Kapitola 1

„Nenávidí mě… oni mě nenávidí… všichni… všichni mě nenávidí,“ mumlá si pro sebe Oliver s pološíleným úsměvem na tváři a fascinovaně hledí svýma zářivě modrýma očima, odstínem azurové, na drobný lesklý předmět, který opatrně obrací ve svých rukách. Měl by či neměl……?

„Heheh… každý z nich… vážně… vážně mě tak nenávidí?“ změní své konstatování v otázku, na chvilku přestane věc otáčet dokola a rozhlédne se, jak by čekal, že mu někdo dá odpověď. Avšak nedá. Kdo by mu také odpovídal, když je tu sám. Krčí se v špinavém rohu na pánských záchodech jen pár metrů od konferenční místnosti, kde probíhalo dnešní světové setkání všech států… nebo snad ještě probíhá? Má takový pocit jako by kvůli něčemu v půli odešel… že se naštval… nebo snad rozbrečel? Letmo si sáhne na tvář, aby zjistil, zde tam snad nenajde stopy po slzách.

Hm… má prostě takový pocit, že mu někdo řekl něco ošklivého… s největší pravděpodobností Luciano – vždy je tak krutý a bezohledný… no to je už jedno. Ale něco nepěkného mu předtím někdo teda rozhodně provedl… možná i víc lidí..- vlastně států. Ano, a ti všichni ho nenávidí, všichni, úplně každý. Netuší, proč tomu tak je, či co udělal špatně, ale je to tak. Přestože si už nepamatuje, co přesně se stalo, o jejich zášti vůči němu ví jistě.

I když… tvrdit, že si nevzpomíná, není vlastně tak úplně přesné, jelikož on si na to pouze vzpomenout nechce. Všechno má ještě pořád tak živě uložené v hlavě, takže kdyby chtěl, mohl by si kdykoliv přehrát vše co se stalo. Ale to on nechce. Už totiž všechny tyto vzpomínky vytěsnil, což znamená, že se stalo něco špatného, co by bylo nejlepší z jeho hlavy úplně vymazat. Ušklíbne se.

A přesně to se taky chystá udělat.

Ještě jednou zkoumavě přejede postupně ze všech stran ten předmět ve svých rukách a pak ho opatrně uchopí mezi zuby, aby jeho ruce byli volné a on si mohl vytáhnout rukáv na levé ruce a odkrýt tak svou pihami posetou pokožku, na níž se tkvělo nemálo drobných jizviček různého stáří. Povětšinou však ještě dost čerstvé, mnohdy ani pořádně nezahojené. Navíc jsou tak rovnoběžně vyrovnány vedle sebe… a tak čisté, bezchybným řezem… Oliver si vyndá z úst žiletku a nasadí ještě šílenější úsměv, než měl před chvílí.

„Hn, už to bude dobré, už jen chvilku a Oliver bude zas v pořádku. Oliver se nemusí bát, už se nebude muset dál trápit. Olivera nemá nikdo rád, ale Oliverovi to bude už brzy jedno… už brzy…“ uklidňuje sám sebe a elegantně sevře žiletku mezi prostředníček a ukazováček pravé ruky. Opatrně přiloží naostřený kov k nejméně poraněnému místu na odhalené kůži. A – čistě a rychle – řízne. A pak znovu. A ještě jednou. Z úst se mu vydere něco mezi zmučeným smíchem a slastným zasténáním. Ještě. Z ran pomalu začne vytékat krev. Ještě. Tělem mu vibruje ona příjemná a osvěžující bolest. Ještě. Potřebuje víc! Potřebuje víc fyzického utrpení, co by přehlušilo vše špatné, co dnes zažil. Víc! Víc trýznění, víc bolesti, víc…

Dveře se za hlasitého skřípění dlouho nepromazávaných pantů otevřou a otráveně vypadající muž se zacuchanými světlými vlasy a již dlouho neholeným strništěm vstoupí dovnitř. Oliver, kterého to vyruší, z ním až doteď prováděné pochybné činnosti se zarazí a ustane ve svém děsivém smíchu. Žiletka mu vyklouzne z ruky a s cinknutím upadne do kaluže krve, která se vedle něj již utvořila. Pár kapek krve odstříkne a následně přistane na jeho rudou tekutinou už tak dost nasáklým bledě modrým obleku. Nově příchozí mu však nevěnuje sebemenší pozornost a pouze zamíří k mušlím vykonat svou potřebu. Oliver ho vyjeveně pozoruje, nejspíše překvapen tím, že někdo využívá veřejné záchodky i k jiným věcem než podřezávání svých žil.

François ho však nepřestává po celou dobu ignorovat, nehledě na to jak nepříjemné mu jeho zírání může být. Z jakého chvilkového transu se Brit probere teprve, když se k němu Francouz otočí zády a opět s nepříjemným skřípěním otevře dveře, aby mohl odejít. Uhm… copak to jen potřeboval udělat… o.O Pohlédne a louži krve a kovový nástroj v ní, který celý zakrvácený opět uchopí. Ach ano… právě zkoušel zapomenout. ^^ Připraví se k dalšímu řezu.

„Přestaň,“ pronese François tiše a zastaví se ve dveřích.

„Co?“ zmateně na něj pohlédne Oliver a zarazí se uprostřed pohybu. François se k němu otočí a popojde pár kroků zpátky. Dveře se zase skřehotavě zavřou.

„Řekl jsem, abys s tím přestal,“ zopakuje mu. Jeho společník však jen nechápavě nakloní hlavu.

