Kapitola 1

Tiše stála na terase a dívala se na hvězdy. Ruch plného tanečního sálu ji už omrzel, přestože ještě před pár hodinami by přísahala, že něco takového snad ani není možné. Avšak neustálá pozornost gentlemanů, peroucích se o to, kdo ji bude moc požádat o tanec jako první, se velmi rychle omrzí. Už si ani nepamatuje, kdy se naposled sedla – jen co si totiž zkusila na chvilku vydechnout a v klidu si někam sednout, už se před ní řadili další nápadníci s výmluvnými pohledy a neutichajícími prosbami.

Ráda se sice cítí obletována, ale… čeho je moc, toho je příliš. A právě proto se rozhodla se na chvíli vyhledat samotu terasy napojené na taneční sál, nyní však prázdné kvůli studeným podzimním teplotám. Naprosto to chápala, jelikož i přes to, že ji hřálo těch pár skleniček vína, které se jí nějak v mezičase tanců podařilo vypít, začínala pomalu pociťovat večerní chlad.

Zhluboka se nadechne a zavře oči. Ještě pár minut. Pár minut než se vrátí…

Zaslechne otvírání dveří. To hned následují rychlé dosti nešikovné kroky doprovázené naštvaným mumláním. Otočí se za zdrojem jejího vyrušení a spatří blonďatou dívku v půvabných smaragdových šatech krásně zvýrazňující její křivky, které se od jejího obvyklého beztvarého a nevkusného stylu oblékání snad nemohly lišit více. Nebýt těch nezkrotných a i přes očividnou snahu stále zacuchaných vlasů musela by Francine notnou chvíli o identitě příchozí uvažovat.

Alice za stálého proudu tichých nadávek naštvaně skopne boty a jednu z nich dokonce i nakopne. Brzy však si je již znovu nazouvá, jelikož si velmi brzy uvědomí jak je podlaha studená. S povzdechem se opře o zábradlí a rovněž upře smutný pohled na oblohu nad sebou, jak to ještě před chvílí dělala Francine. Po chvíli však opět skloní hlavu a rozhodne se konečně pozorněji rozhlédnout okolo sebe. A konečně jí dojde, že tu není tak úplně sama.

„Francine…“ otočí se k Francouzce, která by přísahala, že i navzdory velmi špatnému osvětlení, které zajištoval jen měsíc a stíny ze sálu a i přes vzdálenost mezi nimi, jasně viděla jak obličej Britky velmi rychle nabírá rudého zbarvení (a to rozhodně nebylo způsobeno jen nočním chladem).

„Bonsior, ma chérie~“ pokusí se velmi zdvořile zabránit svým koutkům, aby jí cukaly směrem nahoru.

„Já… uhm… nevšimla jsem si, že tu někdo je…“ vysouká ze sebe Alice po chvíli, „promiň mi, pokud ruším, klidně odejdu…-“

„Oh ne,“ mávne nad jejími omluvami rukou Francine, „stejnak jsem již byla na odchodu,“ usměje se, avšak namísto, aby zamířila ke dveřím, přejde blíž k rozladěné Britce, „vypadáš jako by tě něco trápilo…“

„Nemusíš si o mě dělat starosti,“ odpoví jí s ne zrovna přátelským pohledem, „rozhodně se nejedná o něco, čemu bys zrovna ty mohla rozumět…“ zamumlá ještě tiše. Francine se přátelským úsměvem opře o zábradlí vedle ní.

„Můžeš to alespoň zkusit, chérie. Kdo ví, třeba mě podceňuješ,“ zasměje se s pohledem stále upnutým k Alici. Ta si nejistě zkousne ret, jako by snad nad něčím váhala, ale nakonec si jen rezignovaně povzdechne.

„Fajn… jak chceš,“ povzdechne si nakonec, „určitě by ses o tom stejně brzy doslechla z nějakých rádoby vtipných historek.,“ na chvíli se odmlčí, „takže nejdříve – celý večer jsem musela přemítat, zda jsem omylem nevypila svůj lektvar neviditelnosti, jelikož mě všichni ignorovali. A když se někomu konečně zželelo tak mu nejdřív pětkrát šlápnu na nohu a pak ještě zakopnu a rozplácnu se uprostřed celého sálu.“ Během vyprávění postupně zvyšuje hlas, takže na konci se již zdá, že každou chvíli vybuchne vzteky. Rozhodně vypadá jako by hledala něco, čím by mohla vztekle mrsknout… snad jen na zem. Francouzka chvíli zvažuje, co přesně říct.

„Nu… to se může přeci stát každému, non? A co se té pozornosti týče, já bych občas-…“

„Ale ty to nechápeš, Francine!! Já umím tančit! Vždy jsem tančila skvěle… uhm… sice to bylo naposled půl století… nebo že by to bylo již celých sto let…? O to tu nejde. Chápu, proč se mnou nikdo nechce tančit, ale proč když už… já přeci…“ zadrhne se jí hlas. Najednou spíš působí jako by naopak neměla daleko k pláči. Objímá si ruce a pomalu do nich zarývá nehty.

„Já ne,“ reaguje na to ihned Francine. Alice se zatváří lehce zmateně. „Já nechápu, proč by s tebou neměl chtít nikdo tancovat. Pravda, kdyby ses zkusila usmát, určitě bys vypadala líp, avšak netvrď mi, že ti za večer ještě nikdo neřekl, jak úžasně v těch šatech vypadáš?“ Pravda, že Alice vypadala většinu času dost nepřístupně, nehledě na to, jak krásné šaty na sobě měla, ale pokud si ji opravdu za celý večer nikdo nevšiml, bude asi muset výrazně přehodnotit svůj názor na vkus mužů, jelikož přesně tohle je důkaz, že asi nemají žádný.

„Hm… díky,“ váhavě jí na to po chvíli odpoví Britka, avšak další ruměnec, který ji začínal zalívat tvář je skoro stejnak nepřehlédnutelný jako ten první. Francouzka se zasměje a chytne ji za ruku.

„Pojď… určitě jsi byla jen nervózní a proto ti to nešlo, měla bys to zkusit znovu.“ Alice však moc velkou ochotu nejeví.

„Co? Tančit? Ne díky, už jsem si toho užila až dost, navíc pochybuji, že bys našla někoho, kdo…“

„Ehm… smím prosit, my lady?“ Francine si důležitě odkašle a lehce se ukloní. Pak se narovná a s tázavým pohledem ve tváři k ní natáhne svou pravou ruku. Alice na ní chvilku hledí trochu překvapeně, ale pak se neudrží a tiše se uchichtne.

„Jistě,“ opětuje jí úklonu a přijme nabízenou ruku. Francouzka si jí k sobě přitáhne blíž a chvíli tak zůstane stát, aby vůbec zjistila, melodie kterého tance k nim ze sálu doznívají. Anglický waltz… skvělé, tam pánské kroky nejsou nikterak obtížné. V rychlosti si je vybaví a tázavě pohlédne na svou partnerku. Ta jen tiše přikývne a tak Francine vykročí. Alice s ní ihned srovná krok.

No, nebo spíš se o to pokusí, možná by jí pak Francine měla nějak šetrně sdělit, že asi opravdu od Viktoriánské éry dosti zapomněla. Ale na tom teď nezáleželo. Stejně jako na tom komu věnovala svůj první, druhý, třetí a dvacátý tanec. S kým že to přesně tančila a jak ten či onen vlastně vypadal, již stejnak dávno zapomněla. Ovšem poslední tanec, pod hvězdnou oblohou, v chladném podzimu si zajisté bude pamatovat ještě hodně dlouho. Tanec patřící jen a pouze Alici…