Kapitola 1

Jak zvenčí tak zevnitř pochybně vypadající podnik, tmavá špatně osvětlená místnost, plno cigaretového kouře visícího ve vzduchu, lehce podnapilý hosté, s roztodivnými vlasovými i módními kreacemi, mačkajícími se pod vyvýšeným prostorem představující pódium. Zdi jsou počmárané anarchistickými nápisy, kapela kritizuje horem dolem vše, na co si vzpomene a před záchody se tvoří fronta, jelikož jsou již přes deset minut využívány rozvášněnou dvojicí k jiným aktivitám, než bývají původně určeny.

Nikdo si ale nestěžuje, 70. léta se sice chýlí ke konci, ale punk je v plném rozpuku. Přinejmenším tady, ve Spojeném království Velké Británie. Nebo tak minimálně lze laicky usuzovat z toho, kolem kolika podobně vyhlížejících lokálů musel mladý Francouz projít, než našel tenhle konkrétní s velmi poetickým a originálním názvem: „No Future“ – žádná budoucnost. Je to teprve třetí s tímto jménem, které v Londýně viděl. Dokonce se ani nenamáhal hlásat nic ve stylu: „Punk is not dead,“ což je však asi jediné plus, které by mu přičetl.

Původně by si postěžoval ještě na nevkus barev zvolených do nápisu, bohužel už měl tu čest se obeznámit se skutečností, že pointou celého tohohle hudebního (…nebo to jednou někdo nazval i životním?) stylu bylo zkombinovat co nejméně se hodící barvy a dát je k sobě. Skoro si tu připadal nepatřičně i přes jeho snahu zvolit si co nejvhodnější oblečení. Černé sako, černošedé triko a černé kalhoty. Sice obvykle měl raději pestřejší barvy, ale… raději dá přednost fádní bezvýraznosti před úděsnou kombinací řvoucí nevkusem. Když si navíc stáhl své blonďaté kadeře do copu, přidal modrý šátek, pár prstenů a podobných cetek… nevypadalo to zas tak špatně.

Ovšem sem to bylo stále moc nevýrazné.

Už chápal, proč zde mají tak mizerné osvětlení. Nebylo to pouze z důvodu navození jakési intimní atmosféry, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale spíš aby jasné pastelové barvy na oblečení jednotlivých hostů ostatní neoslepily nebo nedej bože nesplynuly v duhu a pokazily tím tu krásně pochmurnou atmosféru.

Francouz se s menším úsilím protlačí k baru mezi páry tancující v nějakých divných kreacích, připomínající spíše nějaké nešikovné pokusy o kopulaci než-li cokoliv, co by se dalo nazvat tancem. Zaváhá, ale nakonec se rozhodne, že si zas jednou po dlouhé době objedná tu kalnou žlutohnědou břečku také známou pod názvem pivo, jelikož se sklenicí vína by si tu připadal ještě nepatřičněji. Stejně pochyboval, že by tu vůbec nějaké měli, a když už tak rozhodně ne kvalitní.

Jednou si lokne a potlačí škleb. Už ho neměl ani nepamatuje… napije se znovu. Teprve teď se tu rozhodne rozhlédnout o něco pozorněji. Opře se o bar a začne postupně zkoumat obličeje jednotlivých hostů v naději, že mezi nimi spatří i ten jeden konkrétní známí, patřící osobě, která ho sem dnes pozvala. Ta pozvánka ho vskutku zaskočila, jelikož dotyčný měl obvykle problémy vzít jeho existenci vůbec na vědomí natož, aby s ním byl ochoten někam vyrazit. Nebo ho snad někam zval.

I přes veškerou její nepravděpodobnost, ale tato situace právě teď nastala a jemu očividně nezbývá nic jiného, než čekat na výsledek tohoto velmi nevydařeného vtipu. Vtipu, jelikož ten rádoby tajemný anonymní dopis, který mu přišel, nejde vskutku brát vážně. Ani by se nedivil, kdyby se zde jeho „tajemný“ odesilatel ani nenamáhal ukázat, do teď se musí ptát, co že tu vlastně hledá, avšak… měl zrovna volno. A jeho zvědavost bývala lehce sebedestruktivní.

