Kapitola 1

Když se ráno vzbudil, nebyl tam. Chvilku mu trvalo, než se plně přesvědčil, ale skutečně tam nikde nebyl. Jeho byt byl dočista prázdný – byl v něm sám. Jako vždy. Tedy kromě těch posledních pár dnů, o jejichž existenci skoro musel pochybovat, jestli se mu to celé jen nezdálo, jestli to nebyl jen výplod jeho mysli…

Nevesele se uchechtne. Celé to byl jen výplod jeho mysli, tím si byl naprosto jistý, avšak sen? Ne, po celou tu dobu byl vždycky naprosto bdělí… a to ho na tom děsilo nejvíc. Připadal si vždy jako šílenec… i když, co jiného než šílenec vlastně byl? Má to snad nazvat nervovým zhroucením, halucinacemi nebo něčím podobným. Zavrtí nad svou pošetilostí hlavou. Nemá cenu to už dál rozebírat. Vždyť teď už je stejně pryč.

Pryč.

Ano, je pryč… nejen z jeho hlavy, ale pryč… pryč jako prostě úplně pryč. Pryč – tak, že se už nevrátí. Nikdy. Ne doopravdy.

Stočí pohled k urovnané hromádce oblečení u jeho postele, jako by si dovolil na jednu krátkou chvíli zapochybovat, jestli i ten černý oblek není jen věc vytvořená jeho fantazií. Avšak oblek tam je, přesně v tom stavu v jakém ho tam včera zanechal, naprosto skutečný. Stejně jako kytice bílých růží ve váze na nočním stolku. A ta černá obálka ležící vedle ní.

Mechanicky se oblékne, sní pár soust nějakého napůl prošlého koláče, co ho tenkrát kupoval ve slevě, vypije hrnek kávy, učeše se, narovná si brýle a vezme kytici do ruky. Zhluboka se nadechne, aby si dodal odvahy pro nadcházející událost. Čekal by, že právě teď se v něm bude mísit tolik emocí, že to v něm bude vřít, bude to s ním cloumat, nutit ho propadnout do zoufalství, rozbrečet se nebo… prostě něco. Ale on necítil nic. Nic kromě slabé vůně růží. Se zájmem si je prohlédne. Líbili by se mu vůbec? Připadali by mu dostatečně „úžasné“? Záleželo by mu vůbec na takové drobnosti?

S povzdechem nad tím, jakými nesmysly se to zase zabývá, zavrtí hlavou a vytáhne kapesní hodinky. Už by měl radši jít, ať nepřijde pozdě. Váhavě uchopí smuteční oznámení, zastrčí ho do kapsy a vyjde ven z bytu.

-//-//-

Gilbert Beilschmidt

Bylo jedno, kolikrát si jméno v mramorové desce přečetl, pořád mu to připadalo jako nějaký vtip. Nehledě na to co věděl, či dokonce na to, co na vlastní oči viděl, pořád tomu nemohl uvěřit. Měl pocit jako by se to všechno – celý pohřeb i to co následovalo po něm – odehrávalo mimo něj. Viděl tam všechny své známé, viděl slzy v jejich očích, dokonce Elizabeth nabídnul svůj kapesník a nechal ji se mu vybrečet na rameni… ale on sám měl celou dobu kamenný výraz a dokonce ani teď, když pokládá bílé růže k jeho hrobu mu neukápne ani slza.

Narovná se a opět si přečte jméno. Ne, ještě pořád tomu nevěří…

-//-//-

Nehledě na to, čemu Rodrich Edelstain věřit chtěl, či nechtěl, fakt byl, že Gilbert Beilschmidt byl mrtvý. Ano, ať si to bude popírat, jak chce, skutečnost tím nijak nezmění, jenže… co má SAKRA dělat, když je skutečnost taková, že když se večer vrátí domů, najde již výše zmíněného mrtvého, jak se ležérně houpá na židli v jeho kuchyni?

„Kesesese, co ti tak trvalo, Roddy? Víš, jak dlouho jsi tu na tebe už nechal moji úžasnost čekat?“ spustí dotyčný okamžitě, co svého přítele spatří s typickým úšklebkem na tváři. Takže je zpátky… a to si ráno skoro začínal dělat naděje, že už vážně zmizel. Že to celé bylo jen chvilkové poblouznění mysli a že už bude mít pokoj. Nebude. Tak ale… proč cítí spíš úlevu, nežli podrážděnost.

„Na někoho, kdo měl dnes pohřeb, vypadáš celkem živě, Gilberte…“ poznamená tiše a postaví si vodu na kávu.

„Hm… a jo vlastně…“ Gilbert ustane v houpání, „A jaký byl? Můj pohřeb… hádám, že byl totálně úžasný. Jako já. A nebyl tak nudný, jako pohřby bývaj, že ne?“

„No, prostě…“ zarazí se a váhavě pohlédne na svého německého přítele. V očích má jiskru upřímné zvědavosti, nad tím jak probíhalo ono poslední rozloučení s ním. Ano, dozajista ne tak záživně jak by si přál. Neměl by mu tedy raději lhát a říct, co by si přál slyšet nebo… Tohle je absurdní. Na tom co mu odpoví, stejně nezáleží, jelikož je mrtvý. Na to nesmí zapomínat.

„He-éj, vnímáš? Zase mě zkoušíš ignorovat? Nooo, minules to vydržel dost dlouho, ale já stejně nezmizel. Jen jsem se nudil. Takže by bylo fajn, kdybys mi třeba odpověděl?“ netrpělivě na něj začne naléhat Gilbert a znova se začne pohupovat na židli.

„Pitomče…“ povzdechne si nakonec, když si velice střídmě nandá do šálku trochu instantní kávy, „umřel jsi. Je jasné, že se na tvém pohřbu, bude truchlit,“ prohlásí nakonec flegmaticky. Gilbert si uraženě odfrkne.

„Ale to zní tak naprosto… hm… neúžasně…“ zamračí se, „čí to byl nápad?“

„Pohřeb organizoval tvůj bratr samozřejmě,“ odpoví monotónně a zalije hrnek kávou.

„Ha, samozřejmě Luddy byl vždycky tak… hm… upjatý? Striktní? Nudný?“ zatváří se pro změnu zasněně, „mému mladšímu bratrovi zkrátka vždycky chyběl smysl pro humor. Ale stejně ho mám rád? Jak se mu vlastně daří? Rád bych ho aspoň ještě jednou viděl…“

„Tak jdi,“ skočí mu do řeči Rodrich, „proč… proč tu pořád jsi… v mém bytě… jsi přece…“

„…mrtvý. Ja, ich weiß. Ovšem, co jsem zač teď nebo co tu dělám, opravdu netuším. To bys měl vědět spíš ty, ne?“ zašklebí se na něj jeho společník a v klidu si položí nohy na stůl. Rodrich se však zatváří lehce zmateně.

