Kapitola 1

Velel celé andělské rebelii. Vedl válku s Rafaelem. Postavil se archandělovi… Postavil se osudu. A změnil ho. A teď bojoval bok po boku svých sester a bratrů proti svým sestrám a bratrům. Aby si křehce vydobyté vítězství nad osudem a „božím plánem“ udržel. Právě proto si nemůže dopřát oddechu a neustále je se povinen soustředit na svou misi a…

A možná i anděl si někdy potřebuje dopřát odpočinku… i když jen trochu…

* * *

Chytne ho za nedbale uvázanou kravatu a, jak se již stalo jeho oblíbeným zvykem, si ho za ní přitáhne blíž k sobě. Víc než blíž, především, co se jeho úst týče, jelikož ta s naprostou samozřejmostí přitiskne k těm svým. Beze spěchu, ležérně, jen jako by ledabyle – zkrátka dokonale ovládající svou touhu, se na něj rovnou vrhnout. O Castielovi, se to již však úplně říct nedalo, jelikož on se teprve naučil dávat své touze volný průchod. K tomu jak ji kontrolovat se ještě nedostal…

Dychtivě Deanův polibek oplácí. Je to sotva týden, co se takovým polibkem loučili, avšak přes to všechno, co se za těch předlouhých sedm dní událo, mu to přijde spíš jako věčnost. O tom však nyní přemítat nechce. Na tom, co se děje v nebi teď pranic nezáleží. Důležité jsou jen ty rty… jeho rty a jak blízko mu může být. Ovine mu paže okolo zad. Chce k němu být ještě blíž. Nedočkavě se dál a dál noří do polibku a tiskne se k němu s čím dál větší potřebou vzájemného kontaktu. A to všemi existujícími způsoby.

„Nemusíš tak spěchat, Cassi… máme přeci celou noc,“ zasměje se tiše Dean, když se jejich rty konečně odlepí a jemu se dostane prostoru se zas pořádně nadechnout, „nechystáš se mi snad jen tak se rozplynout do vzduchu, že ne?“ pronese rovněž se značně odlehčeným tónem, nejspíše jako vtip, i když někde na pozadí se možná malá otázka strachu vznáší… jak málo času mají tentokrát?

„Samozřejmě že ne… proč bych to dělal?“ upře na něj svůj upřímný a možná mírně zmatený pohled, beroucí vše co řekne s naprostou vážností. To úsměv na Deanově tváři akorát rozšíří. S uklidněnými obavami mu pohled opětuje. A pro oba opět v tom pohledu zmizí celý svět. Jen ta modř a jen ta zeleň. A to rostoucí napětí, jinak nic.

Tentokrát, ale menší trpělivost prokáže Dean, protože to on jako první přeruší jejich oční kontakt a opět sklouzne prsty ke kravatě, za kterou si anděla přitáhne zpět ke svým rtům. Avšak tentokrát ji hned potom nepustí, jelikož když už svůj účel splnila, bude nadále spíš akorát překážet a tak, aniž by jakkoliv narušil polibek, mu jí začne pomalu avšak s jistotou rozvazovat. A nejen ji, už brzy jí následují i další části Castielova oblečení.

Cas nechce zůstávat pozadu a tak se rovněž pustí do odstraňování lovcova oblečení, i když nejspíš se znatelně menší hbitostí a šikovností. Dean si však nijak nestěžuje, spíš mu to přijde skoro až zábavné, jak se anděl tak zoufale snaží vše zvládnout se stejnou lehkostí, jakou Deanovi přinesla léta cviku. Je to vlastně svým způsobem roztomilé…

Nakonec však oba skončí v dalším dychtivém objetí, se rty semknutými k sobě v touze je už nikdy neoddělit a již naprosto nazí, plní potřeby a chtíče, ležící na motelové posteli, tolik podobné té, na které takto skončili minulý týden. I ten předminulý. A předpředminulý… Jelikož na místě vlastně nezáleželo. Důležité bylo pouze, že zde mohli být jen oni dva – spolu.

