Kapitola 1

Takže zdravím. Tuhle nehorázně hloupou událost jsem se rozhodla sepsat jen z čisté nudy. Ostatně, vy byste se nezačali nudit, když nemůžete v podstatě ani vytáhnout paty z domu, jinak skolabujete? Nevím jak vy, ale já ano! Tahle opičárna začala (jako obvykle) naprosto normálně. Můj život mohl v klidu pokračovat dál, jenže to by to potom nebylo vůbec zajímavé, že? Asi bude lepší, když začnu úplně od začátku. Byla horká letní noc a já jsem opět přemýšlela nad sebou. Ano jsem upír. Tedy spíš žalostný upír. Nikdy v životě jsem se nekrmila na člověku a takhle teď vypadám. Zesláblá, bledá, věčně unavená a neschopná jakékoliv samostatné činnosti. Nemůžu říct, že bych toho litovala, to ne a už vůbec to nedělám kvůli nějaké hloupé představě o dobru a zlu. Bojím se krve a smrti. Já vím, je to komické. Jsem upír a bojím se krve. A jak vlastně došlo k tomu, že jsem se stala upírem? Už jsem se tak narodila, můj a bráchův táta byl totiž upír. Teď si asi říkáte: „A co tvůj bratr? On není upír?“ To je jedna velká záhada. Z nějakého zvláštního důvodu nepřebral ani kousek tátových genů, zato já jsem zase nepřebrala ani trochu podobu mámy. Zvláštní? Jo! A co teprve naše dětství. Jestli si pod pojmem upír představujete bohatého šlechtice s kupou zámků, tak vás musím zklamat. Náš otec byl tak zadlužený, že když jsem to číslo slyšela, tak jsem myslela, jestli mi omylem nediktují svoje telefonní číslo. A aby se zbavil svých dluhů, tak nás po smrti matky prodal mafii. Smutné? Strašné? Jo! Po třech letech jsme se odtamtud dostali. Možná díky mě, kdo ví? Vyprávět vám to nebudu, protože za ten příběh se nezkutečně stydím a nejradši bych ho vymazala. No a tak jsme se nějak dostali na svobodu. Brácha začal pracovat jako uklízečka v nemonici a já jsem už 7 let nevytáhla paty z domu. Jeden večer však odstartovalo něco, co jsem neplánovala. Jak by básnící nejspíš řekli: V okně seděla moje budoucnost. Ano, doslova. Ta „budoucnost“ byl upír, který mě pronásleduje snad už roky a pořád má elánu, až to není pěkné.

„Opět černé myšlenky, Anastasia?“

„Kolikrát ti mám opakovat, že nechci, abys mě tak osloval?“

Tobě se to jméno nelíbí?“

„Nikoho jsem se o upíří jméno a tenhle život neprosila.“

„Dnes máš mimořádně špatnou náladu, řekl bych, že v těle už nemáš ani polovičku potřebné krve.“

Pořád mě chce štvát, jak já ho nesnáším, ale nemám sílu se postavit, natož se bránit. Nejradši mě štve tak, že mě vytáhne ven. Za tohle bych ho nejradši zabila.

„Copak ty nechceš poznat tenhle úžasný svět?“ řekl a ukázal na rozsvícené budovy pod námi.“

„Chci, ale nemůžu.“

„Jsi tak zatvrzelá, takhle brzy zemřeš na nedostatek krve.“

„Neříkej mi, že by ti mě bylo líto. Na celém světě je spoustu lidí a upírů, kterým bys mohl kazit život,“ ušklíbla jsem se. Jenže jemu do smíchu nebylo. Ten výraz, co měl v obličeji se rozhodně nepodobal tomu arogantnímu úsměvu, který za celou tu dobu, co ho znám, ještě nikdy nesundal, až teď.

„A už mě dones domů, nebo ještě chytím chřipku a brácha mě bude chtít vzít do nemocnice a ty víš, jak to tam nesnáším.“

Tentokrát už jsem od něj neuslyšela ani jednu jízlivou poznámku, prostě mě beze slova odnesl zpátky a bez rozloučení odešel. Tohle se mu nepodobalo, ani trochu. Občas bych uvítala schopnost číst myšlenky, ale myslím, že i kdyby se mi podařilo mu dostat do hlavy, tak bych ho stejně nepochopila. A s těmahle myšlenkama jsem usnula, poprvé za dlouhou dobu.

