Kapitola 1

Je hluboká noc. Nebe se celé zatáhlo, jen sem tam sotva prosvítá nějaká ta hvězda, avšak i přes to na moři panuje nezvyklý klid. Ani vítr nezafouká, zvuk vln omývající útesy je sotva slyšet. Taková temná a tichá noc nikdy nevěstí nic dobrého…

Kdyby bylo světla byť jen o trochu víc, dala by se na mořské hladině zahlédnout silueta lodi, která pomalu míří snad přímo do útrob těch nejostřejších skalisek, při tomto pobřeží. I přes to, že kterýkoliv z mužů jen sotva dohlédne na moře pod sebou, loď velmi hbitě kličkuje zdánlivě skoro neexistující cestou mezi útesy. Pomalu připlouvá blíž, a kdyby bylo světla víc, už by každý námořník mohl podle konstrukce určit, že tahle loď rozhodně nemůže být španělská. Ten zkušenější by v ní možná i rozeznal malou britskou galeonu.

Tady však vyvstává otázka, co dělá osamělá britská galeona u španělského pobřeží? Jak dokázal kormidelník prokličkovat v těchto nebezpečných vodách způsobem jako by to tudy projížděl každou chvíli? A hlavně proč by někdo vůbec stavěl, když kam až oko dohlédne na pevnině, není nic jiného než jen luka a… a jedno osamělé stavení…

Nejnebezpečnější úsek už mají za sebou a tak Arthur může opět předat kormidlo svému prvnímu důstojníkovi a přesunout ze zádi na příď. Přímo před ním se pomalu odrývá skrytý záliv, kam si obvykle ten španělský bastard chodí lízat rány. Dá pokyn k vytažení vesel a díky jeho zkušenému pohledu, jeho loď bezpečně vklouzne mezi skaliska, jak by tento přístav byl vytvořen speciálně pro ni.

Jednou nohou vykročí na zábradlí a dřív než vůbec stihnou jeho muži spustit kotvu, odrazí se již ke skoku do již trouchnivějícího mola, které mu o svém stavu dá velmi dobře na vědomí – pod nárazem jeho váhy se jedno prkno prolomí a jedna z jeho krásných kožených bot je rázem plná vody. Jako správný pirát o tom zpraví své okolí patřičným zaklením. Zasranej španělskej utopenec… nemůže si najít chvíli času a občas svůj tajný přístav opravit?

Rychle zbaví svou botu nežádoucího obsahu a vyrazí dál, nemá přeci času nazbyt. Přelézt pár pochybných skalisek, přeběhnout louku a již skoro stojí na prahu ne zcela malého domu, bez očividně jakékoliv přístupové cesty z pobřeží. Popadne dech a chytá se zaklepat, avšak dveře se rozletí samy a vyrazí z nich půvabná hnědovláska s kudrnatými kadeřemi a pletí někoho kdo tráví celé dny na slunci. Šťastně skočí nočnímu návštěvníkovi kolem krku, tak tak že vůbec udrží rovnováhu.

„Arthure… už jsem si myslela, že jsi zapomněl…“

„Byla to dlouhá doba… ale jak by mi takový klenot jako ty mohl zmizet z mysli, Isabelo?“

Šťastně shledaný milenecký pár se políbí…

Chtěla mu toho tolik říct. Vyptávat se, co všechno se mu stalo, poptat se po bratrovi, zda se s ním náhodou při svých cestách nestřetl. Plánovala mu naservírovat výbornou večeři… nu, možná až tak výbornou ne měla jen omezené zdroje potravy, ale nejspíše pořád lepší než-li námořnická strava. Měla v úmyslu ho chvíli jen držet ve svém náručí a tiše doufat, že se zastaví čas. Ano bylo toho hodně, co se chystala udělat. Na nic z toho ale nedošlo.

Jen jeden polibek šťastně shledaných v nich obou rozpoutal bouři. Příliš dlouho – příliš dlouho od jeho poslední návštěvy. Její vzpomínky na svého vzdáleného milence nebyly vždy jen čisté a platonické, ale občas trochu… nu, méně vhodné pro slušnou a pobožnou dámu. Jeho dotek se tedy zdál být přímo elektrizující a ona si byla téměř jista, že ze strany muže, jehož touhy nemají v dlouhých dnech na moři žádné naplnění, musel být pocit milenčiny blízkosti ještě víc spalující.

