Sakra, jak natvrdlý jsi, že-“

„Ehm… Arty?“ skočí jim Alfred do hovoru, dřív než stačí Arthur vůbec doříct další argument, a aniž by čekal na nějakou reakci, pokračuje dál, „Mohli… Nemohli bysme si promluvit?“

„No, pokud chceš, klidně mluvit můžeš,“ sdělí mu Francis s milým úsměvem na tváři, místo Arthura, který při zvuku hlasu mladého Američana opět poněkud strne.

„Já myslel o samotě,“ řekne Alfred a probodne Francise očima.

„O čem se mnou ještě chceš mluvit?“ zeptá se Arthur bezbarvě.

„Já… no…o nás a o… víš já nevím, co… prostě… potřebuju ti něco říct!“ vysouká ze sebe nakonec horko těžko a stejně jako ještě před chvílí Arthur, začne také nabírat mírnou červeň.

„Není už o čem mluvit,“ prohlásí však Brit rozhodně a obrátí se k odchodu, „jdeme Francisi, odcházíme,“ spraví o tom ještě svého přítele, kdyby to z toho co řekl, dostatečně nevyplynulo.

„Aurevoir, mes amis,“ mávne jim Francouz ještě na rozloučenou a obzvláště Alfredovi věnuje ještě jeden velmi přátelský úsměv. Pak ovšem Brita ihned následuje a poslední, co ještě zaslechne, než vyjde ven ze dveří, je Gilbertovo hlasité a velmi všetečné vyptávání, směřované mírně vykolejenému Alfredovi.

****

„Kam půjdem teď?“ zeptá se Francis, když vyjde ze dveří do, na toto roční období, vcelku teplého večera a letmo přitom stočí pohled k Arthurovi, který se tam zastavil a akorát hledí na nebe, jako by snad doufal, že vyčte mezi právě vycházejícími hvězdami nějaké odpovědi. Francis by také momentálně rád věděl pár věcí, ale na ty by mu hvězdy žádnou odpověď nejspíš nedali. To mohl leda tak Arthur, protože nic mu právě nedělalo starosti tak jako, co se asi může honit jeho britskému příteli hlavou.

„To je jedno,“ odpoví mu po delší odmlce a, po tom co sklopí oči zpět k šedivé zemi, se bezmyšlenkovitě vydá šouravým krokem kupředu, jen aby tam nemusel tak postávat.

„Můžem zkusit nějakou další hospodu…“ navrhne Francouz a srovná s ním krok, tak aby šel po jeho boku. Arthur se k němu otočí a skepticky na něj pohlédne.

„Nevím, proč se mě tak usilovně snažíš opít a, upřímně, ani to vědět nechci, takže ne.“ zavrhne jeho návrh bez delšího přemýšlení a s kyselým úšklebkem na tváři.

„Tak co kavárna?“ zkusí to znovu.

„Ano, v tuhle denní dobu mívají běžně otevřeno,“ protočí nad tím Arthur oči v sloup se značnou dávkou sarkasmu v hlase. Francis nad tím ale jen pokrčí rameny.

„Čajovna?“ navrhuje dále.

„Tu bych uvítal, tak mi nějakou otevřenou najdi,“ požádá ho s opět naprosto vážnou tváří a bez jakýchkoliv stop po humoru, možná jen s ještě o něco sytějším podtónem ironie, který byl vzhledem k hodině vcelku opodstatněný. Nicméně Francouz nad tím opět mávne rukou jako by šlo jen o nedůležitý detail.

„Dobře, tak navrhni něco ty – já už ti své nápady předložil,“ prohlásí, jakoby uraženě a zastrčí si ruce do kapes.

„Ano, ale jeden byl horší než druhý,“ ušklíbne se Brit.

„Alespoň jsem nějaké měl,“ dostane se mu nyní již doopravdy uražené odpovědi.

„Proč bych měl něco vymýšlet já? To tys mě tahal ven za zábavou, já o to někam chodit nestál!“ protestuje okamžitě.

„Ach ano, promiň, já zapomněl, že bys mnohem raději bulel do mého polštáře,“ neodpustí si Francis poznámku, která způsobí, že se jeho společníkovi začne opět hrnout do obličeje krev.

