Kapitola 1

„Jak jdou obchody?“ ptal se Kankurou

„Od tý doby, co jsme se spřáhli s klanem, kterej vede Kakashi, je to dobrý…

Hmm, jenom mám pocit, že si na nás brzo začnou dovolovat ti borci z Mlžnej.“

odpověděl mu Gaara.

Kankurou típnul cigaretu a pomalu přešel k oknu.

„Postarám se o to… neměl by to být problém,“ řekl s úsměvem.

„Pak tu mám ještě hlášení, že se objevila nová rodina s názvem Aktastuki.“

„Co o ní víme?“

„Nic moc, ale vypadá to, že jsou hodně sebevědomí a i zbraní mají dost.“

„Kdo je vede?“

„To nikdo neví. Vlastně o nich nevíme skoro nic.“

„Hmm… to je jenom malá ryba v našem velkém rybníce plném štik.“

„Mám informovat naše lidi, aby se o ně postarali?“

„Ne, dejme jim prostor, ať se ukážou, co v nich je.“

Poté Kankurou opustil Gaaru a šel se podívat do rodinného podniku, který řídila

jeho starší sestra Temari.

Byl to veřejný podnik, který Kankurovi vynášel nejvíc peněz.

Kankurou procházel chodbou, která vedla přímo ke kanceláři, k jeho sestře.

Všude byl cítit dým z doutníků a pach dámských parfémů. Kankurou se chystal

otevřít dveře, když v tom uslyšel řev své sestry.

„Koukej vypadnout, nebo tě za tvojí opovážlivost nechám sejmout!“ běsnila

Temari

„Dobře si to rozmysli… já se vrátím,“ odpověděl jí neznámý hlas.

„Vypadni,“ odpověděla mu výhružně Temari.

Dveře se otevřely a objevil se v nich muž, stejně vysoký, jako Kankurou, ale měl

na sobě černý plášť s červenými mraky. Když tahle neznámá osoba procházela

kolem Kankura strčila do něj ramenem.

„Tvoje poslední chyba,“ řekl Kankurou a vytáhl nůž. Sekl jím po tom neznámém

muži. Myslel si, že mu přeřízne tepnu, ale seknul nožem do prázdna. Muž už

stál za ním, jenže Kankurou byl velice zkušený a i když ho tohle překvapilo, neváhal a vrhnul se na něj znova.

„Kankurou přestaň!“ zařvala Temari a šla za ním.

„A ty už vypadni Hidane,“ukázala na neznámého muže, který se pak odporoučel ke dveřím.

„Co chtěl ten zjev?“ ptal se Kankurou.

„Abychom platili za jejich ochranu.“

„Ha, šmejdi, jako by jsme jí potřebovali.“

„A co jsi vůbec chtěl, že jsi sem šel? To si myslíš, že to tady nezvládnu sama?“

„Jenom jsem měl o tebe strach sestři, nerozčiluj se.“

„A jak to tam nahoře u vás vůbec vypadá? Dělá Gaara to co má

nebo jenom lítá za děvkama?“

„Shromáždil už dostatek informací o ostatních rodinách a organizacích…

Vypadá to, že tu za chvíli začne být velký horko a měli by jsme se na to

připravit.“

„Víš, já tuhle práci ani moc rád nemám….ani nevím, proč jsem souhlasil, že jí

udělám, ale, když se rozhodnu něco udělat, tak to udělám. Je ti to doufám

jasný, Tobi.“

„Je mi to jasný, Deidaro, a už si nech ty kecy a pojďme na to.“

Oba dva vstoupili do místní jídelny, aby vykonali to, co jim jejich šéf nařídil.

„Promiňte,“ zastavil Deidara pohlednou servírku. „Kde můžu najít vašeho

vedoucího?“ zeptal se laskavým hlasem.

„Je nahoře ve své pracovně, jako vždy,“ odpověděla mu servírka a dál roznášela

jídlo, které si zákazníci objednali.

Stoupali pomalu po schodech a všímali si krásných obrazů rozvěšených všude kolem po stěnách. Deidara se podíval na koberec, který měl sytě červenou barvu „To je

docela příhodné, pokud se rozhodne jít proti nám,“ pomyslel si a pokračoval dál

ke dveřím.

Tobi se ani nerozpakoval zaklepat a vstoupil do pokoje. Co by vás na první pohled upoutalo, byl obrovský lustr posetý všemožnými sklíčky různých barev a

velikostí. Na stole se blyštila jmenovka, na níž stálo Akimichi Chouji.

„Co tu chcete?“ zeptal se trochu obtloustlý muž, který seděl za stolem.

„Máme pro vás nabídku,“ odpověděl mu blonďák.

„Haha, tak to si rád poslechnu,“ smál se Chuoji.