Ono strašlivé kvílení vydávané za hudbu utichne a je v mžiku nahrazeno kvílením nadšeného publika, které je toho názoru, že výkon kapely si zaslouží víc než velmi ironický potlesk, kterého se jim dostalo od Francouze. Její členové se začnou klanět a balit své vybavení, ovšem k Francisově smůle hned po nich nastoupí další kapela a bylo by naivní doufat, že na jejím repertoáru bude něco, co se nebude snažit ho připravit o jeho bubínky.

The Last Judgment hlásá tričko všech členů kapely, tudíž usoudí, že by to mohl být její název. Zamyšleně svraští obočí. Proč mu to jen zní tak podezřele povědomě? Vyvolává to v něm takový zvláštní pocit… určitě ses tím něco váže. Určitě. Teď si už jen vzpomenout co.

Jakékoliv úvahy tímto směrem, však velmi rychle vezmou za své jen, co kapela začne hrát a členové se konečně postaví čelem k občasnému publiku. Francouz nedůvěřivě zamžourá po jejích členech, jelikož mezi nimi zří povědomou postavu s blond rozcuchanými vlasy a… opravdu v nich má růžový melír? Asi by nad tím ještě chvíli zvažoval, kdyby nezačal zpěv a on neuslyšel na vlastní uši onen nezaměnitelný hlas, přesto že zpívat ho moc často neslýchával.

Nikdy si vlastně ani nemyslel, že snad umí zpívat … a dle prapodivného chrapotu, kterým vyřvával slova, byla jeho domněnka správná. I když možná, že mu křivdil. Třeba to bylo jen, protože nerozuměl celému tomuhle hudebnímu stylu, který by popsal jako snahu pokusech zpěváků vyvrhnout plíce.

Arthurovi plíce však přes veškeré snažení stále zůstávaly na svém místě, což bylo dobře, jelikož už takhle měl nejspíše co dělat, aby v zakouřené místnosti popadal dech. A to výdej jeho energie musel býti vskutku velký, poněvadž nejenom že dokázal sám vyřvávat text celé „písně“, ale zároveň ještě zběsile pohyboval prsty po kytaře a snažil se zůstat ústy, co nejblíž mikrofonu aniž by ho převrhnul, což v konečném výsledku vypadalo trochu jako nepovedené taneční kreace. I když, alespoň dle Francisova názoru, až prapodivně smyslná, jak se vlnil v rytmech vlastní hudby, oči zavřené, soustředěný výraz na tváři…

Oh, bože, na tohle byl málo opilý. Vezme sklenici s úmyslem se pořádně napít, avšak po jednom loku ji opět dává pryč. Ne… očividně nejde jen o zvyk. Pivo prostě je hnusné a nic se s tím dělat nedá.

Kapela dohraje píseň. Hned potom následuje další. A ještě několik. Francouz nevnímá jediné slovo, o čemže to má být, stejně pochybuje, že by tam našel nějaký hlubší obsah a snažit se rozluštit byť jen písmeno by mu znemožňovalo věnovat pozornost mnohem poutavějším věcem. Kupříkladu tomu povědomému Britovi, ze kterého nespouští oči až do chvíle, kdy poslední akord dozní a opět vypukne potlesk. Skupina se ukloní a začne sklízet. Jejich pohledy se střetnou. Francis mu vyšle smyslný úsměv. V odpovědi se mu dostane cosi mezi mračením a výsměšným úšklebkem. Pak zmizí do zákulisí. Ovšem není nejmenších pochyb, že za ním během chvilky přijde.

A skutečně. Netrvá ani deset minut a stojí u něj právě tak jak byl na podiu se stejně tlustým obočím jako obvykle, vyzdobeným dokonce pár piercingy, v hříšně úzkých černých džínách, tričku kapely, koženou bundou, britským šátkem okolo krku plus kytarou přehozenou přes rameno, svědčící o tom, že je již na odchodu.