„Proč by s tím měl Oliver přestat?“

„Protože jsem to řekl.“

„A proč to tedy François řekl?“

„Protože jsem to prostě říct chtěl.“

„Přoč to François chtěl?“

„Protože proto! Nepotřebuju důvod, abych ti něco takového řekl!“ odsekne již dosti podrážděně Francouz. Brit se pousměje, avšak neméně normálním úsměvem.

„Je snad možné, že Françoisovi na Oliverovi záleží?“ zeptá se hravě a pozvedne k němu tázavě zrak se stále se culícím, nijak neměnným, obličejem šílence. Nebo že by se v jeho oku skutečně zaleskla kapička naděje?

„Ne. Proč by mělo?“ odpoví mu na to dotázaný pohrdavým hlasem plného ledové lhostejnosti.

„V tom případě Oliver nemá důvod přestat,“ sdělí mu Oliver klidně a opětovně ponoří do své ruky ostrou ocel, tentokrát však hlouběji než kdy předtím. Mnohem hlouběji – skrz maso, nervy, tepny, žíly až na kost. Tenké pramínky, které mu z ruky až doteď odkapávaly, se ztratí pod náporem krvavého vodotrysku, který vystříkne z jeho tepny a začne kropit do ruda vše, co je kolem. Z očí mu začnou pomalu stékat slzy bolesti. Z úst se mu vydere stažené uchechtnutí, ze kterého se již bezy stane jeho další záchvat smíchu. Úleva. Konečně, jaká to příjemná bolest, přinášející mu úlevu zapomnění…

„Merde…“ vypraví ze sebe François, když se vzpamatuje prvotního šoku a, nehledíc na krev, se vrhne na kolena k jeho společníkovi svíjejícímu se v jakési podivné agónii. Uchopí ho za ramena a otevře ústa, nejspíš aby něco řekl a zkusil ho zklidnit, jenže ze sebe není schopen vypravit slova. Navíc držení ho za ramena jeho krvácení nikterak nezastaví, proto pro změnu radši uchopí Britovu ruku. I když s tou si moc také rady neví…

Oliverovi je však jedno, co François udělá. Nijak mu nepomůže. Ani nemůže. Nemůže nic smazat jen ta ostrá, nesnesitelná a mučivá bolest. Avšak ani ta nevydrží dlouho. Ano pravda, brzy ji vystřídá sladká temnota. Již brzy…

-//-//-

Oliver znaveně pozvedne ztěžklá víčka a párkrát zamrká. Zírá přímo na pobledlý strop s lehkými stopami od kouře. Hm… to nevypadá, že je doma. Ale kde tedy je? Přetočí se na levý bok, aby se mohl lépe rozhlédnout, ovšem tím napůl nalehne na zraněnou ruku. Zasyčí bolestí. Samozřejmě. Zase si mazal paměť, to je pak pochopitelné, že neví, kde je. Pousměje se a rázem ztratí o místo svého pobytu zájem, mnohem víc ho zajímají jeho zranění. Vytáhne ruku zpod peřiny a vyhrne rukáv. Jak velké jizvy tentokrát…

Zamračí se. Kolem celé jeho levačky je obmotána tlustá vrstva obvazů. Obvazy? Kde se tam vzaly? Konečně se namáhá podívat do žaluziemi uměle ztemněné místnosti, zaházené spoustou krámů, nepořádkem a nedopalky od cigaret. Posadí se a svraští obočí. Zhluboka se nadechne. Pach vína, cigaret a levné kolínské. Přijde mu to povědomé…

Trochu se posune a spustí nohy dolů z postele. Postaví se a přecupitá až ke dveřím, v tu chvíli mu však něco dojde. Ještě než položí zdravou ruku na kliku, se zájmem stočí pozornost ke svému oblečení. No, přesnější než k jeho, by bylo říci k tomu, co má právě na sobě, jelikož rozhodně pochyboval, že by se v jeho šatníku snad daly najít seprané džíny a zmuchlaná černá košile. Ta mu navíc byla ještě trošku velká a džíny taky. Co jenom stalo s tím, co měl na sobě před tím? Nakonec nad tím jen pokrčí rameny a pokoj opustí.

Ocitne se v stejně ponuré a rovněž zatemněné chodbě, s čistými ničím nezdobenými zdmi, na jejímž konci je schodiště. A pod ním je další chodba… tu však již poznává. Přihlouple se usměje a rozhlédne se kolem sebe, až po chvíli zamíří k prvním dveřím napravo od něj. Pootevře je a nahlédne dovnitř. Trefa. Vejde dále.

„Už ses probral?“ napůl konstatuje, napůl se zeptá François a lhostejně popotáhne z již skoro dokouřené cigarety. Otáčet k němu se však nenamáhá a dál sedí ve vybledlém křesle, dříve možná béžové barvy zády ke dveřím vedoucím sem, do jeho obýváku, což byla velmi ponurá místnost, stejně jako vlastně celý zbytek jeho domu. S žaluziemi rovněž zataženými.

„Co dělá Oliver u Françoise doma?“ zeptá se se zájmem Oliver, zatímco očima fascinovaně přejíždí po neveselých barvách pokoje. Chtělo by to víc růžové…

„Přinesl jsem tě sem,“ pokrčí Francouz lhostejně rameny a letmým mávnutím ruky naznačí svému hostu, aby si sedl na kanape vpravo od něj.

„A proč by Françoise něco takového dělal?“ vyzvídá Brit dál, když váhavě dosedne na kraj jeho gauče stejné barvy jako křeslo.

