Kapitola 1

Byla hluboká noc, něco málo po půlnoci. Dle světla by však jeden typoval spíše, že již musí svítat. Stříbřité paprsky úplňku pronikaly do nevelkého salónku a osvětlovaly ho mnohem zdařileji než by mohla chabá žárovka, která jakožto důkaz pokroku velice nepatřičně visela ze stropu a narušovala eleganci domu nikterak nepřipravenému na průmyslový pokrok. Vždyť byl také čerstvě dostaven v době, kdy se jeho majitel přetahoval s Francií o španělské území. O něčem jako elektřina se tenkrát nikomu ani nesnilo.

Dveře do salónku zaskřípou. Dovnitř se opatrně protáhne hnědovlasá dívka oděna pouze v noční košili a tanečních střevících. Mžouraje v skoro až oslňujícím světle při porovnání s temnou chodbou se rozhodne nenarušovat starobylý půvab, na který byla uvyklá a o spínač nezavadí ani pohledem. Jen rozžhne pár svící, přeci jen ani všetečné paprsky nemohou zaběhnout do všech koutů, jinak se však plně spokojí se září měsíce.

Rozhlédne se, zda má kolem sebe dost prostoru. Má. Postaví se do pozice jako by držela partnera a pomalu vykročí nohou vzad. Raz dva tři, raz dva tři… V mysli si opakuje a veškerou svou pozornost soustředí na onen odpočet sladěn s jejími kroky, které jako by se stávaly, čím tál nešikovnější. Soustředit se. Nerozptylovat se. Raz dva tři, raz dva tři…

Klopýtne. Tak tak, že neztratí rovnováhu. Zakleje způsobem, kterým se dámy rozhodně nesluší. A opět si stoupne do výchozí taneční pozice. Trénovala již několikátý večer, ale pokrok stále jako by nebyl žádný. Zhluboka se nadechne. Raz dva tři, raz dva…

Opět vypadne z tempa. Vydá se sebe zoufalý povzdech. Tohle bude katastrofa! Naprostá katastrofa. Onen den je již zítra a jí jako by to šlo akorát čím dál hůř. Odfrkne se. Prý, že tančit se nezapomíná… k smíchu! Zapomenout se dá vše, to si moc dobře ozkoušela, když minule trénovala šerm. Ovšem většina šermířských chvatů se jí do ruky vracela mnohem rychleji, než když se její nohy snažili rozvzpomenout, kam patří.

Povzdechne si. Měla to říci Rodrichovi rovnou. Zajisté by ji pomohl, ale… ale prostě ho o to žádat nechtěla. Mohlo to vyznít hloupě, obzvláště když se zítra měla stát jeho chotí, avšak nechtělo se jí přiznávat mu takové základní nedostatky. Nyní se to zdálo jako chyba. Mnohem lepší by bylo snést jeho… zklamaný? nikterak nepřekvapený? bolestivě smířený? pohled před týdnem, než aby ona skutečnost vyšla najevo před očima celého osazenstva při svatebním tanci.

Zažene negativní myšlenky pryč. Zvládne to. Se stejnou tvrdohlavostí, se kterou si po tolikerém snažení vymohla svatbu, se opět pustí do tréninku. Raz dva tři, raz dva tři, raz dva…

Opět zastaví. Slyšela právě klepání?

Vrhne trochu poplašený pohled ke dveřím. Copak je v tuhle dobu ještě někdo v domě kromě ní vzhůru? Ne, nebyl. Ovšem mimo dům očividně ano. Klepání se ozve znovu a tentokrát ho již Maďarka zdařile identifikuje za oknem, za kterým se rýsuje obrys postavy.

Přejde k němu nejdříve možná trochu obezřetně. Když si však povšimne, že stříbřitý odlesk vlasů není jen iluze měsíčních paprsků, bez rozpaků již otevře okna a s výčitkami se na nečekaného nočního návštěvníka zadívá.

„Pfft, kesesese… co to proboha vyvádíš, Lizzy? Zašlapáváš šváby?“ rozesměje se místo pozdravu a velmi zdařile vzbudí v Elizabeth lítost, že nemá po ruce minimálně pánev, kterou by ho jako za starých dobrých časů mohla přetáhnout po hlavě.