„Já? Vždyť jsem se zrovna právě na tohle ptal já tebe,“ prohlásí lehce popuzeně, vezme si hrnek a sedne si vedle něj.

„Hele, já vážně nemám představu, proč místo, abych se vyhříval někde v nebi, trčím v tvým prťavým bytečku, či zda jsem jako nějakej duch nebo snad vážně výplod tví mysli. Pointou prostě je, že jsem tady a že odsud nemůžu na krok.  Kdybych mohl už bych dávno strašil na nějakým mnohem úžasnějším místě nebo šel navštívit bráchu, Lizzy, Francise, Tonia… Každopádně je tu zkrátka něco co mě tu drží a fakt nemusím bejt génius, abych si domyslel, odkud vítr fouká. Takže…?“ zakončí svůj sáhodlouhý proslov otázkou a upne svůj pohled k Rakušanovi. Ten zbrunátní.

„Snažíš se snad naznačit, že tě tu držím já? Že je to moje vina, že tu pořád jsi? Protože pokud sis toho nevšiml, tak já z tvojí přítomnosti zde rozhodně také nejsem nijak na větvi…“ oznámí mu lehce dotčeně a usrkne kávy.

„Verzeih,“ pokrčí rameny Gilbert, „ale máš snad nějaké lepší vysvětlení?“ Rodrich zaváhá a znova upije z šálku, aby získal trochu času na rozmyšlenou. Ano, byla to skutečně zajímavá otázka. Proč se to dělo zrovna jemu a ne nějakému jinému z Gilbertových přátel, někomu s kým si byl bližší, s kým si víc rozuměl a s kým měl vřelejší vztah. Co ho tu drží, jak to, že tu ještě pořád je?

Mohla by to být opravdu Rodrichova chyba?

„Hej, proč nemáš v lednici žádný pivo?“ zeptá se skoro až zděšeně Němec, který se, za dobu, co majitel tohoto skrovného bytu tak usilovně uvažoval, přesunul k jeho ledničce a začal mu jí prohrabávat.

„Já pivo nepiju a ty ho pít nepotřebuješ,“ sdělí mu prostě, ovšem ne takovou odpověď jakou by chtěl slyšet.

„No a co? Prostě mám na něj chuť,“ prohlásí Gilbert tvrdohlavě a nejspíš se urazí.

„Když ho tak chceš, běž si ho koupit sám…“ poznamená Rodrich skoro až škodolibě.

„Jó, kdyby to tak šlo…“

-//-//-

Dva týdny. Už uplynuly dva týdny od jeho pohřbu a drahý zesnulý ještě stále trávil víc času v jeho obývacím pokoji, popřípadě kuchyni, nežli v hrobě. A nic nenasvědčovalo tomu, že by se to snad mohlo v blízké době změnit.

„Hallo, Roddy, co ti dnes zas tak trvalo?“ přivítá ho, již tradičním pozdravem Gilbert jen co vstoupí do dveří a přátelsky se na něj zašklebí. Opravdu se zdá, že ho rád vidí… jak by taky ne, když je to jediný člověk, se kterým může mluvit…

„Byl jsem nakoupit. A buď tak laskav a konečně se už přestaň houpat na mých židlích. Takhle budou celé rozvrzané…“

„Ja, ja… kdybych mohl tak bych se samozřejmě mnohem radši houpal doma a svých,“ nevesele se poušklíbne, ale ku podivu skutečně nechá židli, na které sedí, na chvilku přilepenou k zemi. „Koupils mi pivo?“

„Nein… a kolikrát ti mám vysvětlovat, že ani duchové, ani přízraky pivo nepotřebují,“ povzdechne si Rodrich, když začne vyndávat nákup z tašky a rovnat buď do lednice, nebo nějaké skříňky.

„Pchá, to ale neznamená, že bych na něj nemohl mít chuť!“ ohradí se Gilbert a opět se začne houpat na židli. „Dokonce jsi měl v letácích zaškrtnuto pár slevových akcí na mou oblíbenou značku, tak nechápu, proč bys…“

„Nehrabej se mi ve věcech!“ přeruší ho zničehonic Rakušan popuzeně s lehkou červení na tváři, „…blbče, stejně jsou všechny ty akce už pár týdnů staré… nauč se číst,“ dodá ještě a radši se rychle otočí zpátky k otevřené lednici a jeden den prošlému sýru, který se určitě bude dát ještě v klidu jíst.

„Ale co jiného mám dělat? Tady je pořád hrozná nuuuudaaaaaa…“ zavzdychá jeho německý přítel a zakloní se s židlí až moc, takže s žuchnutím dopadne na zem. Rodrich sebou trhne a vylekaně se za ním otočí. Když ale zjistí, že pořád stejně znuděný výraz a že vypadá, jako by pád židle ani nezaregistroval, tiše si oddechne, ale navenek opět nasadí podrážděný výraz.

„Mohl by sis tedy najít jiné vyžití času než mi ničit nábytek?“ založí si ruce na hrudi. Gilbert se ale tváří, jako by ho vůbec nevnímal.

„Je to divný…“ konstatuje. Rodrich nechápavě nakrčí čelo.

„Co je divné?“

„Být mrtvý… to je divný! Když spadnu ze židle, nic necítím. Žádný náraz, otřes, nic. Nemám hlad, žízeň, nepotřebuju spát, ale zároveň se cítím tak strašně prázdný, prostě… uhhh, je to k nevydržení. Jako bych sem nepatřil. Ne, sakra, vždyť já sem fakt nepatřím. Jsem mrtvý, ne? Tak proč mě tu furt něco drží, proč tu ještě jsem!“ Gilbertův obvyklý odlehčený tón je pryč, teď zní tak nezvykle vážně… A naštvaně. Je naštvaný, jakou krutou hru se s ním rozhodl život hrát, jakou boudu si to na něj zas přichystal…

„Promiň…“ vyklouzne zničehonic Rakušanovi z úst, když smutně hledí na svého bezradného přítele. Ten k němu jen zmateně zvedne hlavu.

„Hmmm? Za co se omlouváš, Roddy? Ty za to přece nemůžeš, ne? Je to všechno nejspíš moje vina… jsem prostě moc úžasný, abych mohl umřít tak snadno! Kesesese, to bude ono,“ opět se na něj zašklebí až Rodrich taktéž, nemůže jinak než se pousmát.

