Kapitola 1

Vždy jsem měl rád východy slunce. Jsem jen obyčejný nádeník. A blbec. Prostě… nejsem nijak chytrý, většinou naprosto natvrdlý a můj šéf, my vždy vše musel vysvětlovat pěkně po lopatě a ani tak jsem to většinou moc nechápal. Za práci sice umím vzít, to jo, ale k čemu to, když ani nevím, co mám dělat. Jediné, čeho jsem si vědom, že nejsem chytrý. Ale i tak mám rád východy slunce.

Vždycky mi to přišlo něčím uklidňující… Jako ranní probuzení matčiným polibkem na čelo, když mě budí, abych vstal… Nebo aspoň myslím. Já jsem sirotek, svou matku jsem nikdy nepoznal. A jediným ranním políbením mi vždy byli ty sluneční paprsky, procházející se po mé tváři jen, co se slunce vyhouplo ven.

Odkud nevím. Nikdy mi to moc nemyslelo, nikdy jsem nebyl schopný pochopit, jak to slunce dělá, že na jedné straně zmizí a na druhý se objeví. Ale stejně jsem se na jeho východy vždy koukal rád…

Dnes, ale ne. Ne, že by podívaná nebyla hezká, jako vždy ale… Znamenalo, že už jsme tu. Že mám vstát Obléct se a najít svou jednotku. A své místo. Svou pozici.

Východ slunce konečně odkryl nepřátelské břehy, ke kterým jsme přirazili. A začali se vyloďovat. První linie vyšla vpřed. A za ní šla druhá. A třetí. A další a další, ale počty mi nikdy moc nešly. No a pak už jsme vyrazili my v těsném závěsu za vojáky přede mnou. Všichni jsme kráčeli jako jeden muž. Kupředu. Vstříc své smrti.

Ne, nikdy jsem nebyl moc chytrý… ale dnes, dnes jsem si tím byl jistý. Spousta lidí umře, aniž by chtěli, či jim aspoň řekli proč. Já asi taky. Proto mi právě dnes přišel východ slunce tak smutný… Možná byl ten poslední, který kdy uvidím. Avšak je válka, tak nač ty smutný oči?

Nevím… ale nechce se mi umírat.

Nemám rodiče, bratry ani sestry… nemám přátele… holka, co se mi vždycky líbila, mi dala košem… i z té práce mě už vyrazili… A navíc jsem vlastně naprostý blbec a nic nechápu. Nemám vlastně žádný život. Žádnou pořádnou budoucnost.

Ale ani tak nechci umřít.

Nedokážu ani říct, proč… ale nechci.

Na tom však nezáleží, jelikož musím jít dál. Spolu s ostatníma. Bojovat, zabíjet a umírat. Kdo ví, jestli se někdo z nás vrátí.

Naposled se ohlédnu. A hele, slunce už vyšlo…