Kapitola 1

Byla noc. Těžko konkretizovat přesný čas, avšak venku byla stále šedivá tma – avšak nikterak šedivějící přicházejícím úsvitem, nýbrž pouze světelným smogem z města. Tudíž vskutku těžko říct, kolik že vlastně bylo. Ne že by to vůbec bylo jakkoliv důležité.

„Arthure? …spíš?“

Někde v té šedivé noci byl průměrně velký byt, avšak velmi nadprůměrně okázale vyzdoben. V něm mimo jiné byla logicky i postel. A v ní dva nazí muži – jeden se slámově zbarvenými vlasy a rovněž tak zacuchanými nejspíše spal. Druhý se zlatě se lesknoucími kadeřemi vyhlížel ven z okna. Vypadal zamyšleně jako by měl něco na srdci… A očividně mu k vyřčení onoho soužení nikterak neodrazoval fakt, že jeho milenec se nacházel v říši snů.

„Arthure…“

Arthur nespokojeně zavrčí a hodí po svém společníkovi velmi nenávistný a rozespalý pohled, který se však k jeho očím nedonese, jelikož ještě stále hledí z okna.

„Doufám, že máš kurva dobrej důvod, proč mě budíš uprostřed noci, žabožroute, protože jinak přísahám, že to bude ta poslední noc, kdy se něco takového stane. Vlastně bude pro tebe úplně poslední, jelikož…“

„Přemýšlel jsem…“

„To je sice zajisté historická událost, ale pořád mě kvůli tomu nemusíš budit.“

„Kolik si myslíš, že máme ještě času?“

„Nevím… proboha copak nemáš budík? Mobil? Nech mě spát, Francisi…“

Francis si povzdechne. Jeho právě probuzený přítel projevuje překvapivě pramalý zájem nad jeho noční filosofií, avšak jeho sarkasmus je očividně čilý i v těchto hodinách. Odtrhne zrak od světa venku a otočí se k Arthurovi.

„Myslel jsem, kolik podle tebe máme času tady na zemi. Další tisíciletí? Staletí? Roky? Opravdu už máme to nejlepší za sebou a teď už se jen pomalu řítíme ke svému konci? Co myslíš?“

„Myslím si, že nemáme dost času na to, aby se jím vyplatilo plýtvat na takovéto úvahy, když můžeme spát…“

„Arthure…“

„Proč si si o takových věcech schopen povídat jen v noci, pitomej žabožroute… celý den je to jen ženy, jídlo, móda, víno, ženy…“

Arthur zívne. Avšak je už bohužel až přespříliš probrán jeho příležitostným milencem, na to aby se byl schopen jen převalit na bok a zas spát. Francis se usměje.

„Jen když se občas probudím uprostřed noci a Paříž je na chvíli o něco tišší a nebe nekryje modř… napadne mě, jak jsem bezvýznamný… myslím tím, jak moc my všichni jsme bezvýznamní spolu s vším tím, co jsme udělali… nemyslíš, Arthure?“

„Tvou bezvýznamnost ti vždy potvrdím velice rád… ale co se toho ostatního týče… Francisi, od kdy sakra jsi tak patetický? Když jsem se tě ptal já, řekl jsi mi, že si mám starosti dělat, až přijdou, nelámat si hlavu se zbytečnostmi, prožívat život naplno a žít okamžikem…“

„Ptal ses mě před víc jak půlstoletím pokud vím… a navíc jsi byl úplně namol. A měl jsi deprese, žes ztratil i poslední z kolonií, lepší radu jsem ti dát nemohl. I když by mě nenapadlo, že se toho chytneš tak moc a přijdeš s punkem a…“

„Zmlkni! Byla to skvělá doba a rozhodně ani trochu ovlivněná tvými pitomými kecy.“

Oba dva na chvíli ztichnou. Možná že to v Arthurovi opět vyvolalo pár bolestných i šťastných vzpomínek na minulé století. Možná že Francis přemítá, kde se v něm poslední dobou berou tyhle přebytečné úvahy.

„Désole… asi máš pravdu… výjimečně.“

„Chtěl jsi říct jako vždy… protože ano všichni jsme tak zatraceně nedůležití a jednoho dne so nikdo ani nevzpomene, že kdokoliv z nás existoval, ale víš co? Koho to kurva zajímá? Už budeme dávno pryč, takže si s tím nebudeme muset dělat starosti, ne?“

„Merci… možná jsi mě na alespoň pár dní zbavil nespavosti…“

„Nemáš zač. Čím víc toho naspíš, tím víc nočních můr o mně se ti může zdát.“

„Nejen nočních můr, mon amour…“

„Zakazuji ti aby se ti o mě zdálo i něco jiného než noční můru! Obzvláště ten druh snů, na který jsi určitě myslel.“

„Jistě, vzkážu to svému podvědomí… bonne nuit, cher.“

„Hlavně když budeš už spát… dobrou…“

Stále je hluboká noc. Oba muži leží bok po boku a poklidně spí. Není nad to si užívat sladkého spánku, není nad to si užívat společnosti bývalého nepřítele, není nad to nemyslet chvíli na to kolik hodin právě je a kolik jich ještě uplyne do jejich konce. Čas totiž běží stále…