„Pitomče,“ odfrkne si naoko, ale pak zase zvážní, „já jen… kdybych pro tebe mohl něco udělat tak řekni…“ avšak, když už vidí, jak jeho přítel dychtivě otvírá ústa, ještě rychle dodá: „Ale pivo ti skutečně kupovat nebudu.“

„A jak víš, že mě zázračný doušek hořkého piva nespasí?“ zkouší to Gilbert a konečně se odhodlá vyškrábat zpátky na nohy a zvednout spadlou židli. Rodrich po něm ale jen vrhne svůj „mluv aspoň chvilku vážně“ pohled, takže se rozhodne dál svou myšlenku o spásné moci piva nerozvádět.

„Nu, kdyby tě něco napadlo…“ nechá Rakušan vyznít do ztracena a opět stočí svou pozornost na nedovybalený nákup hlavu o nic méně plnou starostí než před chvílí. Připadá si tak neschopný… neschopný pomoc příteli. Neschopný porozumět tomu co cítí… Ani žádná smysluplná slova útěchy ho nenapadají. Nemůže nic. Smutně se zahledí do zapadlého rohu lednice. Hm? Co je to za těmi vajíčky? Zapomenutý jogurt? No, sice už bude prošlý skoro dva dny, ale třeba by se i tak…

„Možná… možná leda jenom… kdyby ti nevadilo… no…“ Němec se po chvíli ticha nervózně ošije. Rodrich, který ještě pořád medituje nad malým kelímkem, se ihned zvědavě otočí.

„Ja?“

„Pořád jsem tu zavřenej… nikam nemůžu jít, nic pořádně dělat, s nikým mluvit… jen s tebou, ale bez urážky, v důsledku uplynulých dní, mám silný dojem, že rozdílnější zájmy už fakt mít nemůžeme. Rád bych si promluvil i s někým jiným. No, ani ne tak úplně promluvil, jen třeba slyšel jeho hlas a… no, ale prostě tu musím z neznámých důvodů trčet, jak v kleci!“ zakončí úderně Gilbert a Rodrich si vskutku nemůže připadat zmateněji.

„Takže…?“ pozvedne jedno obočí.

„Jen mě napadlo, jestli bys sem nechtěl někdy někoho pozvat. Na čaj, kávu, pivo… prostě na něco takovýho… Třeba bráchu, vážně by mě zajímalo, jak se mu daří a tak,“ vysouká ze sebe konečně a nenuceně se opře o stůl. Rakušan pozvedne i obočí druhé a zamrká. Očividně víc zmatený být může… je. Nebo snad špatně pochopil, oč ho Gilbert žádá? Váhavě si ho změří pohledem. Nehledě na to, jak lhostejný se snaží vypadat, v očích mu září drobná jiskřička naděje, že by ještě naposled mohl potkat svého bratra, rozloučit se a všechny ty věci, co by si asi někdo kdo umřel, mohl ještě přát.

„Tvůj bratr se má dobře, z toho co jsem slyšel,“ začne pomalu a rozmýšlí, jak mu co nejšetrněji sdělit své pochyby, „ale nemyslím, že pozvat ho sem by byl dobrý nápad. Už to budou dva týdny a on už se s tvou smrtí smířil, nevím, jak by… no, prostě jestli by pro něj bylo dobré, říct mu, že jsi… duch nebo tak něco…“

„Aha…“ Němec si nejistě skousne ret, „a co ho sem jen pozvat a… já bych byl třeba jenom někde schovaný? Nebo v ložnici nebo tak… Prostě jako, že bych vás jen nenápadně poslouchal, ale jinak jako bych tu nebyl. Nešlo by to aspoň takhle?“

„Nevím… možná…“ zaváhá Rodrich, „jenže pořád je tu menší problém s tím, proč ho sem pozvat. Já se s Ludwigem nikdy zas tak moc nebavil, takže kdybych ho zničehonic pozval na kávu, působilo by přinejmenším divně až podezřele.“

„Aha…“ zopakuje zkroušeně Gilbert a sklesle zabodne oči do podlahy. Rodrich k němu váhavě natáhne ruku, aby ho konejšivě poplácal po rameni, jenže zaváhá a nakonec ruku spustí zpátky dolů. Rád by pro něj něco udělal, opravdu, ale… není si jistý, zda zrovna tohle. I kdyby se Ludwiga odvážil pozvat a on jeho pozvání přijal, pořád nemůže říct, zda by to někomu k něčemu bylo. Vždyť by se ani pořádně neměli o čem bavit a…

„A co Lizzy?“ zeptá se zničehonic jeho přítel s jasně slyšitelnou špetkou naděje v hlase. Rakušan opět nechápe kontext.

„Co je s ní?“

„No, když nemůžeš pozvat Luddyho, mohl bys aspoň ji, ne? Na tom by nic divnýho přece nebylo,“ prohlásí vítězoslavně.

„No…“ řekne pomalu Rodrich, „to by nejspíš šlo…“

„Wunderbar!“ zakření se Gilbert a odstrčí se od stolu, „nemůžu se dočkat.“

„Určitě se brzy zeptám…“ povzdechne si Rakušan a s dalšími věcmi, kterými by si mohl lámat hlavu, se rozhodne konečně douklidit potraviny. Gil popojde vedle něj.

„Guuuut~… hm, nechceš s něčím pomoct?“

-//-//-

„Chmp, už by tu měla být…“ zamračí se Gilbert a s rukama založenýma na hrudi zkontroluje stejně jako každých pět sekund hodiny.

„Ano, hlavně, že tys vždy byl výkvět dochvilnosti,“ odfrkne si Rodrich a znovu na talíři urovná zákusky, aby vypadaly co nejestetičtěji. Jestli se ještě jednou zde přítomný zesnulý rozhodne poznamenat, že to Elizabeth měla býti již před třemi minutami a dvaceti třemi vteřinami není si jist, zda po něm doopravdy alespoň jeden zákusek nehodí. Ano, chápe, že návštěva jeho dávné přítelkyně je pro něj po již téměř čtyřech týdnech prvním rozptýlením jejich nedobrovolného soužití, ale možná to prožívá až moc.

„Čtyři minuty… nemyslíš, že se jí mohlo cestou něco stát?“ zeptá se jeho německý přítel starostlivě a přemístí se ode dveří pro změnu k oknu.

„Jako kupříkladu, že má jinak nastavené hodinky?“ skepticky reaguje Rakušan. Gilbert se zatváří velmi zamyšleně.