Jejich soukromá tradice, která jim již začala připadat tak přirozená, jako by to tak bylo odjakživa a ne jen pár týdnů nazpět…

* * *

Vše začalo jednoho večera, když Castiela poprvé napadlo, dopřát si i přes to všechno krátkého odpočinku. S trochu pročištěnou hlavou a krátkým odpoutáním se od všech problémů, se mu pak bude bojovat mnohem lépe, ne? Každý bez rozdílu by si navíc měl dát jednou za čas pauzu nebo se zničí. Po celodenním rozmýšlení, musel Castiel uznat, že na tom něco bude. A tak se rozhodl, že si dovolí si na chvíli odpočinout. I když… nu, vlastně popravdě prvotní myšlenka na pauzu z jeho hlavy nebyla.

A nejspíš i právě proto, se rozhodl vyrazit za tím, kdo mu jí do hlavy nasadil…

„…to ode mě vážně chceš poradit, jak relaxovat, Cassi?“ zasměje se lovec a napůl tázavě se zadívá na anděla v baloňáku postávajícího před ním… ne vskutku to nevypadá, že by si z něj dělal legraci.

„Nepamatuji se, kdy jsem si naposled, dával pauzu, nebo jak tomu říkáš, a tak mě napadlo se zeptat, jak trávíš volný čas ty,“ zdůvodní Castiel a nejistě přešlápne z nohy na nohu, zatímco očima bloumá po místě, kde se právě oba nacházeli, kterýmž – překvapivě – nebylo nic jiného než bar. Nijak zvlášť velký, zakouřený, dokonce ani neměl kulečníkový stůl. Ale na obsluhu rozhodně nebyl nejhorší pohled, pivo tu měli taky, takže Deanovým potřebám dokonale vystačující.

„Fajn, tak se posaď,“ pokrčí Dean rameny a pohodí hlavou k volné barové stoličce po jeho pravici. Pak kývne na barmanku a pohybem ruky si zažádá o další láhev piva, kterou v mžiku ještě pořád poněkud nejistě se rozhlížejícímu Castielovi donese.

„Neříkal jsi, že jsi tu sám?“ opře se dívka o bar a s lehkou otázkou v hlase se na Deana usměje. Ten so dopřeje krátký lok z láhve a úsměv jí velice srdečně opětuje.

„Náhodou se tu objevil jeden starej kámoš,“ přátelsky poplácá Castiela po rameni, aniž by z ní spustil oči, „ale neboj… až ti skončí šichta, vyzvednu tě sám, jak jsem slíbil,“ spiklenecky na ní mrkne. Dívčin úsměv se ještě o trochu rozšíří a skoro neznatelně přikývne. Tím však jejich krátký rozhovor skončí, jelikož z druhé strany barového pultu už pár lidí dosti netrpělivě čeká na vyslyšení jejich objednávek. A tak jen vyšle Deanovi poslední úsměv a vrhne se zas do práce.

„Myslím, že se jí líbíš,“ konstatuje zamyšleně anděl, když odtrhne od barmanky zrak a zadívá se na lovce. Toho to očividně pobaví.

„Dobrej postřeh, Cassi,“ uchechtne se a opět dopřeje doušek piva, další z mnoha, jak alespoň svědčí řada prázdných lahví, které se před ním začínaly množit. Castiel od něj odtrhne zrak a podívá se pro změnu na tu, která stojí před ním a následuje Deanova příkladu.

„Takže… konečně ses rozhodl si trochu užít svobody, co?“ upře k němu zrak tentokrát Dean. Anděl přikývne.

