Kapitola 1

Slunce vycházelo. Nešlo nepostřehnout, že již vychází, jelikož, jako každý jiný den, bylo i dnes velmi hlasité a střídalo se na nebi s černočernou prázdnotou, hvězdami a tím objektem, o kterém jen stěží říct, co byl vlastně zač, avšak nazývali ho měsíc. Další ráno v nenápadném pouštním městečku, ale již na první pohled ne příliš obyčejném.

Carlos překvapeně zvedne hlavu od knih o architektuře, iluzích a „budovách, které neexistují, přestože vypadají jako by se nacházely mezi dalšími dvěma, které jsou skoro totožné jako ony, tudíž by dávalo daleko větší smysl, kdyby tam byly, ale přesto nejsou“. Ne, už ani nebyl překvapen, že Night Valeská knihovna skutečně měla knihy s tímto názvem. Spoustu věcí ho již postupně přestávalo udivovat.

Zívne. Jako po každé probdělé noci ho však neuvěřitelně překvapí skutečnost, že už je ráno. Ovšem to se netýkalo jen Night Vale, přesto, že zde to tak rád sváděl na časový paradox… nu, spíše přímo časovou neexistenci, se kterou se pomalu, avšak jen velice váhavě začínal smiřovat. S nepravidelným spánkovým režimem, ale míval problémy, již předtím. Nebo alespoň se tak domnívá, jelikož si na vše co bylo před Night Vale vzpomíná jen velmi matně. Za předpokladu, že někdy něco vůbec bylo, předtím než přijel do této, nu, vskutku překvapivě přátelské pouštní společnosti.

Zavře poznámkový blok, kam si vypisoval podstatné pasáže, a umístí na záložku na místo, kde skončil ve čtení. Protáhne se a zaváhá. Má vůbec cenu, jít ještě spát? Znovu zívne. Asi si raději půjde udělat kávu. Nebo dvě. Či tři. To mu dodá dost energie na nadcházející den.

Zamíří do kuchyně a napustí konvici vodou. Postaví ji na kamna a zapálí pod ní. Vezme nahodilý hrnek a nasype do něj trochu instantní kávy (na rozdíl od jeho přítele nebyl totiž tak náročný co se kávy týče). Sedne si na židli a čeká, až voda začne vřít, aby si ji mohl zalít. Bylo to zvláštně uklidňující, že alespoň některé základní zákony fyziky ještě stále fungovaly. Samozřejmě nikdo nemohl vědět, kdy fungovat přestanou. I když řečeno „kdy“ je vlastně také velice nepřesné, jelikož by to mohlo evokovat dojem nějaké určité doby, kdy by k popření nějakého jevu došlo, což se stát nemůže vzhledem k časové neexistenci, jelikož to by stejně tak dobře mohlo znamenat, že k něčemu takovému dochází právě teď. A přesto že i „teď“ je zajisté velice sporný termín, teď zajisté někde k popírání určitých zákonů docházelo. To že tady si mohl úplně normálně uvařit kávu, tedy nijak nezaručovalo, že by to samé mohl i ve vedlejším bytě.

Zvláštní jak postupem času začínal všechny tyto anomálie pomalu akceptovat jako skutečnost, ke které prostě občas dochází. Zvláštní jak, přesto, že si podivnost některých jevů stále uvědomoval, ztrácel pomalu potřebu si vše logicky zdůvodňovat (už se pokoušel zdůvodnit jen většinu, což ovšem stále bylo méně než vše.) Zvláštní jak si v tomhle městě čím dál méně připadal jako cizinec…

Myšlenky mu stále víří hlavou, když voda dovaří. Vypne vařič a sundá z něj konvici. Nezaleje s ní však kávu, jen ji odloží stranou hned vedle stejně opomenutého hrnku. Zamíří do ložnice, kde si svlékne svůj plášť a další části do postele přebytečného oblečení. Vše s naprostou tichostí a opatrností se kterou rovněž ulehne do postele. Nehledě však na veškerou snahu nevzbudit ho, se k němu prakticky vzápětí přitiskne již důvěrně známé tělo jeho přítele.

„Zase si byl celou noc vzhůru,“ Cecil spíše konstatuje, nežli se zeptá. Carlos se mu nenamáhá odpovídat, zaprvé jelikož se ho na nic neptal a jen konstatoval zřejmé a zadruhé i kdyby se ptal, nemělo by cenu odpovídat na něco tak očividné.

„Už několikrát jsem ti říkal, že máš chodit včas spát,“ dodá ještě se stopou výčitek v hlase. I když ne… nebyly to ani tak výčitky jako rezignovaná smířenost. Také by se to dalo teoreticky asi popsat jako zklamaný povzdech. Ale ne, zklamaný také ne, spíše ten smířený.

„Já vím, promiň,“ Carlos se otočí k Cecilovi čelem a věnuje mu krátký polibek na čelo a opětuje mu objetí. Cecil se k němu přivine ještě blíž.

„Příště zkus jít spát dřív, ano?“ zamumlá do jeho hrudi, i když si je nejspíše velmi dobře vědom, že pokud na to nedohlédne sám (což se nejspíše chystá dohlédnout), spací návyky jeho přítele se nijak nezlepší.

„Mhn-hm,“ přisvědčí mu, napůl již spíce, Carlos. Jen ještě jako by zaregistroval cosi žlutého, co se mu mihlo na sítnici předtím, než alespoň na chvíli usnul, zatímco slunce stoupalo, čím dál víš a začínalo spíše rychle nežli pomalu žhnout nad touto podivnou společností uprostřed pouště nesoucí jméno Night Vale. Na místo, kde nemohlo docházet k absurdnějším a nevysvětlivějším jevům.

A které se i přes to stalo jeho domovem.