Kapitola 1

„Anežko… zpomal trochu… kam se tak ženeš?“

„Pospěš si, Jano! Jsi pomalejší než italský tank!!“

Psal se rok 1990. Jaro se chýlilo ke konci a i teploty už hlásaly léto. Na nebi nebyl jediný mráček. Nic z toho však očividně nemohlo mladou hnědovlasou dívku odradit od toho, aby svého plavovlasého bratříčka táhla do takového kopce. A ještě k tomu ho svědil v nose ten zatracený pyl.

„Podívej, Jano, no není to nádhera?“ rozpřáhne dívka ruce, když a zasněně se zadívá na cosi před sebou, co on samosebou vidět nemůže, jelikož za ní dobrých pár metrů zaostává. Dívka se rozesměje a rozběhne z mírného kopečka k… nějakému stromu? Takhle na dálku to nemůže říct přesně, ale vypadá to jako lípa. S povzdechem si narazí klobouk hlouběji do čela, aby mu ho vítr neodfouknul, a následuje její dva dlouhé copy vlající za ní jako prapory.

„Už sem tu nebyla ani nepamatuji… kdy jsme tu byli naposledy, Jano? Před osmašedesátým?“ konečně se Anežka zastaví a skoro posvátně se zahledí na mohutný a dozajista již velice starý lipový kmen. Jano ji konečně dostihne. Snaží se popadnout dech. Mlčí. Nemá to srdce jí říct, že si už na tohle místo nevzpomíná.

„Cítíš to taky, Jano?“ děvče zhluboka nabere vzduch do plic, „takhle je cítit svoboda.“ Oči jí jen září. „Jako bych teprve teď byla svobodná!“ rozesměje se a překvapeného mladíka chytne za ruce a zatočí se s ním dokola. Jano jí úsměv opětuje. Na rozdíl od ní na něj však nepůsobí atmosféra tohohle místa, ale ta která vychází s jeho sestřičky… Jak naivně a vesela se může znovu a znovu radovat, že jsou oba zas svobodní.

Když ho konečně pustí, dopadne Jano vyčerpaně na zem. Anežka lehce dosedne vedle něj a zvedne hlavu – vzhůru ke koruně a drobným kvítkům, jimiž je posetá.

„Mám ráda vůni lipových květů,“ povzdechne si a opře se o jeho rameno. Jano se usměje.

„Jo, já taky,“ odpoví jí a rovněž se zadívá vzhůru. Nemá to srdce jí teď říkat, že kvůli lípě se nemuseli táhnout takovou dálku… zvláště když jí k tomuhle místu táhlo možná něco jiného. Nějaké spojení s minulostí, které on nezná. Neví o ní spoustu věcí. Skoro jako by je ta svoboda, po které tu Anežka tak vesele vzdychá, spíš rozdělovala, než spojovala. Čím dál víc se cítí, jako by se od ní, jejích cílů a myšlenek vzdaloval…

Ale třeba to je jen pocit. Možná by si s ní o tom měl promluvit…

Ale to až někdy jindy. Teď nebude kazit hezkou chvilku.