Kapitola 1

„Každý rok anděli… každý rok žehráš úplně stejně…“ povzdechne si Crowley a dolije si již prázdnou sklenku vína.

„Jelikož to každý rok vypadá úplně stejně…“ zamumlá nevesele Azirafal a rovněž vyprázdní svou skleničku, aby ji mohl démon taktéž naplnit.

„Nu, pokud by tě zajímal můj názor, možná je to přímo rok od roku horší…“

„Crowley!!“ vrhne po něm anděl již dosti podrážděný pohled, „Víš, že tímhle mi vůbec nepomáháš?“

„Promiň,“ pokrčí se smíchem rameny a velmi neupřímně se omluví. Anděl si povzdechne.

Do štědrého dne zbývalo ještě pár dní, byla právě třetí adventní neděle a oba dva staří přátelé se sešli tradičně v zadní části Azirafalova krámku nad skleničkou vína, kde si již velmi tradičně jako každý rok anděl stěžoval na veškerý vánoční shon a démon velice taktně předstíral, že mu věnuje alespoň trochu pozornosti.

Na první pohled by se možná mohlo zdát logické, že by to mělo být spíše naopak. Že to anděl si bude užívat takzvanou dobu klidu, míru, pohody, usmiřování, lásky a tak podobně, avšak skutečnost byla opakem, jelikož pokud si Azirafal pamatuje dobře, tak si nikdy nevšiml, že by snad Vánoce někomu onen klid, mír či cokoliv dalšího skutečně přinesli. Ba naopak všude bylo tolik shonu a stresu, tolik chamtivé honby za slevami a závisti nad tím, co má soused, že i kdyby Crowley celé svátky ani nehnul prstem, stejně by mu poslali pochvalu, za velmi dobře odvedenou práci.

„Co z toho ti lidé vůbec mají, když se celý měsíc od večera do rána nezastaví, jen aby mohli mít ‚perfektní Vánoce‘. Netuším, čí to byl vůbec nápad, podle mě by bylo všem mnohem lépe, kdyby se nic neslavilo a všichni žili naprosto normálně jako každý jiný den v roce,“ vdychá dál anděl a smutně hledí do rudé tekutiny, jako by tam snad chtěl objevit nějaké řešení.

„To říkáš u všech svátků,“ Crowley upije vína, „ovšem tady jsem si docela dobře jistý, že je to vaše dílo.“

„Myslíš?“ Azirafal se zatváří nedůvěřivě „Sice se slaví narození Christa, ale základ to má spíše pohanský. To mi zní spíš jako něco, co by jste mohli udělat vy…“

„Ba ne… určitě vaše. Tenkrát jste to posouvali, aby v tom vaše nové ovečky neměli takový zmatek nebo tak. Každopádně rozhodně to byl celé čistě váš nápad,“ trvá démon na svém. Anděl se zachmuří.

„Asi máš pravdu… i když čím dál víc, to vypadá čistě jako vaše dílo.“

„Na mě se nekoukej…“ pokrčí rameny Crowley, „sice mi to vyhovuje, ale prsty v tom nemám. No dobře, možná jsem sice, když to bylo aktuální, podporoval tu okázalou výzdobu, brzký začátek reklam a pár dalších drobností, ale jinak si to tak zařídili lidi.“

„Já vím… nijak to ovšem nemění, že s tím nesouhlasím,“ posteskne si Azirafal.

„Moc to prožíváš, anděli,“ Crowley do sebe otočí další sklenici, „neměl by ses nechat nějakým hloupým svátkem tak rozházet,“ doporučí mu (jako by mu neopakoval to, co stejně sám dobře ví) a zvedne se, „asi už budu muset jít…chtěl jsem ještě něco zařídit.“

„Již takhle brzy?“ musí se podivit anděl, „jak myslíš. Hlavně nezapomeň vystřízlivět, než začneš řídit.“

„Jistě jistě…“ démon protočí oči v sloup, a začne hledat, kam mezi ty hromady knih dal svůj kabát. Kupodivu se mu ho nakonec podaří najít, obleče si ho a vezme za kliku, naž se ještě otočí, aby se mohl se svým přítelem rozloučit, „měj se, anděli, šťastné a veselé a tak…“

„Ty rovněž,“ kývne na rozloučenou anděl, trochu zaváhá, ale pak s otázkou v hlasu démona znovu osloví, „Crowly?“

„Co?“ znovu k němu dotázaný otočí hlavu.

„Stavíš se tu na Štědrý den?“ nevinně se ho zeptá anděl a pomalu usrkne vína. Démon zaváhá a zatváří se velmi zamyšleně.

„Uvidím… možná, když budu mít čas…“ sdělí mu nakonec a vyjde ven, do chladného zimního večera.

Dveře se za ním zavřou a Azirafal se snad poprvé za večer znaveně usměje. Samozřejmě že přijde, jako každý rok. Nehledě na to jak předstírá, že se pracně rozmýšlí, totiž ani Crowley nechce svátky trávit sám.