Kapitola 1

Dean se cítil znepokojený. Dalo by se říct, že až velmi znepokojený… Na tom by ovšem nebylo vůbec nic překvapivého vzhledem k situaci, ve které se momentálně nacházel. Kdo by se, mírně řečeno znepokojený, také necítil, kdyby stál v tváří tvář starodávné síle, která tu existovala ještě před tím, než se objevilo nebe a peklo natož pak lidé, že? Avšak… zvláštní bylo, to nebylo původem jeho zneklidnění. Kdepak, jediný důvod k jeho znepokojení mu zavdával pouze fakt, že… že vlastně nijak rozrušen nebyl.

A nebylo to nejspíš pouze tím, že ona děsivá síla vlastně vypadalo jako docela dost sexy kočka…

Což rozhodně nebyl jediný důvod, proč ho to k ní tak táhlo. I když to bylo naprosto absurdní, cítil se v její přítomnosti tak nějak příjemně. Spokojeně. A asi i trochu zmateně.

 Ano byl zmatený. Netušil, kde je a, upřímně, ani se tomu nijak nenamáhal nyní či v blízké budoucnosti nějakou pozornost věnovat. Ta byla plně věnována jí. Temnotě.

„…je mezi námi spojení, Deane,“ udělá k němu další krok blíž, oči upřené k lovci „vždycky budeme.“ Dean pomalu vstřebává, co že mu to právě sděluje. Ale o kolik těžší se je najednou na její slova soustředit, když je blíž. Jako by spolu se snižující se vzdáleností mezi nimi rostlo jakési neviditelné spojení táhnoucí ho k ní.

„Pomohl jsi mi. A já tobě. Nezáleží na tom, kde budu… nebo co budu… vždycky si budeme pomáhat,“ nakloní se k němu ještě blíž. Lovec se prakticky ani neodvažuje pohnout. Že by chtěl s oním poutem bojovat? Ale ne… jemu se s ním nechce bojovat, chce se mu poddat. Je k němu už tak blízko…

Netuší, jestli se ona opravdu natáhla až k jeho rtům, nebo jí vyšel vstříc, ale další věc, kterou si velice matně uvědomoval, byl polibek, který jako by ho zároveň spaloval a zároveň ho naplňoval energií. Jejich rty do sebe zapadly způsobem, jako by už nikdy neměly být rozděleny. A Dean… Dean se najednou cítil celý.

Všechna ta bolest a prázdnota, které se v něm poslední roky hromadily, se rozplynuly. Nezáleželo již na tom. Cítil to pouto s Temnotou, jako by sílilo každým okamžikem, čím blíž k sobě byli. Avšak i přesto jak těsně se na sebe jejich těla tiskla, nemohla být jejich blízkost nikdy dostatečná.

Lovec se cítil být plný touhy. Nedokázal přesně identifikovat jakého je druhu, ale… tím se nezabýval. Soustředil se na její rty, jazyky narážející a kroužící okolo sebe, jeho ruku pomalu mu sklouzávající po jejích zádech, zatímco druhou ji jemně hladil po šíji. Celé to bylo tak podivně lidské a přitom se cítil, jak ho čím dál víc pohlcuje ta nepopsatelná nelidská energie… i když spíš jako by ho objímala…?

Bylo to jedno… tak dlouho dokud…

„Hej…“ ten hlas zněl povědomě. A z takové dálky…

„Deane…?“ Temnota se na něj ustaraně pohlédne. Její hlas zní slabě, jako by se vzdaloval, zatímco ten druhý…

„Hej!“ Cítí, jak se propadá pryč. Něco ho táhne ven z Temnoty… do denního světla… jako by se jen probouzel ze snu. Ale na sen to bylo až děsivě skutečné… možná i skutečnější než realita, ve které se dezorientovaně rozhlížel okolo sebe.