Kapitola 1

Když Arthura pětadvacátého prosince, v brzkých ranních hodinách probudí zvonek u domovních dveří, začne se ihned obávat toho nejhoršího. A jeho obavy se i skutečně naplní, když najde přede dveřmi stát obrovskou krabici, zabalenou v sytě modrém papíru a obvázanou červenou stuhou. Hlasitě se povzdechne a do dárku před sebou kopne.

„Jsi neuvěřitelně originální, Francisi… ani trochu se neopakuješ… zabalit sám sebe do obrovského dárku a pak mě přijít ve vskutku nekřesťanskou hodinu budit… wow, ani nevíš, jaks mě zaskočil…“ pronese velice monotónním hlase a znova krabici nakopne. Ten žabožroutský idiot si však nejspíš, myslí, že když bude mlčet dostatečně dlouho, bude se snad skutečně namáhat dárek otevřít, aby… uh, asi aby na něj mohl vyskočit, či co to sakra mohl mít v plánu? Vždyť je to jedno, tu radost mu totiž rozhodně udělat nehodlá.

„…Frog…myslím to vážně…“ zamručí nevraživě, když ticho z Francisovi strany i nadále přetrvává. Odhodlá se tedy do balíku před sebou strčit. Nic. Strčí do něj větší silou. Trochy se zakynklá, ale jinak stále nic. Opře se do něj celým tělem a převrátí ho na bok. Zevnitř se ozve žuchnutí, ale jinak – kupodivu – pořád ticho. Arthur si podrážděně odfrkne.

„Fajn, jak chceš… stejně jsem tě neměl v úmyslu pustit dovnitř… klidně si tu umrzni, mě je to fuk!“ prohlásí věcně a zabouchne za sebou dveře. Otřese se. To byl nápad, vylézat v téhle zimě ven jenom v pyžamu… že se vůbec namáhal. Od začátku přece věděl, že to bude nějaký z jeho hloupých vtípků, tak proč vůbec vylézal ze své měkké a vyhřáté postele? No, nejspíš si tam ještě zaleze a na chvilku si zdřímne… nebo se tam bude jen tak převalovat… nebo číst… Každopádně, když jsou ty svátky má snad právo na trochu klidu, pokoje a míru ne…?

Nebo přesně to si alespoň myslí, než vstoupí zpět do své ložnice, kde ho tamní výjev, který spatří, skutečně bezpečně vyvede ze své naivní iluze, že má na pokojné svátky právo.

Pro upřesnění: zajisté již výše zmiňovaný Francouz, o kterém si byl Brit vskutku stoprocentně jist, že prodlévá v útrobách oné vystrojené krabice, ležel totiž dosti spoře oděný (-nahý, pouze s červenou Santovskou čapkou na hlavě, přesněji řečeno) na jeho posteli a vrhal k němu dosti vyzývavé pohledy.

„Bon Matin, Angleterre~~” zavrní sladce a pošle mu vzdušný polibek. „Et joayeux noel, jestli tedy…“ chystá se ještě pokračovat, ale Arthur, kterému se po prvotním šoku, konečně vrátí řeč, ho domluvit nenechá.

„CO TU SAKRA DĚLÁŠ?“ vyprskne, jak kočka, kterou někdo zkoušel hladit proti srsti. Francis překvapeně zamrká.

„Uhm… nu, zatím tu ležím… ale pokud jde o to, co bych zamýšlel dělat…“ začne s úlisným úsměvem, avšak Arthur ho nemá v plánu nechat dokončit ani tuto větu.

„A vůbec, jaks jenom… uh… vždyť ta krabice…?“ zmateně zavrtí hlavou, snažíce se přijít na to, jestli se snad Francouz umí teleportovat nebo jak se sem jen mohl dostat. Ten se tomu však jen pobaveně ušklíbne.