„Je to od našeho šéfa, buď budete platit za ochranu, nebo s vámi máme udělat

rychlý proces,“ na posledních slovech si dal Deidara zvlášť záležet.

„Tak v tom případě nasrat,“ zasmál se Chouji a rychle otevíral přihrádku ve

stolu.

„Jak libo,“ řekl s chichotem Tobi a vyskočil na stůl.

„Takže jedna káva, píšu si, a vy pa…?“ ptala se servírka před obchodem, když v

tu jí přerušil řev a zvuk rozbitého okna. Než se stačila kouknout co se děje

ozvala se ohlušující rána a někdo spadnul před restauraci na nízký živý plot, který její majitel tak rád opečovával. Nebylo pochyby o tom, že šlo o Akimichi Choujiho.

„Promiňte, že vás ruším, pane Shikamaru, ale je tu něco, co by jste měl vědět,“

odříkával jeden ze služebných.

„Co je zase?“ ptal se znuděně Shikamaru.

„Jde o vašeho společníka Akimichi Choujiho, prý byl nalezen před svojí

restaurací mrtvý.“

„Cože?“zařval Shikamaru a rychle se rozeběhl k východu.

„Jak říkám Tobi. Moje umění je prostě,“ mluvil Deidara a pozoroval  jak Shikamaru nasedá do právě přistavěného auta „odpal,“ dořekl a v tom auto zmizelo v obrovské explozi.

 „Takže vše jde podle plánu?“ ptal se Itachi Uchiha.

„Vypadá to tak. Deidara s Tobim jsou velmi úspěšní, vyřídili všechny, koho měli

na seznamu. Už jim zbývá jen vyřídit záležitost v jedné restauraci na

ramen, ale tam prý pošlou za sebe náhradu,“ hovořil Zetsu.

„Vidím, že jsi opět dobře informován, a to se mi lidí,“ mnul si rudce Itachi. „A co

můj bratr? O tom nejsou žádné informace?“

„Zatím jen velmi málo. Vypadá to, že se schoval do ústraní a pouze vyčkává,

ale nikdo neví na co.“

„To je všechno co se ti podařilo zjistit?“ dotazoval se dál Itachi.

„Ještě se nám tu naskytl malý problém v Orochimarovi, který nedávno opustil

naší naši organizaci.“

„Ano?“

„Vypadá to, že jede na vlastní pěst a před ničím se nezastaví. Hledá spojence,

kde se dá, a je den ode dne silnější.“

„To se šéfovi nebude moc líbit,“ řekl Itachi a sáhl si pro sklenku saké, jež

měl připravenou na stole.

„Dále tu máme hlášení od Hidana, který se vrátil ze své mise, a zatím se nikdo

z Písečné na naši stranu přidat nechce. Naopak je tomu v Mlžné, kde se

povedlo Sasorimu přesvědčit tamní představitele podsvětí, aby s námi jednali,“

podával dál hlášení Zetsu.

„Figurky jsou rozestavěny a čekají jen na své povely k ovládnutí celého

trhu.“ Smál se Itachi.

Do restaurace vstoupili dva muži. Ještě nikdy zde nejedli. Jeden měl podlouhlý černý plášť a na hlavě se mu leskla pleš.

Druhý muž byl oblečen do starých ošoupaných věcí a už od pohledu budil

dojem, že by byste se s ním nikdy nechtěli setkat v tmavé uličce.

Plešoun přistoupil k baru, kde v tu dobu seděl jenom jeden muž s blonďatými

vlasy a ládoval se ramenem.

„Kde je tady obsluha?“ zařval plešoun, zatímco jeho společník si sednul k

nejbližšímu stolu.

„Už jsem tady. Copak si dáte, pánové?“ oslovil nově příchozí postarší muž.

„My si nic nedáme, ale máme pro tebe jeden návrh,“ řekl plešoun a ukázal

svoje špinavé zuby.

„Chceme po tobě, aby jsi platil výpalné v částce…“

„Ven!“ nenechal ho domluvit stařík. „Koukejte vypadnout.“

„Děláš velkou chybu,“ zasmál se otrhanec, vstal a vytasil na obdiv velkou

dýku, která spíš připomínala mačetu.

„Tak já abych šel,“ zvedl se blonďák a měl se k odchodu, když ho v tom chytil plešoun pod krkem a praštil s ním o zem.

„Tady budeš, zjeve,“ přikázal mu.

V tom se otevřeli dveře s vstoupil další muž. Byl vyšší než ostatní v baru a měl

také blonďaté vlasy. Asi si je nijak extra neudržoval.

„Jo, vím, že jdu trochu pozdě na ramen, ale viděl jsem, že ještě svítíte a dostal

jsem hlad.“ Vtom si jeho modré oči všimli situace,odehrávající se kolem.