„Nevím…“ sdělí mu dotázaný neurčitě, ale když spatří, jak se Oliver nadechuje k další otázce, rozhodne se svou odpověď rozšířit, „možná mi přišlo nehumánní tě tam nechat vykrvácet…“

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč by to mělo Françoisovi připadat nehumánní. Oliver přeci nemůže umřít, ne? Je to stát… Státy nemůžou umřít. Nevadí, když si Oliver prořízne žíly, protože se mu to zase zahojí. Sice to bolí, ale nemůže mu to ublížit. Tak proč tam François nenechal Olivera ležet?“ svraští Brit obočí ve snaze pochopit logiku svého společníka. François si nad tím jen pohrdavě odfrkne.

„Ne všichni mají stejně pochroumaný žebříček hodnot jako Oliver,“ prohlásí a nakloní se ke konferenčnímu stolku, aby mohl zamáčknout nedopalek své cigarety do přeplněného popelníku.

„Oliver nemá pochroumaný žebříček hodnot,“ ohradí se Oliver, „Oliver jen nemá důvod pomáhat těm, co ho nenávidí. Ale jeho všichni nenávidí…“ dodá ještě sklesle.

„Aha…“ uchechtne se Francouz. Brit zmateně nakloní hlavu.

„Copak to není pravda? Je to pravda? Záleží snad Françoisovi na Oliverovi?“ zeptá se ho, stejně jako před tím, tentokrát však beze špetky iluzí očekávaje očividnou odpověď. Kterou taky dostane.

„Ne. Nemám důvod, proč by mi na tobě mělo jakkoliv záležet. Jsi otravný. A pořád se chováš tak strašně dětinsky. Je mi jedno, co se s tebou stane,“ vmete mu pravdu do tváře a natáhne se pro balíček cigaret na stole, aby si zapálil další z cigaret.

„Ale proč teda François…“

„Říkám ti, že nevím. Prostě se mi chtělo. Tečka. Příště tě tam nechám…“

V místnosti zavládne na chvilku ticho během, kterého si má Francouz na v klidu zapálit svůj další hřebíček do rakve a spokojeně popotáhnout. Brit mezitím svého společníka zmateně pozoruje snažíc se pochopit, o čem to celou dobu mluví. Jako by si trochu protiřečil… ale kdo ví, Oliver se v těchhle věcech moc nevyzná.

„Co udělal François s Oliverovými věcmi?“ táže se po chvíli opět Oliver a znova přelétne očima přes oblečení, ve kterém se probudil. François si ho rovněž prohlédne a ještě jednou vdechne trochu sladkého nikotinem prosyceného kouře.

„Myslím, že jsem je hodil někam do chodby. Můžeš si je zkusit vyprat, ale já osobně doporučuju vyhodit,“ sdělí mu a vyfoukne obláček kouře přímo nad sebe. Brit však zavrtí hlavou.

„To Olivera nezajímá. Olivera zajímá, co udělal François s jeho žiletkou!“

„S žiletkou?“

„Ano, kde je Oliverova žiletka? Kam ji François…“

„Tohle?“ vytáhne Francouz z náprsní kapsy košile ostrý předmět a lhostejně natáhne ruku s ním před sebe, jako by si ho chtěl prohlédnout. Oliverovi se zaleskne v očích a ihned po ní vystartuje, François však s takovou reakcí počítá a rukou vmžiku ucukne. To však mírně vyvede Olivera z rovnováhy, a když se k tomu přidá nešikovné zavadění o nohu stolku, skončí to jeho pádem po hlavě na kdysi snad i bílém koberci.

„Ať François vrátí Oliverovi tu žiletku!“ ihned se k němu otočí s lehce rozladěným výrazem na jeho většinou tak vysmáté tváři.

„Proč, chceš skropit krví i můj obývák?“ Francouz nehne ani brvou.

„Prosím, Oliver slibuje, že ji u Françoise doma používat nebude, tak ať mu ji François vrátí…“ nasadí roztomile zkroušený výraz.

„Řekl jsem, že ne.“

„Prosím…“

„Ne!“

„Sil te plaît…“ Q.Q

„Non!!“ -.-

„Sil te plaît, je promis, que…“

„Sakra, co máš za problém? Já nehodlám podporovat tvé masochistické sklony, takže si běž kurva koupit novou žiletku a s ní si pak pro mě za mě dělej, co chceš, ale tuhle ti už prostě zatraceně nedám! Chápeš?“ vyštěkne už podrážděně François na, na kolenou prosícího, Olivera a zastrčí žiletku zpátky do kapsy.

„Ale Oliver potřebuje tuhle…“ fňuká dál Brit a bezradným výrazem vzhlíží k druhému státu, kterého ovšem už jeho štěněčí pohled začíná iritovat.

„Proč? Kteroukoliv jinou tě to bude bolet stejně…“

„To ale Oliverovi nepomůže! Oliver tuhle napustil magií, aby když si způsobí bolest fyzickou, ulevilo mu to od té psychické. Oliver není šílený. Oliver by si neubližoval zbytečně. Ale Oliver potřebuje tuhle žiletku, ta jediná mu může pomoc na chvíli zapomenout, proč ho všichni nenávidí. Ať už mu ji François vrátí…“ vysvětlí mu oči toužebně upnuté ke kapse, kde se omílaný předmět nachází. Francouz však jen pokrčí rameny.

„Tak si prostě vyrob jinou, mě je to jedno,“ prohlásí, ale to už Oliver odmítavě vrtí hlavou.

„To nejde. Oliverovi trvalo dlouho, než se mu to povedlo, příprava je velmi náročná. Oliver si nemůže jen tak vyrobit další, Oliver potřebuje tuhle!“ stojí si dál za svým.