„Oui~ hezký trik, non? Za tu dobu, co ses tam dole dohadoval s prázdnou krabicí (fajn, ve skutečnosti v ní nějaké krámy jsou, ale to není podstatné…) jsem mohl pohodlně a nepozorovaně proklouznout zadním vchodem dovnitř a počkat tu na tebe. Není to romantické, mon cher~? …a navíc velmi originální, pokud si můžu dovolit tvrdit…“ vysvětlí velice ochotně, ovšem Brit očividně stále není s něčím spokojen, jelikož jeho zlaté chlupaté housenky, které si tak hrdě troufá nazývat obočím, mu poněkud netrpělivě poškubávají.

„Fajn. Dostals mě. A teď… mohl bys laskavě vypadnout z mé ložnice,“ prohlásí a milostivě přidrží nevítanému návštěvníkovi otevřené dveře. Ten se však stále k odchodu nijak zvlášť nemá.

„Oh, ale přeci bys mě nevyhodil ven do té zimy, mon amour, když ti tu mezitím celou tu dobu, tak laskavě zahřívám postel… nechceš se radši jít zahřát sem ke mně…?“ láká ho k sobě svůdným tónem a šoupne se trochu, aby mu udělal místo. Arthur je ale naštěstí již vůči všem těm jeho vábivým pohledům odolný a proto skutečně ani na chvilku nemá pokušení vzepřít se svým zásadám a vůbec všemu, co je logické a správné dychtivě se k němu přitulit a dělat všechny ty věci, které se mu teď zajisté honí hlavou…

„To mi opravdu nemůžeš dát pokoj ani o Vánocích?“ povzdechne si nakonec a vyčítavě na něj pohlédne.

„Non, jde o to, že jsou právě Vánoce!“ oponuje mu beze špetky logičnosti.

„A…?“

„Cokoliv se stane na Vánoce, se to nepočítá, non? To je vžité pravidlo,“ vysvětlí nakonec a Brit má rázem co dělat, aby nevyprsknul smíchy.

„To je to nejdebilnější pravidlo, které sis právě vymyslel, Francisi Bonnefoy,“ zavrtí s nepotlačitelným úšklebkem nakonec. Francis se rovněž pousměje.

„Ale jako pravidlo se to stejně dá brát, oui? No tak Arthure~ co kdybys mi aspoň pro jednou ušetřil všechen ten čas, kdy tě musím přemlouvat a dal si říct rovnou…?“ nasadí velmi prosebný tón doprovázený o ten nejroztomilejší štěněcí pohled, kterého je schopen. Arthur zaváhá. Tím, že mu stejně jako vždy podlehne si je už jistý, ale… uhm… možná, jen možná by to jednou nemuselo trvat tak dlouho a…

Fajn. Sere na to.

Rozhodne se nad tím moc nepřemýšlet a rozhodně do toho netahat rozumné úvahy, protože se rozhodne přistoupit na jeho hru a vlézt k němu na postel, kde se ihned nechá vtáhnout do vášnivého polibku.

„Mon amour~“ zapřede Francouz sladce, když se jejich rty na chvíli oddělí „já věděl, že budeš pro jednou…“ jak chtěl však větu dokončit, se již Brit nedozví, jelikož přitlačí mluvčího pod sebou k posteli a vtáhne ho do dalšího polibku. V jeho ústech je cítit, jako snad vždy co ho líbal, lehká pachuť vína. Avšak zůstávat pouze u rtů mu nestačí… ne, chce si ho podmanit celého, celé jeho tělo, jeho mysl… a to co nejrychleji. Bez zbytečného protahování romantických hrátek či krutého týraní. Na nic z toho momentálně nemá přílišnou náladu. Jen se ho touží, co nejrychleji zmocnit. Nic víc.

Sjede k jeho krku a zanechávaje za sebou stopu z rudých značek, pomalu putuje po jeho svalnaté hrudi, aby mu znovu a znovu, bylo dopřáno prozkoumat každou její píď. Nejen rty, ale i rukama dychtivě sklouzává podél jeho boků a přes jeho hruď a dotýkajíce se ho na všech těch místech díky, kterým tak snadno přiměl Francise sténat jako nějakou lacinou děvku.