 „Ach, další koho musíme odrovnat, ale mě to baví,“ zasmál se plešoun a

připravoval si svůj nůž.

Nestihl ho ani nahmatat v kapse a už dostával ránu od nově příchozího, která

ho odhodila mezi stoly. Otrhanec se rozhodl bránit svého společníka a rozběhl

se proti novému nepříteli. Sekl po něm svojí mačetou, avšak ta však nenašla cíl, jeho soupeř byl na něj moc rychlý. Otrhanec zavyl bolestí, protože ruku, v které třímal mačetu, měl zkroucenou za svými zády.

„Teď to asi zabolí,“ oznámil mu nově příchozí blonďák. „Křup,“ ozvalo se za otrhancovými zády a ruka mu sklouzla podél těla.

„Naruto! Pozor, za tebou,“ varoval stařík nově příchozího, který se rozhodl ho

zachránit a zdemolovat mu při tom celý podnik.

Plešoun se na Naruta vrhl s židlí, ale byl moc pomalý. Naruto stačil zvednout

otrhancovu mačetu a hbitě přeseknout krční tepnu plešouna, který se skácel na

zem a začal chroptit všude kolem sebe krev.

„Tak a teď ty,“ ukázal zakrvácenou mačetou na svíjejícího otrhance.

„Nééé, prosím, nechte mě být,“ žadonil.

„Kdo vás poslal?“ ptal se Naruto a ukazoval mu nebezpečně se lesknoucí ostří

mačety.

„Byl to muž jménem Tobi z organizace Akatsuki,“ vysypal ze sebe. „Prosím, nechte mě jít,“ žadonil dál.

„To víš, že tě nechám jít.“ S těmito slovy zarazil mačetu do jeho hlavy.

„Tak a teďka bych si dal fakt pořádnou mísu ramenu.“ usmál se Naruto.

Byla noc, venku zuřila bouře a každou chvíli protrhl temnotu blesk.

Kankurou seděl v rodinném sídle a líně přepínal programy. Na stole se mu válel otevřený pytlík chipsů vedle nichž byla i sklenice whisky. 

Přemítal o všem co mu jeho bratr sdělil a snažil se promyslet další postupy, které by zachránili jeho rodinu před zničením.

„Akatsuki jsou na postupu. Podle zdrojů které mám postupně ničí všechny co jim nechtějí platit. Už jsi nejspíš slyšel co se stalo Akimichimu a Narovi. Kakashi zatím mlčí a nechystá žádné protiopatření. Myslím, že hodně zlenivěl poté co zlikvidoval ten klan z Kamenný. Dále se jim podařilo přidat na svojí stranu „obchodníky“ z Mlžné.  Jak už mi řekla Temari tak jsi se už setkal s jedním členem Akatsuki. Podařilo se mi o něm zjistit víc. Jmenuje se Hidan, expert na chladné zbraně, dělá pro Akatsuki vymahače druhé třídy, tzn. že nezabíjí po prvním odmítnutí. Dál tu mám hlášku o Deidarovi, mistr v používání výbušnin, je vždy doprovázen Tobim, ale o tom nic nevím ani to proč nosí masku. Nic víc se mi nepodařilo zjistit, avšak do dvou dnů bych měl mít kompletní informace,“ v duchu si přemítal Gaarova slova pořád dokola.

„Kakashi a zlenivět, to mu není podobný. Zabuza a spol. z Mlžný, to už by mohl být tuhý oříšek,“ šeptal si pro sebe a dál přepínal programy a jenom čekal než přestane jít proud kvůli sílící bouři.

Vstal a šel se kouknout, kde by našel nějaké svíčky, pro případ vypadnutí elektriky.

Jak procházel chodbou ozvala se venku ohlušující rána a po obloze přejel blesk. Všechna světla zhasla a Kankurou jenom tiše zaklel.

„A teď tu hledej blbý svíčky, když nevidíš ani kam šlapeš,“vztekal se.

„Měl bys jít spát,“ řekl Gaara, který vylezl ze svého pokoje podívat se kdo dělá ten hluk na chodbě.

„Mám tu ještě nějakou práci,“ odsekl Kankurou a další blesk mu osvítil tvář.

„Zítra máš důležitou schůzku s Kakashim v Listové, tak aspoň vstaň v čas. Dalo mi to velkou práci sehnat ho,“ dořekl a zmizel za dveřmi.

Kankurou po chvíli našel svíčky a šel do svojí pracovny, kde listoval ve svých poznámkách.

„Listová, hlavou vesnice je Tsunade. Udělá vše, aby byla zvolena v příštích volbách. Pravá ruka Shizune, její žákyně. Obě jsou velmi nebezpečné, když si něco usmyslí. Tsunade se dá velmi snadno podplatit.