„Tak v tom případě má Oliver smůlu,“ zakončí debatu François, zvedne se a zamáčkne cigaretu, kterou stačil během jejich rozhovoru dokouřit. Pak zamíří pryč z místnosti. „Ty hadry, co máš na sobě, si klidně nech, stejně už je nenosím. A ten tvůj oblek vyhodím, jestli si ho nevezmeš. A večer by sis měl ty obvazy převázat…“ houkne ještě za ním, aniž by se namáhal otáčet.

„François chce, aby už Oliver odešel?“ tázavě se za ním zahledí Brit.

„Hm? Ne… jak jsem říkal, dělej si, co chceš.“

-//-//-

Oliver stojí před masivními dřevěnými dveřmi a snaží se posbírat, co nejvíc odvahy před další částí Světového setkání. Nehledě na jeho rozverný úsměv na tváři, kterým vždy všechny přítomné obšťastňuje, pokaždé se musí venku zastavit a nabrat síly, aby si ho mohl nasadit, jak masku… ne spíše jako štít, od kterého by se všechny jejich posměšky odrazili. Nic jiného ani dělat nemohl, byla to jeho jediná obrana, jelikož v tom byl sám, vždy, pokaždé…. Pokaždé tomu tak bylo… jen dnes, dnes jako by mu víc stresu přinášel proutěný košík, který držel ve svých rukách a úmysly s ním spjaté.

Zhluboka se nadechne, zaculí se a vstoupí dovnitř.

Místnost je již skoro plná a, přestože do začátku ještě zbývá pár minut, většina přítomných je již připravena na svých místech. Oliverovi je však jedno, kde jaký stát zrovna je, on totiž hledá pouze jeden konkrétní. Bleskově přejede očima po místnosti, a když se nesetká s moc velkým úspěchem, vezme to ještě párkrát a důkladněji, až si konečně všimne muže neprojevující ani špetku zájmu o dění kolem něj či o zákaz kouření v místnosti, jak alespoň nasvědčuje zkracující se cigareta v jeho ruce.

Britův úsměv hned jako by byl o něco upřímnější, když si to zamíří přímo k němu a, ignorujíce, že místo je rezervováno pro Viktora, usedne po jeho levici.

„François~… Bonjour~“ zašvitoří sladce a přisune se k němu blíž.

„Co potřebuješ, Olivere?“ zeptá se ho s velkým zaujetím Francouz, jak lze usoudit z toho, že se k němu namáhal dokonce i obrátit.

„Oliver má pro Françoise dárek,“ sdělí mu vesele a postaví na stůl košík, přikrytý kusem látky. François nedůvěřivě svraští obočí a přeměří si jak košík, tak Olivera nedůvěřivým pohledem. Po chvilce váhání však típne cigaretu do stolu z drahého mahagonového dřeva a odváží se šátek odkrýt.

„Dortíky?“ zeptá se překvapeně, když spatří obsah košíku.

„Oliver je dělal speciálně pro Françoise,“ informuje ho Brit sladce pomrkávaje očima na Francouze, ve kterém to však vzbudí jen o to větší podezření.

„Co s nimi je? Jsou otrávené?“ táže se skepticky při chvíli pochybovačného zírání na dezerty s krémem ve všech barvách duhy. Oliver se zatváří zmateně.

„Proč by měli? Oliver je pekl jako poděkování za to, že mu François pomohl. Nejsou otrávené. Oliver je dělal, aby…“

„Nechci je.“

„A-ale proč?“

„Nemám dortíky rád.“

„Ale Oliver na nich pracoval tak dlouho a to jen pro…“

„O nic jsem se tě neprosil. Nestojím o žádné pitomé pečivo, které vypadá jako by prošlo zažívacím traktem jednorožce tak si ho zatraceně nech,“ prohlásí Francouz a dle další cigarety, kterou si zapálí, ztratí veškerý zájem se s ním dál nějak dohadovat. Oliver se i tak chystá něco namítnout, ale pak si to rozmyslí a jen vstane, vezme si svůj košík i šátek a zamíří beze slova na rozloučenou pryč.

Un… Oliver si s tím dal tolik práce a François se je ani nenamáhal ochutnat. A to si vážně začínal namlouvat, že by třeba… i když jde zrovna o něj, tak třeba… třeba Olivera přinejmenším nenenávidí tak moc jako ostatní. Vždyť mu zkoušel pomoc… i přes to, že mu není pomoci François to zkoušel… nebo ne? Pořád mírně rozladěný dosedne Brit na svou židli a před sebe postaví košík s dortíky a zkoumavě si je začne prohlížet. Co je na nich tak špatné, že…?

„Čau, Oli,“ pozdraví ho Allan sedící přímo vedle něj, jehož přítomnosti si však Brit povšimne až nyní. Rychle opět nasadí sladký úsměv a otočí se k němu.

„Ahoj, Ale~ …dal by si dortík~?” popostrčí košík blíž k němu. Allan zamyšleně našpulí rty.

„Co v nich je?“ zeptá se a váhavě uchopí jeden do ruky.

„Aw, ale no ták. Proč Olivera pořád všichni podezírají…“ zavzdychá Oliver, „jednou omylem poplete cukr a jed a všichni mu to pořád připomínají… Proč by měl chtít Oliver Allana otrávit?“

„Já nevím, mě jedno jestli mě chceš nebo nechceš otrávit,“ pokrčí Američan rameny, „já jen chci vědět jejich přesné složení.“

„Oliver nejspíš nechápe, co Al myslí tím…“

„Uh… prostě mi řekni co všechnos ta strčil, dude,“ vysvětlí Allan a přičichne k polevě jako by z ní chtěl všechny ingredience vyčíst.