„Já… To… Prostě…“ zakoktá se Arthur, který nemůže přijít na nic kloudného, co by mu mohl odpovědět a nervózně si skousne ret.

„Copak, mon cher?“ začne se Francouz nevinně uculovat.

„Radši bych dělal cokoliv jiného, než tu teď tvrdnout s tebou,“ zamračí se a odvrátí od něj hlavu stranou.

„V tom případě je neuvěřitelně velká smůla… (nebo spíš ironie?) že přesně tohle teď děláš,“ smířeně si povzdechne Francis a zvědavě upře své oči na Arthura, očekávaje jak bude reagovat. Ten však všechno, co řekl, velmi diplomaticky ignoruje a raději předstírá, že ho něco náramně zaujalo na silnici, aby tak mohl zakrýt opětovný nádech červené na jeho tváři.

A tak jdou chvíli v tichosti, bez určitějšího cíle či směru.

****

„Arthure?“ zarazí se po chvíli chůze Francis.

„Co je, žabožroute?“ zastaví i Arthur a s „velikým“ zájmem se ohlédne na svého přítele.

„Pojď,“ sdělí mu jednoduše, bez delšího vysvětlování, popadne ho za ruku a již po třetí za tento večer ho začne proti jeho vůli vléct jakýmsi náhodným směrem. Takže mu nakonec nezbyde nic jiného než ho nakonec znova následovat, čímž se během chvíle ocitne v nevelkém parčíku, o jehož existenci zde neměl až do teď ani tušení. Stejně jako neměl tušení, proč sem byl zatažen.

„Chystáš se mě zatáhnout někam do křoví?“ optá se Brit smířeně, jelikož mu momentálně, po dalším melancholickém rozjímání v hlavě, kterým se dozajista onu promlčenou chvilku zabýval, bylo úplně všechno jedno.

„Nikoliv, mon cher, (i když této možnosti bych se taky úplně nebránil…) spíš jsem doufal, že by trocha přírody mohla povzbudit,“ vysvětlí mu svoje myšlenkové pochody, které by výjimečně nebyly zas tak od věci, kdyby se ovšem tedy dalo pár stromů kolem špinavého „jezírka“ uprostřed města nazvat přírodou.

Nebo takový je na to alespoň nejspíš Arthurův názor, protože jediná odpověď, kterou se namáhal Francisovi věnovat, byla v podobě dosti skepticky pozvednutého obočí, díky čemuž si Francis začal připadat mírně trapně. Trapně z toho, že celý svůj volný večer, který mohl trávit ve společnosti nějaké půvabné dívky, jejichž čísly jeho mobilní telefon doslova přetéká, věnuje ho marné snaze nějak povzbudit tvrdohlavého Brita.

Opravdu, měl by se na něj už konečně vykašlat a jít věnovat svůj čas něčemu užitečnějšímu. Měl by prostě odejít a nechat ho tu, ať už si dělá, co chce, jenom když mu dále nebude ztrpčovat život svými hloupými problémy, kterým mohl tak snadno předejít, kdyby byl alespoň jednou poslouchal jeho rady.

Opravdu by měl plné právo přesně tohle udělat. Namísto toho, ale jen seběhne pár kroků níž k jezírku a očividně začne něco hledat na zemi. To něco je konkrétně malý placatý oblázek, který, po tom co se podaří si jeden vybrat, znalecky potěžká v ruce, aby s ním mohl nakonec ladně hodit vstříc vodní hladině, po které třikrát poskočí, až nakonec zmizí do jejích mělkých hlubin.

Arthur jeho počínání zvědavě a ze začátku možná i trochu nechápavě sleduje, nakonec ho ale pouze sjede pohrdavým pohledem.

„Tři? Vážně? Neměl bych začít tleskat tvému nepřekonatelnému umění házet žabky?“ ušklíbne se, nejspíše nadmíru uchvácen Francisovým výkonem a popojde k němu blíž.

„Chceš mi snad tvrdit, že jich hodíš víc?“ nedůvěřivě na něj pohlédne Francouz s evidentní výzvou v hlase.

„Klidně i se zavázanýma očima,“ prohlásí sebejistě Brit a rovněž se začne poohlížet po vhodném kamínku, který ihned co ho najde, pošle za tím Francisovým, ovšem s tím rozdílem, že se ten jeho odrazí jedenkrát víc – tudíž čtyřikrát. Vítězoslavně se na svého společníka usměje.