„Ja… jsi si jistý, že ti nejdou napřed?“ Přejde zpátky k hodinám a nedůvěřivě si je prohlédne.

„Gilberte, prosím…“ povzdechne si Rodrich, „co kdyby ses raději…“ chce pokračovat, ale větu už nedokončí, jelikož ho v polovině vyruší hlasitý zvuk domovního zvonku vycházející zpoza jeho dveří. Gilbert sebou nervózně škubne.

„Už je tu!“ prohlásí zbytečně a rozběhne se ke dveřím. V polovině cesty mu ovšem nejspíš dojde, že je mrtvý a že pokud nechce Elizabeth přivodit infarkt, měl by nechat otevřít Rodricha a začne raději zmateně pobíhat po kuchyni.

„Proboha, Gilberte, buď tak laskav a zklidni se,“ opře si Rakušan jednu ruku o čelo a nechápavě zavrtí hlavou.

„Aber…“ otočí k němu Němec hlavu, zrovna když se zvonek ozve podruhé, což u něj vyvolá další záchvat zmateného pobíhání.

„Běž do ložnice, ať už můžu konečně jít otevřít,“ mírně se Rodrich zamračí, popostrčí svého přítele ke dveřím a počká, než se přesune do vedlejšího pokoje. Teprve, když zkontroluje, že za sebou zavřel, zhluboka se nadechne a vydá se skrze krátkou předsíň ke dveřím, které následně pomalu otevře.

„Guten nachmitag, Elizaveth“ pozdraví s úsměvem hnědovlasou dívku, která právě opětovně natahovala ruku ke zvonku a ustoupí krok stranou, aby kolem něj mohla projít dovnitř.

„Rodrichu…“ dívka kývne a rovněž se, i když trochu nejistě pousměje, „Jó napot,“ popřeje a vkročí do jeho bytu. Rodrich k ní okamžitě zase přikročí, aby pomohl jí z kabátu, který pak pečlivě zavěsí na věšák, zatímco si host sundává boty. Potom jí beze slov pokyne, aby ho následovala do kuchyně, kde jí pohotově odsune židli, aby se mohla usadit. Všechno to působí tak zvláštně nostalgicky, jako kdyby ještě byli manželé a žili v době, kdy se všechny tyto přehnané zdvořilosti považovali za samozřejmost. Ale takhle už prostě byl jejich vztah nastaven a on si ho jinak ani nedovedl představit. Ovšem o tom, že se Gilbert právě dusí v potlačovaném výbuchu smíchu s okem přitisklým ke klíčové dírce, nepochyboval.

„Dáš si kávu nebo čaj?“ zeptá se, když si sedne a udělá si pohodlí.

„Kávu… děkuji,“ odpoví mu Elizabeth a zamyšleně se zahledí kamsi před sebe. Rodrich se otočí k lince a postaví konvici s již předem přichystanou vodou na sporák. Pak do dvou připravených hrníčků pečlivě odměří pár lžiček instantní kávy, dokonce o trochu víc než si z důvodu šetření dává obvykle. Žádný cukr ovšem nevyndá, on sám nesladí a Elizabeth také ne. Je zvláštní kolik drobností o ní ví a i přesto… přesto, by ho nejspíš ani nenapadlo ji jen tak pozvat na návštěvu, nebýt toho nevysvětlitelného přízraku, který se právě schovává v jeho ložnici.

„Jak se ti daří?“ odhodlá se hostitel k položení zdvořilostní otázky, když zjistí, že už všechno co se dalo udělat (četně dalšího přerovnání zákusků) udělal, voda stále nevaří a ticho v místnosti působí lehce neosobně.

„Dobře… více méně, dobře,“ odpoví Elizabeth skoro nepřítomně, „Co tobě?“

„Také dobře…“ když pominu fakt, že mě už měsíc obtěžkává starostmi jeden „netakúžasnýjaksimylsí“ duch tak opravdu dobře.

„Tak to je… hm… dobře…“ pokývá dívka hlavou a opět zavládne ticho. Naštěstí, voda už začíná vařit a tak je na chvíli Rodrich osvobozen od pokusů o konverzaci. Nicméně, zalít kávu a položit dva hrníčky a talíř s občerstvením na stůl zas tolik času nezabere a tak brzy zjišťuje, že sedí vedle ní a netuší, o čem by se s ní mohl bavit. Vždyť naposledy se viděli na tom pohřbu…

„Ty linecké oplatky jsou dobré… ty jsi pakl sám?“ zeptá se po chvíli Elizabeth, když po zjištění, že káva je ještě příliš horká okusí jednu z drobností na talíři.

„Ne… koupil jsem je, na pečení nemám poslední dobou moc náladu…“ zavrtí Rodrich hlavou.

„Aha,“ odtuší jeho host a opět mezi nimi zavládne ticho. Gilbert se určitě právě baví nad jeho neschopností navázat plynulou konverzaci. Dozajista mu to bude ještě pár dalších dní předhazovat, až Elizabeth odejde…

„Rodrichu?“ vytrhne ho dívka z úvah, „pozval jsi mě sem kvůli Gilbertovi, že ano?“

„Kvůli Gilbertovi?“ Rodrich na ni překvapivě pohlédne. Copak to ví? – projede mu jako první hlavou, ale než stačí dál celou situaci vyhodnotit, Maďarka pokračuje.

„Já… nejdřív mi nebylo úplně jasné, proč jsi mě k sobě jen tak zničehonic pozval, to mi k tobě nesedí, ale když jsem se nad tím trochu zamyslela… musí to být pro tebe taky těžké, vyrovnat se s jeho smrtí. I přes ty vaše hádky jste si byli tak blízcí, takže… chápu, že už na to nechceš být sám,“ vysvětlí své myšlenkové pochody a Rakušanovi jak by rázem spadl kámen ze srdce. Ano, pravda, je logické myslet si, že ještě pořád truchlí… i když popravdě… ještě s tím neměl čas ani pořádně začít…

„Vskutku… byl sice „občas“ „trochu“ otravný, ale… i tak časem začne člověku chybět…“ plácne první alespoň trochu truchlivě znějící nesmysl, co mu přijde na mysl a zadoufá, že se ani v tom nebude posléze Gilbert pitvat.

„Víš, občas úplně zapomínám, že je mrtvý. Je těžké si na tu myšlenku zvyknout, když… pořád čekám, až se mi zase vloupe oknem do domu a bude mi prohrabávat ledničku, jestli tam nemám pivo, že až mě spatří tak se zase zděšeně přikrčí očekávaje úder pánvičkou, že… nevím, prostě jako bych tomu pořád nemohla uvěřit,“ svěřuje se mu dál Elizabeth se smutným úsměvem na tváři a lehkých stopách po slzách, které se jí začínají drát do očí. Rodrich jí konejšivě stiskne ruku.