„No… Oliver tam nejdřív dal máslo a cukr, pak ještě vejce, vanilku, mléko….“

„Fuj,“ Allan s odporem odhodí dortík za záda, „jak můžeš, vždyť je to organický!“ zhnuseně se zadívá i na zbytek pečiva.

„Oliverův dortík…“ Oliver zkoušeně pohlédne i na barevný flek za Allanovou židlí, „proč to Al udělal?“ zeptá a zatváří se jako by se měl každou chvílí rozbrečet.

„Je to hnus,“ pohrdavě si odfrkne Allan a odvrátí hlavu na druhou stranu, zatímco jeho přítel dál hledí na zničený dezert s váhavým pohledem přemítaje zda by ho mohl ještě zvednout a sníst. Sice má zničený krém, ale…

Čvacht. Čísi bota završí Američanovo snažení o zničení Oliverova kulinářského umu. James se na dortík na své botě zamračí a pak přejede očima oba státy před sebou, což mu bohatě stačí k tomu, aby si udělal o vzniklé situaci obrázek.

„Chovej se slušně, Allane,“ stočí svůj zamračený výraz na svého sourozence.

„Trhni si,“ zašklebí se na něj Al a vyplázne jazyk. To už však Kanaďana naštve.

„Řekl jsem, že se máš chovat slušně, tak se okamžitě Oliverovi omluv… a padej z mého místa!“ rozkáže přísně a trhne s Allanovou židlí dozadu, že z ní málem sklouzne. Uraženě se otočí.

„Ale tohle místo…“ začne protestovat, ale to již jeho bratr prohazuje cedule na stole stanovující zasedací pořádek.

„Nerozuměls?“ vyzývavě pozvedne obočí.

„Tss…“ podrážděně zasyčí Američan, ale nakonec se opravdu pomalu zvedne a přesedne si na vedlejší židli, zatímco jeho sourozenec zabere tu jeho.

„A ta omluva?“

„Sorry, Oli…“ zabručí skoro neslyšně a otráveně se rozvalí na svém novém místě.

„Ahoj Jamie~“ věnuje Oliver svému novému sousedovi zářiví úsměv. James mu ho váhavě opětuje.

„…ahoj Olivere,“ odpoví nejistě, ale to už k němu Oliver přistrkuje košík.

„Dáš si dortík?“ zeptá se Brit s očividnou nadějí v hlase a roztomile na svojí exkolonii zamrká. Kanaďan se trochu nervózně ošije, ale nakonec nejspíš pod náporem jeho pohledu s povzdechem přikývne a jeden si od něj vezme.

„…tak jo.“

„Daddy boy-…“ houkne na něj tiše Allan, ale stačí jeden Jamesův pohled a zase zmlkne, tváříce se jako neviňátko.

„Aw, chutnají Jamesovi?“ zeptá se ho ihned s napětím Oliver, sotva stačí jeho přítel vůbec obrátit první sousto na jazyku.

„Ujdou…“ zhodnotí jednoduše po až nepřiměřeně dlouhé odmlce, avšak i to Britovi očividně stačí k naprosté spokojenosti.

„Jestli Jamie chce, může si je klidně vzít všechny, protože…“

„Olivere?“ přeruší James jeho radostné blábolení a s vážným výrazem a se škorbeným obočím z pod kterého si jej tak bedlivě prohlíží

„Hm?“

„Co se děje?“ podloží si hlavu rukou a dál nedůvěřivě pátrá v jeho obličeji.

„Co by se mělo dít? Oliver netuší, co se mu Jamie pokouší říct. Oliver je v pořádku! Vždycky je v pořádku… Oliver je úplně normální…“ začne s lehkou panikou okamžitě protestovat Brit a pokusí se o ještě zářivější úsměv, který se však mnohem víc podobá nepovedenému šklebu.

„Nevím… jen… tví oči…“

„Oči? Co má Oliver s očima?“

„Přijde mi, že vypadáš, že tě něco trápí…“ vypadne z něj nakonec, ale pak jen pokrčí rameny, „vždyť je to fuk…“ zamumlá a vytáhne si z kapsy cigaretu.

„Hej, tady se kouřit nesmí!“ poučuje ho hned Allan.

„Má bejt?“

„…a škodí zdraví.“

„Trhni si…“

Olivera však už jejich bratrské poštuchování nijak nezajímá. Mnohem raději by věděl, co je na něm jiné než obvykle – vždyť není uvnitř o nic zdrcenější, než bývá, tak proč by měl někdo jeho masku právě dnes prokouknout? O co nešťastnější než obvykle? Proč by měl být…? Trochu povolí svůj křečovitý úsměv a lehce svraští obočí. Ještě o tom bude chvilku přemýšlet…

-//-//-

„Hej, tak už mě kurva vnímej!!“ zvýší Luciano hlas ještě o úroveň výš a konečně už dosáhne i Oliverovi úrovně vnímání, který právě v hlavě rozebírá všechny důvody, proč asi François jeho dortíky odmítl a to, že na něj Ital už půlminutu směřuje různé nadávky, jaksi přehlédl.

„Eh?“ tázavě na něj pohlédne a rázem má co dělat, aby udržel úsměv na tváři, když spatří to opovržení a pohrdání v jeho karmínových očích, které navíc tak zlověstně kontrastuje s jeho povýšeným úšklebkem na rtech.