Zákon zde představuje klan Hyuuga, jehož hlavou je Neji. Jede v tvrdých drogách. Dříve špičkový žoldák, jež dnes nepředstavuje žádnou hrozbu. 

Hidan seděl u krbu a přemýšlel nad informacemi které se mu podařilo získat.

„Zetsu, to jsi nic nezjistil o tom Uchihovi?“ zeptal se svého společníka, který si zrovna naléval saké.

„Vůbec nic, nejspíš dávno utekl a změnil si identitu. Dělá ti to pořád problémy?“ ptal se ho Zetsu.

„Co vím tak to byl jeden z nejnebezpečnějších lidí v Listové. Bylo by dobré ho mít na naší straně.“

„Nejspíš s tímhle vším nechce mít už nic společného,“ prohodil Zetsu a nabídl pohár  svému společníkovi.

„Když s tímhle jednou přijdeš do styku tak se toho už nezbavíš ať děláš co děláš,“ zakroutil hlavou Hidan a usrkl si trochy vína.

„Podle mě zdrhnul a už o něm nic neuslyšíme,“ prohodil Zetsu.

„Můj bratr by na mě nikdy nezapomněl. Ještě nám dá o sobě vědět,“ promluvil Itachi, který stál u okna a zíral do tmy.

„On se za mnou vrátí, vím to. Nikdy mi to neodpustí,“ mluvil dál Itachi a sklopil hlavu, když pomyslel co udělal, když byl jeho bratr ještě malý chlapec.

„Ten se nevrátí. Je rád, že žije,“ řekl Hidan.

„Jednou za mnou přijde a bude se chtít pomstít, ale já na něj budu čekat,“ mluvil napůl pro sebe Itachi. „Kdo by se taky nechtěl pomstít za to, že jste mu vyvraždili celou rodinu a jenom jeho nechali, jakoby pro výsměch, naživu.“ Tímto uzavřel Itachi debatu. Nikdo už neměl chuť se na cokoli ptát.

„Dobrá práce Kabuto,“ chválil svého společníka Orochimaru.

„Věděl jsem, že vás tyto zprávy potěší,“ usmál se brýlatý mladík.

„Chtěl bych, aby jsi se zítra vydal opět do Listové a zjistil na čem se ti dva dohodnou. Kimimara pošlu na výzvědy do Mlžné.“

„Jak poroučíte pane,“ usmál se Kabuto.

„Máte pořád v plánu zničit Listovou za to, že vás odmítli?“

„Ano můj milý Kabuto, já svojí přísahu nezměním,“ usmál se Orochimaru.

„Doufám, že to pro nás nebude moc velké sousto. Zničit Listovou a Akatsuki. To by mohl být velký problém.“

„Vím, co mohu od té organizace čekat. Byl jsem u nich dost dlouho na to, abych poznal jaké jsou jejich schopnosti a možnosti. Jestli si pořád Sasori myslí, že pracuješ pro něj tak nebude problém ho vylákat a zabít ho! Ostatní budou jenom následovat,“ smál se Orochimaru.

„Nemyslíte, že bude Zabuza dělat problémy? Kdyby se Písečná nespojila s Listovou, tak by je zničil. A to se mělo, že Kankurou je nejlepší ve svém oboru,“ neskrýval své obavy Kabuto.

„Proto jsem za ním poslal Kimimara a jeho vyjednávací schopnosti. Ještě nikdy mě nezklamal.“

„Zase prší,“ řekl sklesle Neji a sedl si na pohovku.

Vzal do ruky nůž a nabral si trochu bílého prášku, jež celý nasál.

„Ach,“ vydechl. „Už to není jako dřív,“ usmál se.

„Měl by jsi s tím přestat,“ kárala ho jeho sestřenice. „Už jenom kvůli ní, když ne kvůli mně.“

Neji sklopil hlavu a chvíli přemýšlel. Chvíli to vypadalo, že usnul, ale poté zvedl hlavu.

„Můžu přestat, když to bude opravdu potřeba. A teď už jdi spát je pozdě.“

„Pomalu tě to celého ničí. Copak to nevidíš?“

„Ne,“ vyslovil automaticky, ale v duchu věděl, že ano. Chtěl přestat, ale neměl vůbec žádnou motivaci. Vždyť takhle je to mnohem jednodušší.

Dál koukal na ten bílý prášek na stole a přemýšlel nad tím co mu řekla Tsunade.

„Zítra má dojít k důležitému setkání Kakashiho a Kankura. Chci vědět co plánují. Tvůj úkol je tedy jasný.“

„Nesnáším odposlechy,“ řekl si nahlas.