Ráno bylo úplně normální, jako obvykle. Vedle mé postele už na mě čekala ještě teplá snídaně. Bráška by byl skvělá manželka, ale nesnáší, když mu to řeknu. Nejspíš už je v nemocnici, pokaždé, když přijde, tak se mě ptá, jestli mi vážně nemá přinést nějakou krvavou infuzi, ale vždycky ho přemluvím, aby to nedělal. Nechci, aby nemocnici kradl krev a i kdyby ji přinesl, stejně bych se toho nebyla schopná dotknout.

Přes den se tu většinou jen nudím, nebo koukám na televizi. Matt se často vrací kolem osmé, uvaří večeři, já se nějak doplazím do kuchyně a společně večeříme. Pro naše sousedy nejsme nic, než bratr a zdravotně slabá sestra, takže náš život je relativně klidný, jen se čas od času ukáže ten blb Will, ale o tom Matt pochopitelně neví, ještě by se chtěl dopouštět nějakých hrdinských kousků a to by bylo nejspíš jeho poslední špatné rozhodnutí.

Den ubíhal pomalu, ale přeci jen jsem se dočkala večera a známého cinkání klíčů v zámku, ale dnes Matt nepřišel sám, přišli s ním dva podezřelí kluci.

„Ahoj Ashly, nudila ses tady? Tohle je Logan a Carl, moji kolegové,“ řekl a nabídl jim, ať se posadí, že mezitím zajde pro pití.

„Máte to tu pěkné, sháněli jste to dlouho?“ zeptal se Logan. Myslím, že lidé, jako on zapadají na popis krásní lidé, znáte to. Takový ten tajemný, krásný kluk, po kterém by šla každá heterosexuálně orientovaná holka v okolí. Kratší černé vlasy s ofinou, oči nádherně modré a tělo bez sebemenší chybičky. A ten druhý byl taky jako vystřižený z časopisu pro teenagerky. Tmavé, hnědé vlasy, pronikavě zelené oči, až nezdravě vysoká postava, nevím, jestli jsem prostě jen přírodně podezřívavá, nebo s těmahle dvěma vážně není něco v pořádku. Matt ještě nikdy nikoho cizího do domu nepřivedl, na to byl moc nedůvěřivý, nebo že bych si nevšimla, že se změnil?

„Nebo jste si trochu pomohli?“ Cože? O čem to mluví?

„Prosím?“

„Žijete si klidně, že? Vzhledem k vám mi to přijde opravdu zvláštní.“ CO?!

„O čem to mluvíte?“

PRÁSK! Ozvala se z chodby silná rána, na to se ti dva rychle zvedli a šli se podívat do chodby. Než jsem se tam doplazila, oni už byli dávno uvnitř a to, co jsem tam viděla, mě tak viděsilo, že jsem se jistou chvíli nemohla hýbat. Matt ležel v chodbě na zemi…. Všude tekla krev…. Co jsem měla dělat? Chtěla jsem se doplazit pro telefon a zavolat záchranku, ale Logan mě zastavil.

„Je to zbytečné, i když teď zavoláme záchranku, nedožije se ani jejich příjezdu,“ řekl Logan. Znáte pocit naprosté beznaděje? Chcete něco bezpodmínečně zachránit, ale víte, že to je nemožné.

„Tak co budeme dělat?! CO BUDEME DĚLAT?!“ rozkřičela jsem se a popadla ho za límec.

„Mohl bych mu pomoct.“

„A jak mu chceš pomoct?! Umíš ňáký čáry-máry, nebo co?!“

„Jsem zombie.“

„Co? Zombie? To je hodně blbej fór! Zavolej tu sanitku, nebo si z tebe udělám svačinu!“

„Jsem zombie, já nemám krev,“ řekl a na důkaz se řízl o sklo z okenních tabulek. A opravdu. Z jeho ruky nevytekla ani kapka krve.

„Rozhodni se. Buď z něj udělám zombie, nebo zemře a už nebudeme moct udělat nic.“

Oči mi těkaly po místnosti, můj mozek zplašeně přemítal nad odpovědí, až jsem nakonec bezmyšlenkovitě přikývla.

„Udělej to….“

Následující události si už nevybavuju, vím jen, že Matt se stal zombie.