Kapitola 1

„Už nechci být sám.“

To tenkrát prohlásil ten malý bezmocný chlapec, pod náporem útoků od Mongolů, z Dánska a Švédska i od Řádu Německých rytířů.

„Už nechci být sám.“

Řekl ten slabý mladík utlačován Zlatou hordou pod nadvládou Osmanů.

„Už nechci být sám.“

Znova zopakoval ten mladý muž, Carské Rusko, který měl moc, měl sílu… Ale nebylo jí dost. Abys mohl mít přátele, potřebuješ přeci moc, ne? Slabý nemůžou mít žádné přátele, to věděl už dávno a on chce mít hodně přátel. Hodně! Takže musí být ještě silnější…

„Já… teď už nejsem sám…“

Usmál se. Sovětský svaz. Šťastné a veselé místo pro všechny jeho přátele. Ano. Všichni tam byli jeho přátelé a bylo jich hodně jen…

Původně si to představoval trochu jinak. Myslel, že se s ním budou smát, budou si s ním normálně povídat, budou vyhledávat jeho přítomnost, ale…

Jako by se mu snad jeho přátelé vyhýbali. Obcházeli ho. Báli se ho. Že by… že by to skutečně dělali? Ale ne, to je nesmysl. Mají ho rádi. Určitě mají. Je přeci tak silný, takže není možné, že by se s ním nechtěli přátelit, ne? Jen si to namlouvá, jsou s ním rádi, jsou to přeci jen jeho přátelé.

Da, přátelé…

„Už nechci být sám.“

Pronese tiše, pln zoufalství a sesune se do zmrzlého sněhu. Řekl to, právě to řekl, ale jako by ho snad ani nikdo neslyšel.

Nikdo ho neposlouchal.

Vítr vane chladně, jak je tady zvykem. Sníh ostře štípe do jakéhokoliv kousku odhalené kůže. I když má teplý kabát a šálu je mu zima. A když jejich boty kráčí pryč tím zmrzlým sněhem, tříští se onen led na povrchu a stává se drobnými odletujícími krystalky. Jako jeho srdce.  To se totiž taky tříští…

Kam jdou? Proč odchází? Copak jim s ním nebylo dobře? Opouštějí ho? A-ale… vždyť jsou to jeho přátelé… Jsou přátelé, a přesto ho opouštějí… Co udělal špatně?

Jeho oči barvy sibiřské bouře je smutně sledují. Všechny. Všechny jeho… přátele? „Přátele“ kteří ho opouštějí. Nikdo z nich nevěnuje pozornost tomu, co říká.

Ale já nechci být sám! Nechci!!

Je jedno jestli to pronese nahlas, tiše, či jestli to vůbec nevysloví. Nic se totiž nezmění. Oni i tak zmizí z jeho života.

Ale proč?

Odpověď je tak jasná…

Byl slabý. Ano, i tak byl moc slabý. Proto se s ním nechce nikdo přátelit. Jaký jiný důvod by to mohlo mít? Jinak k nim byl přeci tak hodný… Nebyl třeba až moc? Možná jim dával příliš volnosti… ale myslel, že tak budou spokojení…

Nebyli. A odchází. A on je stále sleduje, do očí se mu derou slzy. Netuší proč, ale chce se mu brečet. Je na samotu zvyklí… nenávidí ji, ale je tu zas. To proto pláče? Skloní hlavu, aby zjistil, jestli mu už nějaká slzy ukápla. Neukápla. Ještě je brzy. Znovu hlavu zvedne a opět vidí jen jejich čím dál tím víc se vzdalující záda.

A pak se náhle smutek z jeho očí vytrácí, slzy, které už málem skanuly do bělostného sněhu, již nepřijdou, a i když stále hledí za nimi, už je nevidí. V jeho očích už není lítost. Změnila se na odevzdanost. Odevzdanost oné samotě, která mu opět rozevírá svou náruč, jako jeho jediná společnice.  Jen ona tu zůstala. Jen samota a zima. Jeho jediní věrní přátelé.

Uchechtne se.