„Chápu, jak se cítíš,“ pokusí se na ní povzbudivě usmát. Ano, chápe to docela jasně… jen s tím rozdílem, že jemu se něco takového skutečně děje, tak proč by nemohl na chvíli předstírat, že to není duch, ale skutečně jeho přítel?

„Já vím… jen… jen to bude asi chvíli trvat, než se z toho dostanu… dostanem. Konec konců… po tom všem, co jsme s ním zažili…“ začne Elizabeth, ale zničehonic jí přeruší hlasitá rána z vedlejšího pokoje. Překvapeně se na Rodricha zadívá. „Co to bylo?“

„Nevím, půjdu to zkontrolovat,“ odpoví Rakušan rychle a chce se nenápadně prosmýknout do ložnice, ale to už jeho maďarská přítelkyně míří stejným směrem s úmyslem zjistit, co rámus způsobilo. Rodrich ale ví, co ho způsobilo. A přesně proto jí tam nemůže nechat jen tak jít.

„Nemusíš si dělat starosti, klidně seď…“ vyloudí co nejméně křečovitý úsměv, kterého je momentálně schopen a zkusí se jí postavit do cesty.

„To je v pořádku, půjdu se kouknout s tebou,“ o něco upřímněji mu Elizabeth opětuje úsměv a dřív než stačí přijít na nějaké jednoduché odůvodnění, proč by tam neměla chodit, už začne otvírat dveře a vstupovat dovnitř. Rodrich se zhluboka nedechne a očekávaje to nejhorší se otočí za ní.

„Oh…“ dívka překvapeně pohlédne před sebe. Rakušan bojácně nakoukne za ní. Třeba Gilbert ml dostatek rozumu, aby rychle stačil vlézt do skříně, zalézt si pod postel, schovat se za závěs, prostě cokoliv jen… jen aby se nezachoval tak idiotsky jako vždycky a pořád nestál vyjeveně nad hromadou papírů, co právě shodil. To ovšem bylo přesně to, co udělal. I když mnohem vyjeveněji než na papíry nyní hleděl na Elizabeth, které se takto ocitl tváří v tvář. Idiot…

 V místnosti zavládne hrobové ticho. Ovšem v hrobě by momentálně měl být pouze jeden ze zde přítomných a Rodrich si snad opravdu ještě tolik nepřál, aby tam skutečně byl, jelikož by teď marně nemusel hledat slova, kterými by mohl svému hostu vysvětlit něco, co ani on sám nechápe. Avšak Elizabeth ku podivu stále nic neříká, naopak prakticky o Gilberta ani nezavadí pohledem a sehne se k nepořádku na zemi.

„Zdá se, že se ti rozsypaly noty…“ konstatuje Maďarka a začne skládat papíry na sebe. Rakušan a Němec si vymění překvapené pohledy. Je snad… je možné, že ho Elizabeth… nevidí…?

„Ja… nejspíš jsem je měl v příliš vysokých hromádkách,“ prohlásí Rodrich, když se opět úspěšně vzpamatuje z dalšího šoku a skloní se, aby dívce pomohl. Mezitím se ale konečně probere i Gilbert.

„Lizzy…? Ty mě… nevidíš?“ zeptá se nedůvěřivě, jelikož mu celá ta ignorace nejspíš jako odpověď dostatečně nestačila. Rakušan sebou při zvuku jeho hlasu nervózně trhne, zda je jeho přítel, stejně neslyšitelný jako i neviditelný, ale Elizabeth očividně opět nic nezaznamená. Odechne si.

„Kesesese…~ ani nevíš, jak moc neúžasný to je, Lizzy, že Roddy mou úžasnost vidí a ty ne! Povídat si s tebou by bylo totiž mnohem záživnější než… uhm… teda bez urážky, Roddy, ale občas mi přejde, že kdybych nebyl mrtvej, tak už dávno umřu nudou…“ zasměje se Gilbert a nasadí velmi sebevědomí úšklebek, který by si sám o sobě zasloužil pořádnou ránu pánvičkou. Avšak Elizabeth nemá o jeho přítomnosti ani tušení a Rodrich se tak musí chovat taky, takže… no, tohle odpoledne bude ještě dlouhé…

„Hotovo,“ pousměje se Maďarka a podá mu štos papírů.

„Danke…“ odpoví Rakušan a položí ho na ten svůj, který pak následně umístí na skřínku snad ještě nešikovněji, než byl předtím, „neměl jsem teď na úklid moc času,“ zamumlá ještě jakési ospravedlnění.

„Chápu,“ přikývne dívka na srozuměnou, i když asi především proto, že neví, co jiného říct. Rodrich si nervózně odkašle.

„Uhm… nepřesuneme se zpátky do kuchyně? Káva nám už třeba trochu vystydla…“ navrhne a zamíří zpátky do vedlejšího pokoje se svými dvěma společníky v těsném závěsu. Gilbert totiž zřejmě usoudil, že když je pro Maďarku neviditelný nebude nikomu vadit, v jak těsném a znervózňujícím závěsu se k nim přilepí.

„Takže… o čem jsme to předtím mluvili?“ zeptá se dívka s úsměvem, když se znovu usadí.

„O mé úžasnosti, samozřejmě!“ vykřikne nezvaný společník a opře se o stůl v těsné blízkosti Elizabeth.

„Těžko říct…“ prohlásí s okázalým nezájmem očividně směřujícím ke Gilbertovi a pomalu upije z kávy.

„Hej, já ty vaše sentimentální kecy slyšel dobře!!“ ohradí se hned Němec a zakaboní se. Elizabeth se pousměje o něco víc, až by se skoro mohlo zdát, že dětinské vystupování svého dávného přítele může slyšet a zasněně si povzdechne.

„Víš… je to takové uklidňující,“ prohlásí spokojeně a zlehka usrkne z kávy.

„Co?“ nechápavě se na ní Rakušan zadívá, zmaten z její věty postrádající smysluplnější kontext.

„No… já nevím… prostě mi přijdeš, tak nějak pořád stejný… jako by ses nijak nezměnil, od té doby, co jsme spolu žili a to je takové uklidňující. To, že je tu něco, co se nezměnilo…“ prohlásí napůl myšlenkami pořád ve svém vlastním světě.

