Kapitola 1

„Be…war…lde“ zasípe zoufale Tino, nacházející se na pokraji svých sil, a sesune se k zemi. Je to marné. Nenajde ho. Byl tu sám a dočista ztracený…

Bewarld mu říkal, že má zůstat doma. Že za ním nemá chodit. Že za ním nemá chodit sem. Ale… zapomněl si doma oběd, takže si Tino říkal, že mu ho jen donese – za to se na něj přeci nemůže zlobit, když má o něj starost. Avšak přecenil své síly a teď tu byl neznámo kde úplně sám. Bez mapy, naprosto nevybaven, vydán na milost a nemilost všem okolním živlům. Povzdechne si.

Kdyby tu aspoň byl nějaký orientační bod, něco dle čeho by se mohl řídit, díky čemuž by zjistil, kde je, ale… Všechno tu vypadalo dočista stejně. Šel tudy už? Nebloudí pořád dokola? Neměl sebemenší tušení, ale klidně to bylo možné. Připadal si zde tak bezmocný. Malý… Nicotný…

Měl neuvěřitelnou touhu se jen schoulit do klubíčka a brečet. Ale to by mu nikterak nepomohlo. Zhluboka se nadechne a vstane. Musí pokračovat dál a najít Bewarlda. Či se odsud aspoň vymotat sám. Neznámo kam vyrazí kupředu. Nejjednodušší, by bylo, kdyby mohl jít stále rovně… to by dřív nebo později musel někam dojít, potíž však byla v tom, že každou chvíli se před ním zjevila nějaké překážka – zátarasa, která ho nutila zabočit a vychýlit se z plánované trasy. Udržovat jeden směr bylo tedy takřka nemožné.

Zkoušel již různé triky, kterými se chtěl řídit. Pravidla, podle kterých by volil cestu, ale nakonec ho to stejnak vyšlo nastejno, jako by šel úplně náhodně. Nebyl zde žádný způsob, jak se odtud dostat za použití rozumu. Celé to bylo jen o náhodě a pořádné dávce štěstí.

Zprvu šel svižně pln naděje a nezlomné víry, že tu přeci nemůže bloudit na vždy, že dřív nebo později musí minimálně někoho potkat, ale již po pár hodinách se začal propadat do naprostého zoufalství. Snažil se vážně, ale… nakonec opět skončil na zemi.

Přetočí se na záda a zadívá se vzhůru. Nyní si již byl jist, že se odsud nikdy nedostane. Žádná cesta ven není, je tu uvězněn již navždy. Do očí se mu začnou drát slzy. Kéž by Bewarlda poslechl. Jak si jen mohl tak naivně myslet, že by vůbec zvládl ho následovat. Zavře oči. Tak rád by mu aspoň ještě řekl sbohem…

„Tino…“

Opět oči otevře a z posledních sil se rozhlédne okolo sebe. Zdálo se mu to a nebo… Ano, nejspíš už blouzní. Je tu přeci úplně sám… ztracený v téhle nehostinné pustině, v místech, kde jeho mrtvola nebude nejspíš nikdy nalezena, daleko od civilizace tak sám, sám, dočista sám.

Přes jeho obličej se mihne stín.

„Tino. Co tu děláš?“ ozve se nad ním hlas. Tino překvapeně vytřeští oči a pohlédne vstříc hrozivému pohledu, který na něj vrhne jeho přítel. Tentokrát ho však ignoruje a jen se mu se slzami štěstí v očích vrhne okolo krku.

„Bewaaaarldeee!!“ pevně se k němu přitiskne, „já měl takový strach. Myslel, jsem, že tu umřu… že už tě nikdy neuvidím…“ fňuká mu v náručí. Jeho přítel tomu jen mlčky s neznatelným vykolejením přihlíží.

„Neměl jsi sem chodit sám,“ prohlásí nakonec s mírným úsměvem a vezme ho do náruče. Tino dychtivě přikývne.

„Já vím… promiň. Slibuju, že sám už nikdy do IKEI nepůjdu…“