„Co tu děláš, žabožroute?“ pozdraví ho mile jako vždy, což – kdyby ta ironie nebyla jasná – znamená se svým nejopovržlivějším pohledem.

„Na stará kolena ti již neslouží paměť? Zval jsi mě sem, cher,“ usměje se a pro jistotu vytáhne dopis, kdyby chtěl protestovat. Arthur si povzdechne.

„Jo… tohle… psal jsem to, když jsem byl namol. Nebo sjetej. Jedno z toho, každopádně v příčetném stavu by mě něco takového nenapadlo. Takže je mi líto, žes sem vláčel tu cestu, ale byl to jen omyl,“ vysvětlí beze špetky skutečné lítosti nebo nedejbože pravdy ve svých slovech. Francis za ta léta již velice dobře dokázal rozeznat Arthurův rukopis ve stavu střízlivém a podnapilém a tohle byl rozhodně první případ. I když je docela úspěch, že alespoň skutečně připustil, že to psal on.

„Ah tak… v tom případě tě navrhuji opít, abys o mou přítomnost opět stál, mon ami,“ přistrčí k němu stále skoro vrchovatou sklenici piva.

„Naser si,“ ukáže mu ukazovák s prostředníkem. Ovšem pivo bez zaváhání přijme a opře se o bar vedle něj. Francouz se nad tím trochu pousměje.

„Oh, jak moc mi již chyběla tvá hřejivá slova. Je vidět, že se u tebe nic moc nezměnilo. Tedy kromě toho že sis založil kapelu…“

„Hm… jo,“ Brit naráz vyprázdní sklenici do půli, „to víš, je doba velkých snů, každý si dělá iluze o slávě a úspěchu své kapely, i když vrcholem jeho umělecké kariéry je nakonec vystupovat tady,“ rozhlédne se po místnosti možná s lehkým opovržením. I když ne… spíše je to lítost? zklamání? „Najít pár ochotných dobrovolníků není zas tak těžké.“

„Takže tak… pleteš nebohým klukům hlavu, aby sis mohl sem tam zabrnkat před lidma?“ podepře si jeho společník hlavu a se zájmem se na něj zadívá.

„Posloucháš vůbec občas, co jsem říkal, idiote?“ zaskřípe Arthur zuby, avšak velice rychle rezignuje, „Že se vůbec namáhám… občas úplně zapomenu, že máš tu hlavu vlastně jen na ozdobu…“

„Ale je to velice hezká ozdoba, non~?“ ihned mu odpoví Francis a svádivě na něj mrkne. Britovi jako obvykle dojdou slova, jelikož akorát lehce zrudne, pohrdavě si odfrkne a dorazí celý zbytek piva na jednou.

„Že s tebou vůbec ten čas ztrácím,“ praští sklenicí o bar s tím, že odejde, avšak pod náhlým přívalem alkoholu lehce zavrávorá. Naštěstí hned vedle stojí Francouz, co mu oporu laskavě nabídne.

„Tak to jsem dva, mon cher… také by mě to občas zajímalo.“

Není důležité rozebírat dopodrobna všechny další události večera, či spíše noci, ba přímo brzkého rána. Konec nelze nazvat nijak jinak než-li silně patetickým, jelikož jak by oba do téhle chvíle nezměnitelně mířili už ve chvíli, kdy Arthur vzal do ruky pero a z rozmaru se sem rozhodl svého ještě celkem nedávného nepřítele pozvat.

Teď však, jako již tolikrát, třouce své tělo proti tomu jeho, končí na prvním místě vhodném k nezávaznému sexu. Tentokrát je to pro upřesnění však až třetí vhodné, jelikož záchod zabrala již jiná dvojice (nebo že by to ještě pořád byla ta samá?) a postranní ulička za klubem již také byla obsazená hlasitě se pářícími páry. Tudíž se museli přesunout dva bloky dále, do Britova současného bydliště, kterým byla dočasně pronajatá nevelká garsonka, jelikož jeho krásný velký starobylý dům holt punku moc neladil.