„Ale, kdopak se nám to tu probral? Pro Olínka není globální oteplování dostatečný problém~? Copak snad Olínek má nějaké řešení, že se naší debaty nemusí účastnit a může si klidně spát~? No~ copak nám na to Olínek řekne~?“ začne švitořit sladce s nepřehlédnutelným sarkasmem v hlase a letmo si u toho prohrábne svou kaštanově hnědou kštici. Oliver naprázdno polkne, ale nic neřekne. Jen se dál přihlouple usmívá…

To bude zase dobré… Oliver se nemusí strachovat. Stačí jen počkat, až si na něm Luciano vybije vztek a celou dobu se usmívat. Tak to bude nejlepší… ano… jen tuhle chvilku vydržet, pak bude moci zas všechno sladce zapomenout…

„Co je? Nemáš k tomu co říct? To se hodláš celou dobu jen hloupě tlemit?“ vmžiku se vrátí Ital opět k tomu drsnému a ledově chladnému hlasu. Brit sebou škubne, ale jinak na něj dál usměvavě hledí, což ho nejspíš irituje ještě víc. Uhodí rukou do stolu.

„To se ty zatracenej…“

„Eheh… uklidni se fratello…“ zkusí ho zmírnit jeho sourozenec, ale Luciano ho jenom sjede vražedným pohledem.

„Zklapni, Flavio,“ štěkne na svého bratra a opět stočí pohled k Oliverovi, který už to nevydrží a musí uhnout pohledem. To bude dobré… zas to bude dobré… jen co skončí setkání, vezme si svou žiletku a… počkat, ale jeho žiletku má přece…

„Sakra aspoň se na mě dívej, když už mi nejsi schopný vodpovědět!“ zrudne již jako vždy velmi náladový Ital vzteky a vydá se k němu blíž. Olivera zachvátí panika. Co teď? Chce mu snad něco udělat? Zoufale se rozhlédne kolem sebe, ale po jeho pravici si akorát James pod stolem četl nějakého průvodce přežitím, ignorujíce vše kolem a Allan tiše chrápal s brýlemi na nose. Vlevo nebyl o moc úspěšnější jelikož, Gilen, který tam seděl, se tvářil velice nezúčastněně. Jako i ostatní státy. Jako vždycky…

Luciano ho chytne za límec a násilně ho vytáhne z židle a přitáhne blíž k sobě. Oliverova mimika mu selže a úsměv zmizí z tváře. Luciano se opět povýšeně zašklebí…

„Nech už ho konečně bejt,“ odfrkne si lehce otráveně François o několik míst dál od nich a odhodí další zbytek cigarety na již docela velkou hromádku nedopalků před ním. Ital překvapen, že se do jejich sporu rozhodl někdo míchat, Brita mimoděk pustí a na chvilku se přestane šklebit.

„Co ti na tom tak záleží?“ nevěřícně nakrčí nos a probodne Francouze pohledem.

„Nezáleží. A teď mu dej pokoj,“ odpoví François pořád bez jakéhokoliv zájmu a pohled mu opětuje.

„Nebo co~?” opět se pousměje Luciano a zase velmi nervózního Olivera chytne. François se zvedne.

„V jakým jazyce ti to mám sakra říct, abys už konečně pochopil, že ho máš nechat na pokoji?“ procedí podrážděně mezi zuby a popojde k nim o něco blíž. V celém sále vládne naprosté ticho a nikdo se neodvažuje s rostoucím napětím ani se pohnout. Ital se však nijak reagovat nenamáhá.

„Ale no ták, kdybych tě neznal, mohl bych si skoro myslet, že by ti snad na něm vážně mohlo záležet…“ dál škádlivě pokračuje Luciano, ale to už je François u nich a, bez jakéhokoliv varování či čemukoliv jinému, co by mohlo jeho záměry naznačovat, mu vrazí pěstí. Ukázkový pravý hák. Vskutku povedená rána.

Polovina sálu překvapeně zalapá po dechu, ta druhá jen nevěřícně zírá – avšak o tom, že všichni přítomní jejich potyčku sledují, opravdu není sporu. Nejvíc zaskočen je tím však nejspíš samotný Ital, který rozhodně nečekal, že se události budou vyvíjet právě tímto směrem. Úplně mu rozhodí rovnováhu, takže Olivera pustí a klopýtne dozadu a – čirou shodou okolností – přímo na mazlavý flek na zemi, který dřív býval Allanem zahozeným dortíkem, po kterém mu podjede noha a Luciano se tím pádem ocitne na zemi. Ihned se však zase zvedá a nenávistně hledí na Françoise, který již míří směrem pryč, aniž by se na něj koukl.

„Tohle tě ještě přijde draho Bonnefoy!“ vykřikne rozhořčeně smrtelně vážným hlasem, avšak Francouz si z toho nic nedělá a, aniž by ho nějak trápila skutečnost, že schůze nejspíš ještě neskončila, pokračuje dál s naprosto nezúčastněným výrazem k vstupním dveřím do místnosti.

„Říkal jsem ti, ať mu dáš pokoj,“ prohodí jako by jen tak mimochodem a bez ohlédnutí vyjde ven ze sálu, ve kterém stále panuje nezvyklé ticho. Ital ještě něco zavrčí a naštvaně zírá na dveře, kterými právě François odešel. S největší pravděpodobností zvažuje, zda se za ním nemá rovnou vydat a „vyříkat“ si to s ním, ale pak dospěje k závěru, že radši naplánuje promyšlenější pomstu a vydá se zpět na své místo, kde ho ihned obklopí Flaviovi a Lutzovi chlácholivé řečičky.