Uchechtne se šíleným smíchem, který pořád stupňuje na hlasitosti, až se z něj otřásají ledové pláně široko daleko. Ale oni už jsou nejspíš tak daleko, že ho neslyší. Lehá si do sněhu a stále se hystericky směje. Není si jist čemu, ale je to směšné, ne? Že je tu opět sám, i přes to všechno… i když se tak snažil… je zase sám…

Smích přechází v nářek. Nedostavené slzy se navrací. On se stále válí ve sněhu. Zavírá oči a vzlyká. Ale oni už neuslyší ani ty jeho vzlyky…

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

„Ivane?“

Osloví ho někdo.  Ale kdo to je? Neví, ale něco je mu na tom hlasu povědomé… Zná ho?

„Co tu děláš?“

Znova se ho ptá ten hlas. Lhostejně. Nebo v něm slyší kapku starostí? Nad kým, nad ním snad? Ne, všem je přeci jedno, co s ním je. Nikoho nezajímá. Nikoho…

„Vstávej, nebo zmrzneš.“

Sdělí mu opět a navíc ho ještě někdo dloubne botou do boku. Sníh zaskřípe. Kde vlastně je? Sníh, ano skutečně cítí onen spalující chlad sněhu všude okolo. Leží tedy někde na zemi… ano… je venku, v závěji, je mu zima, což tedy znamená, že – že to nebyl sen, to jak odešli. Oni opravdu odešli…

„Kámo, slyšíš mě? Koumouši? Ivane? Je tu zima, jestli sis nevšim, tak už zatraceně vstaň nebo tu zmrznem oba!!“

Naléhá na něj kdosi dál. Zná ho, to ví s jistotou, určitě ho zná, jenom… proč si nemůže vzpomenout? To je jedno… je otravný! Ano, otravný, nechce, aby na něj dál mluvil a říkal mu, co má dělat. Nechce ho tady. Ani nechce nikam chodit, vždyť stejně nemá kam. Ve svém domě je stejně sám jako tady, tak nač odsud odcházet. Obzvláště když je tak slabý a zbytečný… proč by tu nemohl zmrznout? Proč ne? Chtěl by se ho na to zeptat jenom… jenom kdyby mohl. Proč je tak těžké otevřít ústa? Proč je tak těžké pohnout jediným svalem? Proč ho ten otravný hlas nemůže nechat spát…?

„Bože… co s tebou mám jako dělat?“

Slyší něčí povzdech. A pak matně ucítí, jak se hýbe. Hýbe se? Jako by ho snad najednou někdo zvedal… zvláštní… že by se mu to zdálo? Sen? Spánek? Ach ano, pravda, spánek… jak rád by teď spal. A proč ne? Když jsou všichni pryč, nemusí se už o nic starat a může v klidu opět zavřít své oči a snít sny o jejich přešťastných společných chvílích.

Pomalu se začne probouzet, oči však nechává stále zavřené. Nechce vidět realitu, jem… Hm? Co to? Kupodivu ještě nezmrzl. A co je to měké a příjemné, na čem teď leží, to už přeci sníh není, ne? Vždyť… vždyť on není venku. Je zpátky. Na gauči. Ve svém domě. Hloupě se pousměje. Takže to skutečně… skutečně to celé byl jen…

Sen?

Ano, usnul na kanapi a to celé byla pouze noční můra. To že odešli, to že brečel ve sněhu, ten otravný hlas, který ho budil… Ale teď… Stačí pouze otevřít oči a všichni tu budou. Někdo nejspíš právě dělá večeři a někdo zase prostírá stůl. Další možná píše dopis nebo si čte, pak někdo třeba zrovna štípe venku dříví. A někdo rovněž přikládá do krbu přímo naproti gauči, kde teď leží. Dokonce slyší praskání ohně a… a právě teď tam někdo dal další polínko, až odlítli jiskry. Slyší to, opravdu to slyší. Takže stačí pouze otevřít oči a…

Otevře je. A…

A nikoho nevidí. Nikoho, koho kdy označoval, nebo si třeba jen vzdáleně přál označit za svého přítele.