„Co tu spíš děláš ty? Víš kolik je hodin?“ lehce se zamračí, avšak když se Prus vyhoupne na parapet, stejně se nevydrží a obejme ho. Bude to už pár let…

„Ja ja… verzeih, měl jsem přijet kolem poledne. Ale kůň si cestou podvrkl kotník, takže jsem se trochu zdržel,“ s úsměvem objetí opětuje. Elizabeth se již však odtahuje.

„Měli jsme s Roderychem za to, že již nepřijedeš. Ani ses nenamáhal odpovědět na pozvánku,“ vyčte mu ihned jeho nezodpovědnost. Jeho neúčast by totiž nebyla nic podivného, vždyť ještě dva roky zpátky s nimi byl přeci ve válce.

„Přišlo mi to zbytečné. Cha, opravdu si myslíte, že bych si to nechal ujít? Pozvaný či ne, dorazil bych tak i tak – potřebuješ přeci toho nejúžasnějšího svědka ze všech, nein?“ opět se rozesměje. Elizabeth nad tím jen zakroutí hlavou a velmi nenápadně snad setře slzu, či dvě, vytlačené na povrch návalem emocí. Gilbert je výjimečně velmi taktně ignoruje.

„Tolik však k tomu, co tu dělám já. Spíš by mě zajímalo, proč nevěsta místo vyspávání do krásy ruší spánek všem myším ve sklepě…“ zvědavě na ni zamrká. Maďarská dívka trochu zaváhá, než se mu rozhodne své trápení svěřit.

„Trénuji kvůli zítřejšímu tanci novomanželů… asi jsem lehce pozapomněla kroky, takže-…“

„Lehce?“ Prus tázavě nadzvedne obočí. Jeho dávná přítelkyně se začervená.

„Umíš to snad lépe? Uznávám, že jsem vypadla ze cviku, a proto-…“

„Proto doufáš, že do něj zas zázračně vrazíš, když budeš nešikovně klopýtat sem a tam? Ah, Lizzy Lizzy Lizzy…“ s předstíraným zklamáním vrtí hlavou, „ještě že máš dnes v noci zrovna takové štěstí a máš v domě přeborníka…“ ukloní se a podá jí ruku, „smím prosit?“

„Ano, vskutku mám. A spí patro nad námi,“ povzdechne si, „cením si tvé snahy, Gile, ale máš obě nohy ještě levější než já,“ nabízenou ruku přejde s ignorací. Avšak Gilbert se zdá neoblomný.

„Nesmysl. V tanci jsem úžasný. Jako ve všem!“ chytne ji za ruku.

„Posledně jsi mi pošlapal obě nohy tak, že celý měsíc jsem musela našlapovat jen na paty…“

„To je století zpátky! Co století, skoro dvě…“

„A od té doby jsi snad trénoval?“

„Někdo tak úžasný jako já, přeci trénink vůbec nepotřebuje.“

„Myslím to vážně, Gile…“

„Já též! Bitte, alespoň to zkus. Pokud se budeš cítit jistěji, klidně si zuji boty!“

Elizabeth se smíchem zavrtí hlavou. Rezignuje. Copak by ho mohla odmítnout?

„Dobře dobře,“ vystřihne pukrle, „vaši nabídku přijímám,“ nechá se jím chytit okolo pasu a napůl očekává, že hned vykročí nemotorně špatnou nohou. Nebo se začne točit do leva. Anebo se nezačne točit vůbec, prostě byla připravená na cokoliv jiného než, že skutečně začne tančit vzorový valčík. To on ale začne. Ztichne a s velmi vážným výrazem ji vede po obvodu pomyslného čtverce. Netrvá dlouho a Elizabeth si uvědomí, že jediný kdo špatně časuje kroky a vypadává z tempa je ona. Jak je to možné? Od kdy umí Gilbert tančit…?

