Kapitola 1

„Co tu děláš, Deane?“ zeptá se Castiel po tom, co se rozhlédne okolo, „nemyslím si, že je to zrovna nejvhodnější místo na spaní…“ dodá ještě. Dean se zasměje a zvedne se do sedu ze svého pohodlného rozvalení na kapotě Impaly. Ta momentálně stála uprostřed louky, jen kousek za městem pod širou noční oblohou posetou hvězdami.

„Rád tě zas vidím, chlape, je fajn že ses zas jednou ukázal,“ seskočí dolů z kapoty, aby mohl přátelsky obejmout nejspíše stále ještě trochu zmateného Case.

„Kde je vlastně Sam?“ zeptá se Deana, když si opět čelí tváří v tvář.

„V motelu, kousek, támhle na kraji města…“ mávne rukou k místu, odkud v dáli vychází slabé světlo, „spí… já nějak nemohl zabrat,“ objasní lovec a opět se opře o svůj milovaný dopravní prostředek a natáhne se pro nedopitou láhev piva, kterou si před náhlým zjevením jeho nebeského přítele odkládal na střechu. Anděl svraští obočí.

„Jak jsem již zmínil… opravdu nejsem toho názoru, že bys tady mohl usnout rychleji.“ Dean málem vyprskne doušek piva převalující v ústech. Rozkašle se ještě pořád se částečně smějíc.

„Nepřijel jsem sem spát… pozoruju u hvězdy,“ objasní a pohlédne vzhůru. Dopije láhev. Castiel po tomto zjištění svraští obočí ještě o něco víc, pohlédne k nebi a pak zpět na Deana.

„Proč?“ zeptá se nechápavě. Teď je ten kdo s nechápavým výrazem vrtí hlavou pro změnu Dean.

„Jak proč? Prostě… je to tak nějak uklidňující. Taky bys to měl někdy zkusit,“ doporučuje mu, zatímco se volným krokem přechází ke kufru, aby z něj vytáhl dvě nová piva. Anděl se mezitím zadívá zpátky na nebe.

„Nechápu, co může být na-…“

„Dáš si?“ zamává mu lovec jednou flaškou před obličejem. Když si ji Castiel váhavě vezme, rozhodne se přemístit zpátky na místo s nejlepším výhledem – kapotu jeho baby. „Hm… a proč si sem vlastně přišel?“ zeptá se nakonec Dean, když si uvědomí, že mu anděl důvod své přítomnosti vlastně ještě nesdělil. To že sem přišel jen, aby ho viděl, mu totiž připadalo (bohužel) docela nepravděpodobné.

„Mám nové zprávy… pro tebe a pro Sama… ale bylo by lepší, abyste u toho byli oba…“ oznámí anděl s vážnou tváří. Lovec se nezatváří zrovna dvakrát nadšeně.

„…je to naléhavé?“

„No, docela…“

„Naléhavě naléhavé? Myslím tím opravdu naléhavé?“ Castiel zaváhá.

„Nejsem si jistý, zda tak úplně chápu stupnici naléhavosti dle tvého popisu, ale řekl bych, že zas tak naléhavé to není…“ připustí nakonec, „proč?“

„Protože,“ spokojeně se Dean usměje a pokyne andělovi, aby popošel blíž a přisedl si k němu, „kdyby to nebylo tak naléhavé, mohli bychom nejspíš dopřát Sammymu o půlhodinku spánku víc a my bychom si v klidu mohli dopít pivo.“

„To by od nás bylo velmi nezodpovědné, Deane,“ prohlásí po chvíli ticha Castiel s vážnou tváří, „…avšak, na druhou stranu to nejspíš nikdo ani nezjistí…“ Lovec se se nad tím opět nemůže neusmát. Poplácá anděla po rameni a možná mu tam tu ruku i nechá.

„Třeba nakonec i pochopíš, proč se lidi tak rádi koukají na hvězdy, Casi…“

„Třeba.“