Alfred F. Jones

Majitel toho otravného hlasu. Hlavní důvod, proč ho jeho přátelé opustili. Poslední osoba, o kterou by ve svém domě stál. Osoba, která ale ironicky je v jeho domě jako jediná spolu s ním. Co tam ale vlastně dělá?

„Už ses probral?“

Alfred se otočí a probodne ho svýma tyrkysově modrýma očima, jako nebe v prosluněném dni bez jediného mráčku. Ivan mu samozřejmě pohled opětuje.

„Co tu děláš?“

Zeptá se Ivan chladně. Alfred se ale nikterak nenamáhá vnímat, cokoliv mu řekne a sedne si vedle něj na kanape.

„Fajn, tak to už snad tohle nebudeš potřebovat. Bože, tady je taková kosa… Jak tu vůbec můžeš bydlet?“

Stáhne z něj tlustou bavlněnou deku a přehodí si jí přes sebe. Deku? Proč byl zabalený v dece? A když už je u toho… jak se sem vlastně dostal? Pokud to nebyl sen, nic z toho, tak to přeci znamená, že by neměl být tady, ale pořád v tom sněhu, ne?

„Proč tu jsi?“

Ivan je zmatený. Hodně zmatený. Proč, když všichni odešli, když ho už všichni opustili… Proč sem přišel zrovna on? Vždyť se nenávidí, ne? Nebo… opravdu ho Ivan nenávidí? Ne, spíš jím a jeho naivitou pouze pohrdá, to Alfred je ten, který ho nesnáší. Ale proč je tady?
„Hm… proč jsem tady?“

Zadívá se na něj Alfred nechápavě, jako by se ho ptal na něco naprosto zřejmého a triviálního. Ivanovi je to ovšem nyní už také jasné…

„Přišel ses mi vysmívat, nemám pravdu? Mé samotě a utrpení…“

Řekne naprosto odevzdaně.  Už se se svým osudem smířil. Tak proč přidávat tomu pitomému Amíkovi náměty k posměškům.

„Ovšem že ne! Já jsem přece Hrdina. A hrdina je vždy tam, kde je ho zapotřebí… nezáleží na tom, kdo ho potřebuje. A tys tam v tom sněhu pomoc fakt potřeboval, kámo. Nebejt mě, už by z tebe byl jen rampouch. A když už jsme u toho… cos to tam vyváděl? Válet se takhle ve sněhu… Debilní komouši…“

Mluví. Postaví se do jedné ze svých dětinských rádoby hrdinských póz, a mluví k němu, a sděluje mu tolik věcí, ale on jim vůbec nerozumí. Hrdina? Pomoc? Proč, by mu měl chtít pomáhat? Proč ho nenechal tam, kde byl a nosil ho sem? Co z toho má?

„Proč ti záleží na tom, co teď se mnou bude? Nemáš důvod tu být, tak co tu děláš? Ty přeci máš přátele, spoustu přátel… přátele se, kterými se můžeš smát, bavit se a trávit čas. Já žádné přátele nemám. Už nemám nic. Nepotřebuju tvou pomoc, protože s tímhle mi už stejnak nepomůžeš…“

Naivní Alfred. Pořád stejně naivní. Nechápavě se na něj dívá a snaží se chápat. Sedí hned vedle něj, na jeho gauči a přitom je tak vzdálený. Jejich světy jsou až příliš rozdílné a on prostě není ten jeho schopen pochopit. Tak ať už jde, protože tohle není místo, kde by měl být. Ať jde a nechá ho tu samotného, tak jak to má být. Takhle to přeci ve světě má fungovat, tak ať už to pochopí a vypadne. Hned. Co nejdřív! Pryč…

„O čem to zase plácáš, komouši? Přátele? To si opravdu myslíš, že žádné nemáš?“

O čem to plácá on? To Alfred nechápe, Ivan vidí realitu čistě, jak sklenku vodky, kterou by si teď tak rád dal.

„Jsem slabý. Příliš slabý na to abych si udržel přátele. Abych je mohl ochránit.  Proto už žádné nemám.“

Alfred se hlasitě rozesměje, jako by mu právě řekl nějaký dobrý vtip. A pak, že se mu nepřišel vysmívat.