 „Nesmíš nad tím uvažovat… kašli na to, kdy kam kterou nohu dát. Prostě se nech vést,“ dává ji rady Prus a zpomalí tempo, aby si na něj nejdřív zvykla. „Raz dva tři, raz dva tři, raz dva tři… přestaň zírat dolů, koukej se na mě. V té tmě stejně nic neuvidíš. Prostě mi věř a… au!“ Ostrý podpatek Elizabethinina střevíc se Gilbertovi zabodne do jeho nohy. Nakonec to nebyl on, kdy si měl zout boty.

„Promiň,“ Maďarka se na něj ihned omluvně zadívá. Prus nad tím však jen mávne rukou a hrdinně předstírá, že to nic není, přestože lehká křeč v obličeji svědčí o opaku.

„To nic není… “ zašklebí se, „jen – pokud promineš – pro další tanec si již boty vezmu…“

„Další tanec?“ Elizabeth se zatváří trochu zmateně.

„Jistě! Sama se to do zítřka nenaučíš a očividně jsem přeborník minimálně mezi těmi, co tu jsou vzhůru,“ šibalsky zamrká.

„Když tedy jinak nedáš,“ opět se jí na tváři zjeví pobavený úsměv, ovšem s jasným podtónem vděku. Co by si bez něj počala…

„Nedám,“ potvrdí ji, když se obuje a opět si ji k sobě přitáhne, až se na dívčině tváři skoro objeví ruměnec, i když v tomto špatném osvětlení těžko říct. Začne zas počítat. A opravovat každý chybný krok. Tančí dál, s jemu velmi netypickou trpělivostí, dokud není s jejím tancem spokojen.

„Dělal jsem, co jsem mohl…“ prohlásí hrdě na konci lekce, „ovšem veškeré úsilí bude k ničemu, když budeš nevyspalá, takže radši běž do postele.“ Elizabeth přikývne

„O tobě to platí také, určitě máš za sebou mnohem náročnější den než já,“ připomene mu. Prus nad tím mávne rukou.

„Ale já si zítra nikoho neberu, tudíž mě klidně vzbuďte až na hostinu,“ ušklíbne se.

„Takže ani nevyzveš nevěstu k tanci?“ nevinně na něj zamrká.

„Proč bych? Já už svůj tanec mám. Vsadím se, že tolikrát si s tebou nezatančí ani tvůj nový manžel, kterého jsem, co se dnešního tance týče, dokonce předběhl,“ opře se o rám okna chystaje se opět k odchodu.

„Teď to skoro vyznívá jako by skutečně ty sám trénoval hlavně, aby sis s nevěstou mohl zatančit,“ popíchne ho, ovšem dle výrazu, který mu na moment přejede po tváři, se snad i trefila.

„Někdo tak úžasný jako já přeci trénovat nemusí…“ trvá si na svém tvrdohlavě a otočí se k ní zády, „Guten nacht, Lizzy.“ Rychle zas proklouzne ven oknem, ovšem než se stačí ztratit v rostoucí tmě, důsledkem pomalu zapadajícího měsíce, ho Elizabeth ještě stačí chytnout za rameno a přitáhne si ho na moment zpět k sobě. Věnuje mu krátký polibek do koutku jeho rtů.

„Děkuji,“ zašeptá, ale než se Gilbert, očividně v mírných rozpacích odhodlá ji ještě něco říct, zavře již okno. Možná až nezdvořile rychle z mírného strachu z toho, co by snad mohl dodat. Sfoukne svíce, a aniž by se ještě ohlédla, opět se protáhne skřípějícími dveřmi na chodbu a zamíří zpět do své ložnice. Jen co se svalí do polštářů, začnou se jí klížit oči. Opravdu již byla ospalá… a zítra byl její velký den, potřebovala být čilá.

I přes vír myšlenek se jí zadaří usnout velice rychle. Snad i ta poslední starost teď již zmizela, když už i ten valčík zvládala, tak co by se ještě mohlo pokazit? Ne, do říše snů padala věru bezstarostně. Jen zítřejší ráno možná sama sobě vyčítala, že tu noc si nechala zdát o někom jiném, než byl její nastávající…