Netřeba pro teď slov, jako správný pirát (či spíše jeho naivní ideál, který si díky Arthurovi a svému bratru vytvořila) ji jí jen popadne v pase a odnese k nejbližší posteli – nikterak se nestarajíce, že ani nepatří jí ale Antoniovi a za jejího smíchu ji na ní hodí. S divokou touhou v očích ji ihned následuje a netrpělivě stejně jako lehce nešikovně z ní začne stahovat oblečení. Pár knoflíků a stehů tomu sice za oběť padne, ale to ji momentálně nikterak netrápí (není to očividně žádná malicherná Francouz/ka).

Britovi ruce s chtíčem, avšak nikoliv zcela hrubě, uchopí ňadra své překrásné Španělky a velmi brzy vyvábí z jejích úst slastné povzdechy.  Tiskne svá ústa střídavě k těm jejím, střídavě k jejím přednostem, které se mi vejdou tak akorát do ruky za stálého pohrávání si s jejími ztvrdlými bradavkami.

Ale Isabela není jednou z těch, kdo by jen pasivně přihlížely a tak i přes značné rozptylování začne odhalovat hruď svého no, ne sice zrovna sličného, ale i tak, mužné piráta a přejíždět prsty po jeho svalnaté hrudi… a nejen té. Neposedná ruka jí zabloudí až k bouli na jeho kalhotách, po jejímž zmáčknutí se jí dostane netrpělivého povzdechu pro změnu z jeho strany.

Arthur na ní vrhne pohled, z něhož srší jen ty nejhříšnější myšlenky. Vyzývavě mu ho opětuje a začne mu rozšněrovávat kalhoty. Všechny doposud nedbalostí stále ponechané kusy šatstva letí velmi rychle k zemi, až na posteli zbydou jen dvě nahá nedočkavá těla v polibku, které již od jejich splynutí dělí jen setiny.

Španělka vydá pár bolestných stenů, když do ní po tak dlouhé době opět proniká, avšak již brzy se změní na slastné vzdechy. Rázné pohyby Britova pyje v její pochvě jí přijdou tolikero příjemnější, než když se je snažila napodobovat svými prsty. Prohne se v zádech a spokojeně zakloní hlavu, aby si mohla co nejlépe vychutnat příliv pocitů, které ji naplňují. A nejen ty. Uvnitř ní se zakrátko rozlije i milencovo horké sperma – mnohem dříve než by jí to bylo příjemné.

Ovšem zklamaná rozhodně nezůstává, jelikož leč prvotní divoká touha jejího piráta byla již ukojena, jeho libido to nikterak nesnižuje…

Vzbudí ji jemná polibek do vlasů. Rozespale zamžourá, stále ještě trochu vyčerpána z promilované noci v to nejkrásnější možné probuzení – v jeho náručí. Ovšem veškerý pocit štěstí spolehlivě zabije jeho jediná věta.

„Isabelo… promiň, ale již svítá. Budu muset jít…“ Arthur se na ni smutně zadívá. V Isabelině tváři vyskočí pocit naprostého zděšení.

„Ale… právě jsi přijel. Nezůstaneš ani den? Pár hodin? Hodinu?“ v stále rozespalých očích se objeví slzy.

„Je odliv,“ Brit se pomalu posadí a zadívá se ven z okna, „byl by problém, kdybych ho zmeškal. Navíc, neměl bych svou posádku nechat čekat dlouho.“

„Prosím… pár minut. Nech mně ti udělat alespoň snídani,“ Španělka si ho přivine k sobě a pokusí se jakékoliv jeho protesty utišit polibkem.