„Štěstí začátečníka,“ zamračí se Francis a okamžitě začne hledat dalšího vhodného kandidáta k jeho hodu. Arthur samozřejmě nezůstává pozadu a také pátrá po vyhovujícím oblázku, aby mohl znásobit svůj náskok.

„Ha, taky čtyři,“ hlásí během chvilky, k Arthurově nelibosti, Francis.

„Ten poslední se nepočítá, vždyť ani nebyl pořádně vidět,“ ohrazuje se hned proti tomu.

„Počítá, Angleterre, pokud jsi ho neviděl, tak si jdi koupit brýle,“ ignoruje ovšem Francouz veškeré jeho námitky a hodí další žabku, tentokrát však o něco méně úspěšnou.

„Dobře… vždyť tě stejnak během chvilky předženu,“ připustí nakonec neochotně a raději si začne na zemi vytypovávat další potencionální žabku.

„To sotva, když-…“ chystá se mu na to odpovědět nejspíše nějakou rýpavou poznámkou Francouz, ovšem zarazí se uprostřed věty, jelikož se mezitím Britovi zadaří další hod a opět se dostane do vedení jejich nevyhlášené soutěže.

„Pět, viděl jsi to?“ prohlásí triumfálně.

„Byli jen čtyři!“ okamžitě se mu to snaží jeho přítel i přes zjevnou skutečnost vyvrátit. Zamračí se.

„Pět! Sakra, já se v tom vašem početním systému ve Francii sice vůbec nevyznám, ale tohle bylo jasných pět!!“ stojí si za svým naštvaně Arthur. Francis pozvedne obočí a škádlivě se pousměje.

„Ale? Co se hned tak rozčiluješ, já myslel, že pro tebe není problém jich hodit pět znovu~“ opáčí medovým tónem, takže má Brit co dělat, aby mu jednu nevrazil. Nakonec si ale jen odevzdaně povzdechne.

„Fajn tak mi dej nějakej kámen…“ řekne a vyškubne Francouzovi z rukou ten, co v nich právě drží a dřív, nežli se proti tomu má šanci nějak ohradit jím mrští vstříc vodní hladině. „Znovu pět. Už vidíš, nebo si potřebuješ zajít na oční ty?“

„Ale ten kámen jsem si našel já! To nebylo fér, vzals mi ho…“ založí si uraženě ruce. To ovšem jeho přítele očividně moc nezajímá.

„Nic ti nebrání si pro něj dojít,“ vybídne ho Arthur s přehnaně milým úsměvem na tváři, ale Francis se ani tak nehodlá jeho návrhem řídit a raději se sehne pro další krásně tvarovaný kamínek.

„Chm, ještě ti ukážu, jak se hází žabky…“

****

„Jak se zdá, měl bys žáby raději házet jen na pánvičku…“ ušklíbne se Arthur, když se oba dva po nekrátké době znaveně sesunou do vlhké trávy se skórem devět ku osmi pro Arthura. Nebe už potemnělo úplně, takže jediné díky čemu ještě jakž takž viděli, byl chabý svit ubývajícího půlměsíce a záře nedaleké lampy. Špatná viditelnost vlastně byla asi tím hlavním důvodem, proč přestali, jelikož jejich spory o každý skok začínaly být čím dál ostřejší a špatněji rozsouditelné, jinak, i přes to, že už byli oba vcelku unavení, by dozajista dál zkoušeli za každou cenu porazit toho druhého. Jako vždy…

„Chmp, za to ty bys na pánvičku neměl házet radši nic… pokud teda neplánuješ podpálit barák…“ poznamená podrážděně Francis, mírně rozladěn utrpěnou porážkou.

„Ale no tak… kvůli tomu že jsi naštvaný z prohry, hned nemusíš urážet mé kuchařské umění“ nenechá se jeho narážkami na jeho „občasneúplněnejlepší“ kulinářské schopnosti výjimečně nijak vytočit.

„Z porážky? Ale kdepak, mon ami, hodil jsem jedenáct. Jedenáct. Nemůžu za to, žes to neviděl…“ prohlásí tvrdošíjně.