„Jo… Rafael má nad námi jasnou převahu, takže přímý střet nepřipadá v úvahu. Sice máme nějaký plán už rozpracovaný, ale momentálně…“

„Zadrž, Cassi, chápu,“ skočí mu do řeči, „prostě tu není nic, co bys mohl teď udělat, takže…“ dramaticky se odmlčí, aby se mohl vprostřed řeči napít, „zapomeň na to. Prostě se uvolni a nech to plavat. Po tom všem máš sakra právo na chvíli na všechny ty sračky kolem nemyslet.“ Zvedne láhev a nastaví ji směrem k němu. Castiel vezme svou a přiťukne si s ním. Oba dva se napijí.

„Nejspíš máš pravdu, Deane,“ přikývne anděl a usměje se na něj, „svoboda znamená moct odložit povinnosti a dělat to, co chceme, ne?“ zeptá se ještě a pro ujištění a vyšle k němu další pohled. Jejich oči se střetnou.

Těžko popsat, co přesně se dělo potom. Jako by se v Deanových očích něco změnilo… Bylo to tím, co řekl nebo to celé dokázal spustit jen jeden správně načasovaný pohled? Atmosféra se najednou stala taková napjatější. Nabytá něčím zvláštním. A to samé cítil anděl i z těch očích, v jejichž zeleni jako by se topil. Tak moc, že si ani nevšiml, kdy lovec zlehka uchopil jeho kravatu a pozvolna si ho za ní přitáhl blíž…

* * *

„Deane…“ anděl tiše zasténá milencovo jméno, když do něj konečně vnikne svým údem a zaryje se mu nehty do zad, aby snáze překonal tu trochu bolesti předcházející slastnému potěšení tohoto živočišného aktu. O ničem na způsob, zda mají andělé vůbec tyto aktivity povolené, však rozhodně přemítat nehodlal. Má přeci právo si chvíli nezávazně dopřávat své svobody…

S příchodem prvního přírazu zakloní hlavu dozadu a přivře oči. A již brzy za ním následuje další. A další. A slabé oddechování se pomalu mění na vzdechy, ze kterých je patrné, jak moc si užívá, kdyby jako dostatečný důkaz nebyli jeho boky, dychtivě se zvadající a usnadňující Deanovi pohyb. Do celého těla se mu čím dál víc rozlévá onen příjemný pocit extáze.

Pomalu se mu podaří oči opět otevřít, aby se mohl podívat na Deana, který, jak zjistí, upírá svůj zrak přímo na něj a vypadá při tom tak nepopsatelně úchvatně, alespoň dle jeho skromného mínění… Avšak těžko odhadnout, co se při tom honí hlavou jemu.

„Zatraceně, Cassi… “ skoro bolestně si povzdechne lovec, „musíš se vážně… ah… tvářit takhle…?“ Castiel na chvíli mírně zmaten, pootevře ústa, aby se zeptal, co tím myslel, ale je přerušen hladovým polibkem, který mu Dean vtiskne. „Tak sexy,“ zašeptá k němu ještě a opět spojí jejich rty zpět, zrychlujíce při tom pohyb boků s potřebou vydobýt si tak více a více rozkoše.

* * *

V tichosti ležel vedle něj a naslouchal jeho klidným oddechům. Měl by jít… opravdu měl, ale… pokaždé je tak těžké donutit se od něho odejít. I když už se dokáže konečně přemoct a naprosto nenápadně se vykroutí z jeho objetí a posbírá si oblečení… stejně zůstává pořád náročné dokázat odtrhnout zrak od jeho tváře, tak pokojné a bez starostí, když spí. Právě v takových chvílích si přeje, aby také mohl spát, jelikož určitě to musí být velmi příjemné probouzet se v náruči někoho na kom vám tak moc záleží…

To on ale nikdy nepozná. A – bohužel – to nejspíš nemůže dopřát ani Deanovi, jelikož povinnost ho volá zpět, už takhle možná něco promeškal, když si dopřával svojí chvilky volna. Smutně se pousměje.

„Dobrou noc, Deane… tak zase za týden…“ rozloučí se tiše se spícím lovcem a zmizí.