„Slyšíš to Roddy? Jak jsi upjatý…“ zasměje přízrak a jediný z přítomných, který ho může vidět, zauvažuje, jak moc nápadné by bylo vychrstnout horkou kávu jen tak do prostoru.

„I když s Gilbertem to bylo podobné… ale ten jako by se neměnil už od doby, co jsme byli děti…“ dodá ještě Elizabeth se chichotáním a i Rodrichovi lehce zacukají koutky.

„To není pravda, Lizzy…“ uraženě našpulí rty, „já jsem náhodou mnohem víc zúžasněl! Ha, určitě mi jen závidíš!“

„On by mi to, ale určitě vyvracel, co?“ dívce úsměv opět o něco málo povadne, „úplně si to umím představit, jak by kvůli tomu vyváděl…“

„Ano, jako bych to slyšel,“ neodpustí si souhlasné přitakání Rakušan a vrhne letmý pohled ke svému německému příteli.

„Tak moc… moc mi to všechno chybí…“ prověsí se její rty ještě o kousek níž a bezmyšlenkovitě si sevře šaty, aby nějak odvedla svou pozornost od emocí deroucích se znova na povrch.

„Lizzy? Jsi v pořádku?“ postřehne náhlou změnu emocí z dívčiny strany dokonce i Gilbert a starostlivě se na ní zadívá.

„Děje se něco?“ rovněž neméně starostlivě si ji prohlédne i Rodrich.

„Já jen… to nic, jsem v pořádku…“ pokusí se Elizabeth o nešikovný úsměv s marně potlačenými slzami.

„Lizzy, no tááák! Snad bys kvůli mně furt neřvala, jak malý děcko… seber se trochu!“ pokusí se ji Gilbert s úšklebkem povzbudit, ale i jeho pro ni neslyšitelný hlas zavání smutkem.

„Promiň… prostě… já nevím, proč zase brečím…“ vypraví, ze sebe nakonec dívka a již naplno se rozvzlyká a vypustí proud slz.

„Hej, Lizzy… Liz!“ její zesnulý přítel k ní natáhne ruku, aby ji mohl utěšit, ale nakonec ji jen s očividnou bolestí spustí zpátky, „je to blbost, Liz, takhle kvůli mně vyvádět, sice jsem mrtvý, ale… scheiße, ty si furt živá, tak žij a netrap se takhle! Já žil úžasnej život, není důvod, proč bys ho tedy měla oplakávat. Zakazuju ti to! Tak rád bych ti toho ještě tolik řekl, tak… kéž bys to mohla slyšet, protože… bych ti toho tolik opravdu tak rád řekl…“ blábolí zoufale a je na něm vidět, že kdyby mohl, už by taky dávno brečel spolu s jeho maďarskou přítelkyní.

Tak tragicky tam spolu teď ti dva vypadají…

A Rodrich tam mezitím jen sedí a hledí na ně. Ví, že by se teď měl zvednout, že to on, by měl jít, obejmout Elizabeth a utěšit ji, když Gilbert nemůže, ale nějak se k tomu není schopen donutit. Najednou si přijde, že sem, do téhle nešťastné scenérie jaksi nepatří, že to, co se před ním odehrává, je jen mezi Elizabeth a Gilbertem a on by to neměl narušovat. Není vítán… Přestože dívka svého přítele nevidí a jeho slovo k ní nemůžou dojít…

Sevře ruce v pěsti. Měl by to asi teď prožívat s nimi. Mělo by mu být taky do breku. Mělo… Tak proč není? Proč jediné co teď cítí je pocit ublížení z toho, jak si tam ti dva mlčky vylévají své city jeden k druhému? Brečela by takhle Elizabeth pro něj?  Trápilo by Gilberta, kdyby ho neviděl? Ano, zní to tak sobecky a opravdu se za to stydí, ale… Přesně tohle se mu teď honí hlavou.

Zhluboka se nadechne a v duchu si vrazí pár facek. Seber se Rodrichu a přestaň se chovat jako sebestředný sobec… Přikáže si rázně a pomalu se zvedne a přikročí k dívce.

„To bude dobré…“ praví chabě a podá jí kapesník. Větší hloupost už plácnout nemohl, ale má v hlavě vygumováno víc, než Alfred při lekcích zeměpisu. Očividně i to ale Elizabeth trochu pomohlo. Váhavě ji položí ruku na rameno a konejšivě ji pohladí. Dívka se jí zlehka dotkne.

„Já… jen jsem to ze sebe potřebovala dostat… opravdu se omlouvám…“ vezme si od něj kapesník a začne si otírat zbylé krůpěje slz.

„On… ať už je teď kdekoliv, určitě se má pořád stejně… úžasně, tak… dál vzpomínej na všechno, co jste prožili s úsměvem a dál pro něj netruchli,“ slabě se na ni Rodrich pousměje.

„Ja, ja… Roddy má pravdu, sám bych to teď neřekl lépe,“ přitaká ihned Gilbert a zlehka dívce cvrnkne do vlasů, tak, že to působí jako slabý průvan. Dotyčná přikývne.

„Máš pravdu… asi… kdyby mě teď viděl, asi by se mi jen smál,“ doosuší si svůj, vysmrká se a obličej a vrátí kapesník zpět Rakušanovi, „vážně děkuju, rozhovor s tebou mi pomohl, ale… asi už půjdu.“

„Dobře…“ přikývne Rodrich, jelikož nic jiného ani pořádně dělat nemůže… či nechce? Když o tom tak uvažuje, jako by byl skoro, rád, že už ho s Němcem zase nechává v jejich prazvláštním soužití hezky ve dvou… Ale usmívat se nepřestává, stejně tak jako opět nezapomene ani na všechny další přehnané zdvořilosti, od pomoci do kabátu, přes přidržení dveří, až po popřání poklidné cesty domů.

„Auf Wiedersehen, Lizzy, doufám, že až se příště uvidíme, uvidíš mě taky!“ zařve za ní ještě Gilbert přímou cestou přes Rodrichovi ušní bubínky a mává za ní, než jeho přítel zavře dveře. Pak se okamžitě rozběhne k nejbližšímu oknu a zírá z něj tak dlouho než mu docela zmizí z dohledu a pak i ještě o něco dále.

Rakušan pro změnu celou tu dobu zamyšleně zírá na něj. Nakonec si však pouze tiše povzdechne a vydá se uklidit nedopitou kávu a nedojedené zákusky.