„Opravdu bych měl…“

„Prosííím… por favor, jednom snídaně. Na moři se tak dobře nenajíš…“

Arthur si povzdechne a kývne. Isabele se na tváři objeví úsměv. I její bratr ji vždy tvrdí, že neexistuje téměř nic, o čem by ho nepřesvědčila, když použije tenhle pohled. Rychle tedy vyskočí na nohy a začne sbírat své oblečení, aby mohla svému milenci najít něco k snědku než jí po těchto pár krátkých, i když intenzivních, chvílích má opět v plánu na dlouhé týdny opustit.

„Tady,“ když se i Brit nasouká do oblečení, stojí na stole vedlejší místnosti již pár dní starý chléb a vychladlé kuřecí, co mu původně chtěla servírovat k večeři. Hladově se do toho pustí, což Španělka sleduje s lehkým úsměvem na rtech. Sedne si vedle něj.

„Kdy zas přijedeš?“ táže se, když Arthur sníží rychlost své konzumace na konverzace schopnou.

„Brzy,“ odvětí prostě. Isabela se zamračí.

„Brzy, to říkáš vždy… a vždy je to až příliš dlouho… zkus být konkrétnější.“

„Víš, že kdyby okolnosti byly jiné ani bych neodjížděl… či tě vzal sebou, nehledě na předpisy, ale…“ Brit se zatváří zvlášť zkroušeně. Španělka spolu s ním.

„Promiň, já vím jen… ráda bych byla s tebou. Nebaví mě tu čekat celé dny jen na to až se ty nebo Antonio objeví. Vadí mi, že máme tak málo času. Vadí mi poslouchat lži, které o tobě Antonio vypraví, jen… chtěla bych být volná,“ povzdechne si a zadívá se ven z okna. Na nebi se houpe jeden osamělý bílý mráček… tak sám jako bývá ona, tak vzdálen jako její sny.

„Jednoho dne, má drahá… slibuji,“ chlácholivě ji pohladí po ruce Arthur, když polyká poslední sousto. Tváří se u toho trochu zamyšleně.

„Kde je vlastně tvůj bratr… v Nové zemi?“ táže se mimochodem.

„Si, pokud vím. Dle plánu by se měl vrátit koncem týdne…“

„A jak dlouho se zdrží…?“

„Nu… obvykle se zastaví jen, aby mi předal nějaký dárek a informoval mě, jak šla cesta… pak teprve jede vyložit náklad… proč?“ Brit obvykle o jejím bratru, se kterým neměl moc dobré vztahy (pořád přesně nechápala, z jakého důvodu se tak nesnáší) zmiňoval jen velmi nerad. Proč tedy vypadá tak zaujatě?

„Jen tak… myslím, že mě tu pár záležitostí ještě zdrží… asi se stavím někdy příští týden, než zas odpluji do Británie…“

„Skutečně?“ z Isabely přímo čiší nadšení.

„Skutečně… ale teď má lásko, již musím jít,“ přitáhne si ji k sobě pro poslední polibek.

Arthur Kirkland se musel ptát sám sebe, odkud si takové štěstí vysloužil. Měl ho již dost, když se mohl tiše – prozatím jen tiše, vysmívat tomu pitomému španělskému idiotovi, jak snadné bylo svést jeho drahocennou sestřičku a jak osvěžující je si to s ní rozdávat v jeho posteli, kdykoliv vytáhne paty z Evropy.

Překrásná dívka a potupa nepřítele – ano, to je vskutku dostatečný úspěch, ale získání ještě takto cenných informací… většinou o jeho pohybech získával informace jen stěží, skrze špiony a úplatky, ale teď? Jak krásně je mu naservírován přibližný čas i místo kudy ten bastard popluje s celým svým nákladem. Copak by mohl chtít ještě něco víc?

S vítězoslavným úsměvem na tváři se vyhoupne na svou loď – na molu je tentokrát daleko obezřetnější.

„Jdete pozdě kapitáne, odliv je již dávno za svým vrcholem musíme si pospíšit,“ vyčítavě se na něj zadívá jeho první důstojník, který dal vytahovat kotvy jen, co svého kapitána spatřil. Ten nad tím jen mávne rukou, se stavem moře si nedělaje pražádné starosti.

„Nemusíte se obávat, Willieme… i kdybychom tu museli čekat na další celý den, jsem si jist že by to za to stálo…“