„Jak tady můžeš žít, cher?“ neodpustí si Francouz ani v tuto chvíli zhrozenou poznámku ohledně jeho bydliště. Brit nespokojeně zavrčí.

„Nezval jsem tě sem, abys mi dával rady. Či vůbec mluvil. Vlastně až do svého odchodu nemusíš ústa vůbec otvírat…“

„Ani když do nich budu chtít něco vzít?“ odpoví mu nevinnou otázkou a o dost méně nevinně mu přitom stiskne rozkrok. Arthur se přerývaně nadechne a vystřelí rukou k jeho jeho zápěstí, které mu následně sevře pevným stiskem, aby mu znemožnil další pohyb v těchto končinách.

„Možná… až tě o to požádám. Do té doby ponech rty klidně u sebe,“ rozkáže rázně a probodne ho pohledem. Strčí ho směrem k posteli, ovšem Francis očividně nemá dnes v noci chuť ho poslouchat, jelikož chytne jeho ruce a místo, aby se nechal směřovat na jeho lůžko, ho přišpendlí ke stěně. Věnuje mu zlomyslný úsměv, jelikož Brit očividně nepočítal, že by se nehrálo dle jeho pravidel.

„To, že si zrovna hraješ na rebela, ti nedává sebemenší právo mi poroučet, mon cher…“ přitiskne se na něj a vklíní své rty do těch jeho, aby umlčel jeho jakoukoliv další přebytečnou odpověď. Zkousne jeho spodní ret, aby si vydobyl vstup do jeho úst, a vsune do nich jazyk v chaotickém polibku. Své přirození se i přes látku kalhot otírá o jeho a cítí, jak je díky vzájemné interakci jeho oblečení hned o tolik těsnější. Arthur na tom je nejspíše dosti podobně, jelikož i jeho odpor a snaha vyprostit svá zápěstí z jeho sevření značně slábne a spíše si rovněž vychutnává kontakt jejich těl…

Nebo také ne. Bez varování ho kousne do jazyka a ve chvíli Francisova náhlého překvapení osvobodí své ruce a celá jejich situace se najednou otočí doslova o sto osmdesát stupňů, poněvadž aniž by tušil jak, ten spoután mezi stěnou a roztouženým a až příliš oblečeným tělem je náhle Francouz. Brit se nad jeho lehce zmateným výrazem ušklíbne, avšak jiného komentáře k tomu, jak se karty obrátily, si odpustí. Leda by se tedy daly kousance do rtů, lící a krku považovat za komentář. Jelikož těch mu jich dal skutečně mnoho a to samosebou na ta nejviditelnější místa.

Obě paže mu spojí nad hlavou a zkusí je udržet jen jednou rukou, což by se mu samosebou nemohlo podařit, kdyby ho Francouz nenechal, zvědav, co bude dál. Tou volnou Brit velmi rychle sklouzne k jeho kalhotám a pustí se do dosti nešikovného boje, ve kterém očividně prohrává.

„Copak, mon amour, tolik netrpělivý, že se ani netoužíš kochat mým nádherným tělem? Hodláš si mě jen tak vzít opřeného o zeď?“ zeptá se skoro vyčítavě, zatímco ho Arthur osvobodí již úplně, jelikož mu dojde, že urputný boj s knoflíkem a zipem nemůže jednoruč vyhrát.

„To zní jako bys ode mě očekával romantiku,“ nad touhle představou se uchechtne, „copak snad nemáš dostatečnou výdrž, abys zvládl víc než jedno kolo, žabožroute?“ Rezignuje a rozhodne se nechat Francise, ať si je sundá sám.

„O mě se nemusíš strachovat… spíše co ty?“ provokativně se usměje a opět ho preventivně umlčí krátkým polibkem, zatímco hbitě po zdolání svých již dobývá Arthurovi kalhoty.

