Kapitola 1

Londýn. Horký letní večer, nehledě na pozdní hodinu teplota stále nijak neklesá. Slunce vrhá rudé odlesky na hladinu Temže, která světlo, jak zrcadlo odráží a v odlescích vrhá dál. Ale zbytky slunečních paprsků nejsou to jediné, co se na jejím špinavém povrchu zrcadlí…

Silueta balkónu. A na něm dvě postavy. Soustředící se jen jeden na druhého, nedbajíce toho, že aktivita, kterou provádějí, jim pranic od úporného vedra neodlehčí. Ba právě naopak.

Muž se zacuchanými slámovými vlasy je přitlačen k zábradlí a zoufale lapá po dechu, jelikož si nejspíše konečně uvědomil, že jakékoliv další pokusy o tlumení jeho nedobrovolných vzdechů by vedly pouze k jeho udušení. Stejně mu na tom už nezáleží. Na tom, kdo je uslyší. Chce jen cítit jeho mužství hlouběji a hlouběji v něm, potřebuje, aby do toho dal víc síly, aby své přírazy směřoval přesněji. O to jediné mu teď jde.

Druhý muž – ten který ho tak usilovně tlačí do ne zrovna pohodlného okraje zábradlí balkonu, na tom není o moc jinak. Obvykle načechrané blonďaté kadeře mu díky potu dosti splihle visí podél hlavy a povlávají dle toho, jak s ní v jeho zběsilých přírazech hýbe. Tiskne svou obnaženou hruď k jeho zádům a nehty mu zarývá do jeho beder – těžko však říct, zda v záchvatu touhy, či naprosto vědomě s účelem ublížit mu. Prudce do něj znovu a znovu vráží svůj úd. Chce jen dosáhnout svého uspokojení, jde mu jen o těch pár sekund vlastního orgasmu, o to jediné mu jde.

„Kurva, trochu se sna…ah…ž pito.. mej žabožrou-u-te…“

„Nhh… možná by to… šlo líp… kdyby ses taky…hn, namáhal občas se trochu… pohnout.“

„Já se hýbu to ty….. ah..oh… ano… opovaž…se…přesta-at..“

Partnerovy touhy jsou jim oběma úplně ukradené. V současné chvíli by jim nejspíše ani nevadilo, kdyby jejich současného milence nahradil někdo úplně jiný. Jde jim jen o čistě fyzické ukojení, smutně přízemní, pudové… Takové, které by člověk čekal od známosti na jednu noc.

Rozhodně ne od trvalejšího vztahu…

* * *

„Vy dva spolu máte nejvíc jebnutej vztah, vo kterým jsem kdy slyšel,“ poznamená dohněda opálený mladík s hnědými kudrnatými vlasy a obrátí do sebe již několikátou sklenku vína, jak je nejspíš hned na první pohled patrné.

„My spolu nemáme žádný vztah, Tonio…“ poznamená bez zájmu jeden z jeho dvou společníků ten s těmi dnes již jako obvykle načechranými blonďatými kadeřemi. Antonio nad jeho konstatováním však jen mávne rukou a chvíli naprázdno otvírá ústa hledaje, jak vyjádřit svou myšlenku.

„Já nemyslel vztah jako „vztah“, prostě jsem myslel…. Jako to, jak to mezi vámi funguje… prostě, jako že to… no…“ za jeho nesourodé blábolení si vyslouží akorát tázavě nadzvednuté obočí. Antonio se zoufale zadívá na třetího muže u stolu. „No ták… Gile, ty přeci chápeš, jak sem to myslel, ne? Prostě jak pitomě to mezi nima funguje… nebo spíš nefunguje… nebo…“

„Já myslím, že je to sakra blbý téma k hovoru i za střízliva,“ zhodnotí Gilbert a rovněž dopije své pití, v jeho případě však pivo. Antonio tedy jen rezignovaně mávne rukou a očividně se rozhodne přestat se svou přehnanou starostlivostí vyvolanou zvednutou míru alkoholu v krvi.

„Stejně to skonči blbě, Franci…“ zamumlá ještě při dolévání další sklenky vína.

* * *

Opět v Londýně. Slunce se opět chýlí k západu. Silueta dvou postav zběsile do sebe bušících na balkónu však zde tento večer chybí. Ne, kdepak – dnes se vše odehrává za zataženými závěsy v ložnici.

Celá místnost je plna tichých slastných vzdechů, plných uspokojení. Dvě těla se hýbou jako jedno, v dokonalém vzájemném souznění. Rytmické přírazy jsou pomalé, ani jeden s dotyčných nikam očividně nespěchá. Jen si oba vychutnávají blízkost toho druhého, propojení jakoby nebylo jen na fyzické, ale i psychické úrovni.

Mladík dole – ten s těmi slámovými vlasy dnes o nic méně rozcuchanými než obvykle – svého partnera pevně objímá okolo zad a láskyplně tiskne k sobě. Druhý milenec mu veškeré doteky se stejnou něžností oplácí. Vůbec se pohybuje velmi opatrně, přeci by mu nechtěl jakkoliv ublížit…

Koneckonců nejde jim přeci jen o sprosté ukojení vlastních temných tužeb, to je to poslední, nýbrž především co nejlépe uspokojit svého partnera.

„Ah… Arthure… už skoro.. budu…“

„Oh… hn… Kiku…“

Situace se vlastně od minula nemůže lišit více. Jedinými společnými věcmi jsou zde lokace umístění a jeden z partnerů…

* * *

Druhý z partnerů prvního z výše zmiňovaných pohlavních styků mezitím trávil svůj čas poněkud méně zábavnou činností. Pokud by ovšem někdo nevyměnil náruč milovaného člověka za osamělé vysedávání v baru ve společnosti až překvapivě rychle ubývající láhve vína.

Nejde ani tak o to, že by musel sám zůstávat – jeho přátelé by mu jistě velmi rádi svou společnost nabídli, ale… nějak nepotřeboval poslouchat přemoudřelé konstatování Antonia o tom, že mu to říkal, které by se jistě po pár skleničkách dostavilo a se samotným Gilbertem, kterého by po pár sklenicích piva když se rozdováděl musel usměrňovat bez Toniovi pomoci, večer rovněž trávit nechtěl. S povzdechem se napije.

Netušil, kde k té melancholii najednou přišel. Rozhodně by neřekl, že by žárlil, vždyť by se jen sotva dalo tvrdit, že k tomu zatvrzelému Britovu chová byť jen určitou náklonost natož pak… lásku nebo tak. Nanejvýš tak lehce majetnické sklony, i když i to mu přišlo lehce přehnané.

Měl by být spíš i přes veškerou nevraživost rád, že může být s někým šťastně zamilovaný… Nebo že by žárlil na tohle? Že ten pitomý tvrdohlavec si lásku našel, zatímco on…

Ne, to je nesmysl. On přeci o lásku nemá nouzi. Je přeci země lásky, takže… kdyby chtěl, může si taky někoho najít. Být milován. Prostě jen prozatím nemá zájem, ale jinak by vážně kdykoliv mohl, kdyby chtěl. Vskutku.

Opět si dolije vína.