Kapitola 1

Myslel jsem si, že tě dokážu zachránit. Myslel jsem si to až do poslední chvíle. Věřil jsem tomu, pořád jsem doufal, že si ti rozmyslíš, doufal jsem, že tvůj život pro tebe má větší cenu než tvá pomsta. Splet jsem se.

Mohl jsi se vzdát koruny, mohl jsi utéct od Damoklova meče, měl si šanci… Nebo si snad myslíš, že by Totsuka byl šťastný, že jsi se kvůli touze pomstít ho, obětoval? Vždyť ty jsi to ani nedělal už kvůli němu, udělals to kvůli svojí pýše. On by to ale tak nechtěl.

Já jsem to tak nechtěl.

Věděl jsem, že jsem jediný, kdo tě může zastavit, lidé z tvého klanu byli zaslepeni stejnou touhou po pomstě… nebo že by věděli, že zkoušet tě přesvědčit nemá cenu? Kdo ví, faktem je, že jsem selhal. Nezvládl jsem to. Nedokázal jsem tě přesvědčit, nedokázal jsem tě zastavit. Ano, selhal jsem. A to jsem tě chtěl chránit… Nebyl jsi jenom můj soupeř, byl jsi přeci taky můj přítel.

Nikdo nemohl chápat tvé pocity tak jako já, ten ubíjející pocit samoty a chybějícího zázemí, ten neuvěřitelný tlak zodpovědnosti o osud každého člena tvého klanu, jen králové tomu můžou porozumět. Aspoň já ano. Věděl jsem přesně, proč co děláš, ale i tak jsem si přál ti pomoc a zabránit nevyhnutelnému, i když… bylo to ode mě pošetilé, ne?

V tu chvíli, kdy ses dal zajmout, ve mně svitla naděje. V tu chvíli sis nejspíš sám přál, abych tě zastavil, proto jsi to udělal, ne? Ale netušil jsi, jak bych to měl udělat. Já taky ne. Přesto se pořád ptám, proč to všechno zašlo až daleko, kdy se to celé stalo nevyhnutelným? Na to se mi teď už asi přijít nepodaří… ale tys to taky nejspíš netušil, ne?

Ale jedno vím jistě, nikdy z hlavy nevyženu myšlenku, že jsem to mohl změnit. Netuším jak, ale nějak to jít muselo. Mohl jsem tě zastavit, nemělo to dojít tak daleko…

Až dokonce jsem věřil, že tě zastavím. Nezastavil. A už nikdy se mi nepodaří smýt z rukou tvoji krev. Už nikdy z hlavy nevyženu tvá poslední slova. Už nikdy se nezbavím pocitu, že jsem tě tenkrát mohl zastavit, Suoh.