„O tom… si určitě ještě budeme moct promluvit…“ vydechne Brit ztěžka, když se od něj jeho současný milenec opět odtrhne a uvědomí si, že polevením své pozornosti opět platí tím, že se mu opět dostává bližšího kontaktu se stěnou. I když tentokrát je k ní obrácen čelem, což je pozice o dost nepraktičtější, ze které se dostává mnohem hůře a to i v případě, že má obě ruce volné, poněvadž Francouz má stále menší komplikace se svlékáním svého partnera. Přestože totiž již konečně rozepnul jeho úzké džíny, stále mu nejdou stáhnout. Ony totiž možná na pohled jsou vskutku lákavě vzhlížející, avšak v těchto situacích velmi nepraktické. Skutečně musel litovat Arthurovu erekci, přes kterou se je i s trenkami právě pokoušel přetáhnout.

„Nhh… co trochu ohleduplnosti?“ napůl zavrčí, napůl zasténá Arthur a dodá k tomu samosebou pár barvitých přezdívek pro Francise. Ten mu však pranic pozornosti nevěnoval, jelikož jeho hlavní prioritou bylo spíš již konečně přinést uspokojení tužeb jich obou a nikoliv milencovo pohodlí.

Po chvíli, která se oběma zdála mnohem delší, než ve skutečnosti byla, však Francouz džíny konečně dostatečně stáhne, tudíž může své prsty najít lepší činnost. Kupříkladu jimi obejme Britovo přirození a vyvolá tím u něho velmi spokojené zasténání. Nebo jimi pomalu zajede až k jeho konečníku…

„Hm, neměl bych tě trochu připravit, mon cher? Bůhví kdy tě někdo přitlačil ke zdi naposledy,“ dráždí ho a jemně ho při této příležitosti kousne do ucha.

„Nemusíš se bát,“ ušklíbne se Arthur, „něco tak malého se do mě vejde vždy…“ ušklíbne se, i když vzápětí svých slov nejspíše zalituje, jelikož jestliže mu Francis zamýšlel věnovat trochu ohleduplnosti, tímhle ho spolehlivě přiměl si to rozmyslet a nehledě na odpor do něj vniknul celý na první pokus. Cítí, jak jeho partner napíná svaly a neúspěšně se pokouší polknout všechny své bolestné steny. Určitě mu do očí i vytryskly slzy.

Nemá cenu se tím ale trápit, je to jen drobná cena za slast, které tento primitivní akt přináší. Dá se tedy do pohybu a sevře jeho boky. Rychlé účelné pohyby doprovázené těžkým oddechováním jich obou, každým dalším pohybem jim přinášejícím čím dál větší potěšení. Každým dalším pohybem v nich vzbuzující touhu po potěšení ještě větším.

Francouz nechá jednu ruku stále svírajíc Britův bok, zatímco druhou mu zajede pod triko. Majetnicky zaryje nehty do jeho hrudi, načež se mu dostane jakéhosi nesrozumitelného sténavého protestu, který ignoruje. Je to jen drobné gesto užívání si do sytosti oné naprosté nadvlády nad jeho tělem, která však již netrvá moc dlouho.

Jako první zaregistruje ono nezadržitelné chvění pomalu sebou přinášející potěšení doprovázené ještě hlasitějšími vzdechy u Arthura. Avšak ani on se nemusí snažit o moc déle, aby si mohl užít svého. A když i ta nejposlednější vlna odezní, spustí partnera ze svého sevření a sesune se spolu s ním na zem, kde oba chvíli jen tak v tichosti oddechují.

Avšak ne na dlouho, o co nepříjemnější jsou jim zbytky oblečení nyní. Rychle je ze sebe tedy shodí, ale s tím, jako by se dostavila zas nová energie na pokračování.

„Doufám, že sis to užil… pitomej žabožroute…“ konečně Brit popadne dech a rozvzpomene se na vhodná slova, „po zbytek noci budeš k něčemu přitlačený ty, jen s tím rozdílem, že já tak jemný nebudu a…“

„Samozřejmě že užil, mon chou,“ skočí mu do řeči a věnuje mu další kratičký polibek, „ovšem zatím o tom jen mluvíš, takže až se s tím rozhodneš i něco udělat…“

Slunce již viselo nad Londýnem, avšak mnohem výše než mraky, tudíž žádné z jeho paprsků nemohly rušit dvě nahá těla těsnící se na pro oba příliš malé posteli. Možná by byla akorát, kdyby se třeba jeden k druhému přitulil, nebo alespoň byl ochoten snést letmý dotek… to ovšem nikdo z dvou mužů na posteli nechtěl. A tak do sebe akorát chvíli co chvíli strkali, kopali, či jakkoliv jinak se snažili si vybojovat trochu prostoru.