„Byla už tma. Neviděls to pořádně ani ty tak si nevymýšlej,“ zavrtí nad tím Arthur bezradně hlavou a zlehka praští svého přítele do ramene. Ten mu toto gesto opětuje. A najednou, aniž by věděli proč, se oba dva rozesmějí. Bez jakékoliv příčiny či důvodu se prostě začnou oba smát a všechno se najednou jeví naprosto v pořádku. Aniž by si to nějak hlouběji plánovali, oba dva sebou skoro sladěně praští do trávy, aby měli lepší výhled na hvězdy. Na tomhle okamžiku jim přijde něco tak podivně nostalgického a oni už najednou nehledí na hvězdy, nýbrž jeden na druhého.

„Stejně jich bylo jedenáct…“ zašeptá Francouz s úsměvem.

„Nebylo!“ zavrtí Brit mírně hlavou. A pak už ani jeden nic neříká a jen si užívají tenhle prazvláštní moment, pochopení a souznění. Jsou u sebe tak blízko. Jak psychicky tak fyzicky. Stačilo by se jen posunout ještě o kousek blíž, mírně pohnout hlavou, trochu se nahnout dopředu a…

„Asi bychom už měli jít… je pozdě…“ prohlásí zničehonic Francis a posadí se.

„Pravda…“ přitaká Arthur s mírným ruměncem na tváři, který se mu tak bůhví proč udělal.

„Pojď,“ vyhoupne se Francouz na nohy a podá svému Britskému příteli ruku, aby mu pomohl vstát. Ten v tichosti nabízenou pomoc přijme a zvedne se. A pak spolu jdou pryč. Dál od toho záhadného parčíku, o jehož existenci až do dnešního dne neměl Arthur ani tušení, dál od špinavého jezírka, jehož vodní hladinu dozajista svou soutěží v házení žabek zvedli o dobrých pár čísel, dál od toho zvláštního pocitu…

„Dnes jsou hvězdy vidět docela hezky… nemyslíš?“ prohlásí zamyšleně Francis a zakloní hlavu vzhůru, aby si oblohu plnou drobných světélek mohl lépe prohlédnout.

„Hm…“ přitaká mu tiše v odpověď, ale pak se zastaví, „Francisi?“

„Děje se něco, mon cher?“ otočí se na něj oslovený zvědavě. Arthur zrudne a zhluboka se nadechne.

„Víš… já…“ začne váhavě a nejistě si skousne spodní ret, „měl… měl bych ti poděkovat… víš, za ten dnešní večer a vůbec za dnešek, protože… no… prostě ti děkuju,“ vysouká ze sebe ztěžka nervózně těkaje pohledem všude jinde než po mírně zaskočeném Francouzovi.

„Oh, to jsem snad usnul, protože se mi právě zdálo, že jsem slyšel to slavné Britské impérium, jak mi děkuje…“ zasměje se na něj s tvářemi, možná také zlehka načervenalými (i když to mohlo být způsobeno i mírným poklesem teploty), i když pořád ne tak jako Arthurovy, které nabírají čím dál sytější barvy.

„A-ale nepochop mě špatně… pořád tě nesnáším stejně jen… jen byla dnes tvoje přítomnost celkem snesitelná…“ zamumlá ještě na vysvětlenou, pořád se vyhýbaje očnímu kontaktu.

„Samozřejmě že, mon cher,“ zasměje se Francis a, dříve než Arthur vůbec stihne zaregistrovat, kdy se k němu dostel tak blízko, ho zlehka políbí na čelo, ale i to je očividně dost aby to Arthura úplně vyvedlo z míry.

„Co si-“ chystá se na něj nejspíš spustit proud nadávek, ale to už Francouz, pořád se stejně pitomým úsměvem, jak by Brit dozajista řekl, míří pryč.

„Bonne nuit, mon cher,“ pošle mu ještě jeden vzdušný polibek a pak už se k němu otočí zády a volným krokem míří pryč, zatímco Arthur tam stále stojí jak zkoprnělý.

„Pitomý žabožroute!“ procedí nakonec ještě mezi zuby a rovněž se vydá pryč se stejně pitomým úsměvem na tváři, za který by si nejraději nafackoval. To ale může udělat až zítra…