Tím pádem jediným bezcílně postávajícím státem v místnosti zůstane Oliver, na kterého bylo v důsledku ostatních událostí úplně zapomenuto. To mu ovšem nikterak nevadí, jelikož on se ještě stále bezvýsledně snaží vstřebat to, k čemu tu právě došlo. V jednu chvíli ho přeci ještě svíral Luciano a navážel se do něj jako obvykle a pak najednou… najednou se François Olivera zastal? A uhodil Luciana… bylo to… udělal to taky kvůli Oliverovi?

Z úvah Brita vytrhne až ten fakt, že vzhledem k tomu, že tam ještě pořád vyjeveně stojí, pár očí se k němu opět upne. Zrudne a rozhlédne se okolo sebe. Pak zaváhá. Co by měl Oliver dělat teď? Sednout si a předstírat, že se nic nestalo? Je to tak v pořádku? Nenaštve se na něj zase Luciano? A kam šel François…?

Nakonec naposled pohlédne na svou židli, odkud přejede pohledem až k Italovi, který se snaží zbavit bratrovi přehnané ochoty ho ošetřit. Pak se zhluboka nadechne a váhavě se vydá, skoro až rozběhne, za Françoisem – pryč z místnosti.

Po dotyčném Francouzovi se nemusí rozhlížet dlouho, spatří ho stát na konci chodby vedoucí k zasedacímu sálu, jak se tam znuděně opírá o zeď a jako obvykle kouří a zamyšleně zírá před sebe. Oliver se na chvilku zarazí, ale pak zamíří přímo k němu.

„François…“ osloví ho váhavě a zastaví se pár kroků od něj. Oslovený zvedne oči od protější zdi, kterou se zdál být tak uchvácen a pro změnu pohlédne na Olivera.

„Co je?“ zeptá se nevraživě a opět popotáhne z cigarety. Brit znejistí a váhavě si zkousne spodní ret. Nic v jeho chování nijak nenasvědčuje tomu, že by se ho ještě před chvilkou zastával před Licianovými nepříjemnými posměšky.

„Uhm… proč… proč François Oliverovi pomáhal?“ zeptá se ho po chvilce přemáhání a udělá k němu krok blíž.

„Proč ne?“ odpoví mu neurčitě a zahledí zase do zdi.

„Hn… Olivera by jen zajímalo…“

„Prostě mě už štvalo pozorovat, jak Luciano ostatní beztrestně šikanuje. Rozhodně to není o tom, že bych chtěl pomáhat zrovna tobě. Prostě tak obecně… jasný?“ upřesní Francouz otráveně a upustí cigaretu na zem. Pak se znovu otočí k Britovi, kterému se mezitím vytvořila na čele mírná vráska, jak se snažil vstřebat obsah jeho slov. François na to reaguje trochu podivným špatně popsatelným výrazem, hlavu opět odvrátí a odrazí se od zdi.

„Jestli chceš, klidně se vrať zpátky, ale já odsud mizím… na jeho odplatu si klidně ještě chvilku počkám,“ ušklíbne se Francouz a rozhodne se nejspíš úplně opustit budovu.

„Děkuju,“ zavolá za ním Oliver již se svým obvyklým zářivým úsměvem a poznámku o tom, že není důvod děkovat, jelikož to nedělal pro něj, úplně ignoruje. V hlavě má totiž už úplně jiné věci…

-//-//-

„Bonjour~” zatrylkuje Oliver, když mu dosti nevrle se tvářící François otevře dveře. A jeho nevrlost se ještě znásobí, když svého nevítaného návštěvníka spatří, což ovšem Oliverovi nijak nezabrání, aby mu to opětoval zářivým úsměvem.

„Co se děje?“ povzdechne si Francouz, když zběžně přejede očima po Britovi ověnčeného několikero taškami „teda kromě toho, že se nejspíš pokoušíš udělat z mýho bytu květinářství,“ dodá ještě a vrhne jeden podrážděný pohled směrem k napůl prasklé váze, do které bylo nacpáno zhruba sedm různých kytic. Oliver se na ně rovněž smutně zadívá. Pro ty kytky není dobré se takhle mačkat… a navíc vůbec nevyniknou, i když… může být vlastně vůbec rád, že François je rovnou nevyhodil…

„Oliver přišel, aby mohl Françoisovi ještě jednou poděkovat,“ oznámí mu Brit a protáhne se kolem něj do předsíně, aby mu nemohl náhodou zabouchnout dveře před nosem.

„Kolikrát ti mám opakovat, že nemáš žádný důvod mi děkovat. Nic z toho jsem neudělal kvůli tobě. Byla to prostě spontánní reakce a ty s tím nemáš nic společného. Jsi mi naprosto lhostejný. Tečka. Jseš to už konečně schopnej pobrat?“ prohlásí Francouz narovinu a vytáhne z kapsy cigaretu, jelikož právě teď opravdu potřeboval další dávku nikotinu.

„Oliver to chápe… ale Oliverovi je to jedno. Je mu jedno, jaké měl François záměry, protože i tak je to víc než pro Olivera udělal kdokoliv jiný. Proto je za to všechno Oliver Françoisovi, tak vděčný a chtěl by mu poděkovat…“ pronese Oliver vážně a upře k Françoisovi oči. Ten si znovu povzdechne.

„D´accord… stalo se, poděkovals mi, takže teď…“ pokyne Britovi ke dveřím, ovšem ten se k odchodu patrně nijak nechystá, jelikož si již sundal boty a začal pro něco štrachat v jedné z tašek.