„Bylo to fajn… škoda, že jen Lizzy zmizela tak brzo…“ spustí Němec, když přestane toužebně zírat ven, „a taky se chvíli chovala neprosto…hm… neúžasně, ale i tak… prostě jsem ji rád zase viděl.“

„Hm…“ zamručí jen tiše Rodrich a pomalu se začne připravovat, na večer plus zbytek odpoledne plného Gilbertova básnění o jeho dlouholeté přítelkyni.

„Jo, pamatuju si, jak jsme spolu kdysi jednou…“

-//-//-

Žárlivost! Žárlivost, to je to, co cítí… dojde mu někdy okolo druhé hodiny ranní. Již několik hodin se mu totiž dařilo se úspěšně vyhýbat spánku za pomoci svých hloupých úvah o dnešním dni, pár dnech předchozích a vlastně svým způsobem všeho, co se od Gilbertovi smrti událo. To sice nebyla žádná novinka – že mu posmrtný „život“ jeho přítele dělal těžkou hlavu, avšak po dnešku…

To, že na Gilberta žárlí, byla nejspíš první možnost, kterou si začal své mírné podráždění po Elizabethině návštěvě odůvodňovat. Ihned ji ovšem zase zavrhl, jelikož i kdyby pominul tu skutečnost, že Gilbert je mrtvý (a žárlit na pozornost, které se dostává mrtvému, by mohl jen naprostý hlupák), tak jeho city k mladé Maďarce byly již dávno uzavřenou kapitolou. Nebo o tom byl přinejmenším plně přesvědčen. Ale jak jinak by měl definovat ten sžíravý pocit při pohledu na to, jak blízcí si vždy byli nežli jako žárlivost?

A tak nad tím tak dlouho bloumal a přemítal, než konečně dospěl k závěru, že žárlivost to skutečně byla – a to jediné v čem se původně zmýlil je to kým je vyvolaná…

On nežárlil na Gilberta… Žárlil na Elizabeth!

Avšak uvědomění si důvod jeho zatrpklosti mu nijak neulehčilo. Spíš naopak. Spustilo další sáhodlouhou sérii úvah, která by skoro stačila na samostatný román. Jediné podstatné z toho všeho však je, že když se mu konečně již kolem páté hodiny ranní mhouřily oči, začínal možná už tušit, co ještě pořád poutá Gilberta s tímto světem…

-//-//-

Blažená nevědomost – ne nadarmo se to říká. Přestože, ještě před pár hodinami by dal skoro cokoliv, aby konečně přišel na to, co tady jeho přítele ještě pořád drží, teď by byl mnohem vděčnější, kdyby to byl zase nevěděl. I když… pořád přeci není jisté, že jeho domněnka je správná, pořád je tu ta možnost, že se plete…

Jak moc si přeje se plést?

„Roddy… já se táááák nudím,“ konstatuje jeho společník do ticha, aby ho bezdůvodně informoval o svém momentálním stavu.

„Tak si čti,“ odpoví Rodrich lhostejně, aniž by se namáhal zvednout oči od knihy, jejíž čtení momentálně předstíral, aby se mohl v klidu oddávat svým úvahám.

„Já myslel, že žijeme už ve dvacátém století… no vážně, kdybys měl aspoň to rádio, když už ne televizi…“ ignoruju jeho návrh Gilbert, jehož jedinou zábavou i nadále zůstává houpání se na jedné z Rodrichových židlí.

„Přes tisíce let jsem spokojeně zvládl žít bez toho, takže bych řekl, že to vydržím i dál… víš, jak jsou ty nesmysly drahé? Prostě si něco čti…“ sdělí mu Rakušan beze špetky zájmu.

„Tcha, i to už má úžasnost vyzkoušela, ale… víš, jak jsou všechny tví knihy starý? Přinejmenším půl století, copak to si nemůžeš aktualizovat trochu aspoň svou knihovnu?“ spílá dál Němec. Rodrich pokrčí rameny.

„I knihy poslední dobou celkem podražily…“

            „Pro tebe je taky drahý všecko…“ zamračí se Gilbert, „už mi to trčet tu furt s tebou fakt leze na mozek… nechceš sem zase někdy někoho pozvat? Třeba klidně zase Lizzy…“

„Byla tu teprve před dvěma dny…“ Rakušan konečně odtrhne zrak od knihy a zadívá se na svého přítele.

„Wirklich?“ překvapeně mu pohled opětuje, „přísahal bych, že už to musí být déle, vždyť… no, vlastně nevím. Všechny dny jsou tak stejné, tak neměnné, jako bych je ani nežil,“ ušklíbne se, „I když já je vlastně vážně nežiju…“ zamyšleně svraští obočí a zadívá se před sebe.

To však nejspíš konečně vzbudí Rodrichu pozornost, protože již definitivně ustane ve svém předstíraném čtení a svou knihu zaklapne, oči stále upřené ke Gilbertovi. Začal se chovat takhle melancholicky až po tom, co umřel nebo to dělával i za života a on si toho jen nikdy nevšiml? Kdo ví, teď už se mu to bude zjišťovat asi špatně… Nicméně ať tak či tak Gilbert má pravdu, být od rána do večera – co od rána do večera, celých dvacet čtyři hodin, jelikož nespí – zavřený v jeho nudném bytě musí být nesmírně frustrující…

„Gilberte?“ rozhodne se ho tázat.

„Hmm… ja?“ probere se Němec ze svého zamyšlení.

„Co vlastně děláš celou tu dobu, co tu nejsem?“ zadumaně se na něj Rakušan zadívá. Jeho přítel mu pohled opětuje velmi zmateně.

„Co dělám, když tu nejsi?“ zopakuje nechápavě otázku a nakrabatí čelo, „já… no… čekám na tebe… až se vzbudíš, vrátíš z práce, ale… co dělám, když jsi pryč…“ nervózně se ošije a zatváří se velmi soustředěně, jako by se pokoušel vzpomenout na něco, co se stalo už před půltisíciletím a ne tohle odpoledne, „já… nejsem si jistý…“

„Co myslíš tím, že si „nejsi jistý“?“ znepokojeně si ho prohlédne Rodrich, ale Gilbert mu v odpověď pouze krčí rameny.

„Jako bych měl prostě v paměti prázdná místa… skoro až se zdá jako by ta doba, kdy tu nejsi, ani neexistovala…“ prohlásí lhostejně, „nejspíš mají mrtví ve svém posmrtném životě omezenou paměťovou kapacitu…“ ušklíbne se ještě na závěr s očividným úmyslem uzavřít tím toto téma.