„To je to, co pro tebe přátelství znamená? Opravdu? Ne, takhle přátelství nefunguje. Nikoho nemůžeš přinutit, aby byl tvým přítelem. Je jedno jak silný nebo slabý si. O to ve přátelství nejde. Jde o to si pomoc, přehlédnout nedostatky a porozumět si.“

Co to říká? Jaké nesmysly to zas blábolí? Ivan si nedůvěřivě Alfreda prohlédne. Ten se na něj ale akorát přátelsky usmívá skrz obroučky brýlí. Přátelsky? Proč by mu věnoval po tom všem tak vřelý úsměv…?

„Chápu. Takže… já očividně nikdy žádné přátele neměl…“

Opět to říká tak smutně a smířeně. Ne, spíš jenom smutně. Se zoufalou snahou potlačit jakoukoliv slzu, která by se mohla pokusit zabrat místo v jeho oku a vyklouznout ven. To nesmí stát. Nemůže udělat Alfredovi tu radost a ukázat mu, jak slabý je.

„Zase mimo, komouši! Opravdu… co ti je, že z tebe padaj akorát takovýhle hovadiny. Vždyť ty máš přátele. Určitě je spousta zemí, kteří…“

Skočí mu do řeči. Nemůže už se to nedá poslouchat.

„Kdo? Kdo by se chtěl nazývat mým přítelem? Jmenuj jednoho…“

Hořká ironie doslova přetéká z Ivanova hlasu, stejně jako jistota, že Alfred nikoho jmenovat nedokáže. Tak proč se v něm, někde hluboko, opravdu hluboko uvnitř objevila ta naděje, že…?

„Kdo? Třeba já. Copak my nejsme přátelé?“

Zeptá se po chvilce přemýšlení Alfred s takovou jistotou, až to Ivana zarazí.

„Přátelé? Vždyť mě nenávidíš…“

Může pouze konstatovat. To již ale Alfred vrtí hlavou.

„Není tu nikdo, koho by mohl hrdina nenávidět. Hrdina všechny chrání. Celý svět. Chci ochránit úplně každého, vždyť… copak by nebylo hezké, kdyby byli všichni přátelé?“

Ivan se zarazí. Ztuhne a může pouze překvapeně zírat na svého Amerického… přítele? Ale je vůbec možné, aby někdo s tak odlišnými ideály a viděním světa mu byl v konečném výsledku tak moc podobný? Vždyť Alfred chce být také pouze vycházet s každým a všechny chránit.  Znamená ta, ale tedy, že…

„…považuješ za přítele, opravdu i mě?“

Chce se ujistit znova.

„Opravdu. Jsi divnej, děsivej komouš, co ostatním furt jen ubližuje, za což tě tedy mimochodem rozhodně musím jako hrdina potrestat, ale jinak, jinak nevidím důvod, proč bysme nemohli být přátelé.“

Zasměje se Alfred. Ivan rovněž váhavě pozvedne koutky úst v úsměv.

„Takže… nakonec mám opravdu přátele…“

Zamumlá si ještě jednou potichu pro sebe. Pořád mu to přijde absurdní. Ten pitomej Amík mu pořád přijde stejně pošetilý a naivní. Pořád mu spoustu věcí nedává smysl, ale… ale jak se zdá, i on může mít přátele… Opravdu může.

„Ivane? Kde máš víc dřeva? Je to pořád strašná zima!!“

„Opravdu? Mně se zdá, že je tu spíš vedro.“

„Vedro? Cože? To jako myslíš vážně? Vždyť vidím dokonce vlastní dech!“

„Eh? Neznamenalo by, kdybys ho neviděl, že nedýcháš?“

„Ne! To by znamenalo, že je tu alespoň trochu přijatelná teplota! Tak běž už zatopit!“

„Dobře, jestli je to zima, můžu ti donést vodku, ta tě zahřeje…“

„Ale já nechci vodku…“

Už nejsem sám. Už ne a ani znova nebudu. Mám přátele…