A ten se své potěšení nad pozorností, kterou mu věnuje, rozhodně nikterak neostýchal dát najevo. Na jazyku mu se slastnými vzdechy každou chvíli unikalo i jeho jméno a jeho ruce rovněž nezahálely v dotecích po těle jeho partnera, během kterých se mu i z velice nepraktického umístění podařilo svléknout. Navíc každou chvíli si ho dychtivě pokoušel přitáhnout si ho zpátky, aby mu dopřál pár dalších touhou a chtíčem prosycených polibků, i když by stejnak svého milence nejraději nejspíš směřoval poněkud nižším směrem, jelikož jeho mužství již pomaličku začínalo žadonit o trochu pozornosti. A nejen to jeho…

I Arthurova erekce byla totiž ve stavu, kdy by si rozhodně zasloužila, aby si jí někdo všiml. A taky že ano, jelikož, když se jejich rty již poněkolikáté znova spojí, nadzvedne Francis své boky a začne svou obnaženou erekcí třít proti té jeho, což vyvolá pár dosti nestydatých stenů pro změnu u Arthura, který nic takové nečekal. A když už je tak u toho… tak už ani nic dalšího očekávat či neočekávat nechce, nechce dál ztrácet čas zbytečně dlouhými předehrami… Ne… je čas na hlavní bod programu.

„Oh, co říkáš, mon cher, možná bysme… ach~…“ chystá se začít Francouz, avšak dříve, nežli stačí svůj požadavek vznést, Brit ho předběhne a aniž by si dělal nějaké zvláštní starosti s přípravou, strčí prostě svůj úd do něj. Spokojeně se ušklíbne.

„Copak, znělo to jako bys měl snad nějaký nápad…“ ušklíbne se a zatímco se mu milostivě rozhodne dopřát alespoň kratičkou chviličku, aby se mu přizpůsobil.

„Non… uh… zdá se, že jsi na mě použil nějaké čtení myšlenek či tak,“ odvětí a pokusí se mu úsměv opětovat, avšak jeho přerývaný dech způsobující lehké chvění hlasu opravdu nemůže nikoho nechat na pochybách o tom, kdo má momentálně navrch. Tak jako vždy a ve všem, samozřejmě…

Žádnou slovní reakci mu však na to již dát neplánuje, pouze ho pevně uchopí v bocích a zlehka provede první výpad následován ihned dalším a o něco silnějším. A pak ještě…a další… a ještě jeden… až se dostane do pravidelného tempa, ve kterém se v něm žádostivě pohybuje. Očima mezitím lačně sleduje Francisovi slastné vzdechy, jak při každém dalším úderu zaklání hlavu o něco dozaději a jak se při tom kolem sebe rozhazuje své nádherné kadeře na všechny strany. Skoro jako by mu to tvořilo kolem obličeje svatozář.

Nevydrží se však na svého milence dívat příliš dlouho, jelikož oči nemohou nasytit celou jeho touhu celistvě a dokonale a tak se k němu za těžkého oddechování nakloní blíž toužíce po ještě o něco bližším kontaktu… A není sám, jelikož jakmile Francouz tento pohyb zaznamená, vyjde mu svými rty okamžitě vstříc.

Tento polibek však netrvá příliš dlouho, jelikož oba dva jsou již až příliš blízko ke svému orgasmu, kterého za hlasitého sténání dosáhnou skoro ve stejnou chvíli. Znaveně se sesunou vedle sebe.

„Hm… joyeux noel, mon cher,“ oklepe se jako první z extáze příjemných pocitů Francis a věnuje Arthurovi letmý polibek na čelo.

„Merry christmas, Frog…“ zamumlá mu v odpověď.

„Tak co myslíš… dáme další kolo~?”