Není tedy divu, že i přesto, že oba byli dosti unavení ani jeden z nich přes svou tvrdohlavou neústupnost nemohl spát. Jen zírali do šedivého stromu a dodávali mu barvu tím, že bez rozmyslu kouřili jednu cigaretu za druhou.

„Tvá loď… ta se tak jmenovala, že?“ prolomí ticho mezi nimi Francis konstatováním naprosto vytrženým z kontextu své mysli, jelikož poslední co si mezi sebou řekli, mohla být nějaká ta nadávka dvě nebo tři hodiny zpět.

„Co…?“ otráveně se nakonec namáhá zeptat Arthur a vyfoukne mu všechen svůj kouř do tváře. Francouz se rozkašle.

„The Last Judgment… jak jsi pojmenoval svou skupinu. Tak se dřív jmenovala i tvá loď, že?“ vrhne po něm tázavý pohled a popotáhne ze své cigarety. Jako by to od něj snad vážně potřeboval potvrdit.

„Ani mi netvrď, že je to něco s čím sis až do teď lámal hlavu… a teprve teď tě osvítila ona chvíle prozření. Ne že bych snad měl valné mínění o tvé inteligenci, ale jméno lodi, při kterém se třásl každý Španěl, Francouz i Nizozemec široko daleko by sis skutečně pamatovat mohl…“ zamračí se. Nebo že by byl jeho pohled spíše lehce vyčítavý?

„Já vím, désole. Je to už doba,“ pokrčí rameny, „vzpomínky vyblednou…“

„Tenkrát to bylo tak jednoduché,“ s bolestí v hlase si povzdechne Brit, „být králem sedmera moří… kašlat na svět co mi beztak ležel u nohou… cítit tu volnost…“

„Jsi tak patetický, Arthure,“ skoro se nad tím pousměje, „Ale ty ses měl vždy tendence topit ve vzpomínkách.“

„Drž hubu. My všichni máme. Ale tentokrát je to čistě tvá vina, žabožroute. Já se tu rozvzpomínávat nechtěl,“ podrážděně do něj strčí, „Naopak, jen na chvíli zapomenout na minulost i budoucnost…“ Francis se zasměje.

„Kde se to jen v tobě bere, cher? Jsi vlastně jen gentleman s duší rebela, či rebel s duší…- au!“ ať hodlal poeticky básnit ještě o čemkoliv, konce se již nedobere, jelikož tak trochu pozapomněl na cigaretu ve své ruce, která stihla pomalu dohořet až k jeho prstům. Nad tím se musí zasmát pro změnu Arthur.

„Myslím, že to bylo jasné znamení, že bys konečně měl přestat mlít nesmysly, pokud nechceš, aby má rozmrzelost nad tvou společností překonala i mou nechuť vstávat a vyprovodit tě ven,“ nadhodí, čímž Francise konečně nejspíš zas nějakou tu chvilku umlčí. Natáhne se pro novou cigaretu.

Bylo to zvláštní vidět Arthura takhle, kritizující systém, na kterém si odjakživa tolik zakládal už od chvíle, kdy napomáhal jeho vytvoření. Předstírajíce, že patří mezi nespokojenou mládež a výtržníky, kteří si snad myslí, že změní svět pár kritickými texty písní… Vskutku to zavánělo až patetičností, tahle jeho hra na rebelství. I když možná, že tomu jen nerozuměl, Arthurovu pojetí volnosti, jeho žití okamžikem či tak.

Ovšem nevěřil, že by mu to mohlo vydržet nějak dlouho… A on pak hodlá být jedním z prvních, kdo mu ochotně tohle jeho období připomene~