„Oliver upekl Françoisovi dort…“ vytáhne po chvíli jednu velkou krabici a vrazí ji Francouzovi do rukou dřív, než stačí začít protestovat, „uhn… Oliver sice nevěděl, jaký dort má François rád, takže udělal čtvrtku čokoládovou, čtvrtku ovocnou, čvrtku krémovou a…“

„Nemám rád žádný dorty,“ zamračí se François a odloží krabici na botník, aby mohl opět popotáhnout z cigarety.

„To nevadí i s tím Oliver počítal…“ zasměje se Oliver a začne z tašky vyndávat další balíčky různých tvarů a velikostí, „Oliver upekl pro François i spoustu dalších věcí… například vanilkové řezy a jablečné taštičky a kremrole a kokosky a…“

„Proč jsi to všechno dělal?“ skočí mu překvapený Francouz do řeči. Brit zvedne oči od balíčků a s širokým úsměvem se na něj zadívá.

„Přeci aby Oliver Françoisovi poděkoval…“

            „Ale proč tolik?“

„Protože Oliver nevěděl, co má François rád a předtím mu ty dortíky odmítl… tak Olivera napadlo, že mu upeče všechny dezerty, co zná, aby měl François na výběr,“ nepřestává se Brit usmívat. Francouz si ho však dál nedůvěřivě přeměřuje pohledem a tváří se čím dál nervózněji. Zvláštní… trápí ho snad něco?

„Nemám rád sladké,“ prohlásí chladně po chvíli. Ani to však jeho nezvaného hosta nijak nerozhází.

„Nevadí, Oliver by mu mohl třeba uvařit…“

„Sakra, můžeš už toho nechat?!?“ vyjede na něj zničehonic François podrážděně, „Copak ti přijde tohle všechno normální? Vždyť zatraceně vůbec nic neudělal tak proč pořád…?!? Chmp, možná, že jsi vážně takový cvok, jak všichni tvrdí, protože jinak…“  François najednou zarazí a zamyšleně svraští obočí. Oliver ho mezitím celou dobu zmateně sleduje a snaží se pochopit, co mu tu celou dobu vykládal.

Proč vypadá François tak rozrušeně? Udělal snad Oliver něco špatně? Děje se něco? Co je tak špatného, že mu chce Oliver poděkovat, když… hm… může mu to říct Oliver teď? Neměl by počkat na někdy jindy, až bude François v klidu a…

„Na, tady,“ přeruší Francouz jeho vnitřní monolog, když cosi vytáhne z kapsy a hodí mu to k nohám, „nebo jsi snad celou dobu nechtěl tohle?“ dodá ještě pohrdavě a ušklíbne se. Brit překvapeně zamrká a vezme žiletku do ruky. Párkrát ji zamyšleně otočí jako by ji snad viděl poprvé, ale pak ji podá zpátky svému společníkovi. Usměje se.

„Oliver už nepotřebuje žiletku. Oliver našel jiný způsob, jak se vypořádat s bolestí.“

„Jaký? Zkoušíš se pro změnu oběsit? Nebo ses vrátil zase k těm tvým jedům?“ zeptá se Francouz kousavě, avšak Oliver nad tím jen odmítavě vrtí hlavou. Ne, Oliver si nemusí ubližovat… už má lepší způsob.

„Oliverovi stačí láska… se zamiloval a… láska je silnější než všechna bolest…“ prohlásí zasněně a koutky se mu rozšiřují čím dál víc. Zato François vypadá jako by mu došla všechna slova. Na svou cigaretu, jejíž konec pořád svírá, už dávno zapomněl a jen v opětovném šoku zírá na Olivera.

„Láska?“ zeptá se po chvíli hloupě, avšak ihned nasadí opět svůj ledově chladný výraz neprozrazující emoce, „láska je přebytečný cit… nedokáže ti pomoc, leda zamotat hlavu a způsobit problémy – je k ničemu. Nemá cenu,“ sdělí mu věcně a otočí se k Britovi zády, aby so mohl vydat další cigaretu, avšak Oliver ho chytne za zápěstí a přinutí se podívat zpátky na něj.

„Ale Oliver miluje François… tak proč… proč mu François tvrdí, že je láska zbytečná?“ zadívá se na něj smutně, což Francouze očividně opět zaskočí, jelikož na chvíli ustrne v pohybu a jen mlčky zírá na Brita, zatímco se mu do tváře opět vlije spousta smíšených emocí. Toho si však Oliver nevšímá, jelikož jemu už zrak zakalily první slzy.

„Miluje snad François někoho jiného? Proč… proč François… proč by nemohl milovat Olivera?“ rozvzlyká se a zaboří hlavu do jeho ramene. François mu váhavě položí ruku na hlavu a tiše si povzdechne.

„Copak tos vůbec neposlouchal, co sem říkal? Nemiluju tě. A nikdy nebudu. Ani nikoho jiného… Nemám v plánu se zamilovat, jelikož je to k ničemu. Láska je nesmysl, jen iluze, nic víc. Nemá žádný význam, lidi si prostě jen namlouvají, že něco cítí a chovají se kvůli tomu jako blázni, není důvod, proč…“

„Takže… François nikoho nemiluje?“ skočí mu Oliver do řeči a s nadějí k němu upne pohled.

„Non… teď jsem to říkal, ne?“ zarazí se Francouz a opět je zaskočen Britovou reakcí, protož ten se tomu kupodivu zasměje a se spokojeným výrazem na tváři ho obejme.

„V tom případě je to v pořádku… Oliverovi nevadí, že ho François nemiluje, dokud nemiluje ani nikoho jiného… hlavně že do něj může být zamilovaný on.“