Ovšem Rodrich to za ukončené ještě nepovažuje. Spíš naopak. A rozhodně mu to ani v nejmenším nepřijde úsměvné. Ano, sice by to mohl opět přejít s mávnutím ruky, ale… už ho to vnitřně drásá, ten domnělý pocit viny, který potřebuje sám sobě buď potvrdit, nebo vyvrátit… I když která z těchto možností je horší si není jist. Zhluboka se nadechne.

„A co když… co když pro tebe ta doba opravdu neexistuje?“ zeptá se, a když spatří zmatek na Gilbertově tváři, rozhodne se pokračovat dál, „pamatuješ si ještě, jak jsi jednou jen tak bezmyšlenkovitě plácl něco o tom, že „nevíš, zda jsi vážně duch nebo jen výplod mé mysli“? Co kdybys skutečně byl jen výtvor mé fantazie, iluze vytvořená ze vzpomínek na ztraceného… uhm… přítele? Copak by to pak všechno nedávalo mnohem větší smysl?“ vysype ze sebe Rakušan se slyšitelnou hořkostí na jazyku a velmi neveselým pousmáním na tváři.

Němec překvapeně zamrká a pečlivě ho sjede očima od hlavy k patě. Pak naprázdno otevře ústa jako by se snad marně pokoušel dohledat slov… A pak se hlasitě rozesměje.

„Gott… Roddy, copak to si něco pil, aniž bys mi nabídl nebo co? Jinak fak netuším, kdes zas vyštrachal takovou hovadinu… Jako bys snad mohl být schopnej vystihnout osobnost někoho tak nehorázně úžasnýho jako mě správně! Navíc… copak tě neštve stejně jako mě, že straším – myšleno doslovně –  zrovna u tebe doma? Tak jak bys mohl být příčinou mé přítomnosti, zde když se mě chceš zbavit úplně stejně, jako já chci…“

„Pitomče!“ skočí mu Rodrich rázně do řeči, „copak to si vážně myslíš, že bych se tě chtěl zbavit, když… když by to znamenalo, že potom už tě nikdy znovu neuvidím?“ dodá o něco tišeji s očima zabodnutými kamsi do podlahy, neschopen mu říct onu skutečnost z očí do očí. I když to by stejně moc dobře nešlo, když se mu do nich začínají pomalu hrnout slzy…

„Roddy?“ zeptá se Gilbert krapet starostlivě a nejspíš se zvedne ze židle a popojde k němu o pár kroků blíž.

„Ty jsi opravdu takový idiot…“ napůl se zasměje a napůl zavzlyká Rakušan, „Jsi! …protože jsi stejně jako já ignoroval, že to že tu ještě pořád ještě zůstáváš, je jen a jen moje vina… že po tom všem jsem já ten jediný, který se s tvou smrtí nedokázal smířit a dál tě tu násilím drží, nedopřávaje ti klidu… promiň…“ Víc toho už ze sebe, vypravit nedokáže. Najednou ho napadá tolik věcí, které by mu mohl říct, ke kterým by se mu chtěl přiznat, se kterými by se mu chtěl svěřit, ale příval slz mu to překazí. Může tam jen dál sedět se svěšenou hlavou a čekat, až se mu jeho společník začne smát…

Očekávaného výbuchu smíchu a poznámek na jeho účet se však tentokrát nedočká. Gilbert si totiž jen slabě odfrkne a s pochopením mu položí ruku na rameno. Rodrich k němu váhavě pozvedne hlavu.

„A co když… jsem to prostě chtěl ignorovat?“ prohlásí s jakousi nevinnou upřímností v očích a zašklebí se na něj.

„Co tím myslíš?“

„Nevím… co když ani já jsem nechtěl zmizet bez rozloučení… které se trochu protáhlo. Protože to není nic víc než kratičké rozloučení, o tom zas nepochybuj! Někde na druhé straně se zase jednoho dne potkáme jen… jen to chvilku potrvá, takže si nemysli, že bych se tu nechal držet tak dlouho, kdybych nechtěl…“ vysvětlí s lehkou červení, kterou si však na jeho bledé tváře musel Rodrich nejspíš jen domýšlet, jelikož mrtví se nečervenají. Avšak to není jediná věc, která ho mate…

„Vždyť sis ale pořád stěžoval, že…“

„To je fuk na co jsem si stěžoval,“ mávne nad tím rukou Němec, „mě nakonec doopravdu nevadilo, žes mě tu tak dlouho držel… ne protože jsi to ty!!“ Rakušanovi skoro až poskočí srdce. Opravdu se mu Gilbert snaží právě říct, to co se snaží nebo si to zase jen namlouvá a…

Počkat! A co myslel tím „držel“…?

„Gilberte?“ vyděšeně vyjekne, když spatří, že se mu jeho přítel doslova a do písmena rozplývá před očima. A i dotek na jeho rameni slábne. A on to nemůže nijak zastavit…

„Promiň, Roddy, ale zdá se, že teď už vážně můj čas tady vypršel,“ naposled se na něj zašklebí Gilbert, „Jsem rád, že jsem tě mohl poznat und… Ich lie-…“

Marně se ho Rodrich snažil chytnout a zastavit. Marně se snažil zachytit jeho poslední slova. V jedné vteřině tu stál přímo před ním a v další vteřině už byl pryč. Beze stopy zmizel. Skoro jako by se nic z toho nikdy nestalo… Rakušan ale ví, že se to stalo, že tu skutečně byl a že teď je pryč. Ale tentokrát už navždy…

Poslední z jeho zbytků všech zábran zmizí a on se sesune na zem a propukne v pláč. Pro něj jako by Gilbert nezemřel před měsícem, ale až teď…

-//-//-

Ta židle… opravdu se mu zdála trochu rozviklaná… nebo snad byla taková vždycky? Nebo se mu jí prostě povedlo rozviklat těmi věčnými pokusy, zda rozviklaná je či není…

Rodrich si povzdechne a rozhodne se nechat zase židli židlí. Tak zoufale se snažil najít nějaký důkaz, že tu Gilbert skutečně byl a že to celé nebyl jen jeden velký blud jeho mysli… vždyť už to budou tři měsíce, co zmizel ze světa i ten „úžasný“ duch jeho „úžasného“ přítele. Však na tom zda to duch byl nebo ne, mu už poslední dobou zas tak moc nezáleželo. To s čím si poslední dobou v jednom kuse lámal hlavu, bylo to, co mu řekl… jeho poslední slova. Nejspíš se totiž už nikdy nedoví, zda by opravdu něco takového prohlásil, nebo si to celou dobu jen naivně namlouval…

Ale když tak moc chtěl znát jeho pravé pocity… možná se ho měl zeptat, když ještě žil…

Možná….